„Pak tedy, Konstantine," usmála se na něj Vanesa. I přestože to nebylo poprvé, kdy ho oslovila křestním jménem, stále ji to bavilo. „Jak tady můj kolega řekl, jsou tu určité nejasnosti. Velice nás trápí ten pohřešovaný novinář, který je narozdíl od těch těl více než skutečný."

„Ano, v tom máte naprostou pravdu. Určitě by vyšetřování prospělo, kdyby se našel. Spousta otázek by tím byla zodpovězena, nicméně..." Konstantinův pohled sklouzl k mobilnímu telefonu, na kterém se objevilo oznámení o příchozím hovoru. „Moc se omlouvám, toto musím vzít. Osobní záležitost, nevadí?"

„Ale samozřejmě, jen si poslužte," pobídl ho Pavel.

„Výtečně, díky," usmál se a vytáhl ze šuplíku tenkou složku. „Zde je vše, co máme k případu s těmi neexistujícími těly i zmizelým novinářem. Obávám se, že tam od té chvíle, co jsme se viděli naposledy," dodal a věnoval Vanese zářivý úsměv, „vůbec nic nepřibylo."

„Kdy jste se vy dva," zašeptal Pavel, ale ona ho jenom pod stolem nenápadně kopla.

„Klidně se na to podívejte, zatímco budu pryč. A pokud se vám při čtení objeví nějaké otázky, rád se je pokusím zodpovědět."

Po těchto slovech Konstantin vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře. Díky ruchu, který vyvolal drb týkající se zatím ještě ničím nepodložené zprávy o lidojedech, měl jistotu, že jeho telefonát nepřiláká nevyžádanou pozornost, přesto se raději rozhlédl kolem a teprve když měl jistotu, že se nikdo nenachází poblíž, rozhodl se hovor přijmout.

„Ano? Tak povídej," oslovil volající.

„Konstantine, no hurá!" ozvala se z druhé strany Sára. „Sakra, proč ti to trvalo tak dlouho?"

„Jsem v práci," odpověděl stroze. „A teď mluv."

„Máme tu vílu."

„No, výborně!" rozzářil se. „Skvělá práce."

„Práce to byla, to jo. Je to totiž pěknej had, víš? Normálně mě kopnul a Lauru málem praštil!"

„Opravdu?" Konstantin nevěřícně nakrčil obočí. „To je na vílu velice nezvyklé."

„JÁ VÍM!" vyhrkla. „Přesně to jsem holkám taky říkala."

„A je to vůbec víla?"

„Určitě. Je to stoprocentní víla a taky pořádnej pošuk."

„Zajímavé. V tom případě nesmíme nic ponechat náhodě, musíme se připravit. Říkal, jak se jmenuje?"

„Co já vím, nějakej Niťo," odfrkla. „Ale neboj, my z něj tu rebelii vymlátíme. Až dorazíš, bude jako beránek."

„Cože? To ne!" vyhrkl. „Ne, ne, ne, nic se mu nesmí stát. Potřebujeme ho v tom nejlepším stavu. Tak hlavně žádné vymlacování, jasné?" zdůraznil.

„Ale..."

„Jasné?" zopakoval příkře.

„Ano," zavrčela. „Jasný."

„Výborně. Hlavně ho pečlivě zajistěte, ať vám neuteče. Pokud je vážně tak divoký, jak říkáš, určitě se o něco pokusí. Nedovolte mu to a taky toho nebožáka zkuste zbytečně netraumatizovat. Jsem tam hned."

***

„Pořád telefonuje?" zeptala se Laura a Gabriela s pohledem upřeným ven jen tiše přikývla.

„Výborně," ušklíbla se. „Řekni mi, Gabi. Nepřijde ti nefér, že nás drží od téhle pochoutky?" dodala a Viťo po zaslechnutí těch slov jen vytřeštil oči a namáčkl se hlouběji do sedačky.

„Máme ho hlídat," oznámila jí Gabriela stroze.

„Ale no ták! Bude legrace, uvidíš! Slyšela jsem, že stačí jen jedna kapka vílí krve a jsi pak celý hodiny úplně v rauši."

„Ne. Nechci problémy."

„Vážně? A co když ti řeknu, že nic nepoznají?" pokračovala Laura s potutelným úsměvem. „Že Konstantin ani Sára nebudou tušit, že jsme ho ochutnali?"

Na Gabriele bylo znát, že ji ta poslední otázka zaujala. O vílí krvi se tradovalo, že jen jedna kapka dokáže zasytit na několik hodin a upíři jsou díky ní mnohonásobně silnější a necítí bolest. Přírodní doping, přesně tak by to pojmenovala. Látka, po které jí bude neskutečně příjemně. A ona by si ji mohla dát už nyní?

„Tak vidíš," oznámil jí Laura vítězně. „Jen počkej, nebudeš litovat," dodala a nahnula se k Viťovi.

Ten se od ní pokusil odtáhnout. Instinktivně odvrátil hlavu na stranu, ale Laura mu jen pobaveně přejela prstem po šíji.

„Nastavuješ krček, vílo?" zasmála se Laura, a právě její lehký dotyk bříšky prstů způsobil, že se opět celý roztřásl. „To je od tebe milé. Moc hezky se nám tady nabízíš, ale to by bylo moc okatý," dodala a chytila ho za lem mikiny, který mu zvedla k obličeji. „Tohle skousni," přikázala a vtlačila mu látku do úst. „Drž a nepouštěj. Jestli ti to vypadne, tak tě budeme muset potrestat," zazubila se na něj. „A to by nebylo pěkné."

Viťo roztřeseně přikývl a něco nesrozumitelně hlesl na souhlas. Poté zaryl prsty do sedačky a snažil se zmírnit svůj již tak silný třes, přesto čím více myslel na to, co jej čeká, tím to bylo jen a jen horší. A tak se za pomoci nosu zhluboka nadechl. Zavřel oči a soustředil se pouze na to, aby tu látku mikiny udržel v ústech. Na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo. Jen sevřít ten kus oděvu mezi zuby a už jej nepustit.

„Uvidíš, Gabi. Jen jedna kapka. Jen kapka," zopakovala spíše pro sebe a poté se její vzhled změnil.

Zorničky se jí zúžily, duhovky nabraly odstín krvavě rudé. V ústech jí během vteřiny vzrostla sada tesáků a nehty, ty se změnily v ostré drápy. Právě poslední jmenovanou položku potřebovala Laura ze všech nejvíce, a zatímco jednou rukou držela Viťovo tričko, které bylo tím posledním, co jí stálo v cestě, druhou si položila na jeho odhalené břicho, do kterého mu zaryla jeden z drápů.

Viťo tlumeně sykl bolestí a v očích se mu zformovalo několik slz. Vytrvale cumlal látku mikiny, která byla nyní celá oslintaná, a přitom párkrát tlumeně zaúpěl. Rána ho nevyslovitelně pálila, a i pouhé dýchání ho nyní začínalo bolet.

„Tsk, buď tiše," mlaskla Laura a zatlačila mu látku mikiny hlouběji do úst. „Takhle ne, vílo. Zkus trošku spolupracovat, jo?" pokárala ho a s úsměvem od ucha k uchu zaryla do masa další ze svých drápů.

Viťovy slzy nyní stékaly po tvářích proudem, ale nezdálo se, že by na to upírka brala nějaké ohledy. Laura na jeho břiše zanechala krvácející šrám a mlsně se zadívala na zarudlé prsty, jako kdyby právě vytáhla ruku ze sklenice s džemem.

„Hmm," prohlásila labužnicky, když si z kůže slízala tu dobrotu. „Jo, tohle je fakt o něčem jiným. Tohle...Chci ještě!" rozzářila se a chystala se dát do další ochutnávky, ale to už ji Gabriela zarazila.

„Dost, takhle na nás přijdou."

„No, tak, Gabi. Prosím!" žadonila. „Dovol mi ještě! Já musím ještě!"

„Ne. Řekla jsi, že stačí jedna kapka."

„Ale to... To bylo předtím! Když on je tak dobroučkej!" dodala a věnovala Viťovi pohled doruda rozpálených očích. „Musím mít ještě."

„To stačí, Lauro," sdělila jí stroze, ale upírka jen zavrtěla hlavou.

„Ne, ne, ne, to nemůžeš. To ne. Teď mě v tom nemůžeš nechat!"

„Dost."

„Tak ho teda taky ochutnej! Pak poznáš, jak je to těžký!" zanaříkala a zhluboka se nadechla. „Ochutnej ho, a když to zvládneš bez přídavku, tak toho nechám!"

„Slibuješ?" zaváhala Gabriela.

„Jasně, jasně," procedila mezi zuby a obrátila se na Viťu, který jen tiše žužlal svou mikinu a nespouštěl z ní vyděšené oči. „Ani nevíš, kolik ovládání mě teď stojí zůstat v klidu sedět, víláčku. Ale odměna bude sladká. Tak do toho, Gabi," pobídla svou kolegyni. „Když mu i potom zvládneš odolat, tak ho nechám být."

Na Gabriele bylo vidět, že ještě stále váha, ale nakonec i ona opustila svou lidskou formu. Její oči sice plně nezrudly a dostaly spíše odstín oranžové, ovšem tesáky a drápy se až nepříjemně podobaly těm Lauřiným.

„Dobře, když potom dáš pokoj," zamumlala a vyhrnula Viťovo tričko z cesty. Ignorovala skvrny krve, které se na látce nacházely, stejně tak ji nelákalo ochutnání šrámu, jenž způsobil někdo jiný. Místo toho si našla jiný kousek s bledou, křehkou a chvějící se kůží, který si svým drápem mohla označit.

Viťo ze sebe vydal tlumený sten. Denisi! Netušil, proč to jméno zavolal a byť se vše odehrávalo jen v duchu, stále do toho dával veškerou svou sílu. Slzy mu stékaly po tvářích a máčely látku mikiny, prsty bezradně klouzaly po kožené sedačce, na které se snažil mermomocí najít nějaký pevný bod, a přitom nepřestával v jeho volání. Denisi! To jméno se vyslovovalo tak lehce. Přinášelo s sebou naději, probouzelo v něm husí kůži očekávání, fungovalo jako kotva. A přesně to v ten moment Viťo potřeboval ze všeho nejvíce. Silný bod. Něco, čeho se může držet. Co mu dá vůli to všechno vydržet. Denisi, zopakoval to jméno do třetice, a to i přestože věděl, že jeho volání zůstane nevyslyšeno. Denis nemá šanci odpovědět, a to ani kdyby chtěl. Není tu s ním, je daleko, předaleko, i kdyby jeho jméno křičel z plných plic, neslyšel by ho. Nebo že by přeci jen existoval způsob, jak ho k sobě zavolat? Viťo při tom uvědomění rozšířil oči překvapením. Možná, že jeho situace není tak bezvýchodná, jak si na první pohled myslel. Možná, že právě přišel na způsob, jakým to všechno vyřeší. Jen musí vydržet. Chytit se té kotvy a už se jí nepustit.

„Hmm, tohle... Měla jsi pravdu," vydechla Gabriela, když si oblízla zkrvavené prsty, a na její tváři se objevil lehký úsměv. „Tohle je překvapivě –"

Najednou se obě upírky zarazily, zvenčí k nim dolehly kroky. Jejich řidička se dala do pohybu, což nemohlo věstit nic dobrého. Laura bez zaváhání vytrhla Viťovi látku z úst, div mu tím počinem nevyrazila zuby, a zakryla mu mikinou zakrvácené tričko i ještě stále tepající rány. Poté se obě upírky změnily zpět do svých lidských podob. Za pomoci čisté ruky si očistily zaschlé zbytečky krve z koutků úst a poslušně čekaly na příchod své vedoucí.

Během chvilky se dveře od auta otevřely a za volant dosedla rozčilená řidička.

„Tak co?" zeptala se jí Laura s nevinným úsměvem a rukama složenýma v klíně.

„Nic. Prý na něj máme být hodné, taková blbost," odsekla a ohlédla se.

Viťo se na zadní sedačce ještě stále třásl, a přitom tiše vzlykal. Nemohl ty slzy zastavit, a to ani kdyby chtěl. Tolik to bolelo.

„Hele, on brečí?" ušklíbla se Sára. „Co jste mu řekli?"

„Ale vůbec nic," odpověděla Laura a přitulila se k němu. Dávala si záležet, aby její stále lehce zakrvácená ruka zůstávala mimo Sářina zorného pole. „Jsme teď velcí kamarádi, víš?"

„Hmm," Sára nedůvěřivě nakrčila obočí. „Takže kamarádi s vílou, jo? A... No, Gabi? Ty se usmíváš?"

„Cože?" zaváhala jmenovaná a přiložila si prsty na koutky úst. „A jo? To je divný."

„Asi už vím, o co jde," ušklíbla se Sára a nastartovala. Přitom se zahleděla do zrcátka.

Od doby, kdy zrcadla neobsahovala stříbrné části v nich mohly svůj odraz spatřit i upíři, takže kromě Viťa byl nyní k vidění i zaskočený výraz Laury, která vytušila, že jejich akce nebude tak úplně bez následků.

„Že vy jste ho ochutnali?" probodla je Sára zlostným pohledem.

Přes oslintanou látku mikiny sice nemohla ty krvavé stopy zahlédnout, přesto jí přišlo, že jejich auto najednou voní jinak. Příjemně a sladce.

„Ugh, tak fajn," zamumlala Laura. „Dostalas nás. Ale jenom jsme si uždíbly, přísahám. Je celej, no, ne?"

„Zkuste příště obejít můj pokyn, a to samý se nebude moct dát říct o vás, jasný?" zavrčela Sára a Laura hlasitě polkla.

„To... jasné," odsouhlasila do Viťových neutuchajících vzlyků.

Ten nyní neplakal jen z bolesti. Slzy nebraly konce, a to hlavně proto, že si plně uvědomil svou situaci. Ta upírka řekla „zkuste s ním příště obejít můj pokyn". Příště. Ale on žádné příště nechtěl. Jediné, po čem toužil, bylo vrátit se domů. Domů. A to bylo kdekoli, kde se zrovna nacházel Denis.

Denis. Tentokráte jej nevolal, vlastně se při myšlence na něj o něco zklidnil. Možná, že je upírky rozdělily, ale Denis rozhodně nebude sám. I kdyby to vše nakonec selhalo, tak měl jistotu, že se Denis opět setká se svou rodinou. Opět se uvidí s Vanesou i se strýčkem, kteří se o něj postarají. Určitě se o něj postarají a Denis bude zase šťastný. Přesto by v tu chvíli dal cokoli za to, aby se s ním mohl ještě alespoň jednou vidět. Jen se rozloučit. Říct mu, jak moc se snažil a jak moc ho má vlastně rád.

„Vystupovat, vílo," rozkázala Sára do zrcátka a Viťo sebou překvapeně trhl.

Vůbec si nevšiml, že jejich auto zastavilo. To už dorazili do cíle? Párkrát zamrkal, jako by se probral z transu, ale to už byl Laurou tažen ven.

„Tak pojď," zaslechl její ostrý pokyn. Nohy se mu zamotaly, málem ztratil rovnováhu a upadl do trávy. „Dělej!" pokračovala majitelka hlasu nedočkavě a něčí paže ho postrčila dopředu.

„Ano-no," zakoktal a klopýtl.

Se sklopeným zrakem pozoroval stébla trávy, jak se mu mění pod nohama, a přitom vnímal své okolí. Temná noc, temný les, blízko se nachází jezírko. Přerývaně se nadechl a přitiskl si ruce k hrudi. Neznal to tady, nelíbilo se mu tu. Chtěl pryč. Nejraději by utekl, ale tušil, že něco takového by mu způsobilo jen potíže. Zvlášť, když kolem něj upírky zformovaly trojúhelník, ze kterého se v tomto klopýtajícím roztřeseném stavu nedokázal vymotat.

Dvě z nich měl přímo za zády. Pamatoval si jejich jména, Laura a Gabriela. Ty, které mu před chvílí způsobily tolik bolesti, přesto mu přišly mnohem sympatičtější než jejich velitelka kráčející vepředu. Sára. Viťo hlasitě polkl, tuto osobu opravdu nechtěl rozčílit. I v běžném stavu působila tak děsivě, co teprve, kdyby se na něj rozzlobila. I když... Nebyla to náhodou právě Sára, na kterou zkusil svůj první pořádný pokus týkající se oddalování nebezpečí? Viťo si vzpomněl na okamžik, kdy ji kopl do holeně, a přitom se zlehka pousmál. I přestože to byl pravý opak toho, co by měl před takovým tyranem dělat, činilo mu to radost. On vážně vyhrál! Sice jen na okamžik, ale vyhrál.

„Je ti něco k smíchu, vílo?" oslovila ho Sára, aniž by mu věnovala pohled.

„Ne, paní," zašeptal a odlepil pohled od trávy. Tehdy spatřil rodinný domek, jenže k němu překvapivě nesměřovali. Upírky ho vedly ke stavbě nacházející se hned vedle, která působila jako kůlna. Viťo opět sklopil zrak a motavými kroky pokračoval kupředu. Kůlna. Zvláštní, kdysi se jednalo o místo, které pro něj představovalo vrchol štěstí. Nyní z toho měl jen strach.

„Hej! Šlapeš mi na nohy, vílo," prohodila Sára s jistou nadřazeností a otočila se k němu.

„Omlouvám... se," vydechl. „Já ne-nechtěl. Neudělal jsem to schválně."

„Ty ošklivé hloupé zvířátko," odfrkla a chytila ho za mikinu. „Však my tě už naučíme správným způsobům. Dělej!"

Po tomto příkazu se dala opět do pohybu, přičemž ještě stále držela jeho mikinu, která nyní sloužila jako provizorní druh vodítka. Při vstupu do kůlny stiskla vypínač nacházející se hned u dveří a prostor ozářilo jasné světlo. Viťo tak mohl spatřit, že není jejich jediným zajatcem, vlastně se mohl považovat za bronzového medailistu. U stěny blízko dveří stál vysoký muž s brýlemi a vedle něj se krčila dívka oblečená v doktorském plášti. Oba měli paže spoutané nad hlavou a viseli na podivných hácích, které byly připevněny ke stropu.

„Přivítejte nový přírůstek, vážení," ušklíbla se Sára a vedla Viťu na druhý konec kůlny, kde ho odhodila na stěnu. „Tady je pro tebe přichystané pěkné místo, vílo. A teď ruce," přikázala a Viťo poslušně zvedl paže tak, jak to viděl u spoluzajatců.

Sára je s jistou neurvalostí spoutala k sobě a poté jej zavěsila na hák, který byl však v takové výšce, že se Viťovy špičky jen tak tak dotýkaly podlahy.

„Máš pohodlí?" ušklíbla se, když viděla, s jakým vypjetím se vůbec drží na nohách. „Mimochodem, pročpak se ještě schováváš za tuhle ošklivou lidskou podobu?" zeptala se a přejela mu rukou po tváři.

Viťo sebou při tom dotyku trhl a stočil hlavu na stranu. Něco uvnitř mu našeptávalo, že tento okamžik přijde, ale i tak mu přišlo, že k tomu došlo prakticky bez varování. Jeho lidské krytí. Chtějí mu ho zakázat. Chtějí mu ho vzít.

„Není to fér," pokračovala Sára. „Naši pravou tvář už přeci znáš, ne?" řekla a v puse se jí opět zjevily tesáky které mu přiblížila k obličeji.

Viťo jen křečovitě zavřel oči. Chtějí ho vyděsit, ale on nepovolí. Mohou ho unést, mohou mu ublížit či jej úplně zničit, ale pokud existovala jedna jediná věc, na kterou byly ty upírky krátké, pak se jednalo o jeho krytí. Jeho lidská podoba. I když se budou snažit sebevíce, nemohou mu ji vzít, pokud se pro to sám nerozhodne. A Viťo byl odhodlaný držet se jí tak dlouho, dokud bude dýchat.

„Koukej mi ukázat, co jsi zač," pokračovala Sára ostrým hlasem. „Dělej! Holky to neví, ale krev víly chutná mnohonásobně líp, když se přitom nemaskuje za tuhle šaškárnu," dodala, ale Viťo nehnul ani brvou.

„Ty zmetku jeden tvrdohlavej," odfrkla a udeřila jej do břicha. „Asi ti to ještě nedošlo, ale teď jsi tady něco jako naše zvířátko," dodala, zatímco se ocitl v křeči. Stále si nesl čerstvé rány z auta a úder pěstí mu v hojení moc nepomohl.

„Jsi jenom zvířátko, rozumíš?" zopakovala Sára a chytila ho za tváře.

Viťo něco znaveně vydechl, obličej měl ještě stále zkroucený v bolesti a nezdálo se, že by ji vnímal.

„Myslíš si, že jsi něco extra? Protože nejsi," pokračovala Sára s odporem. „Vy víly nejste o nic zajímavější než krávy, je ti to jasný? Kráva dává mléko a dá ti ho kdykoli chceš. Ty nám zase dáváš krev. A dáš nám ji kdykoli budeme chtít a přesně tak, jak to po tobě budeme chtít. Takže do toho, vílo," řekla a sevřela mu tváře o něco pevněji. „Dělej. Ukaž mi, jak doopravdy vypadáš."

„Ne," vydechl.

Dělalo mu problém se na cokoli soustředit, přesto toto slovo vyslovil jasně a zřetelně.

„Ne?" zopakovala po něm s úšklebkem.

„Ne."

„Paličáku. Prý netraumatizujte ho," pronesla jedovatě a pustila ho. „Vzhledem k tomu, že jsi při čekání dokázal zabavit mé kamarádky, tak budu dělat, že tenhle rozhovor neproběhl. Ale zkus od téhle chvíle provést cokoli, co půjde proti mé vůli, a budeš trpět," řekla a zvedla mu bradu vzhůru, aby se mu mohla lépe podívat do očí. „Znám tvůj druh," dodala s úsměvem, který nevěstil nic dobrého. „A znám i tvé slabiny. Věř mi, že vážně nechceš, abychom byli nepřátelé. Nechám vám tu rozsvíceno, ať se lépe seznámíte, ju?" dodala směrem ke zbývajícím zajatcům a přešla ke dveřím. „Brzy dorazí i Konstantin, takže pro tvé dobro doufám, že do té doby přijdeš k rozumu."

Viťo na to nic neodpověděl, jen semknul rty a v naprosté tichosti hypnotizoval zem. Trpělivě čekal, až budou všechny upírky pryč, až úplně zmizí z doslechu, a teprve poté se zaměřil na své dva pomyslné spolubydlící a pronesl větu, jež měla dát do pohybu plán, který si při cestě sem připravil.

„Je tady signál?"