Denis tlumeně vyhekl, více bezmocí než bolestí. Zavřel oči a frustrovaně se prohnul v zádech. Chtěl křičet, kopat, jenže ani jedno z toho nedokázal. Mohl jen ležet na stole, a to bez možnosti jakéhokoli vzdoru. Kdokoli si s ním mohl dělat naprosto cokoli, ale tak to přeci nemělo být! Zvlášť, pokud byli jeho nepřáteli vážně jen lidé. Obyčejní lidé a on jim tady může vzdorovat stejně jako kachna na pekáči. Obyčejní lidé. S touto myšlenkou sevřel hadr v ústech o něco pevněji a snažil se uklidnit. Dnes večer si prý vezmou jen kus paže, to by měl vydržet. Poté už něco vymyslí. Nějak se z té pasti dostane. Musí! Jenže pak na kůži ucítil ten toliko známý chladný kov, ze kterého mu bylo přímo do breku. Opět to kroužení, jako by dívce činilo radost ho takto trápit, a když se nůž konečně zastavil, tak Denis odvrátil hlavu na druhou stranu. Tohle nebude pěkné.

„Nechte ho být!" ozval se z druhé strany kuchyňo-spíže známý hlas a Denis zvedl hlavu.

„Hito?" zahuhlal.

Ano, pod schody stál opravdu rozcuchaný a čerstvě probuzený „Hito". Zřejmě se z pokoje vydal ve spěchu, protože měl na sobě ještě stále pyžamo a chyběly mu rukavice. Místo toho v obnažených roztřesených rukách držel Denisovu zbraň.

„Řekl jsem, ať ho necháte být," zopakoval Viťo svůj rozkaz a namířil pistoli na strop. „Nebo vystřelím."

„Ale no ták," ušklíbla se dívka. „Oba víme, že nám nic neuděláš," dodala a přitiskla Denisovi hlavu zpět na stůl.

„Ale já... vážně," pokračoval Viťo s třesoucí se rukou stále mířící na strop. „Tohle bude jen varovný výstřel. Nechte ho být a nic vám neprovedu."

„Ale, chlapče," ušklíbla se žena a vzala do ruky váleček, který byl v tu chvíli tou první pořádnou věcí po ruce.

„Dost!" vyhrkl Viťo, ale když se k němu žena s válečkem opět o něco více přiblížila, tak zavřel oči a stiskl spoušť. Jenže pistole nevystřelila.

„Pohiska," zahuhlal Denis.

„Cožeto?" zaváhal Viťo a udělal krok dozadu.

Majitelka penzionu mu byla opět o něco blíže, než by byl rád.

„Pojistka!" křikl po něm Denis, když se mu podařilo vyplivnout hadr. „Je tam pojistka!"

„A co ma-aaa!" vyhrkl Viťo, ale to už mu žena válečkem vyrazila zbraň z ruky a odhodila ho na stěnu.

„Vidíš?" zazubila se dívka směrem k Denisovi. „Kdyby to bylo vyměněné, tak by už jistě bylo po všem, co?"

„Ty..." Denis se jí chystal na odpověď zavrčet něco peprného, jenže pak se ozvala rána.

„Tys uhodil maminku!" vyštěkla dívka, jejíž pozornost se upřela na Viťu, jak stojí nad ženou v bezvědomí.

„Počkat, ne! To byla nehoda, přísahám!" vyhrkl, a přitom válečkem zamával ve vzduchu, jako by si tím měl snad očistit jméno. „Jen jsme se o něj přetahovali a j-já..."

„POZOR!" křikl Denis, když viděl, jak se k němu rozlícená recepční blíží.

„Tys ublížil mamince!" zahulákala.

„Neublížil, n-ne," zakoktal Viťo a natáhl před sebe ruku. „Stůj!" vyhrkl a ona tak překvapivě učinila.

Denis to celé s vykuleným pohledem pozoroval, působilo to jako nějaký druh kouzla. Jak to sakra udělal? Viťo se choval stejně, jako když potkal vlkodlaka a zdálo se, že tento trik fungoval i na obyčejné lidi. To měly víly vážně nějakou kouzelnou moc, o které až do této chvíle nevěděl?

„Neublížil jsem jí," pokračoval Viťo mírně, a přitom se plně soustředil na to, aby si udržel svou lidskou podobu. Dlaň držel ve vzduchu jen kousek od její hrudi, přesto i tak vnímal její zrychlený dech a tlukot srdce.

„Nemusíš se o ni bát. Nic se jí nestalo, je v řádku."

Jakmile to dořekl, tak se dívce podlomily nohy a ona přepadla dopředu. Viťo ji zachytil a opatrně položil na zem. Poté se ohlédl ke stolu, kde ještě stále ležel Denis.

„Takže... Pomůžeš mi z toho, nebo máš teď v rozvrhu to mytí nádobí?" ušklíbl se, když viděl, jak Viťo stojí na místě jako opařený.

„Já... Ne! Teda... Jistě!" zablekotal a rozhlédl se kolem. „Ale... Jsi celý?" vydechl, když k němu splašeně přeběhl a dal se do rozvazování pout. „Neublížili ti?" dodal a s ustaraným pohledem se opatrně dotkl jeho tváře.

„Jo, jsem v cajku," zamumlal. „Ale tohle... Jak jsi to udělal?"

„Co přesně?"

„To... Jak," vydechl. „Jak teď leží na zemi. Co to bylo... za kouzlo?"

„Ach, tamto? To nic nebylo, jen jsem našel strach a... zklidnil ho."

Denis po těchto slovech zjistil, že má jednu ruku volnou.

„Takže zklidnil, jo? Vážně chytrý," dodal uznale, zatímco ho Viťo zbavoval provazů u nohy.

„Děkuji."

„Ale když ti to tak jde, tak proč to... nepoužiješ i na upíry?" zaváhal a sám se pokusil o uvolnění druhé ruky. „Kašlat na výcvik. Když nějakého potkáš, provedeš tohle emoční voodoo a problém bude vyřešen. Vždyť... Hele!" vyhrkl a ukázal na ležící kanibalky. „Ty ženský normálně vytuhly!"

„To ano, ale upíři... To je jiné," hlesl Viťo, když se mu povedlo překonat všechny provazy, a pomohl mu do sedu.

„Proč?" vydechl Denis a v tu chvíli měl unavený skelný pohled.

„Protože když se setkám s upíry, tak to poslední, co v tu chvíli cítí, je strach," zamumlal a pomohl mu dolů. Denis byl najednou ještě bledší než obvykle a působil velice zesláble.

„Hmm, a co to teda, no, cítí?" zeptal se a vzal pár provazů, kterými začal vázat dvě kdysi tak nebezpečné lidojedky k sobě.

„Obvykle to bývá jen... chtíč," polkl Viťo a sklesle sklopil pohled k zemi.

„Jo, tohle. No, něčeho podobnýho jsem teď byl taky svědkem," ušklíbl se Denis a narovnal se. „Nic příjemnýho."

„A co s nimi teď uděláme?" zaváhal Viťo při pohledu na jejich bývalé věznitelky.

„Co by. Zavoláme policii," řekl a po těchto slovech se chytil za hlavu. Mírně zavrávoral a pak se vydal ke schodům vedoucím ven. „Jestli jsem to pochopil dobře, tak tohle svinstvo prováděly už nějakou dobu. Nebude tak obtížný najít důkazy, co by je usvědčily. Ale teď už radši pojďme," dodal, když mu pohled padl na desku stolu, kde spatřil zaschlou krev. „Nechci tu zůstávat dýl, než je třeba."

Denis si při cestě ven vzal zpět svou zbraň a nezapomněl přitom Viťovi náležitě vyhubovat, jak od něj bylo bláhové brát si ji do akce, zvlášť, když s ní ještě neumí zacházet.

„Ale já," hlesl, když byli oba převlečení, sbalení a připraveni vyrazit. „Já to tak nemyslel. Ty jsi byl pryč a já cítil... Cítil jsem, že něco není v řádku, víš? Musel jsem být rychlý a tvá zbraň... Když ji lidé vidí, bojí se. Myslel jsem, že by se mě mohli bát taky a nechali by nás být."

„No, tyhle dvě měly pro strach uděláno, to ti povím," povzdychl si se skleslým úsměvem. „Navíc jsi zbraň nepotřeboval, vždyť co náš výcvik? Co to kopání do holení? To si asi necháváš jenom pro mě, že jo?" ušklíbl se a přešel k telefonu u recepce, odkud celý případ lidojedek anonymně nahlásil.

Ještě před finálním odchodem zanechal Denis na desce stolu dva atony a Viťo k němu po tomto činu poslal tázavý pohled.

„To mají za námahu," ušklíbl se. „Hranolky tu totiž maj fakt dobrý."

A tak nastal čas na další z cest. Viťo si sedl na své místo vedle řidiče, zapnul si pás a složil kolena pod bradu, jak to bylo jeho zvykem. I Denis provedl svou rutinu. Usadil se za volant a chystal se nastartovat, když si na něco vzpomněl.

„Já ti vlastně ještě ani nepoděkoval, co?" řekl a Viťo na něj vykulil oči.

„Cože? Ale to není nutné," usmál se.

„Ale je. Vážně díky, kdybys teď nepřišel tak... Bylo by po mně. Sakra, tolik monster, příšer a všelijaký jiný havěti a já bych nakonec skončil na talíři dvou ženských," povzdychl si a poté se rozkuckal.

„Je všechno v řádku?" zeptal se Viťo a starostlivě mu položil ruku na rameno.

„Ale jo," odkašlal si. „To bude dobrý. Jenom... Jenom teď nevím, kam pojedem, to je celý."

Původní plán zněl jasně: kamkoli do hor a ať už tam narazí na cokoli, bude připravený. Jenže Denisovi najednou přišlo, že už nestačí vůbec na nic. Vždyť ho málem dostal pár naprosto obyčejných lidí. Jak na sebe potom může spoléhat, když přijde na setkání s nadpřirozenem?

„Blízko odsud je Retsnom," řekl Viťo. „Je tam Vanesa a taky tvůj strýček. Po tomhle zážitku by mohlo být pěkné zase se s nimi vidět."

„Cože?" vyhrkl a znovu se rozkuckal. „Víš o tom, že kdyby tady dračice byla, tak by tě těm kanibalkám předala v dárkovém balení, že jo?"

„To jistě ne, ona není zlá."

„Dala by ti na hlavu mašli a napsala jim k tomu přáníčko."

„Určitě jí tak moc nevadím."

„Milé lidojedky, tenhle je pro vás. S láskou, Vanes."

„Ale no ták," zasmál se Viťo. „Tohle by nikdy neudělala!"

„Že ne? Ještě by zaplatila poštovný!" zazubil se na něj. „No, a co, že tě teď najednou Vanes tak moc zajímá? Proč bys za ní chtěl jet?"

„Rodina je důležitá," zamumlal. „Alespoň tak jsem to za tu dobu, co jsem mezi lidmi pochopil. A Vanes tě má ráda, ty ji máš rád, tak prosím, mohl bys jí zavolat? Zkusit to?"

„Dobře, fajn," povzdychl si a vystoupil z auta. „Ale mám to u tebe."

„A co přesně?"

„Kvůli tobě jdu přímo do jámy lvové," ušklíbl se Denis a vylezl na střechu auta. Tehdy se mu na telefonu objevily dvě čárky a on začal vážně uvažovat nad tím, jestli by se místo telefonátu s Vanes raději nevrátil do kuchyně a nenechal tam ze sebe udělat polívku.

---

Tak jak jste si zatím jako lovci vedli? Našli jste vlkodlaka? Viděli přicházet lidojedky?

Další kapitola je vedena jako Do třetice všeho krvavého, můžete si tak tipnout s kým se setkáme.