Našla ho. Denis nevěděl, jak se za něj tak rychle a nepozorovaně dostala, ale na tom vlastně nezáleželo. To je snad zlý sen.

„Copak, nevidíš mě rád?" zasmála se dívka v kostkované košili, která byla jen o něco menší než on.

„Vanes, já... Nečekal jsem tě tady," zamumlal a vyhodil srolované noviny do blízkého koše

„Však víš, to je součást mýho šarmu," zazubila se na něj a prohrábla si své zrzavé mikádo. „Navíc, takhle se mluví se staršími? Co trocha úcty?" dodala a potáhla si z cigarety. „Co třeba nějaké: ‚Ahoj, Vanes. Jak se máš, Vanes?' Kam se poděla základní slušnost?"

„Co tady děláš?" odsekl Denis a provedl několik otrávených kroků po parkovišti, snad ve snaze se jí alespoň trochu vzdálit. Ne, že by se mu to nějak extra dařilo.

„Skvěle, jdeš rovnou k věci. To jsem na tobě měla vždycky ráda, fakt, že jo. Je to vážně k zulíbání, to ti povím," odfrkla. Cigaretový kouř vyfukovala s jistou zasněností směrem k nebi, které v sobě neslo stejnou modř jako její oči. „Mimochodem, zdá se mi to, nebo tvoje instinkty za tu dobu, co jsi s tou příšerkou, poněkud zrezly? Dostal by tě i zombík," zazubila se na něj.

„Tak proč jsi tady?" povzdychl si a pomalu se vzdával naděje, že na tuto otázku kdy získá odpověď.

„Můžeš si tipnout, něco takovýho není těžký uhádnout. Jsme tu ze stejného důvodu jako ty. Mizející caparti, že jo? Dobrá zpráva, Déno, ta děcka jsou už doma. Živá, zdravá, prostě vcelku. Jsme zkrátka úžasní, vím. Děkovat netřeba."

„To myslíš vážně?"

„Copak jsem ti snad někdy lhala?" nadhodila ukřivděně.

„No... A co třeba tehdy, když jsi mi řekla, že existuje skřítek, který ti za srovnaný oblečení přinese bonbón?"

„To snad ne, pořád se na mě zlobíš?" zasmála se.

„Rovnal jsem ti trička jak idiot!"

„Mohl jsi je rovnat jako normální člověk."

„To nic nemění na tom, že jsi mě tahala za nos."

„To jo, ale zase... Naše skříň ještě nikdy nebyla tak hezky uklizená," zazubila se na něj. „Ale teď je to jiný, vážně nekecám. Jestli mi nevěříš, zeptej se strejdy. Problém tu dělal duch jedný malý holčičky. Odmítala jít za světlem a chtěla si s těma dětma jenom hrát, chuděrka malá," řekla a vytáhla z kapsy džín zapalovač, kterým mu zamávala před obličejem. „Ve zkratce: Jdeš pozdě, Déno. Případ je uzavřen. Její hrátky jsou už u konce a my máme padla. Něco takového by se mělo oslavit, ne?"

„Jo, no, v tom případě si to užijte," zamumlal, považuje celou událost za vyřízenou.

Jakmile to Denis dořekl, otočil se zpět k autu, aby dokončil svůj brilantní plán úniku, jenže to by se do toho nesměl zaplést někdo další. Viťo již zřejmě stihl zaznamenat známou tvář a rozhodl se k nim připojit.

„A heleme se," zasmála se Vanes a její pohled instinktivně sklouzl k zapálené cigaretě. „Kohopak to sem čerti nesou?"

„Ahoj, Vanes," pozdravil ji s nesmělým úsměvem a zamával jí.

„Nazdar, vílo," odfrkla a potáhla si z cigarety.

„Jak se –"

Viťo svou otázku již nedokončil, protože mu Vanesa vyfoukla dávku kouře přímo do tváře a on se takřka ihned rozkuckal.

„Víš, že to nemá rád," osočil ji Denis. „A taky víš, že mu nemáš na veřejnosti říkat vílo."

„Můžu mu nadávat, jak chci, lovče," odsekla. „Jsem překvapená, že jste pořád spolu. Nějak podezřele vám to klape."

„Jo, všechno je skvělý, naprostá paráda," zavrčel a pak se obrátil zpět k Viťovi, který sice již dokuckal, ale ve tváři byl ještě stále trochu zelený.

„Dobrá zpráva, odjíždíme," oslovil ho opatrně.

„Vážně?" podivil se Viťo a nechápavě nakrčil obočí. „To už? Ale co ty děti?"

„Jsou v pohodě. Byl to jen duch, ale ten je teď pryč, takže nás tu nic nedrží," řekl a gestem ruky ho pobídl, aby se vrátil zpět do auta.

„Ach, tak.... Dobře," přikývl s úsměvem od ucha k uchu. „To je vážně moc dobře. Pak tedy jedeme. Na viděnou, Vanes," zamával jí na rozloučenou.

„To snad radši ani ne," zamumlala pro sebe s jistou kousavostí a Denis jí věnoval nahněvaný pohled. „No, co?" odsekla. „To si myslíš, že jsi tady jedinej, kdo může být upřímnej?"

„Tohle ale není upřímnost, jen nezdvořilost."

„Fajn, tak oprava: To si myslíš, že jsi tady jedinej, kdo může být nezdvořilej? Mám pro tebe novinku, Déno, my jsme rodinka nezdvořáků. To budou geny, s tím nic nenaděláš. Jo, a když už jsme u té rodiny," dodala a opět si potáhla z cigarety. „Je vážně síla vidět syna jednoho z nejlepších lovců, co kdy žil, jak se tahá s nadpřirozenou potvorou. Nevadilo by mi, kdyby sis s ním užil. Je to pěkná tvářička, takže proč ne. Ale mít ho dýl než jako jednorázovku, je šílenství."

„Nech si to, jo? On... potřeboval pomoc," zamumlal a sklopil pohled k zemi.

„Hmm, tak pomoc, jistěže. Riskuješ tady život pro někoho, kdo ani není člověk. To mi nepřijde moudré. Jsi lovec, Viťo je příšera. Je to jednoduché, prosté, mohlo by to být i ve slabikáři. Ema má mámu. Máma mele maso. Lovec loví příšery. Denis loví Viťu."

„Zdá se mi to, nebo ti doma dali jiný knížky než mně?" ušklíbl se. „Na tohle si nějak nepamatuju. Řekni, bylo to předtím, nebo až potom, co nás zkoušeli z těch jedovatých kopřiv?"

„Spíš to bylo potom, co nám řekli, že potvory, který popálí stříbro, mají zaklepat bačkorama. Ne si od tebe bačkory půjčovat. Ale fajn, jen si běžte, když jste spolu taaaak moc šťastní. Ovšem ještě předtím bys mohl počkat, než se vrátí strejda. Neustále se mě ptá, jestli jsi v pořádku a mě už nebaví pořád do kolečka opakovat, že o tobě vlastně vůbec nic nevím, navíc... Určitě by byl rád, že tě zase vidí."

„Spíš, že vidí svoje auto," pousmál se Denis.

„Jo, to taky," přitakala. „Jsem překvapená, žes ho ještě nezdemoloval, drží se docela dobře. Takže co? Zdržíš se?" zeptala se ho s jistou nadějí v hlase.

„Já... Možná jindy."

Sice měl strejdu Pavla moc rád, ale cítil, že na další setkání s rodinným příslušníkem ještě nebyl připravený. A to i přestože strejda představoval asi tu jedinou osobu, u které měl Denis pocit, že ho kdy brala takového, jaký je. O to těžší pro něj bylo odjet, jenže s vílou v autě neměl na výběr. Vanesa s Pavlem byli lovci naučení zbavit se čehokoli nadpřirozeného a jeho spolucestující... To byla prakticky chodící definice nadpřirozena. Co Denis pochopil, tak vlastně ani nikdy neviděl Viťovu reálnou podobu a tento lidský vzhled představoval jen jakési krytí. Co když ve skutečnosti víly vlastní tesáky schopné prokousnout hrdlo? Nebo drápy, kterými mohou roztrhat břicho? Viťo mohl mít obojí, a ještě mnohem víc, přesto se Denis přistihl, že mu jeho společnost nevadí. Možná ji i do jisté míry vítá.

„Mám takový pocit, že mě nemá ráda," sdělil mu Viťo se smutným úsměvem, když spatřil, že se dveře auta znovu otevírají.

„Jop, už to tak bude."

„No, a je něco," pokračoval zamyšleně, „co bych mohl udělat, aby se to... změnilo?"

„Pochybuju," zamručel a nastartoval.

„Určitě? Protože... Nechci, abys měl kvůli mně nějaké problémy. Takže jestli můžu nějak pomoct, nějak se změnit," řekl a promnul si dlaně skryté v koženkových rukavicích. „Tak to udělám. Vážně! Udělám cokoli!"

„Nemusíš na sobě nic měnit," odpověděl, zatímco pohledem hypnotizoval prázdnou vozovku. „To, že tě Vanesa nemá ráda, je jen její problém. Není to tvá chyba."

Poslední slova Viťu dle všeho uklidnila, a to i přestože se nejednalo o tak úplnou pravdu. Technicky vzato to jeho chyba vážně byla, ať už si to přál, či ne. Vždyť Denis nebyl jen lovcem, on patřil do velice váženého rodu, který po celá staletí v Gnosu vybíjel monstra, příšery a vlastně cokoli nadpřirozeného, na co si jen člověk vzpomene. A vedle něj seděla osoba, kterou dle všeho dokázalo popálit stříbro. Stříbro! To společně se svěcenou vodou tvořilo základní materiál v odhalování nadpřirozeného zla, takže Viťova věta o tom, že nechce, aby měl Denis problémy, působila velice naivně. Vždyť jen jeho samotná přítomnost ve strejdově autě představovala neřešitelný problém a neexistovalo nic, co by Viťo mohl udělat, aby se to zmírnilo. Nic kromě toho, že by se jejich cesty rozešly. A něco takového Denis nemohl dopustit. Ne když věděl, co Viťovi hrozí, když ho nechá po světě pobíhat samotného.

A tak se lovec ocitl vedle loveného, člověk vedle příšery. A Denis se přistihl, že kdyby mohl vrátit čas a dostal na výběr do té hospody, do té proklaté hospody, nikdy nevkročit, tak by si to nerozmyslel. Udělal by to. Vešel by dovnitř a opět si to všechno prožil. Jen ještě z nějakého důvodu zatím nedokázal přesně říct proč.