Denis pomalu přicházel k sobě. Zdálky k němu doléhaly tlumené a neidentifikovatelné hlasy, hlavu měl jako střep a jeho kmitající oční víčko se mu alespoň zčásti snažilo usnadnit pohled do ostrého světla zářivky, která mu visela přímo nad hlavou. Kde...

„Výborně, už jsi vzhůru," zaslechl zvonivý hlas a něčí ruka ho pohladila po vlasech.

„Kde," zachraptěl ve snaze dát vlezlé myšlence alespoň částečnou zvukovou podobu.

Pokusil se pohnout a tehdy zjistil, že leží připoutaný na desce stolu. Překvapeně se ohlédl tu za jednou, tu za druhou paží. Nedokázal s nimi pohnout a stejný osud potkal i jeho nohy. Provazy. Jeho končetiny byly zajištěny k nohám stolu, ale jak se to mohlo stát?

„Kdo," vydechl a poté se jeho pohled upřel na dívku z recepce, která se nad ním celou dobu tyčila. „To vy..."

Denis se s vypjetím sil snažil dát jednotlivé dílky skládačky dohromady. Zjevně se ještě stále nacházel v penzionu. To mu napověděla nejen přítomnost recepční, ale i opodál stojící majitelka, která u kuchyňské linky krájela zeleninu. Jakmile zahlédl kamenné schody, dokázal svou lokalitu ještě více zkonkretizovat. Spíž. Nacházel se ve spíži, která připomínala i improvizovanou kuchyni. Ale proč se ocitl zrovna zde?

„To vy jste ty... příšery?" vydechl a nasucho polkl. V krku ho pálilo a každé slovo mu najednou činilo nezvyklý problém.

„Příšery?" ušklíbla se recepční a dřepla si ke stolu. Měl ji tak přímo za hlavou.

Blondýnka se k němu nahnula a položila mu ruce kolem krku. Denis si všiml, že na sobě měla bílé ochranné rukavice, jaké jsou obvykle k vidění u řezníků, což považoval za nanejvýš zneklidňující.

„Ale no ták," zasmála se recepční. „Jaké příšery bychom asi tak byly?"

„To bych taky moc rád věděl," zavrčel a trhnul rukou ve snaze osvobodit si zápěstí. Provaz se však ani nehnul.

„Jsme jenom lidé, opravdu. Rozdíl je v tom, že dokážeme ocenit i jiné chutě, než je zvykem," pokračovala sladce a vzala do ruky nůž.

„Tak chutě?" zopakoval a snažil se přitom udržet pevný hlas, který se mu však s posledním slůvkem zlomil.

Chutě. Do čeho se to jen namočil?

„No, ano," ušklíbla se a položila mu nůž doprostřed hrudi. „Třeba teď... Teď se tu koukám na svou večeři."

„Takže vy jste... kanibalové?" vydechl s podivem.

To pro něj představovalo novinku, ještě nikdy předtím se s nikým takovým nesetkal.

„Hmm, to slovo nemám ráda, zní naprosto příšerně. Spíš máme jen hodně rády lidi," zazubila se na něj.

„Počkat, takže to kuře, co jsem tady měl..."

„To bylo jenom kuře," pousmála se a ustoupila na stranu. Dostala se tak do Denisova v mrtvého úhlu a on musel natočit hlavu, aby ji měl stále na dohled. Tehdy zahlédl i její od krve zašpiněnou zástěru. „S maminkou se o takové dobroty zásadně nedělíme. Vlastně jsme s tím chtěly na nějakou dobu přestat. Měly jsme pocit, že na sebe poutáme až moc pozornosti, ale vy dva jste se prostě museli rozhodnout zůstat tady ještě jednu noc, že ano?" zanaříkala. „Jak jsme něčemu takovému mohly říct ne? Takový dárek se neodmítá."

„Dárek?" odfrkl Denis. „Jste magoři."

„A ty drzý," oznámila mu majitelka penzionu. „U večeře se chováme slušně."

„Ne, když tou večeří JSTE!" křikl a zvedl hlavu, aby na ni lépe viděl.

„Tohle ale není vůbec milé," osočila jej dívka a přirazila ho zpět na desku stolu.

„Hele, tohle," vydechl Denis, ale to už mu recepční bez varování vrazila ruku do úst a sevřela mu jazyk. „Ale, ale, ale, takhle se snad mluví s maminkou? To vážně není hezké. Co kdybychom se jako první zbavily jeho ostrého jazyka?" obrátila se k majitelce penzionu. „Pan Tov tu s námi bude ještě nějakou chvíli, tak ať si nekazíme pohled na jeho pěknou tvářičku těmi jedovatými slovy."

„Ale jen mu ho nech," odpověděla a blondýnka jej pustila.

Denis hlasitě polkl. Srdce mu bilo na poplach a po dlouhé době se cítil řádně vyděšený.

„Jen ať nám chlapec poví, co má na srdci," pokračovala žena, „než mu ho vyřízneme z hrudi."

Dívka se usmála a opět pohladila Denise po vlasech.

„Neboj se," řekla jeho směrem konejšivě, když spatřila, jak se mu hrudník pod tílkem vzdouvá zrychleným dechem. „K tomu jen tak nedojde, my totiž budeme postupovat systematicky, víš? Můžeme si to dovolit. Je to tu prázdné a vy dva jste samotáři. Nikdo vás nebude hledat," dodala a znovu se zahleděla na ostří nože. „Pokud bychom tě srdíčka zbavili hned, mohl by ses nám zkazit a už bys nechutnal tak dobře. Je mnohem lepší a taky zábavnější tě mít naživu co nejdéle," dodala a pak přešla k jeho rameni, odkud strhla nikotinovou náplast. Ta byla již nějakou chvíli stará, dalo by se říci i řádně vycucaná a na ruce mu zůstávala spíše jen v roli takového placeba.

„Tedy, zábavnější je to pro nás, ne pro tebe," pokračovala dívka a odhodila náplast na zem. „Nechceme si chuť masa kazit žádnými chemikáliemi, takže budeš celou dobu při vědomí. Jak ironické, tvůj kamarád bude nahoře vymýšlet, kam ses mu ztratil, zatímco ty budeš celou dobu jen pár metrů od něj. Zajímá mě, jestli nakonec odejde pryč, nebo tu zůstane a bude tě hledat."

Zatímco mluvila, tak Denis opatrně natočil hlavu k pravému zápěstí ve snaze uvolnit si provazy za pomocí zubů. Už byl téměř u ruky, když mu těsně před obličejem přistál nůž, který se s ranou zabořil do dřevěné desky stolu.

„Žádné hlouposti," napomenula ho dívka.

„Stále si myslím, že jsme měli vzít toho druhého," promluvila majitelka od hrnce s nyní již vařící se vodou. „Působil mnohem chutněji, tenhle je takový zahořklý."

„Zahořklý? Podle mě je mnohem sladší než jeho společník," usmála se a opět mu zabořila prsty do vlasů. „Jen se na něj podívej, mami, taková hezká tvářička to byla. Kdo ti tu ošklivost způsobil?" zeptala se ho starostlivě. „Neboj, my s tebou budeme zacházet hezky."

„Hezky ve smyslu, že mě tady hezky naporcujete?" odsekl.

„To taky," zazubila se na něj a poté se obrátila k ženě. „Navíc, z těch dvou je to právě on, kdo nás může ohrozit. Působí nebezpečně a vytrvale. Ale ten jeho kamarád je tak krásně naivní a ovladatelný. Všechno, co mu řekneme, se pro něj stane pravdou., uvěří nám vážně cokoli. Vychutnáme si ho později, bude to takový náš kousek ve spíži."

Ta poslední slova Denise viditelně dopálila.

„To ne. Jestli mu ublížíte, tak..."

„Tak co?" zasmála se dívka. „Budeš na tomhle stole ležet o něco agresivněji než předtím?"

„Radši se mě zbavte, dokud máte šanci," zavrčel. „Protože až se z tohohle dostanu, tak –"

Denis ucítil, jak ho dívka chytila za vlasy a neurvale si přitáhla jeho hlavu.

„Jsi vážně roztomilý, když se zlobíš," zašeptala.

„Vážně? Tak to se připravte, že teď budu nějakou chvíli přímo k zulíbá– "

Denis se blížil ke konci své peprné poznámky, ale nedokončil ji. Na tváři ucítil cizí teplo a najednou ze sebe nedokázal vydat ani hlásku. Dívka se bez varování nasála na jeho pootevřená ústa chystající se jejím směrem seslat další dávku nezdvořilostí a políbila ho.

„Hmne," zahuhlal a pokusil se jí vytrhnout. V tu chvíli to byla jediná reakce, kterou mu rozum nabídl. Jediný pokyn, který jeho tělo přímo křičelo. „Vytrhni se jí!" Jenže on to nedokázal. Dívka měla překvapivou sílu a její gumové rukavice ho držely pevně na místě. Několikrát sebou bezmocně trhl, ale na víc se nezmohl. Polibek skončil, až když to uznala za vhodné ona, a když se jejich rty konečně odpojily, tak mu opět netaktně přirazila hlavu zpět na desku.

„Říkala jsem ti, že se s jídlem nehraje," napomenula ji žena od zeleniny.

„Pardon, mami," zamumlala a při pohledu na jeho ještě stále šokovaný výraz se usmála. „Došla ti slova? No, hurá. Já věděla, že to půjde."

Denis mlčky sledoval její nůž a snažil se vymyslet, jak z té situace ven, jenže ho nic nenapadalo. Rty držel semknuté a svůj zběsilý dech korigoval jen nosem. Měl pocit, že jeho funění musí být slyšet až na půdu, ale ať dělal, co dělal, nedokázal se uklidnit. Ne, když se z něj ty dvě lunatičky chystaly brzy udělat sekanou.

„Jo, mami, zapomněla jsem... Paži, nebo nohu?"

„Vezmi z paže," odpověděla od hrnce. „A už sebou pohni, nemáme na to celý večer."

„No, jo, no, jo," zamumlala dívka a vzala z linky hadr. „Tohle je pro tebe, fešáku. Skousni to," řekla a nacpala mu ho do pusy.

Jednalo se o naprosto ohyzdný kousek plný skvrn různorodého původu, který zapáchal po dezinfekci, přesto ho Denis poslušně sevřel v zubech. Věděl, že se blíží něco mnohonásobně horšího, než je pocit na zvracení, který v něm ten improvizovaný roubík vyvolával.

„Hádám, že si dneska vezmu jen tenhle kousek," řekla a jemně mu přejela čepelí po paži.

Denis při tom pohybu frustrovaně zatnul ruku v pěst, ale dívka mu ji chytila a přitiskla zpět na desku.

„Uvolni se, ano? Budeš pak chutnat mnohem lépe," usmála se a on jí na to něco nesrozumitelně zahuhlal. „Hmm, hádám, že to nebylo nic hezkého," ušklíbla se. „Tak dobře, začneme."