Viťo otevřel oči a spokojeně se usmál. Napětí ze včerejšího večera již odeznělo a on tak cítil pouze hřejivé sluneční paprsky, jež se mu díky nedbale zatažené žaluzii roztančily na kůži. Krásnější probuzení si snad ani nemohl přát, i když pravda, něco mu chybělo.

„Dobré ráno přeji," promluvil do ticha a ohlédl se za Denisem.

Ten neodpovídal, ležel k němu otočený zády a tiše oddychoval. To Viťo považoval za zvláštní, již si stihl zvyknout, že se pokaždé probouzel až jako ten druhý a v tu chvíli mu došlo, že vlastně ještě nikdy neviděl Denise spát. S myšlenkou, že nastal čas to konečně změnit, se nad něj s jistou zvědavostí nahnul. V ten moment byla ke spatření jen Denisova jizva, takže toho ze samotné tváře moc neviděl, přesto mu přišel roztomilý. Jsou všichni spící lidé tak roztomilí? Viťo ho zlehka pohladil po tmavých rozcuchaných vlasech. Neměl v úmyslu ho budit, postupoval velice opatrně, přesto Denis při tom gestu náhle ožil. Trhl sebou a jedním pohybem jej srazil z postele.

„Auvajs," sykl Viťo a promnul si bolavou hlavu, se kterou narazil na parkety.

„Sakra! Jsi celej?!" vyhrkl Denis, když se rozmrkal a viděl, kdo mu to leží pod postelí. „Já myslel... Ale... Co... Co tě to vůbec napadlo?" přešel do útoku, jakmile se ujistil, že je Viťo v pořádku. „Nemůžeš takhle... Tak bez ohlášení, to prostě nejde! Ještě když... Vždyť mám zbraň! Viděl jsi, že mám zbraň a uděláš TOHLE?!"

„Pardon, já jsem ti chtěl jen popřát dobré ráno," nadhodil s nevinným úsměvem.

„No, dobrý teda je, to jo," ušklíbl se. „Fajn, můžeme už konečně vyrazit?"

„Už? A to nebude ani snídaně?" zanaříkal, když se opět postavil na nohy, a poté zpozorněl. Z chodby k jejich uším doléhala něčí hádka.

„Nemůžu uvěřit, že jsi mě zatáhl do týhle díry," ozvala se Králičice z minulého večera. „Měly tu být příšery, ale ne. Nebylo tady vůbec nic nadpřirozeného."

„Hej!" ozval se ukřivděný hlas pana Králíka. „A co můj včerejší výkon?"

„Nech si to. Měly tu být příšery!"

„Tak příšery?" hlesl Viťo, ale to už byly dveře jejich pokoje dokořán.

„Promiňte," obrátil se k hostům Denis. „Proč si myslíte, že tady jsou příšery?"

„A proč by tu být neměly?" odsekla Králičice. „Copak tu nejste kvůli nim? Proč byste sem jinak chodili?"

„Hranolky," odpověděl příkře.

„Cože?" zaváhala. „Ale to je fuk. Vy jako nevíte, že se vodsaď ztrácí lidi?"

„Ztrácí?" podivil se Denis. „Že jsem o tom nic neslyšel."

„Ale jo, ZTRÁCÍ!" vložil se do toho pan Králík dramaticky, takto zblízka jasný nadupaný svalovec, který byl na střední škole kapitán fotbalového družstva, nebo podobného sportovně vymatlaného útvaru. „Příšery totiž fakt existujou," dodal tajemně.

„Ale nepovídej," ušklíbl se Denis.

„Je to tak. Dávejte si bacha," dodal ještě na rozloučenou a s partnerkou zamířili po schodech dolů, zřejmě k recepci.

„Hmm, takže," zaváhal Viťo, když se v chodbě opět ocitli sami, „stále odjíždíme?"

„Nu, když nad tím tak přemýšlím," nadhodil Denis zamyšleně. „Říkal jsem si, že bychom tu ještě jeden den zůstali. Však víš, čerstvý vzduch a tak."

„Ach, ano, ano, čerstvý vzduch," zamumlal Viťo s nervózním úsměvem.

Uvolnění, které mu přinášel svit slunečních paprsků, zmizelo a opět se dostavila jen vše zaplavující úzkost, která byla v lecčem podobná té, již při pobytu prožíval Denis. A Viťovi najednou přišlo, že jim i zdejší stěny něco našeptávají. A rozhodně se nejednalo o žádné „dobré ráno".

„Jsi nějakej bledej," komentoval jeho stav u snídaně Denis. „To ti tady nechutná, nebo co?"

„To n-ne, já jen..." Viťo odložil lžičku do misky, ve které měl ještě pár soust ovesných vloček. „Je tady vážně krásně, Denisi. Proč nám musí ty příšery brát i tohle?"

„Nevíme, co je na těch babských povídačkách pravdy," zamumlal a upil si čaje. „Sakra, tohle je vodporný. Chutná to jako horká voda s listy."

„Vážně?" podivil se a též si usrkl z hrnečku. „Mně to chutná jako čaj."

„Vždyť to říkám: horká voda, listy. Kafe by byla mnohem lepší nakopávačka, Fajn, dáme tomu dnešek a jestli nic nenajdeme, hned zítra ráno odjíždíme. A to ještě před snídaní. Tohle totiž dvakrát nedám."

Denisovu úzkost stihlo vystřídat odhodlání. Díky rozhovoru s bývalými hosty penzionu nabyl pocitu, že na něco přišel. Měl pravdu! Již předtím tušil, že tu něco nesedí a nyní, nyní přišel čas likvidace. Vzhledem k tomu, že dívka z recepce nereagovala na jeho řidičský průkaz opatřený stříbrným proužkem, tak mohl technicky vzato vyloučit, že by byl tento penzion řízený někým nadpřirozeným. Takže v čem spočíval háček?

„Asi jsem něco zjistil," řekl Viťo, když odcházeli z jídelny a on naposledy pohlédl směrem k prázdné misce. „Sice neumím mýt boty, ale s nádobím si rozumím. Myslíš, že bych jim tady mohl někdy pomoci s talíři?"

„A co tak hrr?" zasmál se Denis.

„No, já... Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi dávno uměl mýt nádobí. Moc si toho nepamatuji, ale vím, že jsem měl krásné gumové rukavice a takovou měkounkou houbičku. A hezky to tam vonělo. Po citrónech."

„Takže další z tvých minulých životů?" zaváhal a Viťo přikývl. „No, jestli ti to udělá radost, tak se obětuju a špinavý nádobí ti klidně přenechám."

„A to bys pro mě udělal?" vypískl a samou radostí ho objal. „Díky, díky, díky, jsi nejlepší!"

„To teda. Tuhle oběť mám u tebe," ušklíbl se, paže držel svěšené podél těla, a čekal, až ho Viťo opět pustí. „A teď se pojďme dát do vyšetřování, ano?"

Po návratu na pokoj slavil Denis menší vítězství. Podařilo se mu nalézt místo, kde se nacházel alespoň nějaký signál a jistě, musel přitom sedět na parapetu jako nějaký holub, ale konečně se dostal na internet! Díky tomu měl o zábavu postaráno, jenže zatímco dřepěl v okně a s telefonem nad hlavou vyhledával informace, které by mu mohly pomoci s vyřešením záhady jednoho zapadlého penzionu, Viťo se začínal nudit.

„Našel jsi už něco?" zakňoural po chvíli.

„Nic moc. Jen se tady v okolí čas od času ztratil turista," povzdychl si Denis. „Pravda, někteří tady byli předtím ubytovaní, ale chybí tady jakejkoli vzorec. Věk, pohlaví, prostě nic, co by je spojovalo. Noční procházky nejsou trestný a les je tady dost hluboký. Nevidím důvod, proč by se tam nedalo ztratit, aniž by do toho vstoupilo něco nadpřirozeného."

„A můžu ti nějak pomoct?" nabídl se Viťo. „Já se v lese neztratím!"

„O tom nepochybuju, ale... Víš ty co? Mohl bys mi zjistit, jestli tady v okolí třeba nestraší," řekl nakonec a seskočil do pokoje.

Denis přešel ke své sportovní tašce, a po chvíli přehrabování odtamtud vytáhl malou krabičku s displejem a ručičkou, kterou vložil Viťovi do dlaní. Přitom mu pověděl, že se jedná o takzvaný EMF detektor, ovšem tento název Viťovi nic neřekl. Nezabralo ani vysvětlení hovořící o zařízení, jež zaznamenává výkyvy v elektromagnetickém poli a teprve po výroku v podobě „když to pípá, je tu duch", Viťo chápavě přikývl a mohl se vydat na průzkum. I přestože se jednalo jen o procházku kolem penzionu, navíc přírodou, se kterou si Viťo rozuměl lépe než kdokoli jiný, byl Denis z nějakého důvodu nervózní.

„A nezapomeň si telefon," sdělil mu na rozloučenou, zatímco sledoval, jak mu mizí ve dveřích.

Sice se zde nenacházel řádný signál a internet by se dal připodobnit posledním kapkám v lahvi, které se mermomocí snaží dostat do úst během horkého dne, ale Denis věděl, že v krajní nouzi může Viťův mobil vypátrat i jen díky tomu, že bude zařízení zapnuté. Šlo by to s obtížemi, to jistě, ale fungovalo by to. Jejich cesty se tak mohly na moment rozejít a Viťo se dal do svého prvního samostatného pátrání. Přitom byl na sebe patřičně hrdý, přišel si jako opravdový lovec, který může pomáhat a chránit. Bránit se a oddalovat nebezpečí!

S až mateřskou něžností opatrovával tu „kouzelnou" krabičku v dlani a pomaličku procházel patrem, které však žádné abnormality neobsahovalo. Vydal se tedy do přízemí, a když mu na EMF detektoru drobně vyskočil ukazatel, následoval ho až ke zdroji. Tehdy objevil stolek recepce, na kterém stálo rádio. Viťo se k tomu stroji přiblížil a s tázavým pohledem ho začal okukovat. Mířil na to zařízení svou krabičkou, která jako by v tu chvíli symbolizovala kouzelnickou hůlku, avšak bez výsledku. Vůbec nic se nedělo, a tak došel k závěru, že se vskutku jednalo jen o neškodný přístroj, který s tím jeho zřejmě nechtěl kamarádit, a pokračoval v cestě.

„Hmm, hmm, hmm," pronesl zamyšleně, když vyšel před penzion, kde se nadýchal čerstvého vzduchu. Přišel si jako na houpačce, chvíli zažívá pocit štěstí, poté dorazí nejistota. Radost střídá úzkost. Stále nemohl uvěřit, že by se na tak krásném místě dělo něco zlého.

„Je všechno v pořádku, mladý muži?" ozval se za jeho zády ženský hlas a když se Viťo otočil, spatřil majitelku penzionu. Žena měla milý úsměv a blonďaté, místy šedivé vlasy. Vypadala jako starší verze slečny od recepce, nepochybně její maminka.

„Všechno je v řádku, paní. Děkuji za optání," usmál se.

„A co je tohle u všech všudy za vymoženost?" zaváhala a ukázala na krabičku, kterou stále držel v rukách.

„Ou, toto?" zaváhal a nervózně se na detektor zadíval. „Víte, že ani já vlastně pořádně nevím, o co jde? Je to takový... kompas."

„Takže něco jako hledání pokladu?" podivila se.

„Ano, přesně tak," přitakal a nadšeně přikývl. Hledání pokladu by si zahrál mnohem raději než pátrání po nebezpečném a dost možná i navztekaném duchovi.

„Ach, vy mladí," povzdychla si a pobaveně nad ním zavrtěla hlavou. „Vaše starosti bych vážně chtěla mít."

„No, věřte mi, že ani ne," pousmál se. „A, promiňte, jestli vás zdržuji od práce, ale neudělala byste si na mě chvíli? Rád bych se dozvěděl něco více o tomhle místě."

„Ale jistě. Je něco konkrétního, co bys chtěl vědět? Protože tohle je jen obyčejný domek v ještě obyčejnějším lese. Jen klid, někdo by to nazval nudou. Nic nezvyklého tu není."

„Možná je toto místo klidné teď," ozval se nedaleko nich stojící Denis, „ale to neznamená, že tomu tak bylo vždycky."

„Snažíte se snad něco naznačit, mladíku?" obrátila se na něj s přísným pohledem.

Zřejmě se jí Denis vůbec nelíbil, což on sám také stihl vycítit. Ne, že by se s tím tedy snažil něco dělat.

„Jen to, že každé místo má svou historii," odpověděl jí neutrálním hlasem. „A ta je ne vždy pěkná."

„Samozřejmě. No, o té nepěkné minulosti bohužel nic nevím. Ráda jsem si s vámi popovídala," usmála se na Viťu. „Nechám vás tady o samotě," dodala a věnovala Denisovi nevrlý pohled.

„Takže... Našel jsi tady něco?" zeptal se Denis, když byla žena z dohledu.

„Ne, jen u recepce to maličko vyskočilo a pípalo."

„Tak u recepce? A kde přesně?"

„Tam, kde stojí rádio."

„Aha," zamručel. „To nic, to je u takových mašin běžný. Zatraceně, ale když tady není duch, tak co?"

„A ty jsi něco objevil?" zaváhal Viťo.

„Ne, vůbec nic. A to jsem tu ženskou teď pokapal svěcenou vodu. Bez reakce."

„Ale nikdo jiný kromě nás tu už není," přemýšlel Viťo nahlas. „Takže... mohly to všechno být jen nehody? Žádné příšery, jen hodně nadšení turisté, co se v noci vydávají na výlety?"

„Možná," pokrčil rameny.

V tu chvíli vůbec netušil, s čím mají tu čest. Uvulský vlkodlak byl jasný na první dobrou, ale to možná proto, že měli co dočinění s někým nezkušeným. Úplným zelenáčem. Avšak pokud zde doopravdy fungovaly nadpřirozené síly, pak se jednalo o profesionály. A Denis po dlouhé době tápal. Vůbec netušil, co dělat, že by se zeptal strejdy? Vanesy? Nějaká konzultace by byla v tomto případě vážně na místě. Cítil, že zde něco nesedělo, jen to nedokázal popsat. Pach smrti, který na jinak příjemném domku působil jako nepěkná jizva křičící o pozornost. A pokud se zde vážně nacházelo něco nadpřirozeného, musel to odhalit a zlikvidovat. Ale co když tu jen ztráceli čas? A vážně se jednalo jen o dílo náhody? Denis stál před náročným rozhodnutím a když padla noc, nastala chvíle, kdy uznal svou porážku.

„Zítra ráno odsud vyrážíme," řekl, když jako obvykle zamykal dveře od pokoje a klíč nechal pro jistotu v zámku.

Viťo smířeně přikývl a zachumlal se do peřiny.

„Po tomhle se vrátíme zase do hor, viď?" hlesl.

„Už to tak bude," přitakal Denis.

„Rozumím," povzdychl si. „Ale tohle... To bylo vážně moc pěkné," dodal s úsměvem.

„Nečekal jsem, že ti jedna louka udělá až takovou radost."

„Nejen louka. Už hodně dlouho jsem se necítil tak hezky. Děkuji ti."

Po těchto slovech Viťo spokojeně zavřel oči a usnul. I Denis zabořil hlavu do polštáře a pokusil se o to samé. Doufal, že vzhledem k absenci králíků ve vedlejším pokoji, by i jeho mohla potkat podobná snová budoucnost. Zhluboka se nadechl a snažil se vyprázdnit si hlavu. Když nebude o ničem přemýšlet, tak určitě usne. Unavený se na to cítil dost, ospalý kruh pod okem by mohl vyprávět, takže spánek se zdál být přirozenou reakcí. Jen si jednou pořádně oddáchnout.

Denis zklidnil svůj dech, vyprázdnil si mysl. Již pomalu překračoval práh do světa snů, ze kterého by jej probudily až paprsky ranního slunce, jenže pak zaslechl něco nanejvýš podezřelého. Syčení. Zprudka vystřelil do sedu a seskočil z postele. Plyn, problesklo mu hlavou a instinktivně se rozhlédl kolem. Zdálo se, že to vychází z menší větrací šachty nad postelí, což znamenalo problém. Ať již se jednalo o cokoli, bylo to zlé. Cokoli, co se dělo bez jeho svolení, bylo zlé. Denis se pokusil zacpat otvor tričkem, které našel pohozené pod postelí, ale nezdálo se, že by to nějak zabralo. Za pomoci lokte si tedy zakryl nos i ústa, a poté zkusil vzbudit Viťu.

„Vstávej," sykl a několikrát s ním volnou rukou zatřásl.

Spáč na něj však nereagoval.

„Vstávej! Do háje, vstávej!" zopakoval s jistou naléhavostí, ale odpovědi se nedočkal.

Rychlým krokem tedy přešel ke dveřím, aby je otevřel a vehnal do pokoje trochu čerstvého vzduchu. Avšak i když je odemkl, Denis věděl, že je odemkl, tak klika odmítala klesnout. Jako by je někdo z druhé strany držel, nebo je něčím zatarasil.

Několikrát do dveří frustrovaně kopl ve snaze je vyrazit, ale ty ne a ne povolit. Zatracená práce, pomyslel si a přitom zavrávoral. Pomalu ztrácel kontrolu nad tělem. Hlava přestávala pracovat. Smysly vynechávaly. Malátnost. Přišel si malátný a nohy měl najednou tak těžké.

„Probuď... se," vysoukal ze sebe a párkrát do Viťa šťouchl, jenže bez odezvy.

Okno, napadlo ho jako možnost poslední záchrany. Denis udělal krok dopředu, natáhl se po plastové klice, ale tentokráte ztratil rovnováhu úplně. Padl na podlahu, ze které se pokusil zvednout. Marně. Naposledy zamžoural k nyní již rozmazanému oknu, což bylo také tím posledním, co spatřil, než definitivně ztratil vědomí. Bez hnutí zůstal ležet na zemi a po chvíli ustalo i ono syčení. Tehdy se dveře pomalu otevřely a někdo vstoupil do pokoje.