Cesta zpět do penzionu nakonec proběhla bez výraznějších potíží. Po seznámení se s Viťovou silou Denis raději upustil od jakýchkoli pokusů o výcvik a opět se chopil pohodlné role pozorovatele, a ne trpícího lektora. A tak zatímco Viťo pobíhal po trávě a hrál si s brouky, on zadumaně kráčel za ním. Již se blížili k penzionu, když se Denis přistihl, že zpomaluje. Z nějakého důvodu na něj každý sval v těle křičel, ať v chůzi nepokračuje. Ať zastaví. Ať to otočí! Stačilo jen zahlédnout v dáli se rýsující staveníčko a v tu chvíli by si nejraději ukousal nehty na rukách. Něco na tom místě mu zkrátka nesedělo, ten penzion měl nepříjemně povědomou auru, ale on ji zatím ještě nedokázal pojmenovat.

Zdržíme se tu jen na jednu noc, pomyslel si, když vcházeli do domu. Přesto mu ani toto oznámení nedodávalo na jistotě. Vše se může zvrtnout během jedné hodiny. Co hodiny, někdy stačí minuty. Vteřiny! Přesto se nakonec rozhodl, že bude svůj lovecký instinkt ignorovat. Zaplaší to varovné volání podobně jako kdysi strejda Pavel blikající kontrolku „zkontrolujte motor", kvůli čemuž pak všichni tři na několik dní uvízli na kozí farmě.

Do penzionu se vrátili přesně na večeři, a i když se chtěl Viťo vydat rovnou do jídelny, Denis ho zarazil a poslal na pokoj. I přestože Viťo trávil většinu procházky bosky, stejně si dokázal v mezičase zaneřádit tenisky natolik, že kdyby si je na sobě nechal, následovala by ho do jídelny cestička zaschlých bahnitých drtků.

„Zdá se mi to," sdělil mu Denis zamyšleně, zatímco u umyvadla pod proudem vody omýval vrstvu zaschlého bláta z jedné z jeho bot, „nebo jsi vběhl do každé louže, co tam byla k mání?"

„Louže já rád," zazubil se na něj Viťo, čistící vedle něj druhou z tenisek. Ne, že by v tom byl nějak úspěšný. Zatímco Denis měl botu skoro hotovou, on stříkal vodu všude kolem, jen ne na bláto.

„Máš v plánu umýt tu tenisku, nebo rovnou celou koupelnu?" zasmál se Denis, když zaslechl v řadě již několikáté překvapené vypísknutí. Tehdy gejzír vody potřísnil jak blízké zrcadlo, tak i část stropu.

„Omlouvám se," usmál se Viťo. „Je to těžší, než se zdá."

„Je to mytí bot."

„Velice náročné mytí bot," poznamenal a jeho řeč doprovázelo několik dalších stříkanců. „Není to vůbec snadné a... Denisi?" zaváhal. „Proč jsi mokrý?"

„A proč ty suchý?" povzdychl si a promnul si vlasy, aby z nich vyždímal alespoň část vody, kterou na něj Viťo zvládl vyšplíchnout.

„Je to zvláštní, vždyť se jedná o bahno," pokračoval Viťo zamyšleně. „A bahno, to je přeci kamarád. Je plné živin a pomáhá růst!"

„Jestli tu budeme ještě chvíli stát, tak z toho vyrostu akorát já," ušklíbl se Denis, jehož slova doprovázelo zaškrundání v břiše. „Myslím, že to tu můžeme pomalu zabalit," dodal a otřel botu do smetanově zbarveného ručníku, na kterém po něm zůstala slabá šmouha. „Z toho nejhoršího jsi venku, jde se obouvat."

„Provedu!" přikývl Viťo. „Mám ten ručník opět pověsit?" zeptal se, když do něj utřel i svou botku.

V jeho případě byla již šmouha o něco znatelnější.

„Ne, nech ho na zemi. Oni poznají, že je špinavý, a vymění ho. I když... Potom, co jsi s tím teď provedl, by to poznal i slepej," zasmál se. „Jak je možný, že někdo tak pořádkumilnej je zároveň takový bordelář? Vždyť... Jen se na sebe podívej," dodal a zlehka mu promnul tvář.

Viťo si to neuvědomil, ale část bahna se mu při mytí dostala na obličej, kde mu stihla zaschnout a vytvořit drtkavou šmouhu. Teprve když se té špíny dotkly Denisovy prsty a začaly ji opatrně drolit, tak existenci bláta skutečně zaregistroval.

„Z toho nejhoršího jsi venku," pousmál se, zatímco Viťovi pozvolna rudly tváře. „Zbytek si zvládneš očistit sám, že jo?"

„Ano," špitl se stydlivým úsměvem. „Děkuji."

„Za málo," zamumlal a rozešel se ke dveřím. „Ale teď už pojďme, začínám mít vážně hlad."

Denis doufal, že ten nepříjemný pocit, který se v něm stihl usídlit, dokáže přebít jídlem. Dá si něco dobrého a bude. Viťovi tato terapie zjevně fungovala, proč by tedy měl být zrovna on výjimkou? A tak si k večeři objednal hranolky, které si obohatil o grilované kuře. Něco takového musí zahnat na ústup jakékoli obavy. Pořádné jídlo vyřeší jakékoli trápení.

„Vážně ti stačí jen hranolky?" povzdychl si, když spatřil, že si Viťo objednal jen přílohu bez ničeho.

Nedávalo mu to smysl, že by na sobě šetřil? Denis věděl, že si po tom strastiplném tréninku oba rozhodně zaslouží něco víc než pár hranolek, a tak nenápadně stočil řeč směrem k dezertu, který byl zahrnut v ceně jejich ubytování. A který se ihned setkal s úspěchem.

„Takže tohle je... zákusek?!" vyhrkl Viťo, když se k němu dostal talířek s kouskem jahodového koláče. Opatrně si sundal rukavice a až s náboženskou úctou ten trojúhelníček zvedl do vzduchu.

„Tak jen bacha, ať ti nevypadnou oči z důlků," zasmál se Denis.

„Je nádherný!" pokračoval Viťo obdivně. „A opravdu ho můžu sníst?"

„A co jiného bys s ním chtěl dělat? Vzít ho na výlet?"

„Teď se mě snažíš nachytat, že ano?" pousmál se. „Koláče se přeci na výlet neberou a... Je ti dobře?" zaváhal, když mu pohled padl na Denisův talíř, kde ještě stále ležela značná část pokrmu prakticky netknutá.

„Ale jo, jsem v řádku," mávl nad tím rukou Denis. „Jen... nemám takový hlad, to je celý."

Stále měl žaludek jako na vodě, a i když mu pohled na rozzářeného strávníka o něco ulehčil, ona pomyslná vlna úzkosti nemizela. Nervózní poklepávání nohou. Kousání nehtů. Sevřené hrdlo. Denis měl pocit, jako by se topil a ať se snažil sebevíc, nedařilo se mu vyplavat a dostat se na souš. Nedokázal v sobě najít druhý dech, něco na tom domku mu zkrátka nesedělo a nejednalo se jen o fakt, že se nacházel uprostřed ničeho. Jenže co jiného by ho zde mohlo takto alarmovat? Pokoje se zdály být v pořádku, a kromě dvou pracovnic a zamilovaného páru, který byl ubytovaný hned vedle, se zde nikdo jiný nenacházel. Přesto měl pocit, že je zde něco špatně. Že by ještě stále dozníval ten kopanec do holeně?

Nakonec do sebe Denis nasoukal ještě pár hranolek a u koláče se rozhodl, že si jej nechá na potom.

„Počkej, zabalím ti to!" zajásal Viťo a stačilo mu pár rychlých pohybů, aby z ubrousku vytvořil provizorní taštičku pro koláček. „Takhle se ti ten zákusek nikde neušpiní," dodal při předávce.

„Šikovné, díky. Ale... Jak se ti na tom povedlo udělat i mašličku?" pousmál se, když na jinak křehkém a trhajícím se ubrousku spatřil i tento doplněk.

„Nevím, asi jsem zkrátka šikovný," zazubil se na něj Viťo.

„To řekni naší koupelně," ušklíbl se Denis.

„Cože?"

„Ale nic," odpověděl a vyrazil zpět na pokoj.

Stále mu hlavou kolovaly ty vlezlé myšlenky, ale rozhodl se, že o svých obavách z neznámého raději pomlčí. Koneckonců, nyní půjdou spát. Pořádně zamkne, zajistí okna, měli by být v bezpečí. Ráno vstanou brzy, zaplatí, naskočí do auta a zmizí zpět do hor. Do těch nudných šedivých skalisek, která sám moc v lásce nechoval a nedovedl si tak představit, jak moc muselo to prostředí lézt krkem právě Viťovi. O to více si přál, aby si těch posledních pár hodin jeho přítel užil obklopený lukami a háji. Nesmí mu to pokazit. Už jen pár hodin a bude. S touto myšlenkou zalehl do postele a chystal se usnout, ovšem to by ho z počítání vlkodlaků nesměl vytrhnout tichý hlásek.

„Denisi?" ozvalo se z konce jejich postele nesměle.

„Kdo je tam?" zamumlal.

„To jsem já. Viťo."

„Ale nepovídej."

„Můžu se tě na něco zeptat?"

„Ano?"

„Nepřijde ti to tu takové... zvláštní?"

Denis zpozorněl. Toto přeci nebylo ono nadšené štěbetání, které posledních pár hodin poslouchal. Žádné šveholení s motýlky, pavoučky a jiným okřídleným či nohatým sajrajtem. Žádné obdivování koláčku. Že by na něj přeci jen tu svou podezřívavost omylem přenesl?

„Zvláštní?" zopakoval a otočil se k němu, takže Viťo mohl v šeru pokoje spatřit jen jeho zdravou polovinu tváře. „A co by tady mělo být zvláštního?"

„Nevím, najednou mi tu přijde takové... dusno," polkl a přitiskl si deku blíž k obličeji. „Jako by se tady dělo něco... Něco vážně ošklivého."

„Ošklivého? A je to tak vážný, že to nespraví ani ty dobrý hranolky?" pousmál se a Viťo zlehka přikývl. „Ale no tak. Nic nám nehrozí," dodal mírně, když viděl, jak jeho vytřeštěné oči v přítmí div nesvítí.

„Jak to můžeš vědět tak jistě?" hlesl.

„No, kdyby něco, tak jeden tvůj kopanec odrovná kohokoli," zazubil se na něj. „Navíc, dveře jsou zamčený, klíč je v zámku, takže nás zvenku nikdo neodemkne, okna zavřený, v koupelně žádný bubák není, tou větrací šachtou, co máme nad hlavou, se neprotáhne ani trpaslík, a..." Denis se odmlčel a strčil ruku pod polštář, odkud vytáhl svou zbraň. „Ještě je tu tohle. Nějaké další otázky?"

„Asi ne."

„Tak to jsem rád," zamručel a otočil se zpět na svou stranu.

„A... Denisi?"

„Ano?"

„Dneska to bylo vážně hezké," zašeptal a jeho hlas zněl o něco klidněji než předtím. „Dobrou noc."

„Jo, dobrou."

Během chvilky bylo z Viťovy strany postele k zaslechnutí jen klidné oddychování. Zřejmě již zvládl překonal své obavy a odebral se do světa snů, jenže Denis ne a ne zabrat. Svůj podíl na tom nesli i hosté z vedlejšího pokoje, kteří odmítali spát. Buď ze sebe ti dva nedokázali slézt, nebo se jednalo o vášnivé stavitele nábytku, kteří se snažili mít pokoj dle zásad feng-šuej a nedokázali se rozhodnout, kam tu postel vrazit.

Tohle je fakt jenom moje štěstí, povzdychl si Denis v duchu. Prázdný penzion a my máme pokoj hned vedle králíků. S touto myšlenkou si přikryl ucho polštářem ve snaze utlumit alespoň trochu to jejich řádění. Ne, že by to něčemu pomohlo.

----------

"Guess, who's back? Back again?" OuO

Nechť lov započne!