„Pamatuješ ještě, co jsi mi slíbil?" hlesl Viťo, když za Denisem cupkal do čím dál temnějších hlubin lesa. „Říkal jsi, že mě už nebudeš děsit."

„Taky tě nechci vyděsit," zazubil se na něj a poté se zastavil. „Jen jsem hledal místo na naši poslední aktivitu."

„A tohle má být ono?" zeptal se ho Viťo skepticky.

Ať se díval, jak se díval, viděl jen les. Temný, stinný les. V tu chvíli ho nenapadala žádná aktivita, kterou by bylo lepší provozovat zde, a ne někde na slunném paloučku.

„Tobě se tady snad nelíbí? Vždyť je to jenom lesík," ušklíbl se Denis a zvedl ze země jeden z větších klacíků.

„Proč mi tohle děláš?" pousmál se Viťo. „Je to kvůli tomu, že jsem ti ukázal motýlky?"

„Pravda, ty nafintěný mouchy nemám moc v lásce. Ale ne, vzal jsem tě sem, abych ti pomohl."

„A... s čím přesně?"

„S tvým strachem, přece! Podívej, tohle jsem chtěl udělat už dlouho a dnešek je na to perfektní."

Denis si již předtím pohrával s myšlenkou Viťova tréninku a zážitek z hry o botky ho jen utvrdil v tom, že musí začít co nejdříve. I přestože byl zvyklý mít jej vždy po boku, předpokládal, že ne vždy to bude možné. Někdy se jejich cesty rozejdou, jednou na kratší časový úsek, jindy na delší. Ať již to bude jakkoli, musí být Viťo připravený. Denis si do této chvíle pamatoval scénu v drogerii, kterou mu ztropil ještě před jejich příjezdem do Bmunu. Tehdy si tam koupil své první (a zjevně i poslední) nikotinové náplasti a sehnal tam Viťovi základní hygienické potřeby. I když byl ochotný sdílet s ním leccos, tak hřeben či kartáček na zuby rozhodně nepřipadal v úvahu. V té době však ještě neznal hloubku Viťovy nechuti ke zbraním či čemukoli jim podobnému a dostat ho do prodejny, ve které se nacházely i holící strojky a žiletky, ho stálo překvapivě velké argumentační úsilí. Chybělo jen velice málo a dotáhl by ho tam silou. Klidně i v zubech, hlavně, aby to měl už za sebou.

„Nevezmeš si nůž na máslo," pokračoval Denis. „Odmítáš zbraně, tak co zkusit tohle." Jakmile to dořekl, tak zlomil klacek na dvě části. „Tady. Vezmi si to a řekni mi, na co bys to použil."

„Hmm..." Viťo si oba klacíky důležitě potěžkal. „Myslím, že by se z nich dal postavit docela hezký domeček z mechu. To dělávaly děti v lesíku za knihovnou a moc jim to šlo. Postavíme si taky domeček, Denisi?"

„Tak domečku se ti zachtělo, jo?" pousmál se. „A chápeš, že v tuhle chvíli držíš zbraň?"

Viťo na něj jen vykulil oči.

„Ale... to ne," řekl nakonec, a přitom divoce zavrtěl hlavou. „Vždyť... To jsou jen klacíky!"

„Ale ostré klacíky," zdůraznil Denis. „V klidu bys s nima mohl někomu vypíchnout oko."

„To ne... Tak to já už je nechci. Vezmi si je," sdělil mu s jistou naléhavostí, ale tentokráte zamítavě zavrtěl hlavou Denis.

„Pořád jsou to stejný klacíky a předtím se ti líbily, ne? Domeček a tak. Takže co je špatně?"

„No, ty ostré konce, já... předtím jsem si jich nevšiml."

„Pořád je to materiál na domeček," opáčil Denis.

„Ale..."

„Pravdou je, že v těch správných rukách se zbraní může stát úplně cokoli. Nůž, klacík, to je fuk. A proto jsme vlastně tady. Ty klacky, co držíš, jsou pořád jenom klacky. To v mých rukách se mění na zbraň. Vlastně cokoli v mých rukách se automaticky změní na zbraň, protože jsou to lovecké ruce, rozumíš? A já chci, abys je měl."

„Ale to nejde!" zaprotestoval. „To jsou přeci tvé ruce! Nemůžeš mi je dát, to by tě bolelo!"

„Já ti taky ruce nedávám, tohle bylo jen jako ta... Jak se tomu jenom nadává... No, metafora to byla. A ještě, než se vrátíme na penzion a dáme si tu večeři, tak tě tady naučím takový základ sebeobrany, to je celý."

„Sebeobrany?" zaváhal Viťo.

„Ano, když na tebe někdo útočí, můžeš se bránit."

„Ale co když přitom dotyčnému ublížím? Já bych to radši nechal tak, jak to je. Vždycky se můžu omluvit a... dát mu třeba svoje boty, ne? Je to tak jednodušší."

„Viťo," povzdychl si. „I když to může působit neuvěřitelně, někdy se objeví člověk, kterému jde jenom o to ti ublížit. A toho nezastavíš omluvou. Ani pláčem nebo prosíkem. Věř mi, kdyby to fungovalo, nestál bych tady. A já nechci, aby sis něčím takovým musel projít, rozumíš?"

„Ale já přeci nemůžu ubližovat!" zaprotestoval. „To jde proti celé mé podstatě, to zkrátka nejde. Jako by nestačilo, že tě..." Najednou se odmlčel.

„Že mě co?" zaváhal Denis.

„No, že tě mám..."

„Ano?"

„Že tě mám... za svého učitele," hlesl a promnul si ruce. „Omlouvám se, myslel jsem, že to dokážu, ale nejde to. Nemůžu nikomu ublížit. Nikomu."

„A co když ti řeknu, že v sebeobraně vlastně neubližuješ?" pousmál se a Viťo zpozorněl.

„To opravdu?" podivil se.

„No, jasně! Hele, máš proti sobě útočníka, který často až moc dobře ví, co dělá. To on je ten, kdo chce ubližovat a ty, ty jen oddaluješ nebezpečí. A to jako víla můžeš, ne?"

„To asi ano. My oddalovat můžeme," přikývl. „No, a co mám dělat, abych to nebezpečí nějak... oddálil?"

„Vlastně nejde o nic těžkého, dáme si jen dva, tři základní pohyby. Postav se vedle mě," pobídl ho a Viťo poslechl. „Když tě někdo napadne, musíš zachovat klid, a hlavně mít pořád pevnou půdu pod nohama, rozumíš?" dodal a rozkročil se.

Viťo ho napodobil, a přitom mu v bahně zlehka podklouzla noha.

„Ouha!" vyhrkl a opět nalezl rovnováhu. „Ano, pevná půda, myslím, že... Že chápu," zazubil se na něj a Denis pokračoval.

„Fajn, a teď to důležitý, ruce. Pistol, mačeta nebo třeba ten klacík, to všechno jsou věci, který ti může nepřítel vzít a pak je proti tobě použít. Tvoje ruce ale zůstanou jen a jen tvýma, rozumíme si?"

„Dobře, ruce jsou jenom moje. Nemáš u sebe náhodou papír? Že bych si to... zapsal."

„Ne. A teď opakuj po mě. Sevři ruku v pěst. Palec nahoru, jasné? Když bude uvnitř, nebudeš mít takový úder, a ještě si ho zlomíš."

„Ruka v pěst, dobře," pokračoval zamyšleně a poslechl.

„Fajn, teď pokrč předloktí a zprudka vytoč paži před sebe. Druhou je dobrý chránit si obličej. Takhle," řekl a převedl svá slova do pohybu. „Miř před sebe. Představ si, že tam někdo vážně stojí a tref ho do nosu."

„A proč zrovna nos?" podivil se Viťo.

„I ten nejvíc silnej padouch tam je citlivej. Ještě je fajn mířit na rozkrok, ale ten vlastně pořádně funguje jenom u chlapů."

„A to proč?"

„No, protože my tam dole máme... Však víš," odpověděl mu Denis s jistou vyhýbavostí.

„Ach, ano!" rozzářil se Viťo. „Už vím! Pamatuji si, že jsem v jednom ze svých minulých životů vypadal jinak. Že mi to chybělo. Ale teď to mám!" oznámil mu hrdě. „Tohle mé lidské krytí je totiž anatomicky přesné, víš?"

„Výborně, tohle jsem vážně potřeboval slyšet," povzdychl si Denis. „No, a teď nohy, ty anatomicky přesnej kryte. Může se ti stát, že tě útočník drží za ruce. Nechce, aby ses bránil nebo abys mu utekl, ale na nohy se často zapomíná, a to je chyba. I ty ti pomůžou držet od sebe hrozbu, co nejdál to jde."

„Dobře, dobře," přitakal Viťo a párkrát si pěstičkami zabušil do vzduchu. „A co že s těma nohama mám dělat?"

„Co bys asi tak řekl?"

„Já nevím... Obvykle je používám na skákání a tancování. Když je nejhůř tak na běhání."

„Oba víme, že ne všemu se dá vždycky utéct, takže hádej. Co s těma nohama můžeš asi tak ještě udělat?"

„Můžu..."

„Můžeš s nima kopat," odpověděl si Denis.

„A to se dělá taky do nosu?" zaváhal a zvedl nohu, jak nejvýš to jen dokázal. „Mám obavu, že tady asi nepochodím, Denisi."

„Ale vypadáš u toho dobře," zasmál se. „Třeba tě útočník nechá jít díky eleganci."

„Opravdu?"

„Ne."

„Tak dobrá," pousmál se Viťo. „A kam tedy mám... kopat? Samozřejmě, že jen když bude nejhůř a... A ten útočník mi bude chtít ublížit."

„Holeň," řekl a ukázal si na část mezi kolenem a chodidlem. „Když se trefíš sem, bolí to jak sviňa. Věř mi, že po tomhle bude mít dotyčnej úplně jiný starosti než tě dostat. Skončí na zemi jako hruška."

„Nebo hranolka!" zajásal Viťo.

„I to se bere. A teď mi ukaž, co si pamatuješ. Předveď mi postoj."

Viťo se rozkročil a dal si záležet, aby se jeho nohy v teniskách pevně zapřely a nikam mu nepodjely.

„Výborně, teď pěsti. Připrav si je."

Poslechl, palce držel venku a přitiskl si předloktí k tělu.

„Ukaž mi levou," přikázal.

Viťo poslušně vytrčil paži dopředu, a přitom mířil na nos imaginárního útočníka.

„Teď pravou," zazněl další pokyn a on ruce vyměnil. „Levá."

Další výměna.

„Pravá."

Další neviditelný úder.

„A teď mi zamávej."

Viťo tak bez zaváhání učinil, a přitom mu věnoval úsměv od ucha k uchu.

„Myslím, že mi to začíná jít, Denisi," zaradoval se. „Hlavně to mávání, to mě bavilo asi ze všeho nejvíc."

„To jo, jsi fakt šikula. Půjčíš mi mikinu?" zeptal se a Viťo s podivem natočil hlavu na stranu.

„Ale jistě," řekl nakonec. „Proč ji potřebuješ? Je ti zima?" zajímal se, když si ji Denis zkusil nejprve přehodit přes hlavu jako šátek a poté si ji uvázal kolem krku jako šálu.

„Hmm, ne, ne, zima ne. To jen... Tohle by šlo," zamumlal pro sebe a mikinu opět sundal. „Teď se nelekni, ale zkusíme si zase tu hru se zlounem, ano?"

„A vážně musíme?" povzdychl si Viťo.

„Ano. Jde jen o to, že jedna věc je bušit tady do vzduchu, ale úplně jiný to je, když před tebou stojí člověk z masa a kostí. Nebo cokoli jinýho, co má maso a ňáký kosti, to je fuk. A neboj, kdyby něco, tak křikni a já s tím ihned přestanu, ano?"

„Ale co když ti ublížím?" hlesl Viťo. „Říkal jsi, že v obraně jen oddaluji nebezpečí, ale ty přeci žádné nebezpečí nejsi!"

„O mě se neboj. Dej do toho všechno a já už se o sebe postarám. Kdybys mi náhodou ublížil, bude to jenom moje chyba, jasný? Tak dobře, jsi připravený?"

„Asi... ano," polkl.

„Fajn. Kdyby něco, tak křikni třeba ‚dost' a já s tím hned přestanu."

„Rozumím. Dost," zopakoval Viťo pro sebe. „Dost, dost, dost."

„Dobře."

Denis se zhluboka nadechl a otočil se k němu zády, jako to dělával strejda, když s nimi tu hru hrával. Nasadil si na hlavu kapuci a poté se otočil zpět k Viťovi. Dal si záležet, aby mu dal dostatek času na přípravu. Čekal, až si Viťo upraví postoj, a přitom zaznamenal jeho nervozitu. Dlaně v rukavicích se mu třásly a oči měl plné obav. Zvláštní, v tu chvíli by ho Denis nejraději objal, ale moc dobře věděl, že nesmí povolit. Jedině tak se bude Viťo schopný bránit.

„Dej mi svoje boty," sdělil mu přísným, nekompromisním hlasem a Viťo sevřel v ruce pěst.

„Ne, pane," odpověděl, a ještě více zarazil tenisky do bahna, snad proto, že mu všechny svaly v těle říkaly, ať to vzdá a uteče, dokud může.

„Řekl jsem, abys mi je dal," procedil mezi zuby a provedl k němu několik kroků.

Viťo si zvednul pěsti blíže k obličeji.

„Ne. A teď mě, prosím, nechte být," polkl. „Nebo to budu považovat za útok a... A budu se bránit!" sdělil mu s jistou odhodlaností.

Denis se po vyslechnutí těchto slov usmál a sundal si kapuci z hlavy.

„Jde ti to vážně skvěle. Teď mě zkus udeřit, ano?"

„Dobře, ale... nic se ti nestane, že?"

„Nestane," přikývl a udělal od něj krok. „Jen do toho."

Jakmile to dořekl, tak si opět nasadil kapuci a vžil se do role pomyslného zlouna.

„Buď to půjde po dobrém," řekl a opět k němu přistoupil, „nebo po zlém."

„Já... TEĎ!" vyhrkl Viťo a pokusil se ho praštit.

Palec držel venku, aby si jej nezlomil, přesně jak mu Denis radil. Stejně tak mířil na nos, jenže do toho zkrátka nedokázal dát tu správnou sílu. Byl příliš opatrný a Denisovi nečinilo problém mu ruku zachytit.

„Smůla, ale co čekat, když mi svoje útoky oznamuješ," ušklíbl se. „Máš tam ještě něco?" dodal s jistou nadřazeností a Viťo se jej pokusil udeřit podruhé.

Nyní působil o něco odhodlaněji, dokonce měl i lepší švih, přesto však byla i tato paže nakonec zachycena. Denis ho držel za obě zápěstí a chystal se sundat si z hlavy kapuci, čímž by jejich projekt ukončil, jenže Viťo se dostal do ráže. Ruce měl sice chycené, ale on toho přeci uměl víc! Zprudka a bez jediného varování vykopl nohu vpřed a trefil se přímo do holeně. Efekt se dostavil takřka okamžitě.

„Aú!" vyjekl Denis. „KURVA!"¨

Viťo sebou při tom slovu trhl a udělal od něj krok dozadu. Kdysi nebezpečný útočník se před ním krčil a bolestně se držel za nohu.

„Denisi?" hlesl po chvíli, když ze země slyšel jen rozezlené mumlání. „Je všechno v řádku?"

„To teda fakt ne!" osočil ho, zatímco se držel za nohu. „Já bych se... Dopr... proč... Proč jsi to sakra udělal?!"

„Říkal jsi, že tě mám udeřit, tak jsem –"

„Udeřit, to jo!" přerušil ho se slzami v oku. „Ale RUKAMA! Zatraceně, nohy měly bejt... až potom!" Denis měl na tváři ještě stále usazený trpitelský výraz, a přitom něco nesrozumitelného mumlal.

„Počkat, takže já ti vážně... ublížil?"

„Co myslíš?" odsekl, zatímco to vydýchával. „Tohle je snad zlej sen, fakt. Já bych se na to..." Denis provedl několik hlubokých nádechů a výdechů a když se konečně uklidnil, tak pokračoval. „Oukej, tohle... Dobrý, fakt," řekl nakonec a věnoval mu lehký úsměv. „Vedl sis dobře."

„Opravdu? Ale vždyť jsi ještě před chvílí... Já to zkazil," hlesl.

„Ne, ne, ne, vedl sis vážně skvěle," vydechl a opět se narovnal. „Tak moc skvěle, že toho na nějakej čas necháme, jo? Tenhle trénink... Sakra, nikdo mi neřekl, že tě může učení takhle zmrzačit."

---

Včera mě potkalo menší zhroucení. Po čtyřech dnech non-stop práce a prodíráním se 300 stránkami matematických experimentů a hlubokých reflexí jsem zjistila, že mám jen týden nato provést to samé, jen v rámci celé pedagogiky. A to mám ještě diplomovou práci, but we don't talk about diplomka, no, no, no. Lovec a víla tedy určitě do konce dubna nedostanou novou část.  Píše se mi to s těžkým srdcem, ale je to správný krok, abych se nesesypala a příběh vydávala s radostí a ne z donucení.

Vydávat teď budu jen Bohy prachu, kde mám ještě pár kapitol připravených. Pokud by se vám po našich hrdinech stýskalo, můžete navštívit Instagram/Youtube účet, kam dávám věci, které jsem vytvořila během psaní. Naši miláčci z Gnosu se vrátí již brzy. Vy zatím můžete přemýšlet, jaké nebezpečenství se v tomto penzionu ukrývá...