I přestože Denis doufal, že během jejich pohybu venku na nikoho nebezpečného nenarazí, tak se již po pár minutách domáhal vyšší moci, aby na ně seslala alespoň jednu naštvanou veverku. Chůze přírodou byla k nesnesení, každý strom vypadal naprosto stejně jako ten předchozí a okolí se mu tak velice rychle okoukalo. Nejraději by se vrátil zpět na penzion, jenže nemohl. Ne, když viděl, jak Viťo nadšeně poskakoval kolem a bez ustání mluvil o všem, co se dalo v okolí najít. Pojmenoval mu snad každý strom, každou květinu i každého brouka, kterého spatřil, a přitom si pohrával s poletujícím motýlem, brzy i s jeho parťáky, kteří se kolem nich znenadání objevili.

„Je to tady vážně báječné!" volal, zatímco s motýly capkal kolem Denise, jako by prováděl nějaký druh vílího tance.

„Jo, jo, úplná báseň," zamumlal a pokračoval v zachmuřené chůzi.

„Počkej, podržel bys mi to?" zaprosil a než se Denis nadál, už v rukách držel jeho okopané zelené tenisky, do kterých mu stihl Viťo vecpat i ponožky.

„Co má zase tohle znamenat?" povzdychl si, ale to už Viťo spokojeně hopskal o několik metrů dále. „Hej, na něco jsem se tě ptal, pane Bosá noho!" křikl za ním pobaveně.

„Takhle je to mnohem příjemnější!" zavolal na něj Viťo, zatímco si ještě stále hrál s motýlky. „Všechno je najednou jasnější, víš?" dodal, když k němu opět přitancoval svou hopchůzí. „Zkus to taky, bosky ucítíš úplně jiné napojení!"

„No, tak hlavně dávej bacha, kam šlapeš, jo?" ušklíbl se. „Na některý věci bych se tady vážně nerad napojil."

„Rozumím!" zazubil se na něj a opět provedl několik hopskavých kroků.

„Tak fajn. A jak dlouho tady vlastně... Hej!" vyhrkl, když se mu Viťo připletl pod nohy. „Hele, to takhle blbneš vždycky? Chováš se jako zmatenej králík, nemůžeš si dát na chvilku oraz?"

„Oraz?" zopakoval po něm Viťo s podivem a nechal motýlky, aby se vzdálili. „A co to znamená?"

„Aby sis odpočinul, to je celý," povzdychl si a rozhlédl se po louce. „Lidé obvykle po trávě netancují a už vůbec ne takhle bosý."

„Že ne?" zaváhal. „A co tedy dělají?"

„Co já vím, třeba sedí? Leží? Určitě jsou na místě a nikde nelítaj!"

„Ó, to je skvělý nápad! Hned to zkusím!" zajásal a položil se na záda. „Dělám to správně, Denisi?"

„Co přesně?" zasmál se. „Jestli chceš chytat klíšťata, tak jo, jde ti to výborně!"

„To ležení přeci!" zazubil se na něj. „Ležím v trávě, jsem úplně jako člověk!" oznámil mu s úsměvem od ucha k uchu. „Přidáš se?"

„Eh, já nevím. Tyhle věci mě nikdy moc nebraly."

„Aha, rozumím. V tom případě se zase vydáme na cestu. Cítím, že asi za hodinku cesty by mělo být jezírko."

„Svatá solničko jen to ne," zanaříkal Denis. „Další hodinu ne. Zvlášť když teď opečovávám i tvoje fusky. Tak fajn," povzdychl si a lehl si vedle něj. „Teď jsme jako lidé oba. Spokojený?"

„Ano, je to moc hezké," sdělil mu s úsměvem, zatímco si pohrával s pavoučkem, na kterého stihl mezi stébly narazit. „A teď když nad tím tak přemýšlím," pokračoval, a přitom zamyšleně hleděl na nebe. „Já už tohle ležení v trávě někdy dělal. Někdy... dávno."

„Vážně? No, a s kým?"

„Já ne... nevím," hlesl, a přitom se mu rozslzely oči. „Já si... nepamatuji."

Viťo věděl, že tu vzpomínku má. Cítil, že mu tehdy bylo dobře, ale ať dělal, co dělal, nedokázal ji vytáhnout na světlo. Jako by ji něco drželo a odmítalo mu tu scénku vydat. Temné spáry minulosti ji táhly zpět do hlubin a on s tím nemohl vůbec nic dělat. A tak jen zíral do propasti, která před ním skrývala, kým v minulém životě vlastně byl. Co vše zažil. Koho potkal. Ocitne se nakonec v té hlubině i tato vzpomínka? Ocitne se tam Denis?

„Ou, hej, hej, hej, neplač," sdělil mu Denis opatrně a zlehka mu přejel prsty po tváři, aby usušil těch několik slz. „To bude dobré, ano?"

„Dob... Dobré?" fňukl, a přitom potáhl nosem.

„No, jasně. Teda... Líbilo se ti to tehdy a líbí se ti to i teď, ne?"

„To ano," špitl.

„No, tak vidíš!" zasmál se. „Kde je teda problém?"

„Když já... to... Máš pravdu," řekl nakonec a s úsměvem se zadíval na nebe. „Někde jsem slyšel, že lidé hrají hru s mraky. Pozorují je a přitom říkají, co jim připomínají."

„Jo," přitakal Denis. „To vážně dělají."

„A nechceš si to taky zahrát?"

Denis s povzdychem vzhlédl, již to byla chvíle, kdy naposledy vyplnil čas něčím tak... neproduktivním.

„Klidně," řekl nakonec. „Můžeš začít."

„Výborně!" zajásal Viťo a odkašlal si. „Myslím, že támhleten mrak, ten úplně vlevo, ten vypadá jako... Jako hrneček! Hrneček s čajem. Hele, jako by se z něj ještě kouřilo!"

„Jo, to máš pravdu. No, a támhle," řekl Denis a ukázal na vedlejší mrak, „to vypadá jako... Paris quadrifolia, jedovatá bylina, kterou když si spleteš s borůvkou, tak můžeš umřít."

„Aha? No, a proč jsi neřekl, že to vypadá jako borůvka?"

„Protože to tak nevypadá! Je to Paris quadrifolia, hele! Má to i ty vejčitý listy."

„Rozumím," pousmál se Viťo. „To je dobré vědět. No, a jak podle tebe vypadá támhleten mrak? Mně to připomíná dvě hranolky, ale nevím..."

„To je králíček," odpověděl Denis takřka bez zaváhání.

„Takže nic nebezpečného?"

„Tak bacha, králíčci můžou být pěkný sviňáci," ušklíbl se. „A tenhle mrak, to je jasnej králíček, vidíš? Má to dvě uši, tělíčko i ocásek."

„No, jistě, už to vidím!" rozzářil se Viťo. „Ano, tohle je jasný králíček!"

„Vždyť to říkám, ne?" pousmál se Denis a poté zprudka vystřelil na nohy.

„Děje se něco?" špitl Viťo a vytáhl se do dřepu.

„Ne, jen... Měl jsem pocit, že jsem něco slyšel."

Denis ještě chvíli špicoval uši směrem k lesu, ale nic se nedělo.

„To byla asi jen veverka," zazubil se na něj Viťo. „Musíš se naučit odpočívat."

„Nesmysl," odsekl. „Jak bych mohl odpočívat, když jsme uprostřed ničeho? Kdyby se tu objevil nepřítel, jsme na to sami. A to u sebe nemám žádnou zbraň. Sakra, měl jsem si vzít aspoň ten nůž."

„Dneska přeci chceme být jen normální lidmi, vzpomínáš?" pousmál se Viťo.

„A ty si myslíš, že na normální lidi nikdo nezaútočí?" ušklíbl se. „Nemusí jít hnedka o upíry, na světě je spousta nebezpečí a..." Denis se na chvíli odmlčel a zadíval se na své stále prázdné ruce. „Rodina lovců s sebou přináší i jistý výhody. Proti normálnímu nebezpečí bych si dokázal poradit i bez svý tašky, ale co ty?"

„Co já?" zaváhal Viťo.

„Představ si, že by to nebyla veverka, ale... Já nevím, třeba lupič. Prostě někdo normální, ale s nečistejma úmyslama. Co bys udělal?"

„Nevím. Asi bych ho požádal, aby ty nečisté úmysly neměl."

„Hezký," povzdychl si. „Fakt pěkný. A co když tě neposlechne? A půjde třeba po těch tvých krásnejch botkách?" dodal a zamával mu s teniskami před nosem.

„No, tak bych mu je asi dal," usmál se Viťo.

„Špatně!" vyhrkl a Viťo sebou překvapeně trhl. „Tyhle boty jsou tvoje a nikdo nemá právo ti je brát, jasné?"

„Ale co když je vážně moc chce?"

„No, a? Ty bys taky někomu něco sebral, jenom proto, že to chceš?"

„Ne," zavrtěl hlavou. „Něco takového bych nikdy neudělal!" sdělil mu s jistou hrdostí.

„Tak proč by to měl dělat někdo jiný?"

„Protože..." Viťo se na moment odmlčel. „Já myslel... Ale když... on pak bude smutný a já... Nemůžu nikomu ublížit, takže jestli ty boty vážně chce, tak je také dostane."

„Takže si necháš všechno líbit, a to jenom proto, aby se ostatní necítili ublíženě?"

„Přesně tak," přitakal s úsměvem. „Nebo... ne?" dodal, když viděl Denisův přísný výraz. „Mám pocit, že správná odpověď je ne, ale nejsem si jistý."

„Víš ty co? Mám nápad, zahrajeme si takovou hru," řekl Denis nakonec. „Já po tobě budu chtít tyhle botky," dodal, když mu vložil tenisky do rukou. „A abys vyhrál, tak mi je nesmíš dát, rozumíš?"

„Ano," přikývl s nadšeným úsměvem. „Hry mám rád."

„Tak dobře, dej mi ty boty," řekl a natáhl k němu ruku.

„Tady!" zasmál se.

Denis na ty obdržené tenisky chvíli beze slova zíral a poté pohlédl na Viťu, který měl na tváři úsměv od ucha k uchu.

„Víš, cos právě teď udělal?" zeptal se ho nakonec.

„Co by, dal jsem ti... A ouha."

„Ouha, přesně," povzdychl si a vrátil mu je. „Tak to zkusíme ještě jednou, ano?"

„Dobře."

„Teď jsem třeba lupič, ano? Mám zlý, nečistý úmysly."

„Rozumím."

„Takže mi za žádnou cenu nesmíš ty boty dát, jasné?"

„Jasné."

„Výborně, dej mi ty boty," řekl a opět k němu natáhl ruku.

„Ne," zazubil se na něj Viťo.

„Ale já je chci. Dej mi ty boty."

„Tady... Ha, ne!" zasmál se a opět si přitáhl boty k tělu. „Nedám!"

„Jo? Ale já je vážně chci," sdělil mu Denis do třetice a poté k němu udělal pár razantních kroků.

„Tak dobře, tady!" vyhrkl a natáhl k němu ruku s botami. „Tady, vezmi si je, prosím," hlesl, zatímco se před ním krčil a díval se někam do pryč.

Denis se zarazil. Zíral na jeho třesoucí se paži, která mu ty tenisky nabízela jako na stříbrném podnosu, zatímco druhou ruku si Viťo držel přitisknutou na hrudníku.

„Co to děláš?" zeptal se ho opatrně, když spatřil, jak se celý klepe.

„Já... Omlouvám se," hlesl. „Zkazil jsem to, že?"

„To jo," zasmál se. „Ale vydržel jsi dlouho, to musím uznat."

„Ano?" Viťo vzhlédl a na jeho uslzené tváři se opět objevil úsměv.

„No, jasně," povzdychl si a jemně mu ruku s botami posunul k hrudníku. „A asi jsem přišel na to, kde je tvůj problém. Ty... říkáš, že nemůžeš nikomu ublížit, ale mně spíš přijde, že máš hrůzu z konfliktů. Třeba teď... Bál ses mě, že ano?"

Viťo mlčky přikývl a v tu chvíli by se nejraději propadl do země.

„Víš o tom, že to byla jenom hra, viď?" pokračoval Denis opatrně. „Nikdy bych ti neublížil."

„Já vím," hlesl, zatímco opět zíral do země. „Ale když... Ty ses ke mně přiblížil tak rychle a já... Připomnělo mi to... Myslel jsem, že... Vypadal jsi jako..."

Viťo po těch slovech pevně semknul rty, jako by si tím dal slib mlčenlivosti.

„Jako kdo?" pobídl ho Denis a zlehka mu položil dlaň na rameno. „Koho jsem ti připomněl?"

Viťo však jen zamítavě potřásl hlavou.

„Neboj se," pokračoval mírným hlasem. „Mně to můžeš říct. Tak koho jsem ti připomněl?"

„Ty..."

„Ano?"

„Byl jsi jako ten upír," zašeptal. „Vypadal jsi přesně jako ten upír z hospody."

„Aha," zamumlal a odtáhl od něj ruku.

„Zlobíš se na mě?" pokračoval Viťo omluvným tónem.

„Co? Ne," zavrtěl hlavou. „Ne, a asi chápu, jak to myslíš, jenom... S tím tvým strachem musíme něco dělat. Sám jsi říkal, že když se bojíš, tak tě ti upíři mají větší šanci najít a tímhle... Zbytečně jim to usnadňujeme, to je celý."

„Myslíš, že jsem je sem přivolal?" zaváhal Viťo a zděšeně se rozhlédl kolem. „Omlouvám se, já nechtěl. Neudělal jsem to schválně!"

„Ne, ne, ne, to je dobrý, hlavně žádnou paniku. Je to fajn, nic se neděje, ano? Nic nám nehrozí."

Jakmile to dořekl, tak se i on pátravým pohledem rozhlédl po okolí. V tu chvíli poprvé děkoval za to, že dorazili na tak opuštěné místo. Dle všeho se nikde poblíž žádný upír nenacházel, jinak by ho již měl určitě na krku. Přesto se rozhodl nic neponechat náhodě.

„A nemusíš se omlouvat, jo?" sdělil poté Viťovi. „Vlastně... To já jsem to zvoral, ne, že ne. Zbytečně jsem tě vyděsil. Slibuju, že příště už nic takového neudělám."

„Nebyla to tvá chyba," pousmál se Viťo.

„Vlastně tak trochu jo, byla. Když jsme podobný hry hráli doma, tak ta příšera, nebo prostě ‚ten zlej' měl vždycky nějaký kostým, víš? Nějakou masku, takže když si ji sundal, tak jsi hned věděl, že je to jenom strejda, nebo... táta," zamumlal. „Takže příště si něco takovýho vezmu. Třeba si půjčím tu tvou mikinu a na moment ze sebe udělám lumpa. A když ti to bude nějak nepříjemný, hned si ji sundám a budu zase Denis, co ty na to?"

„Ten nápad se mi vážně líbí," přitakal Viťo s úsměvem a poté zívl.

„Ale copak? Že by byl pan Bosá nožka taky někdy unavený?"

„Možná trošičku," sdělil mu s vyčerpaným úsměvem. „Chceš jít zpátky do penzionu? Třeba už mají připravenou večeři!"

„Ještě ne," odpověděl mu Denis s jistou tajemností. „Obuj si ty botky. Ještě je tu něco, co musíme zvládnout."

---

Scéna, kdy leží v travičce na mě zapůsobila, já ty dva zkrátka milju, a tak vznikla ilustrace Lovec a palouk. XD