„Anča je vlkodlak," oznámil mu Denis od stolu.

Jonáš po vyslechnutí této novinky několikrát překvapeně zamrkal a zmateně se podrbal na hlavě.

„Ne, není," řekl nakonec.

„Já se tě ale na nic neptal. Tady není otázkou, jestli je, nebo není, vlkodlakem. O tom už jsme se jaksi stihli přesvědčit. Teď nás zajímá něco úplně jinýho: Kdo ji v něj proměnil? Protože ta holka je zjevně úplný začátečník."

„Začátečník?" zaváhal Jonáš a sledoval, jak Denis vstává ze židle a přibližuje se k němu. „Ale co... Hele, tys ke mně právě přičichnul?" vyhrkl a obrátil se k sedícímu Viťovi. „On ke mně vážně přičuchnul!"

„To ano, očividně ano," polkl Viťo. „Denisi, proč k tomu pánovi čicháš?"

„Zjišťuju, jestli náhodou taky není vlkodlak," zamumlal s hlavou ještě stále skloněnou nad Jonášovým krkem.

„Ale to on přeci být nemůže," pokračoval Viťo. „Vždyť je úplněk a vlkodlaci se mění vždy o úplňku. Nebo ne?"

„Jde to obejít," zamumlal Denis. „Existuje mast, která dokáže přeměnu zmírnit, leckdy i úplně zastavit. Potřeboval jsem zjistit, jestli je z tebe cítit vlčí mor, nebo ne," dodal směrem k Jonášovi.

„A byl?" ušklíbl se dotazovaný.

„Ne."

„Fajn, stačilo se mě jenom zeptat. Vždyť já ani nevím, vo co jde!"

„Oměj vlčí mor je jedovatá rostlina," osvětlil mu Viťo. „A jmenuje se tak, protože se s tím v minulosti trávili vlci."

„Jo, ale když se to smíchá s pár dalšíma kytičkama, tak z toho máš skvělou protivlkodlačí mastičku," dodal Denis. „Jenže ty nic takovýho nemáš, takže seš člověk."

„Skvělá dedukce. Budeš mě i ochutnávat, nebo je tohle divadýlko u konce?"

„No, ale pokud jsi ji neproměnil ty," pokračoval Denis zamyšleně, „pak kdo?"

„Petr," ozvalo se ode dveří, na jejichž prahu stála již oblečená Anča.

„Ale ne, co děláš venku?" oslovil ji Jonáš starostlivě a přeběhl k ní. „Musíš si odpočinout. Potřebuješ spánek."

„Ne," zamumlala a obešla ho. Její kroky výjimečně mířily přímo k Denisovi s Vitěm. „Když jste tu byli poprvé, tak jsem vám neřekla všechno."

„To teda," přikývl Denis. „Nějak jsi nám zapomněla oznámit, že tou chlupatou potvorou seš ty."

„Hele!" vyhrkl Jonáš, ale ona ho pohledem zastavila.

„Má pravdu, já... Měla jsem své důvody, proč jsem to vynechala. To Petr byl tím vlkodlakem, co mi zabil tátu, ale za něco můžu i já."

„No, tak výborně!" zaradoval se Denis. „Konečně se někam dostáváme. A po tomhle si už můžeme dovolit ještě o něco detailnější vysvětlení, nemyslíš? Já tady svýmu parťákovi slíbil, že tu záhadu vyřešíme, takže tohle... To by mohlo náš večer pěkně zakončit. Berme to jako takovou pohádku na dobrou noc."

„Jistě, no, ale i když se vám tady ke všemu přiznám, policie vám to nikdy neuvěří," odsekla. „Budou vás mít za blázny, tak to ani nezkoušejte."

„Věř mi, že za nima nemáme v plánu chodit," ušklíbl se Denis. „Takže... to tu chceš jenom stát a hrozit, nebo nám už konečně řekneš, jak to teda bylo? Protože já mám na večer obvykle lepší plány než sedět v boudě vlkodlaka. Bez urážky," dodal směrem k Jonášovi, který v tu chvíli chápal snad jen předložky a spojky.

A tak se k jejich uším dostal příběh o neznámém muži, který jednoho dne dorazil do Uvulu a okamžitě si získal srdce jedné farmářky. Ještě ani nepromluvil, ani se nepředstavil, a Anča už zkrátka věděla, že ho chce poznat o něco více. Bohužel však neodhadla míru svého zájmu a dozvěděla se i něco, po čem netoužila. Petr jí pověděl, kým ve skutečnosti je, nebo spíše čím to vlastně je.

„Když jsem se dozvěděla, že je vlkodlak, tak jsem to skončila," zamumlala. „Nechtěla jsem s nikým takovým být. Vždyť to ani nebyl člověk, jen nějaká příšera. Něco takového nemůže nikdy fungovat, jenže... Petr to nenesl dobře a já se bála, že to jen tak nevzdá. Že se bude chtít mstít, a tak jsem běžela za tátou. Řekla jsem mu, co se stalo a on... Chtěl mě jenom chránit, víte? Řekl, že mě před tím ochrání. Že se o to postará, ale já si mám co nejrychleji sehnat manžela. Jedině tak budu mít jistotu, že mě nechá být. Nebude mě stíhat, když budu patřit někomu jinému."

„Ale to přeci," hlesl Viťo, který v sobě však nedokázal najít ta správná slova, aby myšlenku dokončil.

Celou dobu poslouchal příběh dvou mladých milenců a smutnýma očima těkal mezi přítomnými. Nerozuměl tomu. Anča si přála, aby se jejich cesty rozešly, tak proč to Petr nedovolil a místo toho jí tak moc ublížil? A vzal jí tatínka? Pokud ji měl vážně tak moc rád, měl ji nechat jít, jedině tak mu to přišlo správné. Přesně to by udělal i on, kdyby to „ne" slyšel od Denise, a to i přestože se mu jen z pouhé myšlenky na odloučení do očí nahnaly slzy. Toto bylo vlastně poprvé, kdy mu na mysl přišel den, ve kterém se s Denisem uvidí naposledy.

Kdy ten okamžik nastane? Bude to tehdy až se z něj konečně stane ten lovec? Až nebude tak zranitelný a dovede se o sebe postarat? A začne pomáhat a chránit? Nebo to přijde ve chvíli, kdy Denisovi dojde, koho si to vlastně drží po svém boku? Viťo si nervózně promnul ruce bezpečně navlečené v rukavicích. Při uklidňování Anči povolil v ostražitosti a málem mu ukázal svou pravou podobu. Naštěstí k němu stál zády, a tak si toho Denis nemohl všimnout, přesto... Jak by asi reagoval, kdyby dohlédl za jeho krytí? Přijal by ho, nebo se od něj vzdálil? Řekl by mu své „ne" jako to tehdy udělala Anča Petrovi?

Viťo nechápal, odkud se v něm ten pocit bral, ale připodobnil by jej šípu, který ho strefil do zad a on se jej nyní nedokáže zbavit. Jednalo se o bolest, kterou nečekáte a jakmile se jednou projeví, je otupující a neumožní vám myslet na nic jiného. Přesně takové by bylo i Denisovo odmítnutí. Nečekané a otupující. A Viťo by ho respektoval, musel by ho respektovat, tak proč to Petr neudělal? Proč musela Anča někomu „patřit", aby ji konečně nechal být? Proč se musela vzdát svobody, aby získala alespoň částečné bezpečí? A tehdy mu to došlo. Síla, vždy se jednalo o sílu. Ne znamená ne, ale to jen v případě, kdy ho sdělí někdo silnější. Když ho sdělí Denis. Když ho sdělí Petr. Když ho sdělí upíři. A tak zatímco on se nemohl vydat na jih a smočit si nohy v jezírku nebo se proběhnout po louce, Anča nemohla žít sama. Druhá strana byla zkrátka silnější a mohla si určovat podmínky. Mohla říct, kdy ne znamená ne a kdy se změní v ano. Kdy se žádost vyslyší a kdy zůstane jen zbožným přáním. Nedalo se jí vzdorovat, nemohli s ní bojovat ani vyjednávat. Jen útěk. Vždycky měli jen ten útěk.

„Ale svatbu jsme nestihli," přerušila Anča tok Viťových myšlenek. „Petr k nám v noci přišel. Vypadal jako člověk a já jsem si myslela, že se s ním nějak... domluvím. Jenže on mě vyvlekl ven a vůbec neposlouchal. Jakože vůbec, on... Řekl mi, že existuje jenom jediné řešení. Sám nemůže změnit to, čím je, ale mě... Mě prý změnit může," zamumlala a přejela si rukou po rameni. „Řekl, že po tomhle ho pochopím a budeme spolu, ale táta... On věděl, že by něco takového mohlo nastat a... snažil se tomu zabránit. Jenže když ho Petr uviděl, tak se změnil a... On už vůbec nevypadal jako Petr, ale jako ta příšera, chápete?! Měl zuby a... A to všechno! No, a pak..." Anča se na chvíli odmlčela a utřela si slzy, které jí kanuly po tvářích. „Táta proti němu neměl šanci a když mu nikdo nestál v cestě, tak mě kousnul. Sem," řekla a opět si pohladila rameno. „Jizvu tam nemám, celý se to divně zahojilo a vůbec nic tam není vidět, ale já vím, že se to stalo. Vím to a táta..."

„Nemůžeš za to," snažil se ji uklidnit Jonáš, ale ona jen zavrtěla hlavou.

„Za tohle možná ne, ale ti dva," polkla. „Já jim nechtěla ublížit. Nechtěla jsem, a-ale oni na mě čekali a... Kdyby mě nenapadli, neublížila bych jim. Přísahám!" vyhrkla a obrátila se k Denisovi, z jehož výrazu nešlo vyčíst, na co právě myslí.

„Mám tady tu mast," řekl nakonec. „Dojdu pro ni, měli byste ji mít."

Jonáš přikývl a zvedl se, aby ho následoval. Pokud existovalo něco, co by mohlo Anče pomoci, tak o tom přípravku potřeboval vědět co nejvíce a v místnosti tak nakonec zůstali už jen Viťo s Ančou.

„Vypadal jsi jinak," obrátila se k němu po chvíli ticha.

„Ach, tak," vydechl překvapeně, ale na víc se nezmohl.

Celou dobu doufal, že si toho nikdo nevšiml. Byla tma a jeho proměna nemohla trvat déle než pár vteřin, přesto zřejmě vlkodlačím očím neutekla.

„Takže co jsi zač?" pokračovala Anča přísně. „Taky nějaká příšera?"

„To ne," zavrtěl hlavou. „Já nejsem... Nejsem nebezpečný."

„Ale člověk taky nejsi, co?"

Viťo otevřel pusu a pak jen smutně sklopil zrak k desce stolu.

„Ne, to nejsem," špitl.

Bylo jedno, jak moc se snažil zapadnout. Jak moc toužil po tom zažívat vše co lidé. Spát v posteli a ochutnávat jejich jídlo. Stačila chvíle nepozornosti a vše bylo pryč. Jen chvilka a den, kdy zaslechne ono pomyslné „ne", jako by byl blíže než kdy předtím.

„Pak toho máme docela dost společnýho," ušklíbla se Anča a trochu tím odlehčila atmosféru. „Ale teď vážně. To, jak jsi mě dostal z tý vlčí podoby. Jak jsi to udělal? Jsi nějaký kouzelník?"

„Nemusím znát kouzla, abych poznal, že nemáš šťastný život," odpověděl jí Viťo opatrně.

„Tsk, ale nepovídej."

„Ale ano, je to tak a já... Poslouchal jsem, co jsi říkala. Jak jsi mluvila o tom, že musíš někomu patřit. Ale ty jsi přeci člověk, ne věc. Můžeš být šťastná. Neměla bys být s někým jen proto, že se bojíš být sama."

„Ha, od tebe to teda vážně sedí," odsekla. „Možná u sebe mám Jonáše, protože chci, aby se ode mě ten vlkodlak držel, co nejdál to jde, ale ty děláš úplně to samé."

„Cože?" zaváhal. „Ne, to –"

„Taky před něčím utíkáš," přerušila ho. „A zkus mi říct, že ne, tohle poznám. Ty a já na tom nejsme zase až tak moc odlišně, ale já svůj čas alespoň trávím s člověkem, víš? Zatímco ty... Ty jsi s tím znetvořeným hulvátem."

„To ne!" vyhrkl Viťo. „Denis není žádný –"

„Držíš se v jeho blízkosti," skočila mu opět do řeči, „protože se taky před něčím schováváš a mně tu chceš dělat přednášky o tom, jak nemám být ve vztahu jen ze strachu? Jsi vážně pokrytec."

„Ale..."

Viťo se opět pokusil ještě něco namítnout, jenže Anča ho již neposlouchala. Vrátila mu složenou mikinu a poté sdělila jen prosté „díky za pomoc", než odešla zpět do ložnice.

A tak Viťo osiřel. Seděl u stolu, a přitom dělal to, co mu šlo nejlépe. Vyhrával již skončené hádky. V hlavě si přehrával celou konverzaci, až na to, že nyní byly jeho odpovědi promyšlené a na místě.

„Nemáš pravdu. Nejsem s ním, protože bych se bál," odpověděl by. „Ale protože s ním chci být."

„Jo?" ušklíbla by se. „A to proč asi? Protože ti dává bezpečí, jinak bys někde skotačil sám. Jsi vážně pokrytec."

Ale ne, zase špatně. Opět by vyhrála, musí to vymyslet jinak.

„Máš pravdu," zkusil by na to jít opačně. Souhlasem by ji jistě vyvedl z míry. „Na začátku jsem se ocitl v podobné situaci jako ty a původně jsem s ním opravdu byl hlavně proto, že jsem se bál."

„Byl?" zopakovala by po něm s jistou dávkou překvapení. „A co se teda změnilo?"

Touto větou by Anča nevědomky uhodila hřebíček na hlavičku a přiměla ho říct nahlas něco, co již nějaký čas tajil a skrýval i před sebou samým.

„Já ho mám totiž... rád."

Viťo věděl, že pokud by ta slova pověděl nahlas, tak by mu ze srdce spadl ohromný kámen. Řekl by to. Přiznal by to. Uznal by existenci něčeho, co by nemělo být možné, ale stalo se. Nerozuměl tomu. Vždyť on měl přeci cítit láskyplnou vazbu s každou formou života, na tom byla postavena prakticky celá vílí podstata. Jediné, co pro něj existovalo, byl vztah k přírodě a ke všemu živému. Rovnocenný vztah, kdy vše pulzuje stejným životem a dostává to tak stejnou míru lásky. Jednalo se o jediné pouto, které víly znaly a rozuměly mu. Láska pro všechny, a tak tento úzký smysl zaměřený pouze na jednu osobu, ten zkrátka nedával smysl a Viťo si tak v jistém ohledu připadal jako zrádce. Neměl by nadřazovat jeden život nad ty ostatní. Neměl. Tohle víly nedělají. Nesmí. Jenže si nedokázal pomoci. Měl pocit, jako by ho k Denisovi něco poutalo. Jednalo se o silný cit, kterému nerozuměl, ale to mu nevadilo. Nepotřeboval rozumět, nebylo nutné to pojmenovávat. Stačilo mu jen, že to cítil. A věděl, že je to dobré.

Anča jeho přítele nazvala „znetvořeným hulvátem" a možná, že tak Denis mohl působit. Býval odtažitý, uzavřený a leckdy nepříjemně přímočarý, což v kombinaci s jeho občasnou výbušností nedělalo dobrotu, ale Viťo věděl, že se pod tou tvrdou nepřístupnou slupkou lovce skrývá ještě něco jiného. Něco vážně nádherného. Viděl to v něm už při jejich prvním setkání v hospodě, ale tehdy si tím nemohl být jistý. Toho večera se seběhlo mnohé, jenže když spatřil, jak jedl ty pražené mandle a s jakým pohledem pozoroval světlušky v jejich pokoji, tak měl jasno. Denis je dobrý člověk a on s ním chce být. Chce být součástí jeho života.

Toto zjištění přineslo Viťovi dlouho hledaný klid a zároveň mu vyhrálo i jednu obtížnou imaginární hádku.

---

Tak co, odhalili jste vlkodlaka/vlkodlaky? Vzhledem k seriálovému podání příběhu (epizoda dvě s nepřítelem, který má tuze rád lidi na nás čeká hned za rohem) jsme tu neměli moc prostoru na to udělat komplikovanou detektivku, ale myslím, že první případ svůj účel splnil a již víme i něco více o Denisovi. Nyní se podíváme na číslo dvě, které rádo lidi. To zní... chutně, nemyslíte?