Tichou, chladnou nocí se ozývalo pouze křupání kamínků pod jejich botami. Nebo spíše jen pod těmi Viťovými. Denis našlapoval takřka neslyšně, dle všeho přesně věděl, kam a jak položit nohu, aby přitom nevydal žádný zvuk, zatímco Viťovi se dařilo vybírat si jen ty nejkřupavější klacíky a zakopávat o všemožné kořeny.

„V pohodě?" zašeptal Denis, když zaslechl další z auvajs-jujks zvuků, které ze sebe Viťo za dobu jejich cesty dokázal vydat.

„Ano-o," hlesl a ohlédl se za dalším kouskem, o který během té chvilky stihl zavadit.

„Nemusíš se tady přizabít o všechny kořeny, co tu jsou," ušklíbl se Denis.

„Já se o to ale nesna–"

Tehdy byl Viťo přerušen táhlým zavytím, ze kterého až běhal mráz po zádech.

„To bude on," zašeptal Denis a ohlédl se směrem k Uvulu. „Zůstaň tady," dodal a zastavil Viťův postup dlaní.

„Počkat... Cože?" vypískl na protest.

„Potřebuju, abys zůstal. Musíš mě krýt, jinak by se ta bestie mohla dostat do města, jasné?"

„Tak d-dobře," polkl. V roztřesených rukách ještě stále držel revolver, se kterým však bez ustání mířil k zemi.

„Fajn," oddychl si Denis. „Zůstaň na místě a kdyby něco: křič."

„Na to se spolehni," hlesl a tehdy noc proťalo další zavytí, které jim bylo opět o něco blíže než všechna předchozí. „Budu křičet jako ještě nikdy v žádném ze svých životů."

„To rád slyším," zazubil se na něj a poté zpozorněl.

Zdálo se, že je jejich cíl již stihl zaměřit. Několik větviček zapraskalo pod vahou něčeho ohromného a Viťo se zděšeně rozhlédl po okolí, snad aby se ujistil, že na ně odněkud nezírají oči šelmy. Na druhé straně Denis, ten si zachoval kamennou tvář a s jistým, byť obezřetným, krokem pokračoval kupředu.

Další zapraskání, tentokráte jen pár metrů od něj. Kolem jen temný les, hustý a neprostupný. Denis provedl další sadu kroků a praskání se pohybovalo společně s ním. Přidávaly se další a další větvičky, lámaly se větve. Vše se zrychlovalo až do chvíle, kdy se ozvalo zasvištění a tehdy sebou Denis trhl. Provedl několik svižných kroků zpět, a to právě včas. Z křoví po jeho boku se za bledé záře měsíce vynořila dlouhá hnědá chlupatá čára, která dolétla na místo, kde ještě před chvílí stál. Denis tak nyní mohl s otevřenou pusou zírat na svého nepřítele, jehož funění by se hlasitostí dalo připodobnit motoru sporťáku. Ještě nikdy neviděl nic tak... enormního. Pokud by někdo vyhledal ve slovníku termín „vlkodlak", jistě by na něj vykoukl obrázek tohoto stvoření.

„Je tohle ta chvíle, kdy mám křičet?" hlesl Viťo a na odpověď se mu dostalo další táhlé zavytí.

„Jen klid, vím, co dělám," zamumlal, zatímco v ruce pevně svíral zbraň a vyčkával.

Denis sledoval, jak se jeho sok pomalu napřimuje, a i když by to nemělo být fyzicky možné, ještě přitom získává na velikosti. Vlkodlakův stín vržený pod jasným měsíčním světlem se přelil přes jeho nyní tak drobnou postavu a ponořil jej do tmy, ovšem Denis při tom pohledu nehnul ani brvou.

Nakonec nezáleží, jak velký je váš nepřítel, pokud znáte jeho slabiny, vyhrajete vždy. A vlkodlaky měl Denis nastudované, nepředpokládal, že by tento mohl být v něčem jiný. Proto jen trpělivě čekal na správnou příležitost k útoku a teprve když mu zvíře odhalilo hruď, tak věděl, že jejich hra dospěla do konce. Přímý, ničím nezastřený pohled na srdce, to představovalo jistotu. Stačil mu jen jeden výstřel. Jeden zásah. Jeden stříbrný náboj a vše skončí. I kdyby se na něj zvíře pokusilo zaútočit, nepochodilo by, Denisovy reflexy byly rychlejší. Výhru tak měl mít jistou, s čím však nepočítal, byla další váha, která mu najednou nalehla na paži.

„Zatraceně, co to vyvádíš?" zavrčel, když viděl, jak mu Viťo opatrně táhne ruku se zbraní dolů.

„Neubližuj mu," zaprosil, zatímco měl půjčenou zbraň položenou u nohou.

„Blázníš?" sykl a v tu chvíli z něj šla snad ještě větší hrůza než z toho vlkodlaka. „Takhle nás oba zabije," dodal rozezleně a otočil se na zvíře, které na ně sice zatím neútočilo, ale to se mohlo kdykoli změnit.

Před nimi stál vlkodlak. VLKODLAK! A jistě, možná na té věci již nebyl znát takový vztek jako předtím, ale Denis neměl v úmyslu něco nechávat náhodě. Až se to stvoření dá do útoku, tak už bude pozdě. Nesmí mu k tomu dát vůbec žádnou šanci!

„Prosím, věř mi," zašeptal Viťo s jistou naléhavostí. „Vím, co dělám."

„Takže ty víš?!" posteskl si, ovšem popuzenost v jeho hlase neztrácela na síle.

Viťo jen s lehkým úsměvem přikývl.

„Ale to snad," zamručel a mlčky se zadíval na vlkodlaka, který před nimi stál ve své hrůzné ohromnosti. Jak by mohl něco takového svěřit právě Viťovi? Měl by to vyřídit sám a hned, tak to bylo nejbezpečnější. Tak to bylo správné. Nakonec však ruku se zbraní vážně povolil a svěsil podél těla.

„Dobře, jen do toho," pobídl ho a mlčky sledoval jeho počínání.

To však neznamenalo, že se Denis zcela vzdal. Možná na vlkodlaka již nemířil, přesto z něj nespouštěl zrak a svalstvo měl v plné pohotovosti, připravené to při jakékoli známce agresivity skoncovat.

Viťo se pomalým a obezřetným krokem rozešel k vlkodlakovi. Na zádech cítil Denisův pohled a věděl, že je jeho přítel připravený ho ochránit, což mu přidávalo na klidu. I přestože si byl svým plánem jistý, tak ho tlama plná ostrých zubů přirozeně děsila. Až moc mu připomínala upíří tesáky, ke kterým se pojilo hned několik traumatických vzpomínek, ovšem když odhlédl od tlamy a soustředil se jen na ty oči, tak nabyl jistoty. Poznal je. Věděl, komu patřily, a to mu dodávalo kuráž. A tak opět provedl několik kroků kupředu. Vlkodlak měl tlamu pootevřenou, sliny z ní kapaly na zem, ale nehýbal se.

„Ančo?" hlesl a natáhl před sebe ruku.

Vlkodlak na oslovení nezareagoval a ticho lesa bylo přerušované jen silným, zřetelným funěním.

„Nepřišli jsme ti ublížit," pokračoval Viťo a udělal ještě jeden opatrný krok dopředu. „Jsme tu, abychom ti pomohli. Nemusíš se bát," řekl a sundal si rukavici. Opatrně položil holou dlaň na funící čumák a vlkodlak zavřel oči.

„Pomůžeme ti. Nemusíš se bát, vše bude zase v řádku," řekl, a i jeho oči se po těch slovech zavřely.

Viťo se v tu chvíli urputně soustředil. Snažil se skrze zvířecí schránku dostat až k Anče, ale bylo to těžké. Tuze těžké. Nacházel tolik emocí, které ji ovládaly. Kombinace strachu, vzteku a nenávisti se mísila s dalším strachem, výčitkami a smutkem, a to vše bylo okořeněno ještě jednou dávkou strachu. Viťo byl touto emocí přímo zahlcen, ale věděl, že se tomu nemůže poddat. Vynaložil veškeré síly, aby se skrze ten strach probojoval. Aby Anču uklidnil a vrátil ji zpět do její lidské podoby. Jenže tento čin si z něj vzal více, než by mu bylo milo. Tak moc se snažil odkrýt její pravou tvář, až se na moment objevila i ta jeho. Viťovi se na hřbetu ruky stále ještě opřené o čumák, zjevily smaragdové destičky připomínající ještěří šupiny, které se začaly ve vlnách rozlévat po celém těle. Tvořily nazelenalou mozaiku, která se přelila přes loket, rameno až ke krku a šíji. Díky volné mikině s dlouhým rukávem však takřka nic z toho nebylo vidět, problém by nastal jedině, pokud by si našly cestu až k jeho tváři, k čemuž sice měly blízko, jenže to by nesmělo být jeho soustředění přerušeno.

Viťo opatrně otevřel oči, které se přitom zlatě zaleskly, než se vrátily zpět do běžného odstínu zelené. Funění utichlo a vlkodlak byl pryč stejně jako šupiny, které mu ještě před chvílí tančily po ruce. Z ohromného stvoření zbylo jen lidské, a tak křehké, tělo ležící na zemi. Anča byla v bezvědomí, a kromě několika cárů zřejmě noční košile, na sobě neměla žádné oblečení.

„Senzace," povzdychl si Denis, pro kterého bylo zabití vlkodlaka mnohonásobně schůdnější než nález nahé dívky v lese. „Co máš v plánu teď?"

„Odneseme ji domů," odpověděl mu Viťo. „Nebo snad... ne?" znejistěl, když spatřil jeho zamítavý pohled.

„A co když během cesty někoho potkáme?" pokračoval Denis rozmrzelým tónem.

„Tak jim povíme, co se stalo!" odpověděl bez jediného zaváhání a sundal si mikinu, do které Anču opatrně zabalil. Zůstal tak v chladném lese jen v černém tričku s krátkým rukávem (opět dárek od Denise), ale nezdálo se, že by mu nízká teplota nějak vadila.

„Jo, jo, to určitě zabere," odfrkl. „Protože když lidi vidí dva floutky za hluboké noci v ještě hlubším lese a s nahou holkou v bezvědomí, tak to první, co je napadne je: ‚Aha! Oni tady lovili vlkodlaka!'"

„No, ale co jiného bychom tady... Ó, ale to ne!" vyhrkl. „My bychom jí přeci nikdy neublížili!"

„To vysvětluj policajtům. Zatracená práce, tohle je kolosální průser."

„Ale přeci ji tady nemůžeme nechat!"

„Nemůžeme? Sakra, to je taky pravda," zamumlal a přešlápl z místa na místo, zatímco Viťo držel dívku v náručí. „Tohle... já bych se na to... Fajn, ať už to máme za sebou," povzdychl si.

Denis sebral ze země Viťovu zbraň a vykročil směrem ke statku. Celou cestu se vytrvale rozhlížel, aby měl jistotu, že se v okolí nenachází žádný nepřítel ani pár nenechavých očí, který by je mohl dostat do maléru. Stejně tak se čas od času ohlédl za Vitěm, který byť se již dokázal o něco lépe vyhýbat kořenům i kořínkům a nehrozilo mu tak přizabití, stále držel v rukách vlkodlaka, se kterým nebylo radno si zahrávat. Naštěstí nikdo z účastníků po cestě nezvlčil a výlet ke statku proběhl bez větších problémů. Díky vlčím stopám, které Denis poctivě sledoval, se jim dokonce podařilo najít odemčenou bránu, takže se ke dveřím potemnělého statku mohli dostat jako lidé, a ne olympijští sportovci.

Nyní však nastala ta nejtěžší část cesty – komunikace. Denis několikrát zaklepal na dveře, a když nikdo neodpovídal, zkusil to znovu, tentokráte však zabušil o něco agresivněji. V tu chvíli se za jedním z oken objevilo světlo a tehdy poznal, že mají vyhráno. Zvnitřka domu se ozvalo nevrlé zamumlání doplněné o rozmrzelé zívnutí a těžké, ospalé kroky.

„Co chcete?" dolehlo k jejich uším zamručení právě vzbuzeného Jonáše. Únava z něj však ihned opadla, když spatřil Denise. „Ty..."

Jonáš se užuž chystal na jeho adresu vypustit do světa nějakou nadávku, ale poté si všiml opodál stojícího Viťa, který držel jeho ženu. Jeho nahou ženu?

„Ančo!" zděsil se a vzal ji do náruče.

V tu chvíli mu v hlavě vířily různé šílené scénáře a na Jonášovi bylo znát jisté rozpolcení. Zřejmě netušil, jestli má té dvojici poděkovat, nebo jim „rozbít držku", jak by to sám nazval.

„Musíme si promluvit," sdělil mu Denis chladně a bez vyzvání vešel dovnitř.

Jonáš na to nic nenamítal. Zaraženě zůstal stát venku, držel Anču navlečenou ve Viťově mikině, a snažil se z toho všeho vyvodit nějaký rozumný závěr. Moc dobře mu to však nešlo. Nakonec tedy pobídl i Viťu, který ještě stále čekal na pozvání, aby ho následoval do domu.

Ano, vážně si musí promluvit.