Malý Denis procházel zahradou a v rukách svíral sklenici plnou světlušek, jako by se jednalo o ten největší poklad. Již se smrákalo a působilo to, že okolím se plížící tma jen vyčkává na správnou příležitost, aby se mohla zmocnit zahrady a s ní i přilehlého rodinného domku. Přesto úsměv z Denisovy tváře nemizel. Proč se bát černoty, když má nyní všechnu tu záři jen pro sebe? Zavařovačka s broučky jako by mu suplovala lucernu, jež ho má dovést bezpečně domů. Při chůzi si párkrát poskočil, a přitom prsty spokojeně poklepával na víčko sklenice. Broukal si a vrtěl se s ní. Teď už je nic nerozdělí.

„Hej!" okřikla ho Vanesa, která mu s jistou rázností vstoupila do cesty. „Tohle nesmíš. Víš, že to táta zakázal!"

„Ale já je chci!" odsekl Denis, v jehož očích se samým rozčilením zablýsklo, a přitom si ještě důrazně dupnul.

„Ale já ne. Jsou to hnusní brouci, mají tolik nohou a... brr." Vanesa se při pohledu na sklenici otřásla znechucením. „Určitě ti zase utečou a já je budu mít v posteli. Tohle k nám domů prostě nevezmeš."

„Ale vezmu!"

„Nevezmeš!"

„Vezmu!"

„Nevezmeš! Tatiii!" rozkřičela se. „Tatí, pojď sem! Denis už zase tahá domů brouky!" dodala a vběhla do domu. Přitom se ve dveřích minula se strejdou.

„Pozor, dračice," zasmál se, když mu Vanes prolétla kolem nohou, a pak se jeho pohled upřel na Denise. „No, výborně, tak tady jsi! Hledal jsem tě, ale... Co to tady provádíš s tou zavařovačkou?"

Denis si na odpověď jen ochranářsky přitiskl sklenici k tělu, snad aby mu tím naznačil, že se svého úlovku jen tak nevzdá.

„Ale no, tak," usmál se Pavel. „Takhle ty brouky jenom trápíš. Dej sklenici strejdovi." Po těchto slovech k němu natáhl ruku, avšak Denis jen zamítavě zavrtěl hlavou. „Ty blboune, mám fakt počítat do tří?"

„Ale já..." Denis se zadíval na sklenici, poté na strejdu a pak zpět na sklenici. „Tak... dobře," řekl nakonec a sklenici mu podal. „Tady. Omlouvám se."

„Omlouváš se? A za co? " pousmál se strejda. „Vždyť se nic nestalo."

„Ne?" zaváhal a poté spatřil, jak Pavel víčko odšroubovává. „Ale počkat!" vyhrkl a pověsil se mu na paži. „To ne, musíš ji zavřít. Když ji necháš otevřenou, tak uletí a já už je nikdy neuvidím!"

„Opravdu?" zasmál se. „To je zvláštní, vždyť já je pořád vidím."

„Vidíš?" podivil se a vzhlédl.

Tehdy spatřil „ulovené" světlušky, které nad jejich hlavami zformovaly malý vír. Beze slova na ně hleděl a očka se mu přitom fascinovaně leskla. Světlušky se nad nimi vznášely a působilo to, jako by k nim z oblohy slétlo několik hvězd, a to jen aby jim splnily nějaké přání či prozářily jinak temnou noc.

„Není to takhle lepší?" zeptal se ho strejda, když spatřil jeho udivený výraz.

„Možná. Ale až sem zítra přijdu, tak tu už nebudou," povzdychl si.

„Co ty víš, třeba budou. Ne všechno můžeš držet ve sklenici, Déno."

„To není pravda!" vyhrkl. „Můžu tam zavřít všechno, co mám rád. Třeba brouky, hračky, bonbony..."

„A co tohle?" zeptal se ho Pavel a podal mu obálku.

„Jako papír?" zaváhal Denis. „No, jasně, ten taky."

„Přečti si to," pobídl ho se šibalským úsměvem.

Denis poslechl a jeho oči se při čtení najednou zvětšily. Poletovaly po lejstru a s každým dalším slovem se stávaly jen vykulenějšími a vykulenějšími.

„To je... To... To vážně?!" vypískl a samou radostí by se tam nejraději roztancoval.

„Jasná věc, Déno," sdělil mu Pavel s hrdým úsměvem. „Vzali tě!"

„Retsnomské gymnázium," vydechl a párkrát nevěřícně zamrkal. „A já tam vážně můžu chodit?"

„Čestný lovecký," přikývl. „Takže teď to nejdůležitější: Kdy tu novinu řekneme tátovi?" zeptal se a Denis sklopil zrak k zemi.

„Já nevím, jestli můžu," zamumlal.

„Neboj se mu říct pravdu," zašeptal Pavel a konejšivě mu položil ruku na rameno. „Pochopí to."

Akci s krycím názvem „zkusíme tě dostat na školu" spolu prováděli tajně a mimo přípravy na zkoušky, se Denis učil i věcem, které mu měly pomoci v loveckém řemeslu, a to i přestože oba věděli, že až jejich mise dospěje k úspěšnému konci, nebude to třeba. Domácí výuky se Denis účastnil jen, aby na ně nepadlo podezření a nyní mohla být celá ta šaráda u konce. Mohl jít na školu jako obyčejný nelovec a odtamtud se vydat na univerzitu. Pak by měl všude dveře otevřené.

„Tak dobře," řekl Denis nakonec a zazubil se na obálku.

„Výborně," zasmál se strejda a rozcuchal mu vlasy na hlavě. „Já už teď musím běžet. Moc dobře víš, jak nerada mě tady tvá maminka vidí bez ohlášení. Takže zase letím a zítra spolu vymyslíme, jak jim to řekneme. Teď buď ještě hodnej lovec, jasný?"

„Ano!" přikývl a na rozloučenou mu s dopisem v ruce zamával. Poté se vydal domů. Vyběhl pár schůdků do předsíně, avšak ještě si ani nestihl zout boty, když se vedle něj objevila poněkud otrávená rodičovská figura. Táta!

„Prý jsi zase chytal brouky," povzdychl si a zadíval se mu na ruce, kde očekával hmyz.

„Světlušky," odpověděl Denis s úsměvem, avšak když spatřil, jakým směrem se táta dívá, skryl si obálku za záda. „Ale už jsou pryč. Pustil jsem je."

„Vážně? A co je támhleto?" zaváhal a naklonil se na stranu, aby lépe viděl.

„To nic není," sdělil mu s nevinným úsměvem a udělal krůček dozadu.

„Ne, něco to je. Něco držíš v ruce. Co to je?"

„No, světlušky to nejsou."

„To vidím. Mě taky nezajímá, co to není. Chci vědět, co to je. Odkud to máš?"

„To... j-já," zakoktal a než stihl cokoli říct, tak mu otec vytrhl dopis z ruky. „Ne, tati, počkej. Prosím, tohle ne, to ještě..."

„Tohle," začal a poté očima prolétl text. Jenže místo úsměvu se koutky jeho úst stávaly povislejšími a obočí nakrčenějším. „To vážně? Taková blbost," zavrčel a vrátil mu papír zpět do ruky. „A určitě ti s tím pomohl Pavel, že je to tak? Blbec jeden."

„To... ne, on... Já..."

Denis se pokusil situaci nějak uklidnit, ale dle rozezleného páru očí, které se na něj upřely, usoudil, že se mu to moc nepovedlo, a tak jen sevřel dopis o něco křečovitěji.

„Jasně, že za to může von," pokračoval rozezleně. „To je vážně... Já bych ho.... A ty!" obrátil se k Denisovi. „Pojď sem."

„Ta... Tati?" zakoktal a udělal opětovný krůček dozadu. „Já... Omlouvám se. Prosím, ne..."

„Něco jsem ti snad řekl, ne?" dodal a chytil jej za paži. „Tak neodmlouvej, nebo to tě taky naučil on?" dodal a zamířil s ním do dětského pokojíku, kde se zrovna Vanes připravovala na poznávačku z jedovatých rostlin.

Když se dveře bez varování otevřely, tak překvapeně vzhlédla. Sice předtím zaslechla otcův křik, ale předpokládala, že se to týká těch fuj brouků. Nikdy by ji však nenapadlo, že to bude pojato takto vážně. Jejich táta do pokoje vešel svižným krokem a odhodil Denise na postel nacházející se naproti té její, jako by byl její bratr jen hadrovou panenkou. To všechno kvůli broukům?

„Tati, ne!" vzlykl Denis. „Prosím, strejda za nic nemůže! My nechtěli... Nemysleli jsme..."

„Nemysleli jste vůbec!" křikl.

„To není pravda!" fňukl a tehdy přilétl pohlavek.

„Buď zticha! Mlč! Neodmlouvej!" rozkřičel se na něj, zatímco se Denis třásl a mnul si bolavou tvář. „Tak kde jsou, no?!" pokračoval spíše k sobě. „Kde jsou ty blbý knihy? Určitě tu někde budou. Matematika a tyhle srajdy," procedil mezi zuby a začal prohledávat blízký stůl se šuplíky, který stál na Denisově straně pokoje.

„Tati, prosím, ne!" zafňukal ve snaze ho zastavit a tehdy se ve dveřích objevila i Denisova matka.

„Tak co se tady děje?" obrátila se k obyvatelům pokojíku. „Co ten povyk?"

„Náš kluk chce jít studovat," ozvalo se na vysvětlenou. „Místo, aby byl lovcem a pokračoval v rodinný tradici, tak se chce učit nějakou podělanou matiku!"

„Doufám, že tomu tak není," obrátila se k Denisovi, který jen několikrát tiše vzlykl a nezdálo se, že by byl schopný v blízké době zformulovat kloudnou větu. Spíše se jen snažil uklidnit své škytání a třesoucí se rty.

„Někde tu ty knihy budou," procedil mezi zuby otec. „Ale musí je mít dobře schovaný."

„Nesmysl," ušklíbla se matka a pohledem prolétla Denisův stůl, na kterém leželo pár knih o nadpřirozených predátorech. Nechyběl ani herbář, ze kterého se měl s Vanes učit na poznávačku rostlin, či podomácku vyrobený lektvar proti zkamenění. Vše se zdálo být v normálu, přesto se Denis stále třásl a očka mu chvílemi běhala od stolu ke skříni a zase zpět.

„Podívej se za tu skříň s oblečením," řekla matka nakonec a dle nového vodopádu slz, který začal Denisovi stékat po tvářích, usoudila, že nalezli, co hledali.

Netrvalo dlouho a igelitka s učebnicemi byla vytažena na světlo světa. Nebylo jich mnoho, velkou část měl u sebe Pavel, přesto mohl být tento úlovek prohlášen za dostačující.

„Pojď," pobídla ho matka a Denis bez jediného slova poslechl. Sklopil pohled k zemi a pomalými krůčky ji následoval. Vanesa ho chtěla doprovodit, celá ta situace jí přišla nanejvýše zvláštní a doufala, že jí už někdo konečně vysvětlí, o co tady kráčí, ale její postup byl zaražen hned v zárodku.

„Ať už uslyšíš cokoli, nechoď za námi," sdělil jí otec jasný pokyn, a poté za sebou zavřel dveře.

***

Denis se s několika tichými vzlyky konečně doloudal do obývacího pokoje, kde již matka trhala první z učebnic a házela její listy do krbu. Přivřel oči. Slzy mu ještě stále kanuly po tvářích, ale cítil, že nad nimi pomalu získává kontrolu.

„Pojď blíž," pobídla ho, zatímco v kleče vytrhávala další stránky.

Denis poslechl a se stále ještě sklopeným zrakem provedl pár opatrných kroků dopředu.

„Ještě blíž," sdělila mu stroze a on pomalu došel až k ní. „Co máš v té ruce?" zeptala se a on překvapeně zamrkal. Na řasách mu visely slzy, které mlžily svět kolem, ale bílý dopisní papír poznal okamžitě, a to i přestože byl nervózním žmouláním zmačkán do neforemné kuličky.

„To... Retsnom...ské... gym... gymnázium," škytl.

„Takže tě tam přijali," procedila mezi zuby a převzala si od něj ono potvrzení. Narovnala papír a přečetla si první řádky. „Hloupost."

A tak skončil v krbu i tento dopis. Denis jen tiše potáhl nosem a sledoval, jak ty kdysi krásné, bílé kousky papíru hnědnou, černají a jsou postupně spolykány plameny.

„Jen lovec může žít," sdělila mu stroze. „Vše ostatní končí v ohni, rozumíš?"

„Ale –" začal, jenže ona ho přerušila.

„Vše ostatní. Končí. V ohni. Nejsme běžní lidé, Denisi. Nemáme nárok na takové hlouposti, jako je gymnázium. To, co je dobré pro ně, není dobré pro nás. Rozumíš tomu?"

Denis na odpověď jen tiše potáhl nosem.

„Řekni, že tomu rozumíš," ozval se otec, který se celou dobu jejich rozhovoru jen mlčky opíral o zeď. „Řekni to."

„Já... rozumím," fňukl.

„Takže budeš lovcem?" zeptala se ho a upřela na něj ledově modré oči, které kontrastovaly s jejími plamennými vlasy.

„To... n-ne," zavrtěl hlavou. „Já nech... nech...ci... i. Ne... mů... žu. Omlouvám... se."

„Omlouváš? Ale, zlato," povzdychla si. „Pojď sem," pobídla ho a Denis si k ní přiklekl. „Buď lovíš, nebo jsi lovený. Taková jsou pravidla. Ta přeci znáš."

Denis zlehka přikývl.

„A ty budeš lovec," sdělila mu chladně. „Ať se ti to líbí, nebo ne."

S těmito slovy ho chytila za hlavu a trhla s ním dopředu. Denis vykřikl. Část jeho obličeje byla nyní olizována plameny a on sebou cukal ve snaze vzdálit se tomu zdroji bolesti. Prosil. Kopal. Vzlykal. Dusil se. Jak jen se dusil. Během chvilky už ani nedokázal křičet, krk měl v jednom ohni. Pach spáleného masa přebil vše ostatní. Žár, bolest i nedostatek vzduchu způsobily, že na moment ztratil vědomí a teprve trhnutí hlavy dozadu ho ujistilo, že je vše u konce.

„Tohle ti bude připomínat, co jsi zač," zachraptěla, zatímco se zmítal v křečích a nemohl dýchat. „Už nejsi člověk, jsi Van Stockhol a..."

Slova z jejích úst plynula jako nekonečná řeka, ale Denis je nevnímal stejně jako otcovy dlaně, které ho začaly ošetřovat. Chlad. Cítil chlad a lepkavou hmotu. Že by nějaká mastička? Jeho jediné zdravé oko se střídavě otevíralo a zavíralo. Světlo a tma. Sen a skutečnost. Možná, že je to všechno vážně jen zlý sen, noční můra. A až se probudí, bude opět na louce se světluškami.

„Otevři," dolehl mu k uším hlas a poté ucítil dotek otcových prstů, které mu povolily rty a do úst mu byla vložena pilulka, chutnala jako bonbón. „Nepolykat," přikázal a postavil ho na nohy.

Denis netušil, co se děje ani kam jde. Svět kolem se stále točil a jeho nohy fungovaly spíše na automat. Otec ho zavedl zpět do pokoje, kde jej opatrně usadil na postel, zatímco on bez přestání plakal. I když se mu dostalo jistých loveckých utěšováků bolesti, stále se cítil příšerně. Stále ho to pálilo. Ticho dětského pokoje tak přerušovaly jen jeho škytavé vzlyky. Bolest vystřídal vztek. Celý se třásl, nejraději by se v tu chvíli ubil do bezvědomí. Několikrát narazit hlavou do zdi a bude. Hlavně, ať už to všechno skončí. Ať již o sobě neví. Netrvalo dlouho a k vlně agrese se přidal stud. Nejraději by se propadl do země. Zkazil to. Celé to bylo špatně, nechal se chytit. Nezvládl to. Tak neschopný. Slabý. Chtělo se mu zvracet, avšak jediné, co v tu chvíli dokázal, bylo plakat. Brečet tak dlouho, dokud mu nedojdou síly. Dokud to tělo samo nevzdá.

I Vanes sedící naproti němu měla uplakané oči. Slyšela jeho křik, který se k ní skrze zavřené dveře pokojíku dostával, a i když za ním chtěla vyběhnout, věděla, že nemůže. Odpovědnost starší sestry, které již stihly vypadnout všechny mléčné zuby a díky tomu o sobě tak mohla smýšlet jako o dospělé, přehlasoval cit pro dodržení pravidel. Měla to zakázané, nemohla za ním. Nyní se však v pokoji ocitli sami, mohla za bráškou.

„Hej, Déno," oslovila ho konejšivým tónem a přisedla si k němu. „Co jsi to ... Proč," polkla, zatímco Denisovi pláčem cukala ramena. „To bude dobrý, jo? Bude to dobrý," řekla nakonec a kapesníkem mu usušila zdravou část tváře od slz. „Máma to tak nemyslela. Má tě ráda a tohle... Ona tě jenom... chrání," zamumlala a pohladila ho po vlasech. „Chrání tě, víš?"

„Já... n-nechtěl," zakoktal.

„Já vím," zašeptala a velice opatrně ho objala. „To já přece vím," zopakovala tiše. „Neboj, my to nějak vyřešíme, ano? Jsem tady pro tebe."