„Dobré ráno!" ozval se Viťo z postele a rozespale se protáhl.

I přestože se jednalo o jejich již druhý den vlkodlačího vyšetřování, cítil se překvapivě odpočatě a uvolněně.

„Ještě je brzo," promluvil k němu Denis, zatímco již něco vyhledával na telefonu. „Měl bys ještě zkusit usnout," dodal, aniž by spustil zrak z displeje.

„Opravdu? Ale co snídaně?" zeptal se ho Viťo s jistou zvědavostí. „Dal bych si hrnek čaje a pak... Pak třeba misku s cereáliemi. Nebo chleba, myslíš, že tady mají taky chleba? A co je lepší? Chleba, nebo cereálie? A můžu si dát obojí?"

„Jasně, jasně, že si můžeš dát obojí," pousmál se Denis.

Ten nevšední zájem o lidské a tolik běžné jídlo ho pobavil. Zdálo se, že i něco tak jednoduchého jako koncept snídaně byl Viťovi až do nedávné doby neznámý a když nad tím tak přemýšlel, dávalo to vcelku smysl. Co také čekat od osoby, která celý svůj život pobývala v komorách a kůlnách? Vždyť jemu by stačilo pár dní a zbláznil by se z toho, zatímco on tam zvládl vydržet... Jak starý vlastně Viťo byl?

„A poté bych to zakončil něčím sladkým," pokračoval Viťo zasněně a pohlédl ke stropu. „Třeba buchtou, nebo tak."

„I to můžeš, ale ještě je vážně moc brzy," zarazil ho. „Snídaně začnou vydávat až za hodinu."

„Aha? No, a co do té doby budeme dělat?"

„Nevím. Odpočívat?"

„Ale já bych si chtěl povídat."

„A co asi teď děláme?"

„Ale počkat!" vyhrkl Viťo a zprudka se narovnal, jako by mu někdo pod zády zapálil matraci.

„Počkat co? Je všechno v pohodě?"

„Ano, ano," zasmál se. „Jen... Asi jsem přišel na to, co můžeme dělat. Počkej mi tu chvilku."

„Nikam se nechystám," ušklíbl se a sledoval, jak se Viťo natahuje pro mikinu, která ležela srovnaná na židli a z jejíž kapsy vytáhl složený papír.

„To je křížovka?" pousmál se Denis.

„Je to z novin, co jsi koupil v Bmunu," vysvětlil.

„Ty jsem ale vyhodil."

„A já je zachránil," zazubil se na něj.

„Ugh, můžeš mi vysvětlit, co tě na těch odpadcích tak moc láká? Kdybys řekl, koupil bych nám nějaký nový."

„Ale já nechci nové," sdělil mu a ochranářsky si přitiskl papír k hrudi. „Mně se líbí tyhle. A hele," dodal a ukázal na křížovku. „Tahle je vážně moc vydařená!"

„Jo? Tak to bychom se na ni měli podívat." Denis odložil telefon na noční stolek, ze kterého sebral obyčejnou tužku. „Tak pojď," pobídl ho a posunul se na posteli, aby mu udělal místo.

Viťo si k němu s úsměvem přisedl a poté se dali do luštění. Denis přitom nevycházel z údivu.

„Na vílu znáš nějak moc vyjmenovaných slov," zasmál se, když dopisoval Viťovu odpověď, která do křížovky sedla jako půllitr do ruky. „Dmýchat, to už jsem dlouho neslyšel," dodal, když jednotlivá písmena usadil do políček, a přitom si dával záležet, aby na křížovku Viťo dobře viděl.

Být levákem představovalo mezi lovci spíše abnormalitu a k potížím s některým náčiním (třeba takové nůžky pro něj stále symbolizovaly osobní peklo) nyní přibyl i jistý nešvar se zacláněním.

„Odkud znáš tolik slov?" dodal, když měl dopsáno.

„V knihovně měli i učebnice," dal se Viťo do vyprávění. „První čtyři třídy mi šly rychle, ale pátá byla... To bylo tak těžké!" posteskl si. „Jak je možné, že vám to jde tak snadno?"

„Věř mi, že tak snadné to vážně nebylo," pousmál se Denis, pro kterého byla učebnice páté třídy také tou poslední, kterou kdy držel v rukách. „A to se všechny víly tak rády učí?"

„Já... Já vlastně nevím," hlesl. „Nikdy jsem se s žádnou neviděl. Nás je málo."

„Tak málo?" podivil se. „A kolik asi? Aspoň přibližně."

„Nevím, nikdo o tom se mnou nikdy nemluvil," pokrčil rameny. „Nebo si na to alespoň nepamatuji. Je to těžké, víš? Pamatuji si jen na něco. Z minulých životů."

„Minulé životy? To zní vážně podivně," sdělil mu Denis zamyšleně. „A to už něco znamená, když ti to říká někdo, kdo je zvyklý mít v batohu svěcenou vodu a mačetu."

„Hmm, to ano. A kolik je hodin?" změnil Viťo téma hovoru a s nadějí se zahleděl na Denisův telefon.

„Jestli se ptáš na jídlo, tak už můžeme," odpověděl a než by se člověk dostal k prvním čtyřem vyjmenovaným slovům po B, byl již Viťo převlečený a připravený u dveří.

Když se oba strávníci dostali po schodech až do přízemí, tak jim číšnice, pro Viťu již známá tvář, přinesla košíček pečiva. Denis si to nabízené občerstvení zachmuřeně prohlédl. Obával se, zda z toho Viťo nebude zklamaný, vždyť... Celé ráno na pokoji básnil jen o tom, kolik toho ochutná, a nakonec se k němu dostane jen kus pečiva?

„Hmm, tohle je vážně výborné!" mlaskl Viťo, zatímco spokojeně žužlal pečivo. „Jakže se to jmenuje?"

„Houska. A když ji nebudeš jíst suchou, bude ještě lepší," pousmál se Denis a podal mu talířek s máslem.

„Nemožné!" vyhrkl. Ihned si z pravé ruky sundal rukavici a uždibl si z másla, které začal matlat na zbytek pečiva.

„S nožem by ti to šlo snadněji," zasmál se Denis, když viděl, jak se mu ta hmota lepí na prsty, ale Viťo jen zavrtěl hlavou a pokračoval v patlání.

„Nože ne," zamumlal. „Nemám rád nože."

„Hmm, tak fajn. Tvoje věc," pokrčil rameny, zatímco si mazal housku běžným způsobem. Přitom Viťovým směrem posunul několik ubrousků.

„Vyspali jste se dobře?" zazněl po chvíli nad jejich hlavami hlas číšnice.

„Ano," odpověděl jí Denis stroze a čekal, že tím bude jejich konverzace u konce, jenže omyl.

Viťo byl po ránu naladěn na hovornou vlnu, a tak měl Denis při vychutnávání snídaně o zábavu postaráno a mohl poslouchat nadšený monolog skládající poklonu veškerému postelovému vybavení od přikrývek po matraci.

„To je milé," zasmála se číšnice. „Takových pochval tu moc neslyšíme."

„A míváte tu mnoho hostů?" obrátil se na ni Denis.

„Nevím, jestli mnoho, ale nestěžujem si. Často se tu lidé zastaví na jednu noc."

„A zdržel se tu někdo déle?" pokračoval Denis.

„Nejsi ty nějaký zvědavý?" ušklíbla se. „Ale jo, jeden chlapík. Zrovna včera jsme o něm tady s tvým kamarádem mluvili. Říkala jsem si, že když jste takoví fešáci, tak jestli se s ním třeba neznáte."

„Neznáme," odsekl. „Jak se jmenoval?"

„Petr. Ale jestli o něm chcete vědět víc, budete se muset doptat Anči."

„Proč?"

„Proč? A to jsem si myslela, že z vás dvou bude pomalejší on," zasmála se a ukázala na Viťu, který jí na odpověď věnoval jen nechápavý pohled. „Měli spolu románek, co jiného. Ale psst," řekla a přiložila si prst před pusu. „Ode mě to nemáte, ano?" dodala s šibalským mrknutím a dala se opět do práce.

„Do háje," zamumlal Denis rozmrzele.

Již nyní měli ve vlkodlačím příběhu postav jak na orloji a teď jim k tomu ještě přibyl nějaký Petr.

„Co budeme dělat?" zaváhal Viťo. „Jestli jsem to dobře pochopil, tak Petr už je pryč a Anča nám toho po včerejším rozhovoru asi také moc nepoví."

„To máš pravdu. Z ní už nic nedostanem, ale máme štěstí. Říká ti něco pojem sousedský hlídky?"

Viťo jen mlčky zavrtěl hlavou.

„Je to tady malé a Petr byl cizák. Vsadím se, že nám stačí odchytnout prvního kolemjdoucího a hned budeme o tom tajemném Petrovi vědět úplně všechno včetně čísla zdravotního pojištění. Pátravým očím lidí z míst, kde se každý zná s každým, totiž neunikne vůbec nikdo."

„Takže ani my ne?" hlesl.

„Viděl jsi snad, jak na tebe ta číšnice koukala, ne?" ušklíbl se Denis. „Určitě jsi už dávno zapsaný v jejím deníčku."

„Aha. A to je dobře?"

„Co já vím, třeba dostaneš nějaký pečivo navíc. A teď bychom si tady měli prodloužit pobyt."

„To asi ano, ale... vážně musíme?" zašeptal. „Úplněk je už zítra a já... Já bych tady radši v té době nebyl."

„Copak? Bojíš se?" zasmál se.

„Ano!" vyhrkl. „Co je to za otázku? Jistěže mám strach, vždyť je tady někdo...vlkodlak," zašeptal. „Veliký, silný a taky děsivý vlkodlak."

„Dobře, dobře, tak já to teda zatím prodloužím jen o tuhle noc, ano? Dáme do toho všechno a zkusíme ho chytit před úplňkem. Tou dobou to totiž bude jenom malý a obyčejný člověk."

Viťo zlehka přikývl a Denis se mohl dát do práce. Pravdou bylo, že ani jemu nedělalo radost zůstávat na jednom místě se zabijáckým vlkodlakem o něco déle, ale snažil se tím nezneklidňovat. Nyní měli plán, a to mu pomáhalo udržet si mysl v prozatím bezpečné bezúplňkové přítomnosti. Nakonec totiž vážně stačilo jen pár otázek a do pomyslné složky o Petrovi přispělo hned několik zajímavých zápisů. Jedna babička jim řekla, že to „byl chlapec k zulíbání, na kterém mohla každá slečna oči nechat", ale dle všeho se točil jen kolem Anči. Prodavač ze smíšeného zboží sice nebyl moc rád, když se dozvěděl, že Denisův zájem o divou zvěř ještě stále neopadl, ale neměl problém jim říci něco více o Petrově pobytu.

Tento mladý muž se u nich jednoho dne zčistajasna zjevil. Prý aby si odpočinul a nadýchal se čerstvého vzduchu, který mu v hlavním městě tolik chyběl. Zdržel se asi dva týdny a zjevně si s Ančou rozuměli. Jenže pak přišel úplněk a s ním i první oběť. František zemřel a Petr krátce nato odjel pryč. Měl hodně naspěch, prý se jednalo o služební cestu. Pár dní nato byla svatba, Anča se provdala za známou firmu, řezníka Jonáše, který (a nyní citujeme další z hlídkovských babiček) „za ní vždycky pálil jako slepice po flusu, ale vona ho vlastně nikdy moc nechtěla".

„Všechno je to tak zamotané," povzdychl si Viťo, když po prochozeném dopoledni opět seděli na obrubníku a zírali přes silnici na řeznictví.

„Zamotané? Právě naopak," ušklíbl se Denis, zatímco si kousal nehet ukazováčku. „Ten Jonáš měl vážně kliku. Tchán mu umře, konkurent zdrhne a holka jeho snů se za něj provdá. To všechno během pár dnů. Jo, je to fakt klikař."

„A co to znamená klikař?"

„No, jako že je to šťastlivec."

„Aha, a to má kliku od pokoje větší než ostatní? Může z ní otírat více prachu? Protože to mi šťastné přijde," nadhodil Viťo zasněně a již si představoval, jak pobíhá po chodbě penzionu s prachovkou.

„Jo, jo, je to největší klikař pod sluncem. Měli bychom za ním ještě aspoň jednou zajít na návštěvu a však víš, oprášit ho," ušklíbl se Denis.

„Mám takový pocit, že on se od nás jen tak oprášit nenechá," hlesl Viťo, který přímo cítil všechny ty blesky, jež k nim byly z řeznictví posílány.

„Hmm, toho bych se nebál, klidně ti ho přidržím, kdyby se nějak cukal," zazubil se na něj Denis. „Jo, a abych nezapomněl, ptal jsem se strejdy na identitu těch dvou mrtvých a včera mi kvůli tomu volala Vanes. Potvrdila, že oba patřili mezi lovce. Ne moc dobrý teda, takovej ten průměr."

„Průměr?" vyhrkl. „Ale já jsem přeci horší než průměr a tohle... To je zlé. Vážně bychom tady neměli být, až se ten vlkodlak objeví. Zvlášť, když už jsme ho dost možná stihli naštvat."

„To nemůžeš vědět jistě. Vždyť ani nevíme, kdo to je!"

„Naštvali jsme tady už hodně lidí. Byl by zázrak, kdybychom ho minuli."

„Tak ať. Naštvaný nepřítel je dobrý nepřítel. Nepřemýšlí totiž hlavou, víš?" řekl a poté se provokativně zašklebil směrem k řeznictví. „Navíc, umřeli tady už tři lidé. Vlastně čtyři, protože příběh pana Zmizel-na-služební-cestu mohl skončit taky pod zemí. A mrtvých bude ještě víc, když nic neuděláme."

„Taky jich může být víc, když něco uděláme," protestoval. „Vždyť..."

Viťo se užuž chystal dodat ještě několik přesvědčujících argumentů, ale najednou umlkl.

„Děje se něco?" zaváhal Denis, když spatřil jeho zamyšlený výraz.

Viťo měl hlavu lehce zvednutou a působilo to, jako by něco větřil.

„Anča," odpověděl zamyšleně. „Blíží se."

Netrvalo dlouho a zpozoroval ji i on. Anča scházela po lesní cestičce mířila přímo k řeznictví, a i když oba mladíky sedící přes ulici zaregistrovala, ignorovala je. Prošla kolem nich, jako by představovali jen vzduch, a vešla do krámku, kde prohodila několik slov s Jonášem. Ten se v tu chvíli tvářil docela mile a vůbec ne jako zabiják, což oba přísedící zaskočilo. I Anča se při jejich konverzaci usmívala a pro nezaujatého pozorovatele se tak uvnitř odehrával rozhovor v přátelském duchu. Jenže očím se nedá vždy věřit, a i když se při pohledu na ně zdálo být vše v pořádku, tak pokud by se na ně člověk zadíval srdcem, poznal by, že to láska není. Ne oboustranná. Denis to z jejího výrazu poznal. V Jonášových očích se sice nacházela vřelost, ale z druhé strany, tam se jednalo jen o strach. Opovržení. Maskované zhnusení. Ančin pohled mu v tu chvíli přišel tak nepříjemně známý.

***

Padla noc, a zatímco se Denis šel sprchovat, Viťo v pyžámku otevřel okno a zkoušel se nadýchat onoho čerstvého vzduchu, který prý v hlavním městě chyběl. Doufal, že se tím uklidní, ale ani poté, co oba zalehli do postelí, nedokázal přestat myslet na tu hrozbu, která na ně ve tmě číhala.

„Denisi?" zamumlal do ticha pokoje. „Já se asi bojím."

„Prý asi," pousmál se Denis, který byl zachumlaný do deky, jako by se jednalo o kokon, ze kterého se ráno vyklube jako motýlek (nebo ještě více utahaná housenka).

„A není to vůbec hezký pocit," pokračoval Viťo zachmuřeně. „Jak to vlastně děláš?"

„Jak dělám co přesně?"

„Jak je možné, že nemáš strach?"

Viťo se přistihl, že odpověď na tuto otázku chtěl znát již od jejich prvního setkání.

„Radši spi, musíš mít na zítra sílu," zazněla poněkud neuspokojivá odpověď.

„Je to vážně zvláštní," pokračoval Viťo zamyšleně. „Tobě nedělá problém riskovat život. Nevadí ti obětovat se pro ostatní a taky...Necítím z tebe vůbec žádné sobectví. Ani trošičku!"

„Řekl jsem, abys spal," zamručel jako medvěd a stále mu nastavoval záda. „Nemám rád, když mě někdo takhle analyzuje," dodal a zabořil hlavu hlouběji do polštáře. „Tak už to, prosím, nedělej."

„Dobře, omlouvám se," hlesl. „Ale bude to těžké, já to totiž nedělám schválně, víš? To je jako kdybys mi zakázal dýchat a... No, ouha."

„Co je zase?" odfrkl a obrátil se k němu. Hned nato mu spadla brada a on se fascinovaně vytáhl do sedu. „Jak jsi to," zaváhal, ale větu nedokončil.

V jejich pokoji se objevil roj zářivých světýlek, který vířil u stropu, jako by se jednalo o hvězdné tanečnice. Světlušky, problesklo Denisovi hlavou a při pohledu na ty zářivé broučky se na jeho tváři objevil úsměv od ucha k uchu.

„Ale ne, musel jsem zapomenout zavřít okno," zamumlal Viťo omluvně. „Vím, že to nemáš rád, průvan a tak. Promiň, já nechtěl. Nepřilákal jsem je sem schválně, musely jenom využít situace, potvůrky jedny. Vydrž, hned je vyženu," dodal a chtěl svou chybu napravit, ale Denis ho zastavil.

„Ne, to nevadí," sdělil mu s úsměvem, a přitom stále pozoroval strop, po kterém tančila světýlka. „Jen ať tady zůstanou, jestli teda tak moc chtěj."

„Vážně?" podivil se Viťo. „Tobě... nevadí?"

„Vůbec ne," zavrtěl hlavou Denis. „Jsou vážně nádherné."

Při pohledu na ten spokojený výraz se usmál i Viťo a společně ještě chvíli mlčky leželi v postelích a zírali na strop posetý množstvím světýlek, než nakonec oba usnuli.

---

A otázka vlkodlaka zůstává stále nevyřešena... Kluci se nějak málo snaží, budu je muset o něco víc pošťouchnout. XD