Na světě jsou již od počátku věků k nalezení dvě protichůdné strany. Nečekejme však žádné typické vyprávění o dobru či zlu, do toho se člověk jen zamotá. Existuje mnoho pohledů na věc, stejně tak i velké množství aspektů a proměnných, které z něčeho, co by se dalo nazvat jako „správné" udělají „špatné" a naopak. Ovšem prvek síly a dominance, ten mluví jasně. Právě on určí, kdo povede a s kým bude vláčeno. Kdo přežije a kdo bude zlikvidován. Silní a slabí, přirozené, základní rozdělení, proti kterému se nedá nic namítat. A které je v našem životě zastoupeno výrazněji, než bychom čekali.

V pohádkách se obvykle vše nadpřirozené skrývá ve stínech. Mluvící vlk z hlubokého lesa. Monstrum žijící pod postelí či ve skříni. Právě temnota dává v příbězích úkryt všemu zlému, avšak ty nejzákeřnější příšery, ty již dávno nestojí proti světlu. Opustily stíny a nyní pobývají mezi námi. Prodavač. Uklízeč. Spolužák. Kolega. Přítel. V našem životě zastávají mnoho rolí, ovšem tu nejdůležitější ze všech nevidíme přicházet, dokud není příliš pozdě. Predátor. Tyto bytosti si jsou až moc dobře vědomy onoho pomyslného rozdělení na silné a slabé. Vnímají chladné objetí reality nasáklé železitou chutí krve. Každý den si nasazují lidskou tvář, a to jen proto, aby se k nám dostaly o něco blíže. Další den, další krok. A když usoudí, že nastal čas, zaútočí. Tehdy se prvek síly projeví v celé své kráse a obvykle to pro kořist končí fatálně.

Naštěstí má každá mince dvě strany, a i přestože si lidstvo vytáhlo ve hře osudu krátkou sirku, objevili se jedinci, kteří se již stihli na nepřátelské prostředí adaptovat. Myšky, které se na sebejistou nadpřirozenou kočku zvládly připravit. A tak se čas od času stane něco nevídaného. Role se vymění a kdysi dominantní predátor se znenadání ocitá v roli běžné kořisti. A můžete mi věřit, že něco takového ty nadpřirozené potvory nijak nepotěší.

***

Další zmizení, chlapec (10 let). Policie bezradná.

Tento novinový titulek dokázal během chvilky přilákat pozornost mnoha kolemjdoucích a výtisky z regálu stojícího před trafikou mizely rychlostí světla. Zřejmě je to vážně tak, jak se říká – cizí neštěstí prodává. A v horském městečku zvaném Bmun to platilo dvojnásob. Ticho a klid zde narušovaly pouze ranní výtisky obsahující šťavnaté informace týkající se života jiných. Co na tom, že jejich zprávy bývaly i den zpožděné. Stále to bylo něco, což ve světě ničeho znamenalo mnoho.

Netrvalo dlouho, a i jedny z posledních novin si našly svého majitele. Tehdy je nelidsky bledé ruce, které v kontrastu s černou koženou bundou získávaly ještě o něco mrtvolnější nádech, zvedly a začaly jimi listovat. Chladný a klidný postoj tohoto mladého čtenáře byl doplněn o temnou, neprostupnou a do jisté míry i nepřátelskou auru. Denis zkrátka nepůsobil dojmem běžného kluka od vedle, a i kvůli tomu byl nazýván různými nelichotivými jmény. Pro některé nepředstavoval nic jiného než drzého mrzáka, pro jiné kriminálníka nebo příšeru, ovšem běda tomu, kdo by ho byť jen z legrace pro jeho bledou pleť nazval upírem. V tu chvíli byl Denis schopný spáchat scénu, ze které by vyšel živý jen jeden z účastníků. Upíři, to slovo v sobě neslo odpornou pachuť. Alespoň u příšery měl pocit, že by si udržel jistou důstojnost, ale řadit se k těm pijavicím? To nikdy. Zvlášť když mohl za ta léta lovu spatřit všechny zrůdnosti, kterých byly ty bytosti schopné. Raději zemřít než se setkat s takovou potupou.

Denis zadumaně pohlédl na titulní stránku novin, a přitom se pokusil odfouknout zlobivý pramen uhelných vlasů z obličeje. Jaká to ironie, měl jen jedno zdravé oko, které bylo tímto způsobem neustále zakrýváno, zatímco jizva táhnoucí se přes značnou část levé tváře, ta byla všude a všem vystavena na odiv. Jeden čas se ji pokoušel maskovat obvazy, neměl rád pozornost, které se mu kvůli ní dostávalo, ale nakonec si zvykl. Právě ona jizva se stala tím prvním, čeho si na něm lidé všimli. Ohromný, rudý, zvrásněný a nechutný flek, něco takového se jen těžce ignoruje. Stejně tak i ona zpráva o zmizelém dítěti představovala nepříjemnou skvrnu na tváři jinak klidného, strnulého města a přímo žadonila o pozornost.

„Tohle není knihovna," ozval se za Denisovými zády otrávený hlas majitele stánku. „Jestli ty noviny chceš, stojí jeden aton."

Denis mu na odpověď věnoval zachmuřený pohled. Útočnost prodavače spojená s cenou výtisku ho k útratě zrovinka dvakrát nepobízela. Zvláště, když si za jednu z těch stříbrných mincí mohl pořídit půllitr piva, který by byl jistě mnohem záživnější než štos papíru, co se brzy vyhodí. Přesto se nakonec rozhodl požadovanou částku zaplatit. Doufal, že si tak udrží ty poslední kousky zdravého rozumu, které ho během pobytu v Bmunu ještě nestihly opustit. Vždyť to místo bylo tak nezdravě tiché, nezajímavé a protivné! Bez jediného zaváhání by jej prohlásil tím nejnudnějším koutem celého Gnosu a svůj podíl na tom nesl i fakt, že slovíčko „signál" zde bylo vnímáno jako sprosté slovo a veškeré informace se musely získat jen papírovou cestou.

A tak se Denis s těžkým povzdychem vzdal mince a společně se svým novinovým úlovkem se vzdálil od stánku. Sedl si na okraj přilehlé zídky dělící chodník od vyvýšeného parku, a přitom nespouštěl pohled z titulní strany. Nebylo to poprvé, co na podobnou zprávu narazil, jen pár dní zpět se v novinách řešily dvě další děti. V titulcích vystupovaly pouze jako „chlapec (11 let)" a „dívka (9 let)". Tři děti, tři zmizení, jedna společná oblast hor, něco takového již nemohlo být považováno za náhodu.

Stejně jako v předchozích případech, i zde byly uvedeny informace v podobě toho, co měl zmizelý na sobě a kde se naposledy pohyboval. Tímto způsobem byla chráněna identita nezletilého, avšak právě tato cenzura Denisovi znemožňovala jakýkoli pokrok týkající se toho, kdo (nebo snad co) by za to všechno mohl nést odpovědnost. Na konci článku samozřejmě nechyběla ani poznámka pobízející širokou veřejnost ke kontaktování policie, pokud by se k případu objevila jakákoli další informace. Jasně, policie, pomyslel si kysele. Jako by zrovna ti něco zvládli vyřešit.

Denis si až moc dobře uvědomoval, že jakmile se někde páchá zlo, tak se člověk musí spoléhat vždy jen a pouze na sebe. Protože v momentě největší bezradnosti, ve chvíli, kdy jste úplně na dně, tak je to jen a pouze vaše vlastní síla, která vás dokáže opět postavit na nohy. Denis se o této pravdě přesvědčil tou nejúčinnější cestou ze všech, vlastní zkušeností. Zažil onu bezmoc na vlastní kůži, jeho jizva budiž připomínkou dne, kdy dosáhl svého dna. Kdy potřeboval pomoc. Ovšem zasáhl tehdy někdo? Objevil se hrdinný rytíř na bílém koni? Ne. Protože člověk si musí vystačit sám. Nesmí spoléhat na ostatní, ti jsou slabí a... Jen lovec přežije.

Při té myšlence si bezděčně přejel rukou po zjizvené části obličeje. Pod bříšky prstů ucítil nepříjemně známou zvrásněnou kůži, a přitom se mu tvář stočila do výrazu čirého zhnusení. Dotyk ho nebolel, ta rána byla již zacelená a mnoho let stará, přesto... Kdykoli se té jizvy byť jen dotkl, udělalo se mu zle. Tak moc zle. Nakonec jen zběžně prolistoval zbytkem novin, než došel ke křížovce. Tehdy se jeho výraz změnil a koutky úst se stočily do lehkého úsměvu, který se ho držel po celou dobu cesty k autu zaparkovaného nedaleko stánku.

Dopisování slov do políček vnímal jako zábavu, a to i přestože takřka nikdy nedokázal trefit správnou odpověď. Buď psal do kolonek nesmysly, nebo je zanechával prázdné, protože ho k jednotlivým nápovědám, byť sebejasnějších, vůbec nic nenapadlo. Naštěstí měl v posledních pár dnech po ruce asistenta, který mu zvláště s některými velice obtížnými slůvky dokázal pomoci. Alespoň něco pozitivního se na jejich situaci dalo najít. Právě tento asistent totiž mohl za to, že se ocitli tak vysoko v horách a místo internetu si mohli krátit čas posíláním kouřových signálů. Nyní však nastal čas zvednout pomyslné kotvy a vyrazit na cestu za pohřešovanými. Denisovi sice tehdy nikdo nepomohl, ale to neznamenalo, že dovolí, aby si někdo další musel projít tím samým peklem co on. Ať už se těm dětem stalo cokoli, přijde na to a viníka potrestá. Protože když ne on, tak kdo jiný?

Zhluboka se nadechl a se složenými novinami v podpaží podnikl poslední kroky ke dveřím auta. Jednalo se o nenápadné vozidlo černé barvy, které mělo čtyři kola, motor, střešní okénko a také volant. Zkrátka se zde nacházelo vše potřebné k jízdě, a to Denisovi stačilo. Více ani vědět nepotřeboval. Ovšem když přišlo na osobu sedící na místě spolujezdce, tak ta ho zase zajímala až nezdravě moc. Problém tkvěl v tom, že ani v tomto případě neměl k dispozici moc informací. Dvě nohy navlečené do jeho starých kalhot, hlava s medově hnědými vlasy, smaragdové oči a také ustaraný pohled. Viťo seděl s koleny pod bradou, přes něž měl přetaženou svou vytahanou zelenou mikinu a hlavu si opíral o okénko. Působil jako psík, který čeká na návrat svého pána a když Denis konečně otevřel dveře od auta, aby usedl na své právoplatné místo za volantem, hned se celý rozzářil.

„Takže?" zeptal se ho s úsměvem, zatímco Denis mlčky nastartoval. „Nějaké novinky?"

„Nic moc," zamručel. „Je to tak, jak jsem si myslel. Musíme se vydat na cestu."

„Opravdu? A kam?" pokračoval v nadšeném vyzvídání. Stejně jako Denis ani on toto místo ztracené v horách nechoval příliš v lásce a vítal jakoukoli příležitost, která by jim umožnila odtamtud alespoň na chvíli zmizet.

Viťo se rád zdržoval v místech, kterým vládla zeleň. Jih Gnosu, přesně to byla jeho vysněná lokalita. Právě tam se nacházely husté lesy, travnaté louky a také ta nejnádhernější jezera plná průzračné vody, na jejichž hladině se paprsky slunečního světla odrážely jako zlatavé jiskřičky, které mu připomínaly tanec světlušek. Jednalo se o jeho domov a též i místo, kam se z bezpečnostních důvodů vrátit nemohl. Při té myšlence Viťo ještě o něco více nalehl na okénko a přitiskl si kolena pod bradu. I když si vážil toho, co pro něj Denis dělal, tak to prostředí hor na něj stále působilo drsně a nevlídně. Žádná měkká travička, po které může běhat bosky, či oáza klidu v podobě stromků a jezírek. Jen skály. Holé, pusté skály. A zatímco jedna jeho část cítila vděčnost, že je stále naživu, ta druhá doufala, že odtamtud zmizí co nejrychleji a už nikdy se tam nevrátí.

„Pojedeme dál na sever," sdělil mu Denis směr cesty a Viťo jen smutně přikývl na souhlas. Samozřejmě, že jedou dále na sever, jak jinak.

„A budou tam upíři?" zeptal se ho a nervózně si promnul dlaně skryté ve starých koženkových rukavicích.

Viťo měl své důvody, proč ho ze všech možných hrozeb nejvíce děsili právě upíři.

„To si vážně myslíš, že bych tě bral zrovna za nima?" ušklíbl se Denis. „Ne, tenhle případ je jinej. Upíři si nevybírají takhle malá děcka, takže hádám, že tady půjde o nevyřízený účty ze záhrobí."

„Aha, takže... duch?"

„Přesně tak, učíš se rychle," pousmál se a poté se ohlédl.

Denis měl pocit, že se za jeho zády děje něco nekalého a taky že ano. Viťo již dávno upustil od své klubíčkové polohy a nyní se skrze mezeru mezi sedačkami natahoval ke střešnímu okénku.

„Hej, co to děláš?" okřikl ho a jedním rázným pohybem jej chytil za volný cíp mikiny, za který ho stáhl zpět na místo.

„Já... j-jen jsem chtěl otevřít to okénko," pronesl omluvným tónem a namířil prst ke střeše.

„Jenže pak je tady zbytečnej průvan," odsekl Denis a opět soustředěným pohledem hypnotizoval cestu.

„Ale když... Tak dobře," hlesl nakonec. „Omlouvám se," dodal a opět se natiskl na okno, ze kterého tiše pozoroval šeď skal, jež jim až s hypnotickou neměnností ubíhala před očima. Jen ta šeď. Kameny. Kameny a šeď.

„Tak fajn," ozval se po chvíli od volantu hluboký povzdech.

„Fajn co?" zaváhal Viťo.

„Otevři ho, jestli chceš."

„Takže můžu? Vážně? Díky, díky, díky!" zvolal a samou radostí se mu vrhl kolem krku.

„Whoa, pozor!" vyhrkl Denis, který si na tyto náhlé projevy náklonosti ještě ani zdaleka nezvykl, a jen taktak udržel vozidlo na cestě. „Dávej bacha, jo? Tohle nemůžeš, jak jsme si to říkali? Na řidiče se za jízdy..."

„... nemluví."

„A?"

„Nesahá," doplnil se.

„Výborně. Takže teď už to okno konečně otevři, ať to máme za sebou, jo?" zamručel a opět upřel pohled na silnici. To mu však dlouho nevydrželo. Když Viťo otevřel střešní okénko a nadšeně z něj vystrčil hlavu, tak se ohlédl a tehdy se bezděčně usmál podobně jako to udělal při pohledu na křížovku. Jeho spolujezdec tehdy více než kdy jindy připomínal psa. Jako by v autě vážně neseděl s člověkem, ale spíše s nadšeným labradorem, i když... Vzhledem k tomu, že Viťo vlastně člověkem nebyl, tak kdoví, možná že měl nakonec opravdu blíže ke psům než lidem. Co když má taky ocas?

Denis zavrtěl hlavou ve snaze vytřást z ní tu hloupou otázku a opět se duchem vrátil k řízení. I když se na silnici kromě jejich auta nenacházelo žádné jiné, potřeboval se soustředit. Nesměl si povolit bloumat a vracet se k minulosti. Den, kdy Viťovi zachránil život, pro něj sice znamenalo získání parťáka pro křížovky, ale také i jistou ztrátu. Dříve měl rodinu, loveckou rodinu, jenže té se nyní vyhýbal. Musel. Jednalo se o následky, které s sebou nesly jeho činy a Denis stále nechápal, proč se vždy muselo jednat o nepříjemné věci. To nemůže jednou provést něco, co by s sebou pro změnu přineslo něco hezkého? Třeba slevu v drogerii? Osmihodinový spánek? Ne, pokaždé musel o něco přijít. Pokaždé musel něco ztratit.

Netrvalo dlouho a dorazili do cíle. Toto město bylo již o něco větší, přesto působilo podobně otravným dojmem. Stejné hory, stejné ticho a jako by toho nebylo málo, tak Denis při parkování spatřil zářivě rudé a nepříjemně známé auto. Na poloprázdném parkovišťátku se jednalo o do očí bijící vůz a on v tu chvíli bojoval s tím, aby nezačal hlavou zběsile mlátit do volantu.

„To. Snad. Ne," procedil mezi zuby a dal si záležet, aby za každým slovem udělal náležitou dramatickou pauzu.

Ze všech lidí na světě musela na tento případ narazit i ona. Dračice, pomyslel si a ihned dal Viťovi pokyn, ať zůstane v autě, dokud pro něj nepřijde. Poté sebral noviny a sroloval je, jako by se chystal na souboj proti otravnému hmyzu. Ven se vydal s jasným plánem: nenápadně se porozhlédne kolem. Zjistí něco více o okolí a vyhne se jejich případnému setkání. Takhle jednoduché to bude.

Denis tedy provedl několik obezřetných kroků po jinak opuštěném parkovišti a když už si myslel, že je vzduch čistý, tak za zády zaslechl známý hlas:

„Nazdar, Déno!"

---

Zdravíčko! Toto je první příběh, u kterého jsem váhala, zda jej neoznačit jako "pro dospělé". Jeden z důvodů poznáte již ve čtvrté kapitole, která nám dokončí skládačku zvanou Prolog. O tom, zda to bylo správné rozhodnutí, mě dokážete přesvědčit až vy. Avšak dost již bylo zdržování, nyní se pojďme opět ponořit do čtení. Ty záhady se totiž nevyřeší samy!