Ta chvilka vzájemného porozumění byla najednou pryč. Sledovala jsem, jak její stín mizí za rohem chodby protínající tu, v níž jsem stála, a přála si, abychom tu ještě chvíli stály ruku v ruce dvě. Uvědomila jsem si, jak jsem se, dlaň položenou v její, cítila bezpečně. Po takové době. Neustálé pronásledování Voldemorta a Voldemortem uvnitř mě vystavělo během let bariéry, které mi zabraňovaly vybudovat si s kýmkoli kromě Rona a Harryho bližší vztah. Poté, co Voldemort zemřel, jsem se ale vyhýbala i jim dvěma a cítila jsem se osamělejší než kdy dřív. Nebylo to tím, že jsem teď v nebelvírské dívčí ložnici spávala sama, protože většina mých spolužaček ve škole nezůstala anebo byly během bitvy zabity; přes den jsem nakonec kolem sebe měla plno lidí. Ale připadala jsem si od nich odloučená, odcizená zkušeností, kterou jsem právě prošla a které rozuměli jen ti, kdo ji prošli se mnou. I s Ronem a Harrym jsem se však cítila jinak než předtím. Mlčení mezi námi někdy bylo příliš dlouhé, slova zase často prázdná. Co do nezávazného tlachání nikdo z nás zrovna nevynikal.

Mezi mnou a profesorkou McGonagallovou ale mlčení nebylo prázdné – vyplňovalo prostor mezi námi a kolem nás jako průzračná kapalina, skrze niž proudilo vše, co bylo potřeba říct, ale ne vyslovit; uzavíralo kolem nás kruh, kam nikdo jiný nemohl vstoupit. Podobal se Minerviným ochranným kouzlům, kterými zaštítila Bradavice před Voldemortem... Na chvíli jsem se zastyděla, když jsem si uvědomila, že o ní přemýšlím jako o Minervě. Na druhou stranu – čím jsou nám lidé bližší a čím víc jsme jim zavázáni, tím víc toužíme jim říkat jménem, které je jim samým bližší a osobnější.

Když jsem teď stála na chodbě sama, ještě dlouho poté, co dávno přestaly být slyšet její kroky na vzdáleném konci chodby, připadala jsem si uvržená zpátky do nebezpečného světa, kde jsem sama a kde mě nikdo nejen nechrání, ale především ani nechápe.

• • •

Někde hlouběji v hradu odbily hodiny a mě překvapilo, že odbyly jedenáctkrát. Šla jsem přece za testrály hned po večeři! Kam se poděly ty hodiny, které od té chvíle utekly? S uvědoměním času na mě najednou padla neoblomná únava a já zatoužila už jen vyjít do nebelvírské ložnice a tvrdě usnout. Jen stěží jsem přiměla nohy, aby se pohnuly, a vlekla jsem se chodbou, která se zdála být takřka nekonečná. Ještě mnohem nekonečněji působila celá řada schodišť, na nichž se mi jen zázrakem podařilo nezabloudit. Prošla jsem portrétem Buclaté dámy, v němž Buclatá dáma stále ještě chyběla – při bitvě se schovala v portrétu své přítelkyně, kde se od té doby třásla a nechtěla se vrátit. Popravdě mi Buclatá dáma nijak nechyběla; pamatovat si každou chvíli nové heslo bylo únavné, ovšem zdaleka ne tolik jako její chabé, zato však o to četnější pěvecké pokusy. Za dveřmi jsem ovšem zůstala překvapeně stát: čekala jsem, že místnost bude prázdná – ta hrstka Nebelvírů, která na hradě zůstávala, teď totiž vyčerpáním z hektických dnů zpravidla chodívala spát brzy. V křesle u dohasínajícího krbu však seděla postava, v níž jsem i při slabém světle díky ohnivě rudým vlasům poznala Rona. Při zvuku mých kroků se otočil a nepatrně se usmál. Cítila jsem sice k smrti unavená, ale rozhodla jsem se, že skvělá zpráva profesorky McGonagallové nepočká – můžeme se přece vrátit do Bradavic!

„Ahoj, Rone. Poslouchej – právě jsem mluvila s profesorkou McGonagallovou. Říkala, že příští školní rok nás očekává tady. Chce, abychom tu dokončili poslední ročník, o který jsme přišli..." Neuniklo mi, že při slově „právě" Ron zkontroloval hodinky a mírně povytáhl obočí. Vzápětí ale zřejmě vstřebal i zbytek informace.

„Vážně? To je skvělá zpráva! Lámal jsem si s tím hlavu, nevěděl jsem, jestli bychom o to neměli někoho požádat, ale nenašel jsem vhodnou chvíli si o tom promluvit třeba s Brumbálem nebo tak... Pořád měl plno práce."

„Je skvělé, že se to vyřešilo, viď? Ale mám ještě jednu novinku," řekla jsem a rozzářila se ještě víc, protože sdělená radost je dvojnásobná radost. „McGonagallová mi řekla nejen to, že můžeme příští rok nastoupit, ale také že tu můžu zůstat přes prázdniny – no, protože nemám kam jinam jít. Kvůli rodičům."

„Ty nepojedeš... do Doupěte?" Ron se zatvářil se nanejvýš zmateně, jako kdyby si vůbec neuvědomoval situaci, ve které jsem byla. Netušila jsem, jak zareagovat, protože věděl, že prázdniny jsem vždycky trávila doma a do Doupěte jsem přijela třeba jen na týden nebo dva, ale on se teď přesto očividně a nepochybně divil, jako kdyby vůbec nedošlo k žádné změně situace, jako kdybych každé prázdniny trávila celé v Doupěti.

„No, já... Já nevím... Přece jsme spolu o tom nemluvili?"

„Ale Hermiono, já myslel, že je to tak nějak hotová věc. Jsi přece moje přítelkyně. Je jasné, že bych tě nenechal, abys..." Zbytek věty jsem už neslyšela, protože jsem se nacházela uprostřed dokonalého šoku. Vlastně jsem si nejprve myslela, že jsem se přeslechla...

„Tvoje co?"

„Přítelkyně. Však víš – ta pusa v Tajemné komnatě a tak..." Obočí mi prudce vystřelilo vzhůru. Jeho dedukce nejspíš byla logická, v dané chvíli mě ale na nejvyšší možnou míru překvapila a zastihla v podstatě nepřipravenou. S touhle možností jsem nepočítala, na druhou stranu ale perfektně zapadala do pocitu, který jsem v Ronově a Harryho přítomnosti měla už delší dobu – to, proč to mezi námi bylo divné, bylo možná právě tohle. Nesplněná a nepochopená očekávání.

„Rone, nezlob se... Ale ta pusa... Bylo toho na nás všechny moc, všichni jsme byli napjatí a každý z nás se potřeboval o někoho na chvíli opřít, aby věděl, že v tom není sám. To se někdy stává, že v takových vyhraněných situacích –"

„Fajn, tak to jsem moc rád, že jsem ti mohl být oporou," řekl Ron tak sarkasticky a ublíženě, že to někde uprostřed mě zabolelo a zastudilo jako hrot dýky. Nechtěla jsem ho ranit. Ale zároveň jsem nutně potřebovala, aby pochopil, co se stalo. Nevím, proč jsme se tehdy v komnatě políbili, ale tváří v tvář smrti člověk nejspíš nechce tomu, co přijde, čelit sám. Viteály se nás jeden po druhém pokoušely zabít a já zoufale nechtěla umírat sama... Myslela jsem, že pod tíhou situace to Ron vidí stejně a že ten malý polibek z nás neudělal milence, ale spojence.

Než jsem stačila cokoli dalšího říct, byl Ron pryč – otočil se na patě a vydusal do chlapeckého křídla nebelvírských ložnic. Zůstala jsem stát sama uprostřed červeně a zlatě vyzdobené místnosti, tak důvěrně známé, staré a nové zároveň. Po dlouhé době se mi chtělo plakat. Sotva jsem si to uvědomila, ucítila jsem, jak právě to uvědomění ve mně pravý pláč spustilo – plakala jsem bezmocí a ponížením, činy, které bych si bývala přála změnit nebo vrátit, a nakonec, když se k původnímu důvodu pláče, jak už to obvykle bývá, přidávaly postupně další, jsem plakala po rodičích a přátelích, kteří přišli o život, nad koncem všeho, co jsme znali, nad nejistotou budoucnosti... Octla jsem se najednou ve své ložnici, cestu nahoru jsem si nevybavovala. Ležela jsem obličejem dolů na své posteli a moje slzy bez ustání smáčely vínově povlečený polštář, na němž tvořily tmavší skvrny, vypadající v šeru jako krev.

• • •

Probudila jsem se časně ráno. V očích mě řezalo a pálilo od zaschlé soli. Vzpomněla jsem si na svůj včerejší rozhovor s Ronem a můj žaludek se s trhnutím převrátil – okamžitě jsem si vybavila pocit, který vzbuzovalo cestování pomocí Přenášedla. I teď jsem měla dojem, jako by mi někdo vrazil kousek za pupíkem do břicha hák a prudce za něj škubnul. I teď se mi hlava točila a přemáhala jsem nutkání zvracet. Chvíli jsem jen bez dechu ležela, než pocit, který ve mně nepříjemná myšlenka zanechala, prudce ustoupil. Byla jsem už schopná uvažovat v reálnějších konturách a došla jsem k závěru, že budu muset absolvovat ještě jeden rozhovor s Ronem, až budeme mít oba chladnou hlavu a karty vyložené na stůl – při dalším pokusu promluvit si už nebudeme z nastalé situace tak překvapení a snad proto bude snazší o svých pocitech mluvit.

Pomalu jsem se v posteli posadila a spustila nohy přes její okraj. Chodidla se dotkla měkké kožešiny pod postelí a já si chvíli ten měkký došlap užívala. Od bitvy mi dělaly radost ty nejprostší věci. Pak jsem se pomalu a důkladně protáhla a zvedla se, šátrajíc rukou po odrbaných džínách a měkké mikině – oblečení, které mi stále připomínalo domov a které jsem teď nosila nejraději.

• • •

Scházela jsem po špičkách po točitých schodech, jež vedly do nebelvírské společenské věže. Na úpatí schodiště jsem spatřila, že portrét Buclaté dámy se pomalu zavírá a ve zbylé skulině mezi ním a rámem právě mizí Harryho rozcuchané neposlušné vlasy. Z protějšího schodiště ho následoval Ron.

„Rone, počkej chvilku, prosím. Chtěla bych s tebou mluvit..." Hodilo se mi, že Harry už odešel – na tenhle rozhovor jsme nejspíš nepotřebovali svědky, a tak jsem doufala, že se mi podaří Rona přimět, aby zastavil.

„Není o čem." Opět to ledové zatrnutí. Takhle se můj kamarád nikdy nechoval a nevěděla jsem, co si počít. Při mých slovech ani nezpomalil krok, zatlačil na rám obrazu a rychle jím proklouzl ven. Jeho vztek bolel, ale tahle tichá nenávist proměněná v naprostou lhostejnost měla na moji duši mnohem ničivější účinky. Ron a já jsme se k sobě nehodili jako partneři, ale přesto byl jedním z mých dvou nejbližších přátel, častokrát jsme jeden druhému do rukou svěřovali svůj život, znali jsme důkladně každý detail z našeho života po tolik let... Tomu všemu teď hrozil nenávratně konec – Rona jsem znala, byl odjakživa tvrdohlavý a věděla jsem, že mi možná nebude s to odpustit.

Hladovka na druhou stranu nikdy nic nevyřešila, a i když jsem nijak netoužila potkat se s Ronem na snídani a snídat to napětí mezi námi, v žaludku mi už bezodkladně kručelo. Přesto jsem se nedokázala přinutit přidat do kroku... Loudala jsem se tak pomalu, jak jen to šlo, a tak jsem do Velké síně dorazila ve chvíli, kdy už byla zaplněná studenty i profesory, jejich hlaholem a cinkáním nádobí. Pátrala jsem očima po volném místě, ale protože byly lavice kouzlem trochu zmenšené tak, aby nebyly pro nižší počet kouzelníků, kteří teď Bradavice obývali, příliš dlouhé, bylo volných míst už jen málo. Sedávali jsme všichni na přibližně stejných místech, proto zůstávalo moje obvyklé místo po Harryho boku neobsazené, jako by se mi vysmívalo. Zamířila jsem k němu a sotva jsem usedla, nabrala jsem si pořádnou porci míchaných vajíček, jež jsem do sebe házela závratnou rychlostí – dílem abych nemusela mluvit, dílem abych mohla co nejdřív odejít a přestat vnímat spalující pohledy, kterými mě Ron z místa po Harryho pravici častoval.

Harry zřejmě netušil, co se mezi mnou a Ronem odehrálo, ale vycítil napjatou atmosféru panující mezi námi.

„No no, ty vajíčka tu budou i za chvilku. A vůbec – máte dneska, koukám, oba příšernou náladu. Ale co se škádlívá, to se rádo mívá, viď, Hermiono?" Přátelsky mě při svých slovech dloubl do žeber a ve mně se roznítil požár.

„Můžeš toho SAKRA nechat?!" Můj hněv mě vymrštil z lavice a kdyby na ní neseděli další lidé, jistě by se bývala převrhla. Věděla jsem, že Harry za to, co se stalo, nemůže, a nejen to – on o tom pravděpodobně ani neví. I když o polibku mu nejspíš Ron řekl, soudě podle Harryho poznámky; jen o tom doteď decentně mlčel. Jeho pokus o vtip ve mně však vyburcoval veškerou frustraci z Ronova chování, z jeho neochoty se mnou o tom mluvit, z vlastních zmatených pocitů... Zatínala jsem naprázdno pěst a jen silou vůle jsem se přiměla na něj nekřičet, protože se mi uprostřed hlavy rozezněl sice ne právě silný, zato ale spravedlivý hlas, který se Harryho snažil zastat.

Místo abych udělala cokoli jiného, překročila jsem lavici a rychlým krokem odcházela z místnosti, když tu se za mnou Ronovým hlasem ozvalo:

„Pěkně získáváš Nebelvíru body, Grangerová!"

Najednou jsem spatřila, že v ruce držím vytasenou hůlku a otáčím se zpátky. V hlavě mi tupě pulzovalo. Jak se opovažuje tohle naznačovat? Lidé kolem na nás postupně upírali zrak a mě polévalo střídavě horko i chlad, protože jsem věděla, že tu poznámku slyšeli všichni. Nemusela jsem se pohledem přesvědčit, abych věděla, že i ta, o níž byla pronesena.