Jednoho dne ráno při snídani, která byla od bitvy mnohem skromnější, než bývala v Bradavicích obvyklá, jsem obdržela sovu s krátkým dopisem. Přestože při přistání se jí povedlo rozlít sklenku mého dýňového džusu, odlomila jsem jí za odměnu, že se jí povedlo dopis doručit, kousek ze své snídaně, který okamžitě popadla a vyletěla s ním ven, zřejmě aby si na něm pochutnala až v tlumeně osvětleném sovinci, kde se cítila pravděpodobně lépe než tady, ve Velké síni.

Dopis byl stručný:

Drahá slečno Grangerová,

dostavte se, prosím, za hodinu do mé pracovny. Potřebuji Vám něco neodkladně sdělit.

Brumbál

Vzhlédla jsem a spatřila, že Ron, který se vedle mě do té doby cpal slaninou, jako kdyby mělo všechno jídlo na světe dojít, i Harry, sedící z druhé strany, právě také dostali sovu s velice podobně vypadajícími dopisy. Než dočetli, můj zrak se upřel k profesorskému stolu – Brumbál buď dnes snídani vynechal, nebo posnídal časně, v každém případě ale za stolem neseděl. Už tak, i když Brumbál nechyběl, byl na prořídlý profesorský sbor zničující pohled – teď ale vyloženě zel prázdnotou. Seděla u něj jen profesorka Prýtová, pak Filius Kratiknot, který sám o sobě byl možná tak za půl profesora, když ho člověk počítal i se židlí, profesorka Trelawneyová, jíž se sice bitvou nejspíše splnily její nejdivočejší sny o tom, že všichni zemřeme zvláště krutou smrtí, ale přesto se, jako po celou dobu, co ji znám, u snídaně tvářila tak soustředěně nepřítomně, až se skutečně skoro zdálo, že za stolem chybí; nikde nebylo vidět Horacia Křiklana, ten ale málokdy jedl jinde než ve své pracovně, neboť si velmi rád navzdory situaci, kdy byli všichni od časného rána na nohou, přispal. A kousek stranou od ostatních seděla profesorka McGonagallová, k níž právě přilétala čtvrtá sova. Na tu vzdálenost jsem sice nemohla vidět, co v jejím dopise, který byl o něco málo obsáhlejší, než náš (ale přesto rozhodně nešlo o žádnou esej) stálo, nicméně dopisní papír byl stejný. Dopis tedy musel být také od Brumbála.

• • •

Ve chvíli, kdy jsem přemítala nad tím, jestli ji Brumbál také přizval k naší schůzce, vzhlédla profesorka od svého dopisu a střetla se pohledem s mým. Rychle jsem se začervenala, přestože jsem vlastně cizí dopis nikomu přes rameno ve skutečnosti na takovou vzdálenost nečetla, a zároveň mi po zádech krátce, zato ale intenzivně, přeběhl mráz. Vysoká čarodějka se mezitím zvedla – zřejmě s ní Brumbál chtěl krátce pohovořit ještě předtím, než dorazíme i my. Vyrazila rázným krokem ze síně, smaragdový hábit za ní šustil a odhaloval kotníky šněrovacích střevíců na nízkém podpatku, které byly velmi mcgonagallovské – nosila téměř výhradně takové. Při chůzi vydávaly tlumené, ale "ostře řezané" cvakání, které v kombinaci s jejím jistým, souměrným krokem nešlo s žádným jiným zvukem v hradu zaměnit – Minervu McGonagallovou jste po chůzi museli poznat, i kdyby vás vzbudili uprostřed noci.

Když za rohem zmizel i poslední záhyb jejího hábitu, podívali jsme se s Harrym a Ronem po sobě a pokrčili rameny – nikdo z nás netušil, proč nás Brumbál zavolal. Zbývající hodinu do naší schůzky jsme vyplnili probíráním plánů na opravu Astronomické věže – té jediné se obyvatelé hradu při napravování škod důsledně vyhýbali, ve všech věž vyvolávala neblahé vzpomínky na Brumbálovu smrt. Teď, když byl Brumbál opět naživu, ale nebyl důvod, proč by nemohla být opravena... Brumbál sám se podivoval, proč se jí dosavadní opravy takřka nedotkly, a pobaveně mu přitom blýskalo v očích. Brumbálovi zřejmě nebyla svatá ani vlastní smrt.

Po chvíli Harry odstrčil po stole topinky, ve kterých se do té doby nimral, a prohlásil, že je nejspíš čas vyrazit – v Bradavicích je vždycky čas vyrazit. Pokud v Bradavicích naplánujete trasu z bodu A do bodu B, musíte počítat s tím, že se cestou ještě zastavíte v bodech C, D, E a G, protože bradavická schodiště nejsou zrovna příznivci krátkých tras. Obvykle si navíc spletete, kde se vlastně nachází bod E, takže než dorazíte do bodu G, projdete ještě slepými chodbami H a I a učebnami J, K a L – za starých dob obvykle Snapeovými, ve kterých zrovna probíhala výuka, takže se z přesunu po hradu stal vlastně orientační běh na čas s život ohrožujícími kontrolními body.

Když jsme dorazili do Brumbálovy pracovny, profesorka McGonagallová už tam seděla a sledovala nás zamyšlenýma očima skrze kostěné obroučky jejích brýlí, zatímco nám Brumbál nabízel cukrovinky z veliké perleťové mísy na jeho stole, z níž si nabral pouze Ron – já ani Harry jsme Brumbálovo nadšení z pochybných sladkostí nikdy nesdíleli. Když jsme se usadili do pohodlných lenošek, Brumbál zvážněl a odkašlal si, jako kdyby nastavoval čas, po který ještě může přemýšlet.

„Jste nejspíše zmatení, proč jsem vás tři zavolal. Nicméně velmi si vážím vašich názorů, to jistě víte již dlouho, a jste nakonec i strůjci většiny toho, co se nejen v posledních dnech událo. Důvodem, proč jsme se dnes sešli, je především moje smrt a život, který jste mi vy za pomocí relikvií darovali nazpět. Velmi si toho vážím a myslím, že by nebylo fér si tento dar nechávat jen pro sebe."

„Jak to myslíte, pane profesore?" zeptal se Ron, který očividně vůbec nechápal, kam celý rozhovor směřuje. S Harrym jsme si vyměnili pohledy a pak jsem zachytila i pohled profesorky McGonagallové, které bylo zřejmě jasné, že ani já, ani Harry, nejsme překvapeni směrem, kterým se rozhovor ubírá.

„Je to jednoduché. Rád bych přivedl zpátky i další."

• • •

„Pane profesore, vy myslíte, že to skutečně je možné? Totiž... však víte... v Myslánce byly vaše myšlenky," řekla jsem a Brumbál se souhlasně usmál.

„Totéž si myslím i já, slečno Grangerová. Domnívám se, že se proces oživení bez vzpomínek a myšlenek neobejde. To je také důvodem, proč jsem vás zavolal. A zároveň i důvodem, proč bude mít naše snažení určitá omezení..." Přešel k velké skříni za našimi zády, ve které míval uloženou Myslánku, a dlouhým starožitným klíčem odemkl přihrádku nad dvoukřídlými dveřmi a vytáhl z ní sametově vyloženou kazetu vyskládanou drobnými lahvičkami se zabroušenými víčky. V každé z ní se jako malý hádek vlnilo mléčně stříbrné vlákno, ve kterém jsme poznali jednotlivé Myšlenky.

Brumbál kazetku položil před nás, a zatímco jsme si její hypnotizující obsah prohlíželi, pokračoval dál v hovoru.

„Tady je uschována spousta mých vlastních vzpomínek, které nebyly v Myslánce, ale taky myšlenky a vzpomínky, které jsem získal od jiných." Teprve teď jsme si všichni všimli malých štítků, kterými byly drobné ampulky označeny. Pak Brumbál štíhlými prsty opatrně jednu ampuli vytáhl a natočil ji tak, abychom viděli na uvedené jméno.

REMUS LUPIN.

Harry vedle mě sebou cuknul. Všichni tři jsme měli Lupina moc rádi, ale pro Harryho znamenal mnohem víc – nikdy nepoznal svého otce, a když přišel i o kmotra, stal se Lupin posledním pojítkem nimi a Harrym. V té malé lahvičce byla nepatrná šance, že Harry dostane část své rodiny zpět.

Brumbál po nás všech přejel ocelově modrým pohledem a pak flakonek vrátil zpátky, načež z další přihrádky vyloupnul jiný.

Tentokrát to byl Ron, kdo vydal přidušený zvuk a vytřeštil ještě trochu víc své již tak doširoka otevřené oči – na lahvičce stálo úhledným Brumbálovým rukopisem FRED WEASLEY.

„S touhle myšlenkou se pojí vlastně docela vtipná historka," usmál se Brumbál, „chtěl jsem vědět, jak přesně fungují krvácivé kokosky. Fred mi jednu obzvlášť silnou kdysi podstrčil – krvácel jsem z nosu tři dny v kuse. Místo školního trestu mi pak věnoval myšlenku, jak se vyrábějí; moc dobře věděl, jak zvědavý jsem člověk. Vlastně jsem jich pak od něj několik koupil – nikdy nevíte, kdy se vám bude hodit krvácet z nosu."

„Vy si myslíte, že by mi mohl bratra vrátit recept na cukroví?!" Bylo vidět, že počáteční Ronovo pohnutí pomalu střídá hněv, když zjistil, na jakém vlásku Fredův potenciální život visí.

„Uvidíme. Nevíme, která myšlenka nebo vzpomínka přesně zachránila mě. Možná to byla zrovna ta, kde jím Bertíkovy lentilky a jedna... No, raději bych dál nepokračoval. Ale zpátky k věci, pane Weasley. Myslím, že lidská mysl je opravdu úžasná věc – každá je úplně jiná a každou také něco jiného determinuje. Nemyslíte, že právě krvácivé kokosky byly přesně to, čím byl i Fred?"

Ron se trochu uklidnil, ale bylo vidět, že zatím jen vstřebává, co se mu snaží Brumbál říct – totiž to, že Fred byl především životním optimistou a šaškem v tom nejlepším slova smyslu. Pro něj krvácivé kokosky neznamenaly jen legrační záškolácký zákusek, ale především část jeho celoživotního díla, které spolu s Georgem budovali. On by jejich význam nikdy nepodceňoval. A možná právě to bylo důvodem, proč by myšlenka na ně mohla Freda přivést zpátky – protože byly Fredem a Fred byl jimi.

„A teď to, proč jsem vás zavolal. Nejprve – Harry, budu potřebovat tvou pomoc. Mám tu hodně myšlenek, ale nemám všechny, které bych potřeboval. Severus si vždy své myšlenky pečlivě střežil a žádnou jeho myšlenku jsem nikdy nezískal. Ale ty – ty máš jeho poslední myšlenku, a dle tvých slov velice silnou. Rád bych Severusovi jednou osobně poděkoval za všechno, co udělal nejen pro kouzelnické společenství, ale i pro mě osobně. Uděláš to pro mě, Harry?" Věděla jsem, že Harry přikývne. I profesor Snape byl pro něj, přestože ho po většinu života v Bradavicích nenáviděl, člověkem, který ho spojoval s jeho rodiči – a nakonec mu dlužil i omluvu.

„Vás všechny bych ale rád o něco požádal," řekl Brumbál. „Nejspíše dokážeme obracet koloběh života a přivádět mrtvé mezi živé – ale smrt stále zasluhuje úctu. Nemůžeme s ní nakládat podle libosti. Není to kaňka na pergamenu, kterou lze snadno odstranit, když uděláme chybu. Proto bych rád, aby zůstaly naše plány prozatím v tajnosti. Až přijde správný čas, studenti i zbývající učitelé se dozví o tom, že chceme zkusit zopakovat zázraky, a já pevně doufám, že se to dozví právě od těch, kteří se takovými zázraky stanou – ale až přijde správný čas. Vy všichni jste velkými čaroději, a troufám si říct také mými přáteli, a proto jsem vám nemohl nesdělit, co chystám, ale ostatní nejsou připraveni, neprožili a nezvládli toho tolik, co vy. Nejen smrt, ale i život je i zodpovědnost a tíha, a já bych ji neuvalil na někoho, u koho si nejsem jist, že ji unese." Odmlčel se, pak chvíli vypadal, že ještě něco chce dodat – nakonec nám ale popřál hezký den a řekl, že se uvidíme u oběda.

• • •  

Ron i Harry už se zvedli k odchodu a zamířili východem z Brumbálovy pracovny na točité schodiště. Šla jsem pomalu za nimi - už byli téměř u paty schodiště - a nechávala ještě v hlavě doznít Brumbálovy poslední věty.

„Slečno Grangerová." V zamyšlení jsem si nevšimla, že za mnou jde profesorka McGonagallová, až do chvíle, než se její dlouhé prsty ovinuly kolem mého zápěstí. Než se v následující vteřině zase stáhly, stihlo mě již podruhé ten den zamrazit. 

„Žijeme v kouzelnickém světě. Máme více možností než mudlové. Naše moc je větší. Ale ani naše možnosti, ani naše moc, nejsou nekonečné. Měla byste to vědět. Vy i vaši přátelé."

Krátce jsem jí pohlédla do očí, ve kterých se opět nakrátko zaleskla ta neznámá nezmapovaná místa její duše. Věděla jsem, co chce říct – nebudeme moci přivést zpět všechny.