"Rychle mě odveď do knihovny a kdyby se někdo ptal byla jsem tam celou dobu," rozkázala jsem Marry. Udiveně se na mě podívala, přikývla a pokračovala v cestě do knihovny. Jen co jsme zašli za roh, uslyšela jsem, že se otevřely dveře, u kterých jsem před chvílí stála a poslouchala. Netušila jsem, co se to se mnou děje. Opět jsem utíkala před strachem.

Vešla jsem do knihovny, našla si nějakou knihu, sela si na židli a začala číst. Zrovna v tu chvíli vešel dovnitř Filip se svou matkou. Lekla jsem se a neala na sobě znát, že znám důvod jejich návštěvy."Lady Jano, můžeme si s vámi promluvit?"zeptal se mě Filip. Zavřela jsem knihu a klidným hlasem řekla:"Ale samozřejmě. Co potřebujete?"

"Donesly se nám zprávy, že vaše království bylo napadeno, král zabit a princezna je nezvěstná. Tak nás napadlo jestli o ní něco nevíte. Zvlášť, když máte stejné jméno,"řekla královna podezíravě. Bylo mi jasné, že budu muset být hodně přesvědčivá, aby mi uvěřila. Navíc se stalo to čeho jsem se nejvíce obávala. Lord Loras se prohlásil za krále a stále po mě pátral.

"Opravdu, chudák král. Bohužel nevím, kde je princezna. Nejspíš někde v bezpečí a Jana je běžné jméno v našem království,"zalhala jsem jim.

"Nejspíš máte pravdu. Nebudeme vás déle obtěžovat. Doufám, že se uvidíme dnes večer na plese,"řekl mi Filip.

"Výsosti,"odpověděla jsem mu a sklonila hlavu. Poté oba odešli z knihovny a já si hlasitě vydechla. Musela jsem jim říct pravdu, ale zatím ne. Položila jsem knížku zpátky do poličky odkud jsem ji vzala a zamířila zpátky do komnaty. Celou cestu jsem se snažila vypadat klidně, ale uvnitř jsem byla zmatená, nervózní a bála se. Snažila jsem se skrýt slzy a to se mi i povedlo.

Zavřela jsem za sebou dveře a začala chodit po pokoji sem a tam. Jediné co bylo v místnosti slyšet kromě mích kroků, bylo praskající dřevo v krbu a zvuk letících šípů. Byla jsem zvědavá odkud ten zvuk vychází. Vyšla jsem na balkón a rozhlédla se po zahradě. Stál tam Filip a střílel šípy do terče postaveného asi sto kroků od něj. Posadila jsem se na zídku mého balkónu a pozorovala ho.

"Pozor ať nespadnete,"řekl Filip pobaveně a otočil se ke mě.

"Rád střílíte z luku?"zeptala jsem se ho.

"Ano a vy?"

"Podle etikety by ženy z luku střílet neměli, ale já si pokaždé dělala věci po svém. Vždycky jsem se to chtěla naučit, ale neměla jsem příležitost.

"Tak si to pojďte zkusit,"nabídl mi Filip.

"A co by na to řekli ostatní?"zeptala jsem se ho šibalsky. Bylo zábavné mluvit s ním z balkónu.

"To je mi jedno,"odvětil arogantně. Začala jsem se usmívat a rozeběhla se do zahrady. Cestu jsem již znala a šlechtici, které jsem míjela se na mě udiveně dívaali a s pohrdáním mě pozorovali. Doběhla jsem k Filipovi s úsměvem na obličeji a netušila jsem co dělám. Byla jsem po dlouhé době opět šťastná, že mi to bylo i jedno. Filip mi podal luk se šípem.

"Ten úsměv se mi líbí,"řekl svůdným hlasem. Stoupla jsem si před terč a napnula tětivu luku.

"Mám ti ho nechat přiblížit?"zeptal se mě. Milovala jsem, jak střídal vykání s tykáním, když se mnou mluvil. Milovala jsem na něm snad všechno. Bylo to jako nemoc, kterou jsem netušila, kdy jsem ji chytila. Hlavní bylo nedat na sobě nic znát. Byl to přeci král a já dívka, která utíkala.

"Ne mám ráda výzvy,"odpověděla jsem mu a snažila se soustředit. V tom mi Filip dal svoji ruku na moji napnutou, v které jsem držela luk a poté i na moji druhou ruku. Přiblížil se zezadu ke mě, dal svoji hlavu vedle mé."Zpevni ruce, zklidni dech, zamiř a až budeš připravená, vystřel,"řekl a pustil mě. Začala jsem se červenat. Byla jsem šťastná a stěží jsem se soustředila. Nakonec jsem vystřelila a trefila se do terče.

"Dobrá rána,"řekl mi Filip a přišel kě mě blíž.

"Děkuji, výsos.."

"Filipe,"skočil mi do řeči. Srdce mi bylo jako o závod. Na všechno jsem zapomněla a nic nevnímala ani šlechtice, kteří nás pozorovali. Netušila jsem, co se bude dál dít. Chtěla jsem ho políbit a podle jeho jiskřičkách v očích jsem soudila, že on mne taky. Edokázala jsem své emoce už dýl skrývat. Každý jeho dotek byl pro mě jako krásný dar.

"Možná bych se trefila líp s vaší pomocí,"řekla jsem mu a stále ho pozorovala.

"Můžeme to zkusit,"odpověděl a podával mi další šíp. Opět jsem zaujala pozici ke střílení a Filip mě chytil za ruce. Když se mě dotýkal nedokázala jsem se soustředit. Filip vypustil šíp a trefil se doprostřed terče. Sklopila jsem luk a zadívala se mu přímo do očí. Srdce mi stále bylo jako o závod. Chtěla jsem vědět, co se mu honí hlavou.Byla jsem jako v tranzu, z kterého mě vyvedl královnin hlas."Filipe."Filip ode mě odtrhl oči a zároveň si ode mě stoupl dál."Lady Jano, vy jste tady taky,"řekla mi královna, kdyý Filip odhalil moji postavu.

"Ano matko. Co potřebuješ?"zeptal se jí Filip. Uklonila jsem se a nevěděla, co se dál bude dít. Královna byla z mojí přítomnosti překvapená a Filip mi věnoval veškerou pozornost. Já jsem tam jen strnule stála.

"Přišla jsem ti říct, že je na večer všechno připravené, dokonce má i přijet sir Grej z Nigerie,"přerušila královna svým hlasem ticho.

"Skvěle. Děkuji matko,"odpověděl jí Filip. K mému štěstí si ani jeden z nich nevšimnul, jak jsem zbledla a sotva popadala dech. Přítomnost sira Greje na dnešním plese mohla všechno zkomplikovat. Budu se k němu muset dostat předtím než si promluví s Filipem a jeho matkou a všechno mu vysvětlit.

"Jste v pořádku? Nějak jste zbledla,"optala se mě královna. Podívala jsem se na ni a snažila se vypadat přirozeně.

"Ano jsem. Jen se mi zatočila hlava. Když dovolíte půjdu si odpočinout a připravit se na večer."

"Ale jistě. Doufám, že se vám šperky i šaty líbí. A abych nezapomněla, nechala jsem vám na dnešní večer připravit další šaty."

"Děkuji. Výsosti,"řekla jsem oboum a udělala poklonku. Královna mi ji oplatila mírným kývnutím hlavy. Bavilo mě Filipa provokovat tím, jak mu říkám výsosti. Asi ten titul nenáviděl. Dokázala jsem to pochopit. Kdyby mě někdo pořád oslovoval titulem taky by mi to začalo vadit.