Ležela jsem sama v posteli, před kterou stál šedý vlk. Na krku měl zlatý náhrdelník. Toho vlka i náhrdelník jsem poznala. Ten náhrdelník jsem mu dala na krk já, když jsem utíkala před Lorasem. Vlk zamířil dveřmi ven z komnaty. Vstala jsem z postele a šla za ním. Jen co jsem prošla dveřmi, objevila jsem se u okraje skály. Podívala jsem se zpátky, ale byla tam jen kamenná stěna. Vlk seděl u okraje a já šla k němu. Byl z tama krásný výhled. Viděla jsem svoje království. Všude všechno kvetlo a rostlo, byly cítit kytky a po louce běhaly děti."Takhle to dopadne pokud se nevrátíš,"řekl někdo a celá krajina se změnila. Už jsem necítila květiny a neviděla běhat děti po louce. Dokonce i najít něco, co kvetlo bylo těžké. Celý kraj byl zničený.

Otevřela jsem oči. Filip ležel klidně vedle mě. Potichu jsem vylezla ven z postele a zamířila pryč z komnaty. U dveří jsem se lekla. Stál tam Emmet a hlídal.

"Ty sis nešel lehnout?"zeptala jsem se ho.

"Ne. Mám vás hlídat a to taky dělám. Navíc nejsem unavený,"odpověděl mi. Bylo mi jasné, že se ho nezbavím. Zamířila jsem k sobě do komnaty s Emmetem za zády.

Už se chtěl postavit ke dveřím, když jsem mu dala povel, aby šel se mnou dovnitř. Sedla jsem si ke stolu, vzala papír a brk a začala psát Filipovi dopis, ve kterém jsem mu napsala důvod mého odjezdu. Dopis jsem zapečetila a předala ho Emmetovi."Najdi králova panoše a dej mu dopis. Řekni mu ať ho králi přinese hned, jak se vzbudí. Poté mi běž nachystat koně a nějaké zásoby na cestu,"rozkázala jsem Emmetovi.

"Odjíždíte?"zeptal se mě udiveně Emmet. Vzala jsem jednu z brašen a začala do ní dávat věci.

"Ano,"odpověděla jsem mu rázně.

"Smím vědět kam, má paní?"

"Zpátky do svého království. Mí lidé mě potřebují."

"Má paní, nemyslím si, že by král vaši výpravu schválil,"namítl Emmet.

"Neptala jsem se na tvůj názor. Dala jsem ti příkaz a očekávám, že ho splníš. Navíc musím odjet hlavně kvůli králi,"rozlobila jsem se na Emmeta. Věděla jsem, že je Filipovi oddán a chce mě tu udržet, ale bylo to marné, už jsem se rozhodla.

"Pak vás musím doprovázet na vaší cestě dokud nebudete opět v bezpečí,"řekl Emmet, uklonil se a odešel. Nestihla jsem ani nic namítnout, ale stejně by to bylo marné. Muži si vždycky dělali co chtěli. Nechtěla jsem odjet, ale musela. Dlužila jsem to mému otci i mím lidem. Převlekla jsem se do svých starých věcí, v kterých mě Filip poprvé uviděl. Přehodila jsem přes sebe plášť, vzala brašnu do ruky a vyrazila na nádvoří. Byla ještě tma, ale brzo mělo svítat.

Na nádvoří bylo dohromady připraveno šest koní včetně mého a u nich stáli vojáci s pochodněmi. Přišla jsem k nim. V čele stál Emmet a držel svého i mého koně. Připevnila jsem brašnu k sedlu a sebrala Emmetovi otěže."Kdo jsou ti muži?"zeptala jsem se Emmeta.

"Váš doprovod, má paní. Pojedou s námi kvůli vašemu bezpečí,"odpověděl mi Emmet a chtěl mi pomoct do sedla.

"Já nepotřebuji, aby se mnou jelo pět vojáků,"řekla jsem mu naštvaně a vyhoupla se sama do sedla. Muži s Emmetem udělali totéž.

"Má paní, byl mi svěřen úkol samotným králem. Ochraňovat vás a udělat cokoliv, aby jste byla živá a v bezpečí. Chcete se vydat na nebezpečnou cestu a já jsem přísahal králi, že vás ochráním a k tomu potřebuji tyto muže."Bylo mi jasné, že Emmet neustoupí. Nezbývalo mi nic jiného než si zhluboka povzdechnout. Podívala jsem se naposledy na hrad. Opouštěla jsem místo, které se pro mě stalo mím druhým domovem. Nasadila jsem si kapuci a vyjela s vojáky na cestu.

Pochodně nám svítily na cestu dokud byla tma. Jakmile vyšlo slunce, vojáci louče uhasili a připevnili k sedlu. Jeli jsme celý den. Vždycky jsme se jenom na chvíli zastavili, aby si koně odpočinuli a pak pokračovali v cestě. Emmet znal cestu k mému království líp než já. Vedl nás i mimo cesty po polích a lukách. Jeli jsme i chvíli poté co se setmělo a padla tma.

Emmet vybral místo, kde jsme se utábořili. Za celou dobu jsem s vojáky nepromluvila ani slovo. Emmet rozdal vojákům úkoly. Sesedla jsem z koně a postarala se o něj."Wille připrav stan pro lady Janu,"rozkázal Emmet jednomu vojákovi.

"Není třeba, ledaže by sis do něj lehnul sám,"řekla jsem Emmetovi naštvaně.

"Ale, má paní,"namítl Emmet.

"Už jsem řekla. Lehnu si s ostatními k ohni. Nevadí mi to, spíš se budu cítit líp,"odpověděla jsem mu a sundala Bleskovi sedlo. Položila jsem ho ke kládě u rozdělaného ohniště a přichystala si místo ke spaní. Jeden z vojáků ulovil k večeři maso a dal ho opéct nad oheň. Nikdy jsem necestovala pouze s vojáky. Vždycky s námi byl aspoň jeden šlechtic. Jakmile bylo maso hotové, každý si kousek odkrál k jídlu. Vojáci mi vyprávěli příhody, které se jim za služeb Filipovi staly. Poznala jsem, že si ho vychvalují. Museli ho mít jako krále rádi a určitě mu byli i věrní. Některý z mužů měl sebou i medovinu a dal ji kolovat okolo ohně. I já jsem se jí napila. Sladká chuť medoviny zpříjemnila atmosféru okolo ohně. Měsíc i hvězdy už jasně svítili na noční obloze."Tak to by pro dnešek stačilo. Zítra nás ještě čeká kus cesty. Má paní, hezky se vyspěte,"řekl Emmet.

"Děkuji. Vy taky,"odpověděla jsem mu. Muži okamžitě Emmeta poslechli a lehli si. Ještě chvíli jsem nehybně seděla a sledovala plameny. Všichni vojáci už spali a vesele si pochrapovali. Bála jsem se usnout. Pokaždé, když jsem usnula, měla jsem noční můry. Únava mě však začala překonávat. Dala jsem si ruku pod hlavu a usnula.