Ráno jsem se probudila a vojáci se chystali na cestu. Konečně se mi nezdál žádný zlý sen. Vstala jsem a pomohla vojákům s balením. Will mi dal kousek masa s chlebem k snídani. Slunce bylo zakryté tmavými mraky. Vyjeli jsme na cestu a začalo pršet. Déšť byl vydatný a silný. Vojáci i já jsme měli přes hlavy kapuce od plášťů, aby jsme tolik nezmokli. Voda si však našla cestu na moji pokožku, kde mě studila. Kopyta koní se propadala do země prosáklé vodou. Když jsme byli blízko u hranic, které dělily království, přestalo pršet. Emmet nás provedl okolo kontroly na hranicích. Cesta s vojáky mi příjemně utíkala. Jakmile jsme vjeli do mého království, ujala jsem se velení. Vedla jsem je mimo cesty, které mohli být hlídané. Koně začali být unavení a stejně tak i jejich jezdci. Vzpomněla jsem si, že poblíž leží jedna vesnice. Jeli jsme po cestě okolo, které byly pole a na nich pracovali rolníci. Panstvím, kterým jsme projížděli patřilo siru Grejovi. Dívala jsem se lidem do obličejů. Všichni měli stejné výrazy a smutné oči.

Vjeli jsme do vesnice. Párkrát jsem již panství sira Greje navštívila a lidé bývali plní radosti a šťestí. Teď však nebyla radost nikde vidět. Sesedla jsem z koně a rozhlédla se po vesnici. U studny stála dívka a nabírala vodu do věder."Elizabeth,"řekla jsem a zamířila k dívce. Vojáci sesedli z koní a ruce měli položené na zbraních. Dívka se na mě udiveně podívala.

"Lady Elizabeth?"zopakovala jsem. Dívka mi připomínala dceru sira Greje, lady Elizabeth. Prakticky jsme spolu vyrostli. Naštěstí odjela pár dní před přepadením zámku zpátky na panství jejího otce.

"Už ne. Kdo se ptá?"řekla zklamaně mi dívka. Sundala jsem si kapuci a odpověděla:"To jsem já Jana."Elizabeth ke mě rychle přiskočila a nasadila mi zpátky kapuci na hlavu. Vojáci zbytřili a udělali okolo nás kolečko. Elizabeth se zděsila.

"To je v pořádku. Znám ji. Je to přítelkyně,"řekla jsem vojákům. Elizabeth mě chytila za ruku a odvedla do zdejšího hostince. Vojáci uvázali koně a šli za námi. Za celou dobu mě nenechali jedinkrát osamotě.

"Co tady děláš? Myslela jsem, že jsi na dvoře krále Filipa?"začala klást Elizabeth otázky hned, jak jsme vstoupili do hostince.

"Vrátila jsem se. Co tady děláš ty a proč jsi takhle oblečená, a kde je tvůj otec?"zeptala jsem se jí.

"Neměla jsi se vracet. Lorasovi muži jsou na našem hradě. Otec se nevrátil a král Loras ho prohlásil za zrádce. Zabavil mi veškerý majetek a nabídl mi, že buď si vezmu nějakého jeho vazala za muže nebo ať se klidím z hradu. Tady ve vesnici jsem našla útočiště."

"To mě mrzí."

"Musíš se převléct i ti muži nebo by vás poznali,"řekla mi Elizabeth a táhla mě za ruku do dalšího patra do jednoho z pokojů. Vojáci naštěstí zůstali dole. Poprvé jsem byla sama, jen s Elizabeth.

Vešli jsme do jednoho z pokojů a Elizabeth zavřela dveře. Pak šla k truhle u okna a začala v ní něco hledat. Rozhlédla jsem se po pokoji. Byl menší a míň vybavený než její minulý pokoj. Elizabeth vytáhla z truhly prosté venkovské šaty."Na obleč si je,"rozkázala a vyšla ven z pokoje. Začala jsem se převlékat do šatů. Upletla jsem si cop a do jedné z bot dala opět dýku, kterou jsem u sebe neustále nosila. Jednou mi už zachránila život a já doufala, že už ji nebudu muset použít. Přehodila jsem přes sebe plášť a šla dolů za ostatními. Vojáci již na sobě neměli brnění nýbrž obyčejné venkovské oblečení."To je změna,"rýpla jsem si do nich, když jsem sešla schody.

"Ale vítaná,"odpověděla mi Elizabeth a začala uklízet brnění pod dřevěnou podlahu. Emmet jen nepříjemně zamrčel.

"Proč to děláš?"zeptala jsem se jí udiveně.

"Kdyby někdo od Lorase zjistil, že jsi tu byla i s vojáky, nedopadlo by to dobře. Musíte odjet,"řekla Elizabeth. Něco se s ní stalo. Změnila se v chování. Už nebyla ta usmívající se dívka, ale spíš vyděšená, bojící se budouctnosti.

"Vyjedeme, jak se setmí,"řekl jí Emmet.

"Ne hned,"obořila se na něj Elizabeth a pokračovala:"Každou noc jsem přijedou vojáci a kdyby vás našli."

"Dopadlo by to špatně,"dořekla jsem za ni. elizabeth jen smutně přikývla. Vyšli jsme ven z hostince ke koním. Tentokrát jsem si nechala od Emmeta pomoct vyhoupnout do sedla. Chytila jsem opratě a chtěla jet dál po cestě.

"Nejezděte po cestě. Znám někoho, kdy by vám mohl pomoct. Jeďte přes roklinku u skal a potom dál kolem skal. Nehledejte ho on si vás najde sám. Řekněte mu, že vás posílám já,"řekla Elizabeth.

"A co ty?"zeptala jsem se jí a nabídla ruku, abych jí pomohla na koně.

"O mě se neboj. Někdo přece musí roznést zprávu, že se královna vrátila."

"Nejsem královna."

"Ale jsi. Pro svůj lid jsi a oni čekají na tvůj návrat, aby ti pomohli na trůn a já myslím, že už čekali příliš dlouho. Sbohem Jano a šťastnou cestu,"rozloučila se se mnou.

"Sbohem Elizabeth. Snad se brzy opět shledáme,"řekla jsem jí a pobídla koně. Jela jsem přes pole do lesa. Elizabeth nám ještě zamávala a pak se vrátila ke své práci.

Zdejší lesy jsem znala. Proháněla jsem se po nich na koni, když jsem byla malá. Někteří lidé mi dali přízvisko Nezkrotná, ale to již neplatilo. Jeli jsme potokem směrem ke skalám. Kolem nich vedla roklinka, kterou jsme měli projet. Vjela jsem jako první a ostatní mě následovali. Začalo se stmívat a les začal vypadat strašidelně. Vojáci zapálili louče, aby jsme na cestu líp viděli. Byli jsme skoro v půli cesty a byl čas se utábořit, ale tady to bylo příliš nebezpečné. Přemýšlela jsem, co teď Filip asi dělá. Musel zuřit vzteky, že jsem odjela pryč a ještě víc poté co si přečetl můj dopis."Kdo je tam,"zakřičel Emmet a tím mě vyvedl z přemýšlení. Zastavila jsem koně a podívala se na Emmeta. Ten sesednul a šel do houští u stromů. Přijela jsem blíž, abych viděla, kdo tam je. Někdo tam ležel. Cítila jsem zápach mrtvého těla. Můj nos se nemýlil. Emmet otočil tělo a já uviděla mrtvolu sira Greje. Měl podřízlé hrdlo." Pane Bože,"vykřikla jsem a zakryla si rukou ústa. Málem jsem spadla z koně. Sevřelo se mi srdce a z očí mi tekly slzy. Najednou se ozval zvuk letícího šípu a zezadu výkřik. Blesk se začal vzpínat na zadní nohy a byl neklidný. Přichytila jsem pevněji otěže a snažila se ho udržet v klidu. Netušila jsem, co se děje. Uslyšela jsem další letící šípy a vojáci padali z koní se šípy v těle."Má paní, jsme přepadeni, utečte,"zakřičel Emmet a schytal šíp přímo do krku. Všichni byli mrtví a okolo nich stáli muži zahaleni v pláštích. Muži zamířili ke mě. Uvolnila jsem otěže a Blesk vyrazil tryskem dopředu. Byla jsem celá zmatená a vyděšená. Najednou se Blesk postavil na zadní nohy. Nečekala jsem to a spadla ze sedla. Začala jsem se kutálet ze srázu dolů. Kutálela jsem se přes kameny a větve. Konečně jsem se zastavila a pořádně  se bouchla do hlavy o balvan. Oči mi zahalila tma. Poslední, co jsem uslyšela bylo, že někdo řekl:"Vy idioti. Málem vám utekla." Po těch slovech jsem ztratila pojem o svém těle i o všem co se okolo něj dělo.