„Tvůj rukáv je mokrý,“ oznámil mi Seven.
Překvapeně jsem na to pohlédla a mokrý vážně byl. Už jsem na to dávno zapomněla. „No jo." uznala jsem. 
„Není ti zima?" zeptal se starostlivě. Kdybych řekla, že mi zima je, půjčil by mi svou mikinu? Přestaň Riley, on je jeden z budoucích administrátorů, takže je zlý. Ty přece nechceš mikinu od zlých lidí, namlouvala jsem si. A on mikinu ani nemá na sobě. „Ne, je mi horko."
„To bude asi mou přítomnosti. Holkám je vždycky horko, když jsem poblíž," ozval se Dylan. 
„Nebo to může být tím, že je tu padesát stupňů," zamumlala Angela. 
„Je tu padesát stupňů kvůli mé přítomnosti," vysvětlil si to po svém Dylan.
Seven jen otráveně zakoulel oči, prohlásil „Tak jdem hledat," a začal si prohlížet nahé anděly, kteří zdobili kašnu. Všichni to udělali po něm. Copak se úplně pomátli? 
Začala jsem se cítit trapně za to, že jsem tu technicky byla s nimi. Zdálky jsme beztak vypadali jako skupinka pedofilů, co si prohlíží nahá děcka z mramoru.
"Nebo taky jako obdivovatelé umění z dvacátého století," uchechtnul si Seven. Já to řekla nahlas?
„Přestaň se vyhýbat práci a pojď nám pomoct," rozkázala Angela.
„Možná to bude znít jako hloupá otázka, ale em... Co vůbec hledáte?"
„Je to hloupá otázka," setřela mě Angela.
„Nebuď, tak nepřátelská An." chlácholil ji Dylan a věnoval mi malý úšklebek „Hledáme tu největšího anděla, který nám ukáže cestu k odpadkovému koši."
Tohle byla jedna z nejvtipnější vět, které jsem v životě slyšela. Ale nezasmála jsem se, měla jsem totiž jiné věci na mysli. Úplně jsem mi vypadlo z hlavy, že jsme tu měli najít další indicií.
Zatraceně, má idiotská zvědavost nemá meze. Tak moc jsem chtěla vědět, co je tam psáno. To by, ale znamenalo trávit více času s Dylanem, Angelou a Sevenem a já jsem se většinou času vyhýbala styku s tyrany.
"Přestaň tam postávat jako tyčka pro okurky a hledej," nařídila diktátorka Angela.
Okamžitě jsem přistoupila blíž a začala si výšku andělů také přesměřovat. Zdálo se mi ale, že byli úplně stejně velcí.
„Na pěstování okurek nepotřebuješ tyčku, tyčka se používá pro rajčata nebo papriky," opravil ji Seven.
„Jistě, pane zahradníku." Kdyby se dalo Angeliným pohledem zabíjet, to už by byl Seven mrtvý aspoň, tak sedmnáctkrát.
„Vždyť jsou stejně velcí," postěžoval si po chvíli Dylan. „Nemáte sebou někdo metr?"
Angela se zamračila „To si jako myslíš, že lidé sebou jen tak v kapse nosí metr?" upřela se do Dylana.
„Náhodou..," ozval se Seven „Já mam metr v tašce," a sáhl si pro něj.
Angela nákrčnila obočí, dnes ji asi Seven obzvlášť štval.
Pak nastalo chvíle ticha pro měření. V mozku se mi usadila myšlenka. Tyhle lidí jsem znala ze školy a nebýt TBL, tak by se asi nikdy nenaskytla situace, kdy bychom se setkali my čtyři po hromadě. Každý z nás byl z jiné úrovní potravního řetězce školy. Bylo celkem působivé i to, že tu jsme přibližně už půl hodiny a ještě se navzájem nepozabíjeli.
„Ty sochy jsou všechny do milimetrů stejně vysoké," promluvil Seven s udiveným hlasem. „To není možné."
„Zřejmě je," dodal chytře Dylan.
„Takže, co teď?" dovolila jsem si se zeptat. Nemohli by jsme projít všechny cesty, jelikož jich tu bylo šest. Jako, asi bychom mohli, ale trvalo by to neuvěřitelně dlouho, než bychom to našli. Některé popelnice by mohli být hodně daleko.
Proč to nám to ti administrátoři dělali tak těžké?
„Já už vím!" prohlásil nadšeně Dylan po pár minutách uvažování. „Nemáme najít nejvyššího anděla," a podíval se na nás, jako kdyby odpověď nám teď už měla být jasná. Když si všimnul naších nechápavý pohledů, vzdychl „Jde o velikost jejích péra."
Tak tohle by napadlo jen Dylana... ale za pokus to asi stojí. Chvíli jsem čekala až někdo prohlásí lepší nápad. Nikdo se, ale nepřihlásil.
„To je absurdní," usoudila Angela „Já jím jejich přirození teda měřit nebudu."
„Já taky ne,"  rychle jsem vykřikla se Sevenem jednohlasně.
„Já to ale dělat nechci," protáhl Dylan už pozdě. Seven po něm hodil metr a on to samozřejmě chytil se svým instinktem sportovce. „Prosím lidi. Já to dělat nechci,“ marně protestoval. Maličko jsem se zachechtala.
Pak Dylan přišel ke každému rozkroku anděla a změřil ho. My ostatní jsme se snažili předstírat, že ho neznáme. Jeden chlap pár metrů od nás dokonce otočil své miminko v kočárku zády k fontáně, aby nic nezahlídlo. I Angela tehdy vyprskla smíchy.
„Tenhle," řekl pořád napjatě Dylan a ukázal na anděla, který měl být ten správný. Pokusila jsem se tomu anděli nečučet na em... pohlaví. Tušila jsem, že se asi červenám. Jak otravné.
„Konečně jsi to našel." povídá Seven a šel směrem k té cestě, kam ukazoval ten anděl.
Rychle jsem přicupitala za ním.

„Jak to myslíš tím konečně jsi to našel?" zeptal se Dylan cestou k druhé nápovědě.
„Zdálky to šlo docela jasně poznat."
Dylan se zastavil a pohlédl na Sevena s šokovaným výrazem „To nemyslíš vážně?!" Seven jen nadzvedl koutek a šel dál.
Dylan Seven dohonil „To nemůžeš nemyslet vážně," zopakoval s tázavým tónem. Seven se zatvářil provinilé.
Dylan ne - moc silně praštil Sevena do paže „Ty blbečku! To jsem si nemusel pět minut prohlížet ptáky od andělů." Seven se jen rozesmál „Na mou obranu, vypadalo to dost, jako kdyby sis to užíval."
„Nechtěli jsme tě rušit," dodala Angela s pobavený výrazem.
„Ty jsi to taky věděla?"
Angela jen kývla hlavou.
Dylan uhodil do Sevena ještě jednou a silněji. Podle Sevenova výrazu to nejspíš nebolelo. „Proč šikanuješ jen mě? Všichni to tom věděli," povídá pořád se smíchem.
Okamžitě jsem se přestala smát, když do mě zabodl Dylan svůj pohled. „I ty Riley?" otázal se a chytil se za srdce, jako kdyby ho bolelo.
Oči jsem zabodla do Seven a ten žalobníček se ušklíbl.
Uhla jsem Dylanovým pohledem „No já...trochu jsem to tušila."
Hluboce povzdychl rádoby zdrceně „Zničili jste mě," a smutně postupoval dál po cestě.

„Tam je ten koš!" ukázala nadšeně Angela a pak se zatvářila zděšeně. „Vážně jsem byla šťastná kvůli tomu, že vidím odpadkový koš? Kazíte mě vaší přízemností."
Zjistila jsem, že jsem si na Angeliné píchavé poznámky už víceméně zvykla.
Pod košem se nacházela obálka, Dylan ji nedočkavě roztrhl. V ní byl malý útržek papírku. Když jsme ho pak rozložili, stálo tam: Běžte do Sugar Dream, za obří kinder vajíčky se nachází další dopis.
Angela vztekem zavrčela „Nesnáším chození! Až ty debilní administrátory někdy potkám, roztrhám je vejpůl."
„Až ty debilní administrátoty potkáš, stejně nepoznáš, že to jsou oni," podotknul Seven. Jen zakoulela očima.
Já se do Sugar Dream docela těšila, je to malý obchůdek, kam jsem chodila s Cassie o prázdninách. Měli tam takový přístroj, na kterém jsme si mohli vyrobit svou vlastní cukrovou vatu. Se sestrou jsme to tam milovali. Už, když na tím přemýšlím nabíhají se mi sliny, je rozhodnuto. Koupím si další růžovoučkou dobroučkou vatu pro můj nebohý žaludek.

Bohužel ji tam neměli zdůvodu opravy stroje. V té době jsem si myslela, že to bude ta nejsmutnější část dne. Spletla jsem se.
Ale aspoň, že tam byl ten dopis.  „Čaute, tak vidím, že jste tu konečně došli," přečetl Seven nahlas. „Officiálně naše zodpovědnost z The Black Listu přenášíme na Vás. Jistě teď vůbec skoro netušíte co dělat, takže Vám dáme Váš první úkol. Každým začátkem školního roku se nejvíce řeší naší rozkošní prvňáčci. Jejich osud leží ve vašich rukou, jediným příspěvkem můžete totiž rozhodnout o jejich osudu na střední škole. Ti kteří vás zaujmou, ať pozitivně nebo negativně, zjistěte o nich co nejvíce informací a drbů. Ty nejšťavnatější publikujte.
Vybírejte pečlivě: z těch prvňáčků, kterým zalichotíte se pravděpodobně stanou příštími oblíbenci a králi plesů na naší škole. Ty ke kterým budete přistupovat záporně se zase stanou černými ovci.
Mějte se pěkně a dobře se rozhodujete.
The Black List Not Admins
PS: přihlašovací údaje k oficiálním účtům TBL jsou na zadní straně papíru.

Seven rychle přetočil papír, bylo tam pár hesel a jedna SIM karta. „Rychle zkuste jestli vám jde se na ty účty přihlásit," a sam popadl SIM kartu.
Asi se taky chtěl přesvědčit o tom jestli to není všechno jen nějaký šprým.
Nedočkavě jsem zadala heslo k instagramového účtu. Kolečko se otáčelo nějak moc dlouho. Už jsem chtěla vydechnout úlevou, když v tom naskočilo Přepnuto na účet _theblacklist_.
Tohle všechno nebyl prank. Zalapala jsem po dechu. Uslyšela jsem zaradování se mých spolužáků. Musela jsem rychle z téhle situace vycouvnout. Bylo to, jakoby až teď mi došlo co se děje. Ty lidi se kterými jsem se předchvílí smála, byli zlí, jakože fakt zlí. „Já nemůžu být administrátorem." vyjekla jsem.
Nevím, jakou reakci jsem čekala, ale určitě ne tu, která se mi dostala.
„Musíš být!" řekl naštvaně Dylan. Ano, Dylan byl naštvaný. Překvapilo mě to tak moc, protože byl jeden z těch lidí co mají pořád dobrou náladu, jsou vtipní a nikdy nemysleli nic vážně.
„Já, ale-"
„Ty krávo blbá!" přerušila mě Angela „Copak to sakra nechápeš? Už není cesta zpět a i kdyby byla, my tě tam nenecháme jít!"
Nemohla jsem zabránit slzám, které se mi vhrkli do očí. Nikdo se mnou ještě takhle agresivně nemluvil. Nevěděla jsem co dělat. Asi jsem vážně vypadala zoufalé, protože se mě Seven zastal „Lidi, uklidníme se."
„Můžu prosím jít?"
Seven na mě pohlédl, jakoby mi nejradši vyhověl, ale odpověděl „Je mi líto, ale nemůžeš."
„Proč ne?"
V té chvíli Angela vypadala, jako kdyby mě nejradši zastřelila za můj neschopný mozek. „Proč asi, ty magore? Když tě teď pustíme, mohla bys to vykecat celé škole!"
Tohle mě teda nenapadlo. Měla pravdu, mohla jsem to jednoduše vykecat celé škole.
„Já bych to, ale neudělala," přesvědčovala jsem je. Nevypadali moc, jakoby mi věřili.
Seven si povzdychl „Vyřešíme to dospělé. Proč se k nám nechceš připojit?" vyslýchal mě.
Copak to nebylo jasné? „Protože to je špatný." odpověděla jsem rozhodně.
"Tak proč jsi tu vůbec šla?!" zaječela ještě víc Angela. Pár nakupujících lidí se na nás otočilo.
„Říkal jsem, že to vyřešíme dospělé." okřikl ji Seven. „Angelina otázka, ale byla vhodná. Proč jsi tu tedy šla?"
„Já-a..."vzklykla jsem. Proč jsem musela brečet? Možná jsem vážně byla úplně pitomá. „Myslela jsem si, že to je nějaký šprým."
Angelu moje odpověď vůbec neuklidnila, spíš naopak. Jasně jsem viděla jak moc se držela, aby po mě neskočila.
„Nechceš s námi být, protože si myslíš, že jsme špatní, že?" zamumlal Seven a nečekal na odpověď. „V tom případě musíme Riley dokázat, že špatní nejsme," rozhodl se.
Dylan se nadšeně usmál „Já vím jak." vykřikl a zvedl ruce jako se to dělá ve škole. Už se zase vrátil do jeho normálního chování.
„Začni Dylane." vyvolal ho Seven jako učitel. Dylan se přiblížil ke mně.
„Ber to jako klub." povídá nadšeně „Jako klub předávání informací. Nebo taky jako parta podobné seriálu Scooby-Doo my si můžeme třeba říkat... Lovci Tajemství," a podíval se okolo jakoby očekával potlesk za svůj skvělý nápad. Když se žádného nedočkal, pokračoval dál „Copak si nemyslíš, že lidé mají právo se dozvědět pravdu?" upřeně se mi podíval do očí.
Teď jsem už chápala proč ho tolik holek má rádo, měl určité charizma. „Asi jo..," potvrdila jsem.
„V tom případě nás ber jako lidé, kteří vlastně ostatním pomáhají. A ty lidém ráda pomáháš, že?" otázal se.
Polkla jsem a jemně přikývla.
„To je moje holka!" zaradoval se Dylan a pocuchal mi vlasy jako malému dítěti.
Co se právě stalo?

Ahojte lidi,
moc děkuji za přečtení, nevíte jak moc to pro začínající pisatelé jako já znamená. Byla bych vám hrozně vděčná, kdybyste napsali nějaký komentík nebo lechce ťukli na hvězdičku.
Přeje vám hodně cukrové vaty a hezký den, The Fairy Strawberry