Pozvání k přidání se k letošním The Black List Admins mi přišlo dneska. Objevilo se to jako krátký email s pár věty:

Gratuluji k pozvání k Black List Admins,
do deseti minut pošli zprávu na Messenger pro souhlas k pozvání.
Not Admins

TBL (The Black List) znal každý, dokonce i já nová studentka školy. Byla to první věc, co mi ta pitomá zrzavá předsedkyně školní rady řekla po pozdravu Dělej, ať tě tou školou můžu provést rychle. Už ať to máme za sebou! a laskavém komplimentu To tak vypadáš vždycky nebo máš ebolu třetího stupně?
Byla jsem si skoro na stoprocent jistá, že nic takového jako ebola třetího stupně neexistuje. Rozhodla jsem se ji na to neupozornit, protože jsem to taky chtěla mít rychle za sebou.
Nechápala jsem proč by tam zvali zrovna mě, ale měla jsem jasno v tom jestli se do TBL přidám.
Podívala jsem se na pár jejích příspěvků a skoro každý z nich byl nějak krutý, posměšný nebo hanlivý. Šlo prakticky jen o blog založený na zotuzovaní ostatních.
Naťukala jsem zprávu Ahojte, přijímám na mobil a zírala do displeje s vědomím, že to nikdy nepošlu.
Už uběhlo asi tak tři minuty.
Nevěděla jsem jistě proč jsem si ten text vůbec připravila, měla jsem to prostě ignorovat a žít svůj život dál. Nepatřila jsem mezi lidi, kteří se vyžívají v trápení ostatních a ten blog se mi vůbec nelíbil.
Jediná dobrá věc na přidání se do TBL je, že bych konečně po dvou týdnech styku jen s rodinou a sezení sama v jídelně jako tupý nováček měla, co dělat.
Být nová ve škole zdaleka nebyla taková zábava jako ve filmu Mean Girls. Vlastně to byla celkem nuda, nikdo na mě nemluvil, nikdo si mě nevšímal, byla jsem prostě neviditelná. Není to, že bych v mé staré škole byla nějaká hvězda, ale aspoň jsem tam měla své kamarády na které jsem se mohla spolehnout.
„Riley, večeře!" zařvala moje desetiletá sestra s prudkým otevřením dveří.
Zaječela jsem leknutím a poskočila na své židli asi o pět metrů.
„Cassie, nemůžeš mě tak strašit," lapala jsem po dechu „Mohla bych totiž-"
Ozvalo se zapínání esemesky.
Stálo tam:
Jsme rádi, že jsi to přijala. V pátek ve 16:00 buď v Lande Parku u krašny, kde se nacházeji tři další noví administrátoři. Více informaci najděte spolu, přilepené pod odpadkovým košem, směrem, kde ukazuje ten největší anděl.

„Ne," snažila jsem se přesvědčit sebe. Cassie se na mě nechápavě koukala „Co se děje Riley?"
„Ne!" zopakovala jsem hlasitěji s očima upřené na zprávu, kterou jsem omylem poslala.
Co jsem to udělala?
V panice jsem zavřela oči, abych mohla lépe myslet.
„To se s tebou rozešel další kluk?" zapískala pobaveně Cassie.
Rozhodla jsem se ji ignorovat.
Tak jo, projděme si to, když jsem se lekla, asi jsem omylem stiskla tlačítko poslat a zprávu poslala. Officiálně jsem přijmula pozvání do administrátorů TBL, jinak zváno, toho spolku lidí, kteří ničili ostatním spolužákům život jedinou větou, slovem nebo někdy ji písmenem.
Zhluboka jsem se nadechla.
„Riley, zapomeň na toho kluka. Pojď na večeř-"
„Buď zticha Cassie, musím se koncentrovat," okřikla jsem mou mladší sestru. „Běž pryč, na večeři nemám čas."
Zlotřilé si uchechtla „Doufala jsem, že to řekneš. Na večeři je, totiž objednaná čína. Sním to za tebe, poděkuj mi později!"
V mžiku jsem oči otevřela dokořán. „Počkej, já tu večeři chci!" vykřikla jsem už pozdě, jelikož za sebou třiskla dveřmi a šla se kochat nad mým jídlem.
Cassie možná roztomilé vypadala, ale nebyla. Přebrat jídlo je jedno z nejnemilosrdnějších činů v naší rodině. Máma byla hodně špatná kuchařka. Bohužel vaření, ale nikdy nevzdala, takže když se nějaké jídlo objednalo, všichni jsme se mohli po tom utlouct.
Zrovna si se přihlásila do spolku šikanátorů a ty myslíš na večeři?
„Máš pravdu," odpověděla jsem si sama sobě.
Samomluva byla jedna z mých malá přednosti. Uměla bych mluvit sama se sebou třeba i hodiny.
Zpět k tématu. Co budu dělat? Já šikanovat ostatní nechtěla, ale až půjdu do parku, tak nebude cesta zpět a pak...
Až půjdu do parku.
Nadšeně jsem vstala, zvedla ruce a začala hýbat boky.
V té době mi bylo jedno, jestli mě někdo uvidí přes okno.
„Já do toho parku prostě nepůjdu,," zazpívala jsem a (nevím, jestli by se tomu tak dalo říkat) tancovala do rytmu. Byla jsem tak pyšná na to, že jsem to vyřešila. Vím, že v to bylo asi hodně jednoduché řešení, ale já v panice obvykle nemyslela logicky. Dnes jsem to, ale vyřešila!
„Ať mi The Black List políbí zadek," zpívala jsem hlasitě pořád dokola, že jsem ani neslyšela dupání mámy, jak se blížila k mým dveřím.
„Co to děláš?"
Zase jsem poskočila leknutím asi o pět metrů, když máma prudce otevřela dveře.
Proč sakra nikdo neumí klepat?
Podivně se na mě koukala, měla nakrčené obočí a rty semknuté v tenké lince. Tenhle obličej vždycky nevědomě dělala, když si myslela, že je se mnou něco v nepořádku.
Cítila jsem jak mi rudnou tváře „Já, jsem... Já-a... nic nedělala," vytáhla jsem tu nejblbější lež na světě. „Co se děje?" změnila jsem téma.
Máma se odreagovala „Jen jsem ti chtěla, říct, že jsem ti schovala nudle na potom. Můžeš si je sníst až... skončíš."
Přiběhla jsem k ní a nečekaně ji obejmula. „Už jsem skončila. Děkuji, díky moc!" Nepromeškám dobré jídlo, které se mi dostávalo jen dvakrát do měsíce. Jupí!
„To fakt tak špatně vařím?" zeptala se s předstíranou uražeností a objala mě taky. Doufala jsem, že to byla jen rétorická otázka.

Další den, když jsem jedla v jídelně osamocená, samotínká, něco mě napadlo.
Nevědomě jsem nákrčnila obočí.
Co když to pozvání k TBL byl jen nějaký pitomý žert?
Dávalo, by to mnohem větší než přijetí zrovna mne do spolku. Nikdo si mě nevšímal v téhle škole, nikoho jsem skoro ani neznala kromě pár učitelů. A taky neměla jsem zrovna ty předpoklady k tomu, abych byla dobrý kyberšikanátor. Nebyla jsem moc dobrá hackerka nebo tak něco. Počítače jsem ze srdce nesnášela, všechna ta čísla a pomlčky, kdo se má v tom vyznat?
Nebyla jsem ani dobrá v špehování lidí. Ne, že bych byla nějak extra špatná, ale podle mých schopnosti špehování by mě určitě nikam nevzali.
Takže co zbývalo?
Upřímně nevím, co je vše potřeba k tomu být dobrým padouchem, ale já to jistě nemám.
Já jsem fakt hloupá. Opřela jsem si hlavu o ruku.
Proč mě to nenapadlo dřív?
A já se celou dobu strachovala o tom, že jsem se přihlásila do klubu šikanátorů. S úsměvem jsem zakývala hlavou nad tou myšlenkou.
Všechno dávalo větší smysl ráno. Tuhle větu mi pokaždé připomínala máma a tohle je poprvé, kdy se to doopravdy osvědčilo.
Jedna věc mi, ale však smysl nedávala: Co by mě teda čekalo u té kašny?
Logicky by mě asi nemohli unést, na to, to bylo moc veřejné místo.
Mohli by mě chtít třeba zmlátit, ale to by bylo taky divné. Ještě jsem nikdy neviděla, aby někdo někoho mlátil v parku za svitu slunce. A taky jak jsem již říkala: všem jsem byla jedno. Neměli vůbec žádný motiv k tomu mě mlátit. Ti šikanování byli většinou buď: moc hezcí, moc škaredí, moc originální, nesebejistí, šprti, homosexuálové nebo lidé s problémy s váhou nebo psychikou.
Pokud vím dobře, nic z toho jsem nebyla. Kromě té sebejistoty, ale s tím jsem neměla větší problém než většina populace.
Byla jsem si skoro jistá s tím, že mě zmlátit nechtějí.
Zvědavost ve mě rostla.
Co kdybych se v pátek k té kašně podívala?
Jen, aby mělo moje nebohé srdíčko klid. A pro jistotu, kdyby tam čekal někdo kdo by vypadal na to, že rád mlátí šestnáctileté holky za denního světla, navléču si přes sebe svou černou mikinu s kapucí, aby mě nikdo nepoznal.
Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím více se mi to zamlouvalo.
„Máš tam nohu, chci projít," vytrhla mě z myšlenek nějaká zrzka. Podívala jsem se blíž a zjistila, že to byla ta pitomá holka, která mě prováděla školou v můj první den. Na Black Listu, byla označena jako Angela bla bla bla De... něco.
Měla fakt složité jméno.
Nevypadala, jako kdyby mě poznávala.
Zajela jsem pohledem na mou nohu. Čouhala asi o pět centimetrů, mohla by to s klidem přejít a přitom tancovat zumbu.
„Mluvím na tebe ty... holko s dětinskou čelenkou," připomněla mi Angela s otráveným pohledem, i když mi nedala čas odpovědět.
Na mou čelenku, nikdo nadávat nebude! Moje čelenka nebyla dětinská, byla látková s elegantní broskvonou barvou a dokonalým stiskem. V oboru čelenky jsem fakt totiž odbornnik a věděla, že po některých nekvalitních čelenkách ti bolela hlava, ale po téhle ne.
Ta blbka by neuměla poznat pravé zlato, ani kdyby jsem jím mávala před jejím sladkým ksichtíkem.
No, tak jo. Uznávám, pravé zlato asi pozná, pokud je aspoň tak z půli bohatá jako bylo psáno na Black Listu. Ale kvalitní čelenku by nepoznala.
„Jmenuju se Riley Hasleyová," představila jsem se přátelsky, protože jsem falešná trouba, co se bojí toho, že si znepřátelí vlivnou osobu hned druhý týden.
Pak jsem o pět centimetrů posunula svou nohu pěkně pod stůl, jelikož princezna potřebuje kilometry místa, aby mohla projít.
Angela si odfrkla „Myslíš, že vypadám jako někdo koho to zajímá?" a s velkým obloukem mě obešla.
Vážně mi nebyla moc sympatická.