Nathan si pozorně prohlížel zelenookého motorkáře, spokojeně usazeného v křesle před ním. Právě se od toho muže, nebo ducha, nebo co vlastně přesně byl, dozvěděl, jak vlastně došlo k jeho zplození a teď se to snažil strávit. Hlavou mu vířilo spousta divokých představ a desítky více či méně šílených otázek, o kterých si vůbec nebyl jistý, že na ně chce znát odpověď.

„Opravdu vypadal takhle?" vybral si nakonec tu nejbezpečnější.

Watanu kývl.

„Přesně takhle. Teda až na oči, ty měl hnědé. Zelená je moje barva."

„Asi mu jsem docela podobný," usoudil Nat.

Proto mu ten obličej od začátku připadal povědomý. Měl stejné rysy, jaké si zvykl vídat v zrcadle. Vždycky přemýšlel, jestli je podobný otci. Po matce toho, co se týkalo vzhledu, rozhodně moc nepodědil.

„Docela dost."

Nathan si roztržitě poklepával prsty na stehno.

„Ale proč zrovna mámu? Nebylo by jednodušší nějak si získat ženu, která normálně děti mít mohla? Co třeba nějakou s rizikovým těhotenstvím, nebo tak něco? Zajistil bys jí bezproblémový porod a ona by ti za to, já nevím, obětovala placentu nebo co. Tohle přece muselo vyžadovat mnohem víc sil. A pokud jsem to dobře pochopil, tou dobou jsi jich zrovna nazbyt neměl."

„Větší vklad, větší zisk," pokrčil Watanu rameny. „Tvá matka měla jednu velkou výhodu. Dokázala mě pojmout."

„Dokázala co?"

„Pojmout mě. Na víc, než pár okamžiků. To není tak jednoduché, jak to zní a tuhle schopnost má jen výjimečně málo lidí. Většina už po pár hodinách začíná šílet. Ti odolnější po pár dnech."

„No a? Kolik času potřebuješ na jeden porod?"

Watanu zavrtěl hlavou. „To o čem mluvíš ty, by samozřejmě zabralo sotva hodinu. Ale i s takhle prudce navýšenou mocí bych po provedení poutacího kouzla zůstal slabý jak vánek. A obnovení moci, alespoň do té úrovně, v jaké jsem byl před, hmm ritálem, by mi zabralo desítky let. Minimálně. S pomocí tvé matky jsem si mohl připravit mnohem lepší podmínky."

„Jaké podmínky?"

„Tebe," Watanu přejel Nata spokojeným pohledem. „A docela ses mi povedl, abys věděl," pochválil se.

„Co je na mě tak strašně zvláštního?"

Nathan začínal s tím zelenookým frajírkem ztrácet trpělivost.

„Já samozřejmě. Tedy svým způsobem. Ale no tak, ještě ti to nedošlo?" zazubil se na něj Watanu.

Nathan zavřel oči, pomalu napočítal do deseti a pak zdvihl ruku a úsporným gestem vyslal k spokojeně se usmívajícímu duchovi proud síly. Jelikož Watanu nic takového nečekal, ani se nepokusil bránit a náraz ho přimáčkl do sedačky plnou silou.

„Možná jsem neskonale pitomý," zavrčel. „Ale nedošlo. Zato mi došlo, že tady jsem silnější než ty. Takže buďto to ze sebe srozumitelně vysypeš, nebo si vyzkouším, co všechno ti dokážu udělat."

Ve skutečnosti si nebyl jistý, že by Watanuovi opravdu dokázal ublížit, ale ze všech sil se snažil tvářit, že svou pohrůžku myslí vážně. Asi působil důvěryhodně, protože Watanu konečně ztratil svůj povznesený výraz.

„Překvapuješ mě," přiznal. „Ano jsi tu silnější než já. Nenapadá tě proč asi?"

Nathan lehce zesílil proud síly a Watanu zalapal po dechu.

„Dobře, dobře," vyrazil ze sebe. „Nepomohl jsem tvému zplození nějakou magií z venku. Vstoupil jsem do toho muže. Splynul jsem s ním, jestli chceš. Šlo jen o dočasné splynutí, pár minut, ale zajistilo to, že část mé moci přešla na plod. Svým způsobem jsi i imůj syn. Boží syn. Nezní to dobře?"

Nathan uvolnil sevření a ušklíbl se.

„Boží syn? To zní povědomě. Nečetl jsi náhodou Bibli?"

Watanu si promasíroval ramena a hodil po Nathanovi nevrlý pohled.

„Ha ha. Náhodou nečetl. To si myslíš, že tenhle trik vymyslel křesťanský bůh? Akorát to uměl líp prodat. Náhodu se tyhle věci dřív děly každou chvíli, abys věděl. Přečti si řecké báje třeba. Takový Zeus to provozoval ve velkém. A nebyl jediný. Severští bohové třeba. I když ti se většinou soustředili na troly. To asi proto, že trolky spíš dokážou božké dítě donosit. Ono hostit devět měsíců něco tak silného a nezcvoknout není pro člověka jednoduché."

Nathan si promnul spánky.

„Počkej, počkej. Chceš říct, že se to všechno opravdu stalo? Zeus, Ódin, křesťanský Bůh ..."

Watanu mávl rukou. „Více méně. V základních rysech. Tu omáčku okolo nesmíš brát zas až tak vážně. Minimálně polovina jsou holé smyšlenky, aby vypadali zajímavě. Většinou si prostě jenom chtěli zaskotačit."

„Jak tě tak sleduju, taky sis chtěl jenom zaskotačit?"

„Tentokrát ne. Ne že bych si to tedy neužil. Ale hlavně jsem se pak díky tomu mohl po provedení kouzla uchýlit k tobě, aniž bych riskoval, že tě zničím. Poskytlo mi to klidné místo a zároveň to urychlilo obnovení moci."

„Takže v mojí hlavě sedíš odjakživa? Jak to, že jsem to nikdy nezjistil."

Watanu povzdechl.

„Protože jsem si pěkně zalezl do koutka a dělal, že tu nejsem. Pochop, spoutání Wendiga mě stálo většinu sil. Byl jsem rád, že jsem. První roky jsem vlastně prospal. Tak trochu probouzet jsem se začal ani ne před pěti lety a kdyby se Matabu zase neurval ze řetězu, nedal bych o sobě vědět minimálně dalších deset let. Spíš víc. I takhle jsem se snažil, aby sis mě nevšiml. Abys mě náhodou rovnou nevyhodil. Což bys mohl, bohužel."

„A co že ses mi teď najednou ukázal. Co mi brání tě vyhodit teď?" zajímal se Nathan jedovatě.

„Kromě toho, že jsem v tuhle chvíli to jediné, co tě drží naživu?" odsekl Watanu uštěpačně. „Umíráš víš? Ti vaši doktoři se sice snaží, ale nemají šanci. A bohužel ji nemám ani já," schlípl trochu. „Jediné co dělám, je že oddaluji konec."

Nathan sklonil pohled k rukám, složeným v klíně.

„Tak proč se snažíš," zeptal se mírně. „Jenom plýtváš mocí, které máš už tak málo. Prostě vypadni a nech mě, ať si poradím jak umím."

„Posloucháš mě vůbec?" vyprskl Watanu. „Když tě nechám, prostě umřeš. Ani se nepokusíš s tím něco dělat. Protože ses vzdal."

„No a?" Nathan se najednou cítil unavený. „Záleží na tom někomu? A neříkej, že tobě. Pro tebe jsem jenom příhodná schovka."

Přeměřil si Watanua chladným pohledem.

„Staráš se proto, že jsi jsi příliš slabý, než abys existoval bez těla, ve kterém by ses mohl schovat, mám pravdu? Nikdo jiný než já tě nezvládne pojmout, sám jsi to před chvílí řekl."

„To jsem neřekl. Řekl jsem, že takových lidí, kteří to zvládnou je málo. Ale taky jsem říkal, pokud si vzpomínáš, že tvá matka ten talent má. Sice není tak dobrá jako ty, ale jednou už mě v podstatě hostila. Celých devět měsíců."

„Jenže mojí matku má v hrsti ten tvůj Matabu a pochybuju, že by se chtěl podělit."

„Omyl, nemá. Nevím přesně, jak to udělali, ale těm dvěma lovcům, se nějak podařilo ho dostat pryč. Musím uznat, že jsou schopnější, než jsem čekal."

„Dostali ho pryč?" projevil Nathan záblesk zájmu. „A je v pořádku?"

„Snad, hele, měl jsem dost práce tě udržet pohromadě, než tě ten tmavovlasý dostal do nemocnice. Vím, že jsem před chvílí říkal, že doktoři nemají šanci, ale ty mašinky, na které tě napojili mi dost pomáhají. Ani ty ale nebudou stačit, pokud se prostě vzdáš."

„Peter mě dostal do nemocnice? Jak? Myslím, jak se vůbec dostal do toho lesa?"

„A co kdyby ses ho zeptal sám, co? Jo, to bys vlastně musel vylézt z tohohle doupěte. Jít ven a bojovat, místo aby ses schovával pod postelí."

„To říká ten pravý," ušklíbl se Nathan. „Jak dlouho že se schováváš ty? Nech mě hádat, že by třiadvacet let?"

„Já se alespoň nesnažím spáchat sebevraždu."

„A já snad ano? Já asi to Wendigo navedl, aby po mě šlo, ne?"

Watanu i Nathan během hádky vstali z křesel a teď stáli proti sobě, pěsti zaťaté, pohledy zaklíněné.

„Jasně, jen fňukej. Já chudinka ubohá, raněná. Honí mě ošklivé Wendigo. Pomoc! Pomoc!"

„Ty," zalapal po dechu Nathan. „To se necítíš ani trochu trapně? Tys mě do toho navezl! Nebýt tebe, žádné Wendigo by mě nehonilo!"

„Nebýt mě, ani ses nenarodil!"

„Jasně. Že děkuju. Nebo spíš neděkuju. A víš co, trhni si nohou!" Nathan se otočil na podpatku a vyrazil ke dveřím.

„Kam si myslíš, že jdeš?" štěkl za ním Watanu.

„Pryč," odsekl Nathan aniž se otočil.

„Tak leda schovat se do sklepa. Zapomněl jsi, že dveře nejdou otevřít?"

Nathan se zarazil v půli kroku a pomalu se otočil. Ve tváři měl odhodlaný výraz a oči mu plály.

„Když jsem řekl, že jdu pryč, tak jdu pryč," prohlásil pomalu a zřetelně, tónem nepřipouštějícím námitky. „Jestli je tohle místo výplod mého podvědomí, nemůžou mě zavřené dveře zastavit."

Watanu si založil ruce na prsou a vyzývavě se na něj zadíval.

„Opravdu?" zeptal se uštěpačně. „A co s nimi uděláš? Budeš na ně brečet?"

Nathan se pomalu, široce usmál, ale nebyl to ani tak veselý úsměv, jako výraz šelmy, připravené ke skoku.

„Dobře se dívej," poradil mu, otočil se na patě a rozhodným krokem vyrazil k vchodovým dveřím. Jak šel, obraz domu se začal chvět jako horký vzduch nad vozovkou a postupně se z něj začaly vytrácet jednotlivé předměty. Nejprve zmizel nábytek, pak se rozplynuly vnitřní stěny a když vztáhl ruku ke klice, zmizely i obvodové zdi. Dovnitř vtrhlo jasné světlo a pohltilo nejprve odhodlaně se tvářícího Nathana a poté i Watanua, který celý výjev sledoval s nečekaně spokojeným výrazem.