„Tady?"

Nathan poklekl a opatrně odhrnul spadané listí. Pod ním se objevil plochý kámen s vyrytým znamením. Kámen byl částečně obrostlý mechem, ale rytině jako by se rostlina vyhýbala. Nathan pomalu prstem obkroužil vyryté znamení.

„Jako bych z něj něco cítil," řekl zadumaně. „A ten znak přijde povědomý. Celé místo mi přijde povědomé."

„Ano," Nathanova matka poklekla z protější strany, „to je možné. Říkala jsem ti, že jsi jiný. Jsi s tímhle místem spjatý. I když mi to možná nevěříš."

Nathan unaveně zavrtěl hlavou.

„Za poslední dva dny jsi mi toho řekla hodně, čemu se těžko věří," povzdechl. „A nejen ty. Tak co mám udělat?"

„Musíš propojit ty kameny krví," vysvětlovala žena. „Tenhle a ty čtyři po stranách."

„Čtyři po stranách?"

„Ano zlato, podívej. Tady, tady, tady a tady." nasměrovala matka jeho pohled ke čtyřem místům, každé zhruba metr od středového kamene. Nathan odhrnul listí v místech, kam ukazovala. Skutečně tam ležely čtyři další kameny, podobné tomu prvnímu, jen znaky se lišily. Nathan nervózně polkl.

„Takže propojit krví," vymáčkl ze sebe a přejel kameny pohledem. „Jak se taková věc dělá?"

„Musíš nechat svou krev padnout na ty symboly," vysvětlovala matka. „Nejprve na ten prostřední a pak na okrajové. A na obvodu musíš začít tady a jít takhle," naznačila směr proti otáčení hodinových ručiček.

„A slova? Říkala jsi, že jsou k tomu nějaká slova."

„Ano slova. Ta slova jsou ngynxa yentliziyo ilanga inyanga yobusuku ngenxa yosuku oluvulekileyo oluvaliweyo ukuvumela ukuba uhambe kulokho ukulinda"

„Ugh, cože?" vytřeštil Nathan oči. „Nečekáš, že si to budu pamatovat, že ne?"

„Neboj, budu ti předříkávat, jak to bude potřeba," ujistila ho matka.

„Dobře," Nathan přiklekl zpátky ke středovému kameni, z kapsy bundy vylovil zavírací nožík, natáhl dlaň nad vyrytý znak a přiložil k ní čepel. Cítil, jak mu prudce bije srdce. Zavřel oči, ztěžka polkl a chystal se přitlačit na ostří. Náhle ho ale přepadl divný pocit. Odtáhl nůž od dlaně a sevřel ruku v pěst.

„Ne."

„Cože?"

„Řekl jsem ne. Neudělám to. Nemám z toho dobrý pocit." Otevřel oči a podíval se na matku.

„Natty zlato musíš, věř mi," prosila ho Bethy zoufale. „Prosím." Ale Nathan jen zavrtěl hlavou a rozhodně zacvakl nožík.

***

První, co šerif zjistil, když přišel k sobě, bylo že sedí v autě. Neznámém jedoucím autě. Druhá věc, kterou zjistil, bylo, že má ruce policejními pouty připevněné k madlu dveří. Jako by ani tohle nestačilo, vedle něj seděl muž, kterého znal pod jménem Nowonsky a mířil na něj odjištěnou pistolí. Jeho vlastní pistolí. Šerif v duchu zaklel tak barvitě, že by se začervenala i mramorová socha. Opatrně se pokusil zakroutit rukama v naději, že pouta nějak uvolní, ale marně. Jediné co se mu povedlo, bylo upozornit na to, že už je při vědomí.

„Být vámi, tak to ani nezkouším, šerife," poradil mu Peter klidně. „Jen si ublížíte."

Šerif ho sjel pohledem.

„Jako by vám na tom záleželo," sykl pohrdlivě s očima upřenýma na zbraň v mužově ruce. Kdyby se mi podařilo správně vykopnout, mohl bych mu tu pistoli vyrazit. Napadlo ho při tom. To samé ale zjevně napadlo i jeho strážce, protože posunul ruku se zbraní poněkud výš a varovně zavrtěl hlavou.

„Dobrá rada," řekl. „Nezkoušejte žádné hlouposti. I když tomu asi nevěříte, opravdu bych vám nerad ublížil."

„Jistě, proto jste mě spoutali a teď na mě míříte pistolí."

„Vlastně ano," kývl Peter. „Podívejte šerife, já proti vám nic nemám. Jen jste se prostě objevil v nevhodnou dobu. Zrovna teď si prostě nemůžeme dovolit zdržení, které bychom určitě nabrali při složitém vysvětlování situace. Ale věřte nebo ne, my dva nejsme ti špatní. Prostě nedělejte žádné hlouposti a budete v pořádku."

Dokud se vám to bude hodit, projelo šerifovi hlavou. Nejsme ti špatní, jako by už tohle neslyšel nespočtukrát. Raději si tyhle myšlenky nechal pro sebe.

„Jak se zdá, teď máme času dost," řekl místo toho. „Co kdybyste mi tedy tu situaci zkusili objasnit?"

„To bych moc rád, ale pochybuji, že byste mi věřil, kdybych vám řekl pravdu," pokrčil Peter rameny.

„Proč to nezkusíte?" nedal se šerif. Doufal, že pokud se mu podaří toho muže přimět k řeči, přijde na nějaký způsob, jak tuhle situaci zvládnout. Bohužel neměl úspěch.

„Nerad mluvím zbytečně," pokrčil Peter rameny klidně a z jeho výrazu bylo zřejmé, že to je v tomhle směru poslední slovo.

„Ale zatraceně," ozval se najednou Daniel od volantu.

„Co je? Zabloudils?" zajímal se Peter.

„Ne, chytráku. Mladej vyletěl z hnízda. A podle rychlosti, jakou se pohybuje určitě nejde pěšky."

„Klid, jestli jede tou svou rachotinou, o moc rychlejší než pěšky nebude."

„Já bych ho nepodceňoval. Navíc ani moc rychlý být nemusí. Je před námi dost daleko na to, abysme ho hned tak nedojeli," zavrčel Daniel. „Uprostřed města to nemůžu hnát na plnej plyn." Přesto se ale pokusil přidat, díky čemuž vzal následující zatáčku skoro smykem. Peter to naštěstí zjevně očekával, protože se stihl zapřít nohama a ještě volnou rukou zachytil šerifa, které odstředivá síla odhodila přímo na něj. Daniel si problémů svých pasažérů nevšímal. Ba naopak. Následující zatáčku švihl neméně ostře, takže s nimi smýkl pro změnu na opačnou stranu. A rozhodně to nevypadalo, že by chtěl nějak zpomalovat.

Šerif se raději pevně zachytil madla dveří. Pohled mu neodbytně sklouzával k odjištěné zbrani, i přes divokou jízdu setrvale mířící jeho směrem. Byl přesvědčený, že při tomhle rallye je jen otázka času, než ho Peter zastřelí omylem. Víceméně byl zázrak, že se mu ještě nepodařilo.

„Máte strach, že vás zastřelím omylem?" pozdvihl Peter obočí, když si všiml, kam směřuje šerifova pozornost. Šerif polkl hrdost a kývl. Peter se ušklíbl a k šerifovu překvapení bez dalších řečí zbraň zajistil a zastrčil za opasek.

„Lepší? Vážně se vás nesnažíme zabít. Tedy já se rozhodně nesnažím," upřesnil uštěpačně směrem k sedadlu řidiče. „Za Daniela zrovna teď mluvit raději nebudu, ten se nás zřejmě snaží zabít všechny."

„To mluví ten pravý," procedil Daniel mezi zuby. „Kdo nás včera dvakrát málem vyboural, co Pete?"

„No jo, pořád," odsekl Peter. „Jen tak mezi námi, kterým směrem koloušek míří bys dokázal říct?"

„Zatím zhruba severovýchodním, proč?"

„Protože si myslím, že vím kam jede. Taky už jsme tam byli. Jednou dokonce v noci. Co ty na to, hmm?"

Ať už Peter mluvil o čemkoliv, Daniel s ním zjevně souhlasil, protože tlumeně zaklel a i když se to zdálo v městském provozu nemožné, pokusil se ještě přidal. Šerif se zabořil do sedačky a hlavou se mu honily myšlenky o pomíjivosti lidského života. Když se jim navzdory veškeré pravděpodobnosti podařilo vymotat z města aniž by do někoho nebo do něčeho narazili a vyjet na víceméně prázdnou výpadovku, ulevilo se mu víc, než by byl ochoten nahlas připustit. I přes to, že jakmile vyjeli z města, Daniel ještě o něco zrychlil. Naštěstí zanedlouho jízdu definitivně zakončili na lesní cestě, kde se skřípěním brzd zastavili kousek od známého pestře zbarveného Chrysleru.

„Konečná," ohlásil Daniel. „Děkujeme vám, že jste cestovali s naší společností, ale dál už je to možné jedině pěšky." S těmi slovy vycvakl z držáku telefon s navigací a vystoupil z vozu. Peter položil šerifovu pistoli na sedačku a vyklouzl za přítelem. Chvíli něco lovili v kufru auta a když se znovu vynořil v šerifově výhledu, svíral v ruce daleko větší kanon a u pasu měl zatraceně velký nůž. Daniel byl sice vyzbrojen konvenčnější palnou zbraní, ale na zádech měl křížem upevněného něco, co neodbytně připomínalo katanu.

„Jednu dobrou radu zdarma," Peter se sklonil k okénku na šerifově straně. „Nesnažte se chodit za námi. Zůstaňte ve voze. Vytáhněte si okénka a klidně se i zamkněte. Tam venku pobíhají ošklivé a nebezpečné věci a teď nemluvím o nás."

S těmi slovy vtiskl šerifovi něco do dlaně a vyrazil za Danielem, který na něj čekal na kraji lesa. Cestou ještě s kovovým cvaknutím odložil cosi na kapotu vozu a pak už oba muži zmizeli mezi stromy. Šerif opatrně otevřel dlaň a ke svému překvapení zjistil, že to, co mu Peter vtiskl, je klíček od pout.