„Tolik k tomu stvoření, co tu teď pobíhá. Je to srozumitelné?" Daniel dokončil lehce zestručněné převyprávění legendy o Tilijaki a Matabu a obrátil se na Nathana.

„Já nevím, " potřásl Nathan hlavou. „Chci říct, legendu chápu, jen si prostě nedovedu představit, že by to mohlo být skutečné. A i kdyby, co je teda to stvoření zač? Je to Wendigo? Není to Wendigo?"

„Přesně tak," pochválil ho Daniel.

„Cože?"

„Je to Wendigo a není to Wendigo," pokrčil Daniel rameny, jako by tím mělo být všechno jasné. Nathan ten pocit ale rozhodně nesdílel.

„Já myslím, že jsem se musel někde ztratit. Mám pocit, že se neúčastníme stejného hovoru," postěžoval si zmateně.

„Z toho si nic nedělej," ozval se Peter od volantu. „To se lidem při hovoru s Danem stává poměrně pravidelně. Když budeš trpělivý, časem se chytíš."

„Co je na tom tak složitého," nechápal Daniel. „Prostě když si odmyslíme toho ducha, se kterým se Matabu původně spojil, tak nám zbude Wendigo jako vyšité – vyhublá postava, dlouhé pařáty, svítíci oči a sklony krmit se lidským masem. Když k tomu ale ducha připočítáme, dostaneme něco, proti čemu je obyčejné Wendigo roztomilý plyšák. Obyčejné Wendigo je tvrdá bestie, ale dá se zabít, když máš to správné vybavení. Tohle stvoření je jiná liga."

„A nemůžete, já nevím, dostat toho ducha pryč. Jako zrušit to spojení myslím," ozval se Nathan. „Pak by vám zbylo jen to obyčejné Wendigo."

„A jeden slušně nasraný manido, obávám se," doplnil ho Daniel. „Ale možnost by to byla. Každopádně by mohlo být snazší popasovat se s každým zvlášť. Teď už jen přijít na to, jak je od sebe dostat. Co ty na to Pete? Pete?!"

„Co?" trhl sebou Peter, přestal si pohrávat s amuletem od Kamali a chytil volant oběma rukama.

„Co co? Řídíš, nebo přemýšlíš nad nesmrtelností chroustů? Možná tě to překvapí, ale nerad bych skončil v příkopu."

„Promiň, zamyslel jsem se. A v příkopu bys rozhodně neskončil. Už proto, že tu žádný není."

„Takže jsi to hodlal napálit rovnou do stromu? To mě nijak neuklidňuje. Pro tvou informaci, hodlám zemřít v požehnaném věku při souboji s nějakou hodně exotickou příšerou. Například sexuálně neukojenou sukubou. Ne při stupidní autonehodě, protože můj partner se věnuje zenové meditaci místo řízení."

„Buď tak laskav a přestaň vyšilovat, ano. Nechystal jsem se to napálit nikam."

„Já nevyšiluju. Já projevuju starost o své zdraví."

Slibně se rozvíjející výměnu názorů přerušilo rozpačité zakašlání ze zadních sedaček.

„Co je?" houkl Daniel přes rameno.

„To se vážně hádáte?" zeptal se Nathan nedůvěřivě. Peter s Danielem si vyměnili rychlý pohled.

„Já bych tomu neříkal hádka," odpověděl nakonec Peter. „Spíš upřímná diskuse."

„Uvolnění situace," přisadil si Daniel.

„Aha," Nathanova reakce nezněla právě přesvědčeně. „Jestli jste tedy dodiskutovali, můžu se zeptat ještě na něco?"

„Jasně."

„Proč to stvoření, ať už je to cokoliv, jde zrovna po mě?"

„Protože nemá rád studenty medicíny?" navrhl Daniel.

„Já se ptal vážně." Nezdálo se, že by Nathana Danielův nápad pobavil. „Proč mě chce zabít?"

„A proč myslíš, že my to víme?"

„Možná to nevíte přesně, ale mám neodbytný pocit, že máte dost určitou představu," trval Nathan na svém.

„Pocity jsou moc hezká věc, ale na chleba si je nenamažeš," počastoval ho Daniel poučnou průpovídkou. Ze zadní sedačky se ozvalo nevrlé odfrknutí.

„Vyhýbáte se odpovědi a to není pocit," Nathan začínal znít dost rozhořčeně. „Proč mi to nechcete říct? Možná nejsem zkušený lovec příšer, nebo jak si to říkáte, ale je to můj krk, po kterém jde. A když už o tom mluvíme, je to moje máma, koho při tom zneužívá. Nemyslíte, že mám nárok vědět proč?"

Zmkl a ve voze se rozhostilo hutné ticho. Peter najednou věnoval veškerou svou pozornost řízení a Daniel zřejmě objevil něco úžasně zajímavého za oknem vozu. Nakonec to byl ale právě on, kdo nastalé ticho přerušil jako první.

„Máš pravdu, " začal, ale dál se nedostal.

„Ne!" přerušil ho ze zadní sedačky ostrý hlas. Peter prudce dupnul na brzdy a vztekle se otočil dozadu. Pohled, se kterým střetl byl jasně zelený a ledově klidný.

„Tohle. Už. Nikdy. Nedělej."

„Co?" pozdvihl Watanu nechápavě obočí.

„Souhlasím s Peterem," ozval se Daniel. „Úplně mi stačí, že nás málem vyboural sám od sebe, nemusíš mu pomáhat ještě ty."

„Já, jak?"

„Prostě mi příště nějak dej vědět, než se objevíš," požádal ho Peter už klidněji a znovu nastartoval. „Tyhle prudké změny osobnosti mi nedělají dobře na nervy. Co má vůbec tohle tvoje náhlé zjevení znamenat?"

„Tvůj přítel se právě chystal Nathanovi říct o mě," pokrčil Watanu rameny.

„No a?" zamračil se Daniel. „Je to jeho tělo, jestli sis nevšiml. Má právo vědět, že v něm není sám. To přinejmenším."

„Je to jeho tělo, a pokud se dozví, že v něm není sám, je téměř jisté, že mě okamžitě vyhostí," odsekl Watanu.

„A to dokáže?" podivil se Daniel. „Ale i tak. Jeho tělo, jeho volba, ne?"

„Bohužel dokáže," přiznal Watanu neochotně. „Jenže já si nemohu dovolit, nechat se z jeho těla vypovědět. Ještě ne."

„Protože jsi příliš slabý na to, abys něco dokázal bez něj?"

„I proto," Watanu se odmlčel a barva jeho očí na okamžik zamihotala, než se ustálila znovu na zelené. „Hlavně ale kvůli němu," pokračoval. „Ne, poslouchejte, protože už si dlouho kontrolu neudržím," trhl rukou, když se Daniel začal nadechovat k odpovědi. „Jediné co zatím Matabua drží od Nathana dál, je moje přítomnost. Jakmile bych jeho tělo opustil, roztrhá ho na kusy."

„Nepůjde v tom případě spíš po tobě než po něm?" zavrtěl Peter hlavou lehce.

„Ne. Protože na mne se přeci jen musí přichystat. Zato Nathan bude v tu chvíli bezbranný. Půjde po něm, už jen proto, aby se mi pomstil. A taky proto, protože je Nathan jediný, kdo mě dokáže udržet. I takhle zesláblý jsem příliš silný na kohokoliv jiného, možná vyjma Nathanovy matky a ta je teď pro mě nepřístupná." Podle toho, jak se tvářil, se mu tohle nepřiznávalo snadno. Takže to nejspíš byla pravda.

„Manidos," kývl Daniel. „Jenže takhle se akorát přetahujete o jedno tělo, místo abyste spolupracovali. Nebylo by lepší mu přeci jen dát o sobě vědět?"

Watanu zavrtěl hlavou.

„Snad, ale ne teď. Je to příliš riskantní. Prosím." Při tom posledním slově se zatvářil jako by si právě kousl do citronu. A než mu kdokoliv z nich stačil na vyslovenou prosbu odpovědět, zelená v jeho očích pohasla a vládu přebrala zase Nathanova hnědá. Mladík překvapeně zamrkal na krajinu za okny.

„Promiňte," zamumlal omluvně. "Nějak jsem ztratil nit. Co jste říkal?"

„Říkal jsem, že máš pravdu. Měl bys vědět, o co jde," Daniel zabodl oči do vozovky před nimi. „Bohužel ti to teď prostě nemůžu říct," dokončil neochotně.

„Nemůžete, proto, že to nevíte,nebo proto, že nechcete?" přitlačil Nathan. Daniel si skousl ret.

„To je složité. Rozhodně nevím všechno, ale hlavně teď na to prostě není vhodná chvíle. Mrzí mě to, ale není."

Na tohle Nathan neřekl nic, nicméně tiché odfrknutí, které se odzadu ozvalo, jasně naznačilo, že s Danielem nesouhlasí. Znovu se však nezeptal a ve voze se rozhostilo ticho.

„Zastavte mi tady," když míjeli zastávku autobusu poblíž nemocnice, přerušil Nathan náhle své mlčení. Peter pokrčil rameny a zajel ke krajnici.

„Proč?" zajímal se. Nathan popadl svůj batoh a sáhl po dvířkách.

„Protože jedu domů," odpověděl a chystal se vystoupit.

„Počkej," Daniel se otočil a položil mu ruku na zápěstí, aby ho zastavil. „Není to náhodou přesně to místo, ze kterého jsi chtěl za každou cenu vypadnout?"

„Rozmyslel jsem si to. To snad můžu, ne? Nebo mě přivážete k sedačce?" Nathan křečovitě svíral kliku dveří, očividně připravený na to, že se mu pokusí v odchodu zabránit.

„To samozřejmě neuděláme. Můžeš jít kam chceš. Jen nás to překvapilo," Daniel si při pohledu na Nathanův odmítavý výraz lehce povzdechl.

„Jestli na tom trváš, můžeme tě tam hodit. Nemusíš tu čekat na autobus, který pojede bůh ví kdy," nabídl mu smířlivě.