Najít v místní rezervaci pamětníka, ochotného podělit se o nějakou tu legendu bylo jednoduché. Zvlášť, když se ukázalo, že jsou naoplátku ochotni se podělit o různé hmotné statky. Bohužel, o místním Wendigu jim mnoho říct nedokázali.

Nakonec je alespoň nasměrovali k nevelkému příbytku, postavenému poněkud bokem hlavní vesnice. Podle všeho tam měla bydlet místní šamanka, která podle místních měla legend nepřebernou zásobu.

Když se ale přiblížili k obydlí zhruba na pět metrů, Nathan se náhle zarazil, jako by narazil do zdi. Překvapeně o krok ucouvl a nevěřícně se zadíval na zjevně prázdný prostor před sebou.

„Co se děje?" otočil se na něj Peter.

„Nic. Nic se neděje," ujišťoval ho Nathan, ačkoliv bylo zřejmé, že to není pravda. „Jenom, myslím že raději počkám venku. Začínám toho mít dost."

Peter se si ho podezíravě přeměřil, ale než se stačil znovu ozvat, přerušil ho Daniel.

„To je náhodou dobrý nápad," souhlasil. „Jestli ti to tak vyhovuje, samozřejmě."

Nathan se na něj vděčně usmál.

„Perfektně," souhlasil. „Počkám tamhle," ukázal na nedaleký strom a raději k němu rovnou zamířil, zatímco Daniel popadl Petera za paži a nekompromisně ho táhl k chatce.

„Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?" zavrčel Peter k Danielovi.

Daniel se nadechl k odpovědi, ale v tu chvíli se z útrob domku vynořila drobná, svraštělá stařena a probodla je pohledem tak ostrým, až Petera napadlo, že počkat s Nathanem někde bokem není vůbec špatný nápad.

„Vy jste Kamali, že," odhadl Daniel. „Říkali nám, že znáte mnoho legend. Mohli bychom si s vámi promluvit?"

Kamali si založila ruce na prsou a podmračeně si je přeměřila. Skoro se zdálo, že na ně shlíží z výšky, ačkoliv to při jejím vzrůstu nebylo dost dobře možné.

„Nebavím se s kdejakými sběrači senzací," odsekla nevrle.

„Ale to my nejsme," zarazil ji Daniel rychle. „Sběrači senzací, myslím."

„Ne? Dva bílý muži, co rozdávají po celé vesnici dárečky za útržky příběhů? Mě tedy jako hledači senzací připadáte. Jsem možná stará, ale nejsem hloupá ani slepá" dodala s úšklebkem. „A ráda vím, co se ve vsi děje. Kde máte toho třetího?"

„Není mu úplně dobře. Navíc ho legendy zas až tak moc nezajímají, takže se rozhodl raději užít odpočinek na čerstvém vzduchu," kývl Peter hlavou k místu, kde se Nathan opíral o kmen stromu.

Stařena sklouzla pohledem určeným směrem.

„Cha, to věřím, že se mu není úplně dobře," uchechtla se. „Nuž dobrá, možná bych si s vámi mohla promluvit. Pokud ovšem máte něco dobrého na svlažení hrdla. Když mluvím, strašně rychle mi vysychá v krku," s těmi slovy se otočila a zašla zpátky do chatrče. Peter s Danielem si vyměnili krátký pohled a vydali se za ní.

Vnitřek chatky tvořila jedna místnost, zhruba v polovině předělená kožešinovými závěsy. Stěny viditelné části místnosti byly lemovány vyřezávanými totemy a pod stropem bylo rozvěšeno množství různých svazků bylin a podivných amuletů. Uprostřed pak stála hliněná mísa, naplněná žhavými uhlíky, ze které stoupal jemný, zvláštně vonící dým. Na zemi okolo byly rozložené kožešiny. Co bylo v druhé polovině se nedalo určit, i když Peter měl podezření, že to nebude zdaleka tak nativní a domorodé, jako tahle část.

„Na co koukáš mladíku," vyrušila ho Kamali ze zkoumání interiéru chraptivě.

„Dokonalé šamanské doupě," nedokázal si odpustit. „Kolik z toho je tu jen aby udělalo dojem na návštěvníky? Myslel jsem, že se senzacechtivými turisty nebavíte."

Daniel vedle něj překvapeně vyhekl, zato stařena se hlasitě rozesmála.

„Ty si nebereš servítky, co fešáku?" vyrazila ze sebe, když se trochu uklidnila. „Přiznávám, občas se ráda pobavím." Rukou jim naznačila, aby se posadili a sama si sedla naproti. „Tak co vás sem přivádí?" kývla na ně.

„Wendigo. To co žije v lesích nedaleko Charlottesville. Víte o něm něco?"

„Wendigo, hmm. Znám moc pěkné vyprávění o Wendigu, ale je dlouhé a namáhavé," významně natáhla ruku.

Daniel povzdech a vylovil lahev whisky. Stařena ji hbitě popadla, otevřela a s labužnickým výrazem nasála vůni. Pak si lokla a spokojeně mlaskla. „Dobrá značka," pochválila, „kvalitní. Za to si už nějakou tu legendu zasloužíte."

Znovu si lokla a pak se pustila do vyprávění. Mluvila dlouho a na její vyprávění padla značná část lahve. Legenda v jejím podání hodně odpovídala tomu, co jim řekl Watanu, jen byla vyprávěná značně květnatěji a končila v době, kdy Tilijaky přivolala strážního ducha, aby jejího syna zastavil.

„Přivolaný duch s Wendigem bojoval dlouho a tvrdě, ale nakonec se mu ho podařilo spoutat uvěznit hluboko v podzemí, " zakončila Kamali své líčení, zhluboka si přihla a upřela na ně zvědavý pohled.

„Působivé," ohodnotil její vyprávění Daniel. „Proč ale přivolaný duch Wendigo rovnou nezabil?"

„Proč mám dojem, že už jste ten příběh slyšeli?" kontrovala Kamali protiotázkou.

„Protože už jsme ho slyšeli," přiznal Daniel. „Před pár dny. Jen jsme si nebyli jistí, jak moc můžeme vypravěči věřit."

„Buďme upřímní,ty mu nevěříš ani nos mezi očima," zamumlal Peter.

„Protože ani ten není jeho," odsekl Daniel a omluvně se usmál na přihlížející ženu.

„Prostě jsme si chtěli jeho vyprávění ověřit," vysvětloval. „A pokud možno taky doplnit o nějaké ty detaily."

„Rozumné rozhodnutí. A kdopak vám tu legendu před pár dny vylíčil, mládenci?"

„No, to je poněkud složité," zaváhal Daniel.

„Tak já vám to zjednoduším," mrkla na něj Kamali. „Nebyl to náhodou ten chlapec, co na vás teď čeká venku?"

Její dotaz je překvapil nepřipravené.

„Svým způsobem," připustil Daniel opatrně.

„Až na to, že v tu chvíli nebyl tak docela ve své kůži," doplnil Peter. „Vlastně kdybyste se ho teď na to zeptala, nebude vědět, o čem mluvíte."

Stařena vážně pokývala hlavou.

„Jak vidím, o dvojí podstatě svého mladého přítele už víte. Otázka je, kolik toho o ní víte."

„Otázka je, jak o ní víte vy," oplatil jí Peter.

„Neříkala jsem náhodou, že jsem sice stará, ale ne hloupá."

„A já o tom nepochybuji, ale to nevysvětluje jak jste tak rychle zjistila ..."

„Strážní kameny," přerušil ho Daniel mírně.

„Cože?"

„Strážní kameny," zopakoval Daniel. „Tahle stavba je jimi obklopená. Tvoří okolo ní kruh o průměru zhruba pět metrů. Žádný duch je nemůže překročit."

„Tvůj přítel to řekl velice přesně, fešáku," pochválila Danielův výklad Kamali. „A kromě toho mám v rukávu pár dalších triků. Ne všechno, co tu je, je jenom turistická atrakce. Takže nejen, že vím, že ten chlapec je manidos, ale dokonce mám představu o tom jaký."

„Manidos?" zarazil se Daniel.

„Co je to manidos?" přidal se Peter.

„Víte co je to manido?" zapátrala stařena.

„Manido je v indiánských legendách obecně nadpřirozená bytost," odpověděl Daniel.

„Watanu je manido a duch spojený s Matabuem taky. Ale výraz manidos slyším poprvé."

„Manidos je označení člověka, který je nějak ve spojení s některým z našich duchů." osvělila jim Kamali.

„Posedlý?" navrhl Peter.

„Ne posedlý. Posedlý znamená, že bylo spojení mezi člověkem a duchem utvořeno násilně. S Manidos je to jiné. Do vaší řeči by se to dalo přeložit zhruba jako Nositel ducha a je to člověk, který je se svým manido nedílně spojen. Tak jako váš mladý přítel. Jen málo lidí je schopno být manidos. Takový se rodí jeden za generaci, možná ani to ne. Netuším, jak k té schopnosti přišel ten chlapec. On si toho navíc zjevně ani není vědom. Nebo o svém duchovním společníkovi ví?"

„Neví," připustil Peter.

„Ale místní Wendigo není manidos?" ujišťoval se Daniel.

„Ne, tohle spojení je jiné. Manidos žijí se svým manido v jistém stavu přirozené rovnováhy. Ale Matabu nebyl takového spojení schopen. Spojení, které stvořilo Wendigo z této legendy je nepřirozené a je pro oba ničivé. Postupně mění podstatu jak člověka, tak ducha, se kterým se spojil. Deformuje je, aby mohlo dojít k splynutí, které původně nebylo zamýšleno a postupně tak vytváří novou bytost. Šílenou a vražednou a téměř nesmrtelnou."

„To je velmi zajímavé. Netušíte náhodou, proč přivolaný duch Wendigo prostě nezničil? Protože jestli to dobře chápu, tak bude postupem času čím dál tím složitější něco takového udělat."

Kamali pokrčila rameny.

„Kdoví," odpověděla. „Možná protože to Tilijaky nechtěla. Přeci jen Matabu byl její syn. Její jediný syn. Snad doufala, že časem najde způsob, jak ho zachránit. Nebo bylo Wendigo pro přivolaného ducha příliš silný protivník. A nebo je k tomu nějaký úplně jiný důvod." Po rtech jí přeběhl pobavený úsměv. „Proč se nezeptáte přímo jeho?" navrhla.

„Protože je tajemný jak hrad v Karpatech," zavrčel frustrovaně Daniel. „Teď bych ale měl důležitější otázku. Jak místní Wendigo zabít? Bude na něj fungovat oheň, jako na ostatní Wendiga?"

Kamali pochybovačně potřásla hlavou.

„Možná ho zpomalí, ale pochybuji, že ho zastaví. Manido jsou proti našim zbraním víceméně neteční, a dokud bude uzavřen v tělesné schránce Wendiga, bude ho svou mocí udržovat na živu." Jedním lokem dopila darovanou lahev a zdvihla se. „Každopádně bych tu měla něco, co byste mohli potřebovat, pokud proti Wendigu půjdete." Chvíli se probírala amulety a pak dva sundala.

„Tohle je něco podobného, jako strážní kameny okolo mého domu. Není to tak silné, ale zato je to přenosné," vysvětlovala. Mělo by vás to ochránit, kdyby se vás Wendigo pokusilo ovládnout.

Daniel se po amuletech natáhl, ale Kamali sevřela ruku v pěst.

„Ee," zavrtěla hlavou. „Něco za něco. Nějak mi dochází šťáva." Svá slova doplnila významným pohledem k dopité lahvi.

Daniel protočil oči a vylovil další whisky.

„Ta je poslední," upozornil. „A předání pěkně z ruky do ruky."

Kamali se na něj zazubila, upustila přívěsky do jeho napřažené dlaně, popadla láhev a okamžitě se jí začala věnovat. Daniel se na oplátku věnoval podaným amuletům.

„Tu ochranu tvoří ten znak, nebo je nutný konkrétní materiál," zajímal se.

„Znak," zahuhlala Kamali přes hrdlo lahve. „V zásadě byste si to mohli namalovat na čelo, ale takhle je to trvanlivější."

„Chápu. Každopádně díky." Daniel podal jeden z amuletů Peterovi a druhý si pověsil okolo krku.

„Nějaký nápad, jak to stvoření zničit?" zeptal se Peter.

„Je mi líto chlapci," zavrtěla stařena hlavou, „Zeptejte se vašeho malého přítele, nebo spíš jeho manida. Jsem si jistá, že nějakou tu představu má."

„Nejspíš má, ale poněkud se bojím, nechat organizaci téhle akce na něm," zavrčel Daniel. „Každopádně děkujeme za váš čas, Kamali."

„Rádo se stalo," zazubila se stařena a pozdvihla ruku s lahví v pozdravném gestu. „Pokud vás napadnou nějaké další otázky, neváhejte se stavit. Alespoň pokud si podržíte kvalitu pití."

„Budeme na to myslet," slíbil Daniel a, následován Peterem, vyklouzl do čerstvého, chladného vzduchu venku.