„Tak co teď?" zajímal se Daniel, když domanévrovali nepříliš kooperujícího Nathana do pokoje a uložili ho do jedné z postelí. „Podle stavu, v jakém jsme ho našli a podle hladiny opojného moku v lahvi soudím, že se Bambi neprobudí dřív, jak za několik hodin."

Peter pokrčil rameny.

„Napadlo mě, že bys mohl zajet do té rezervace sám. Beztak víš líp, na co se ptát. Já tu zatím můžu počkat s naším kolouškem."

Daniel mrkl na spícího mladíka.

„Myslím, že ne," zamítl Peterův nápad. „Podle toho cos říkal a konec konců i podle toho jak se choval bych řekl, že je vyděšený jako veverka v psinci. Dokud nezjistíme, co se děje, raději bychom se neměli rozdělovat. Návštěva šamana počká."

„Myslím, že bych vám mohl pomoci," ozval se Nathan. Oba muži se prudce otočili a zbraně jim samy skočily do rukou. Mladík seděl vzpřímeně na lůžku, nohy zkřížené pod sebou a pozoroval je zářivě zelenýma očima.

„Vaše zbraně mi nemohou ublížit," sdělil jim klidně. „Maximálně zraníte Nathana a mám takový pocit, že to byste udělali neradi."

„Možná neradi, ale jestli to bude nutné, uděláme to," zavrčel Peter. „Co jsi zač?"

Nathanova ústa zvlnil sebejistý úsměv. „Jsem Watanu, duch lesa, ochránce života a strážce rovnováhy," sdělil jim. „A teď, prosím, odložte ty zbraně a posaďte se. Musíme si promluvit a nemáme moc času."

Peter s Danielem si vyměnili váhavé pohledy, ale pak zastrčili zbraně a usadili se proti Nathanovi. Nebo možná proti Watanuovi?

„Tak mluv," vyzval ho Peter. „Můžeš nám třeba vysvětlit, co se tu vlastně děje"

„Vysvětlím. Musím ale začít příběhem z dávné minulosti," kývl Watanu a přešel do vypravěčské dikce.

„Kdysi, když byla tato země ještě mladá, žilo v této oblasti několik malých kmenů. Čas od času spolu měli nějaký spor, ale většinou žili poklidně vedle sebe a starali se o své. Až do té doby, než se objevil Kitoraka. Kitoraka byl vynikající bojovník, ale jeho srdce prahlo po moci. Vloudil se do přízně náčelníka kmene a když se mu naskytla příležitost, zabil ho a zmocnil se jeho postavení. Pak vedl svůj kmen proti ostatním, vraždil je a zotročoval. Mnozí se mu zkusili postavit, ale Kitokara obětoval krev těch, které porazil, temným duchům a ti jej za to obdařili silou a rychlostí u člověka nevídanou."

„Nech mě hádat," ozval se Peter. „Dary duchů Kitoraku ovládli a přeměnily ho ve Wendigo, takže tu dodnes pobíhá a vraždí pokojné občany Chartottsville."

Watanu se na něj tvrdě zadíval.

„Ne," odpověděl ostře. „A nepřerušuj mě." Pak pokračoval ve vyprávění.

„V té době ještě žádná Wendiga nebyla. Kdo ví, co by se stalo s Kitorakim, kdyby pokračoval ve svém konání. Možná by se skutečně stal příšerou, možná by ho časem temní duchové pohltili. Stalo se ale něco jiného. Tilijaki, ženě zavražděného náčelníka, se podařilo uprchnout s malým synkem do lesů. Kitoraki ji nechal sledovat nejlepšími stopaři kmene, ale Tilijaki byla dcerou šamana a mnoho se od něj naučila a tak se dokázala před pronásledovateli skrýt. Vychovala pak svého syna v muže a naučila ho znát vše, co se sama naučila od svého otce.

Když chlapec dospěl, přijal jméno Matabu a přísahal, že Kitorakiho zničí. Věděl, že bez pomoci z druhého světa svého protivníka neporazí. Aby si byl jistý, že v boji zvítězí, rozhodl se, že místo aby žádal duchy o dar síly, nebo rychlosti, připoutá jednoho z duchů k sobě a využije jeho moc k zabití svého protivníka.

Jeho matka ho prosila, ať to nedělá. Žádný člověk nedokáže pojmout vědomí některého z duchů do své mysli. Matabu ji ale neposlouchal.

Kitoraki zabil mého otce, řekl jí, a teď vraždí naše lidi a jejich krví krmí temnotu. Nemohu jen tak přihlížet. Jsem mladý a silný, dokážu spoutat moc duchů a porazit toho ďábla.

A jak řek, tak udělal. Přivolal mocného ducha a spoutal ho se svou myslí. Pak svou nově získanou moc obrátil proti Kitorakimu. Byla to dlouhá bitva a krutá. Nakonec však Matabu vyhrál. Ostatní kmeny jej oslavovali, jako osvoboditele. Mnoho mu přinesli darů a mnoho žen a dívek vstoupilo v jeho lože.

Jen Tilijaki z povzdálí sledovala svého syna a jen Tilijaki viděla, jak se mění, propadajíc moci ducha, kterého k sobě připoutal. Marně však varovala ostatní, marně žádala svého syna, ať uvolní spoutaného ducha ze své mysli. Nikdo ji neposlouchal a jednoho dne Matabu rozzlobil a obrátil se proti ní. Opět musela Tilijaki prchnout do lesů, tentokrát před vlastním synem.

Ale ostatní měli brzo poznat, co ona viděla už dávno. Matabu nedokázal zcela zkrotit ducha, kterého spoutal a jeho mysl mu pomalu podléhala. Aby získal sílu k ovládnutí ducha, pil Matabu krev šelem a pojídal jejich srdce, ještě tepající, vyrvaná přímo z hrudi kořisti. Ale tím se jen víc a víc propadal do moci toho, kterého se snažil ovládat.

A jednoho dne mu už zvířecí krev nestačila a začal zabíjet lidi. Jeho tělo se změnilo, jeho oči se změnily v oči šelmy. Tehdy si lidé uvědomili, jak slepí byli, ale to už bylo pozdě. Matabu už nebyl více člověkem, proměnil se v to, čemu dnes říkáte Wendigo. TO Wendigo. První ze všech, mocné a vražedné. Vyplašení lidé hledali Tilijaki, aby jim poradila, jak vraždící stvůru zastavit. Tilijaki už tou dobou byla shrbená zesláblá stařena. I přesto se pokusila svého syna, nebo spíš to co se z něho stalo, zastavit. Z vlastní krve a magie upletla pouto, kterým spoutala Wendigo a přivolala strážce, který měl jeho vězení střežit a udržovat pevné."

Watanu se odmlčel a když se znovu ozval, byl je ho opět víceméně konverzační.

„Tolik k legendě. Ten strážce jsem já, ale Tilijakino kouzlo s časem slábne a jak ubývá těch, kteří mě ještě pamatují, slábnu i já a je stále těžší Matabua udržet."

V místnosti se rozhostilo ticho. První ho přerušil Daniel.

„Jak moc se spletu, když řeknu, že zhruba před dvaceti pěti lety se ti drahoušek Matabu poněkud vymknul? Vlastně spíš o něco dřív, ale zhruba před těmi pětadvaceti lety to, řekl bych, dost vygradovalo."

„Ano, tenkrát se mi Matabu téměř vymkl," připustil Watanu neochotně. „Dnes už je jen málo těch, kteří ještě pamatují mou existenci. Nedokázal jsem trvale udržet pouta, která strážila Wendigo v jeho vězení. Občas se mu podařilo uniknout, i když jen jako stín své skutečné podstaty. I tak ale byl schopen zabíjet a s každým mrtvým jeho moc sílila a víc a víc mi unikalo."

„Jak jsi ho tedy tenkrát zastavil?"

„Vytvořil jsem nové poutací kouzlo, které ho uzavřelo zpátky do jeho klece. To kouzlo vyžadovalo velmi pečlivé přípravy a velmi přesné načasování a stálo mě většinu mých sil. Dnes jsem pouhým stínem toho, co jsem býval. A pak si ho jeden hlupák prostě poruší, jen proto, že je nešikovný a prolije krev na tom nejhloupějším místě," Watanu téměř syčel a zelená barva očí doslova plála.

„Dostal co si zasloužil," dodal pak ledově, „ale škoda, kterou spáchal už nejde vrátit zpět. Klec je porušená a je jen otázkou času, kdy ji Wendigo prolomí docela. A já nemám dost sil na to, abych se mu postavil. V podstatě jsem závislý na tomhle těle, které si většinu času dělá co chce. Je to potupné, ale já, kterému nosili oběti, já který se proháněl volně lesy a překypoval silou, musím žádat o pomoc párek obyčejných lidí."