Stáli již před výcvikovým centrem a celým táborem, moderním táborem. Teda aspoň někteří tomu tak říkali.  Kara byla vděčná Lucasovi, že jí byl ochotný doprovodit a přivést zpět. Ale pořád litovala toho, co učinila. Vůbec nikdy by jí nenapadlo, že když půjde Tony pro pomoc, už se nevrátí. Dobré bylo, že měla aspoň nějakou tu naději. Pan Corwin dokonce zrušil úklid výcvikového centra kvůli této vážné situaci, což Karu potěšilo. Bohužel na nikoho skoro nereagovala, natož na Lucase. Dost ho to štvalo. Uvědomoval si totiž, že jí na Tonym dost záleží. Snažil se to snést, ale čím dál tím víc na to myslel, tím to bylo pro něho horší. Ne, že by chtěl Tonyho zabít, to v žádném případě. Jenže v něm propukla žárlivost, se kterou i nenávist, která se nějakým způsobem rozšiřovala.

Kara seděla na tentýž místě, kde sedávala pokaždé s Tonym. A to na pahorku. Pořád to nemohla, jakýmsi způsobem vypustit z hlavy. Ale kdo by to z ní vypouštěl, že ano?  Už jí začínaly chybět ty jeho vtipy nebo chytré řeči, se kterými na sebe dokázal upoutat její plnou pozornost. Stalo se to včera, měla důvod mít ještě naději, že se všechno změní. Bude to jako dřív.

„Můžu si přisednout?" optal se s kouzelným  úsměvem na tváři Lucas. Kara souhlasila, ačkoliv na povídání si neměla zrovna náladu.

„Hele, nemysli tolik na něho, zabíjíš se tím," svými prsty ukázal úvozovky, aby bylo jasné, že to bylo jen prosté přirovnání.

„Víš, ono to tak snadno nepůjde. Já asi radši řeknu panu Corwinovi, že chci uklízet. Aspoň si pročistím hlavu," rozmyslela si nakonec, neboť se nudila a snění o něm by jí dozajista nepomohlo.

Nemluvně odešla, Lucas se jen koukal jak rychle mizela do výcvikového centra. Jakmile uviděla pana Corwina, došla za ním. Domluvila se na velkém úklidu. On to s údivem odsouhlasil. Místnost byla teď docela tmavá, poněvadž se nesvítilo. Nebylo možno rozpoznat nějaké malé předměty, které se tam nacházely. Uchopila smeták, protože už chtěla začít, jenže se stalo něco neobvyklého. Uslyšela křik, načež se šla kouknout ven, co se právě děje.

Bylo to hodně velké, milé překvapení. Byl to Tony, jenže nevypadal zrovna nadšeně. Prvně ukazoval nějaké znaky, čímž se snažil naznačit, ať jde dolů. Ona to pochopila asi tak na popáté. Venku už na ní čekal, plný stresu a strachu. Ale proč? To sama nevěděla, ale už teď jí došlo, že to nevěstí nic dobrého.

Obloha byla nádherně modrá, bez jediného mráčku, tráva byla zářivě, mentolově zelená. Kara prostě neměla ponětí, oč tu jde. Nevypadalo totiž, že by zde někomu nebo něčemu hrozilo nebezpečí.

„Co se děje, Tony?" byla šťastná, že se vrátil. Ale teď chtěla řešit něco jiného. Už pohled na Tonyho jí děsil.

„Já... My... Nejsme jediní, kteří v téhle krajině jsou," koktal, až ze sebe nakonec dostal dost důležitou informaci.

„Co?" odpověděla jednoslovně. Vždycky žila v tom domnění, že tu zde byli jen oni, ne někdo jiný.

„Ano. Neviděl jsem jim přímo do očí, ale něco chystají," nebyli zrovna v nejlepší situaci. Hlavně Kara to snášela ze všech lovců nejhůře. Zaprvé, byla tu jen jediná lovkyně. Zadruhé, nejprve se ztratil Tony, pak o den později zjistili, že se v okolí nenachází jen oni. Ale někdo, kdo určitě nebude zrovna přátelský.

„Jsme v háji," dodala s kyselým výrazem ve tváři. Začalo jí neustále překvapovat, kolik zde bylo nebezpečí, různých překážek a čehokoliv jiného.

„Nejsme, neboj se. Dobrá, tak jsme. Počkat, kde máš toho pejska, co jsme ho našli v lese?" přiznal pravdu a zeptal se ještě na něco, co ho zajímalo.

„No, měl by být u nás doma," vyjádřila se jednoduše a srozumitelně. Nedošlo jí, proč se ptá. Ale Tonymu věřila, takže se nebála, že by tuhle informaci využil.

„Dobře," vynasnažil se a trochu se pousmál, i když to nebylo ono. Šlo poznat, že to bylo nucené.

Najednou se rychle rozeběhl k jejich domu. Než se stihla vzpamatovat, už tam Tony dávno stál. V místnosti bylo pusto prázdno, postele nebyly uklizené a nic nebylo na svém místě. Velkou část místnosti tvořila skříň, v níž měli svoje cenné věci. Když se tam podíval, nebyly po nich ani stopy.
Kara chodila pořád za ním. Netušila, co tímto chce dokázat. Jestli je to má zachránit.

„Co to děláš?" jako střela se na ní otočil a pohlédl jí do očí.

„Mám takový pocit, že tu někdo byl...," vylezlo z něho.

Kaře v tu chvíli docházelo, že tady nebyl pejsek, kterého našli spolu s Tonym.

„Není tady Color!" vykřikla po domě. Nebylo jí jasné, jestli to byl vtip a Color se jen někde schovával či jestli ho vážně někdo unesl. Bylo více možností.

„Počkej, ten pes se jmenuje Color?" vyjeveně na ní zíral, potom se mu tvář změnila do upřímného úsměvu. To jméno mu přišlo směšné. Kara zase měla tu tendenci mu jednu vrazit, bohužel teď nebyl ten správný čas na to někomu ubližovat. Spíše pomáhat.

„Nemyslím si, že je dobrý nápad to řešit," odbila ho, bez ohledu na to, že jí potom mrzelo, co mu řekla.

„Jestli se vážně ztratil můj jediný společník, jehož jsem milovala, tak je to hodně blbý," a začala se rozhlížet po domě. Nechtěla se tolik stresovat, nýbrž najít svého malého psího přítele, ke kterému teď cítila opravdu velkou lásku.

„Určitě ho najdeme, neboj se," ujistil jí.

Hledala tam, kde si myslela, že by mohl být. Když se na ní člověk na první pohled podíval, viděl, že jí teklo strašně moc potu po obličeji. Byla unavená, přitom i vystresovaná zároveň. Stalo se tolik strašných věcí najednou. Každopádně zjistili, že nejenže nejsou v téhle krajině samotní, ale ještě se jim ztratilo něco, co hlavně Kara nadevše milovala. Tonymu to tolik hrozné nepřišlo, neboť s pejskem Colorem neměl takový vztah jako jeho kamarádka. Ale i tak trpěl. Když už si vážně začali myslet, že pejsek se nenajde, vyběhl z nějaké uličky, vletěl přímo do místnosti a shodil Karu, jelikož byl rád, že jí může zase vidět. Tím pádem, když už měli i pejska, rozhodli se začít jednat. Bylo to na místě, protože nevěděli, zda na ně ti cizí lovci nezaútočí. Ano, byli to také lovci. Akorát nebyli zrovna přátelští, o tom už věděl své Tony, který ty zlé lovce viděl. Měl veliké štěstí, že si ho nevšimli. Zmínil se o nich, když se ho Kara ptala na to, jak vypadali. Popsal je jako pomstichtivé, plánující lovce s černým oblečením, které mu připomínali vránu či havrana.

V někom to nemuselo vzbuzovat strach, avšak v Tonym a Kaře ano. Podivné bylo, že zrovna v Lucasovi ne. Všichni to začali řešit tím, že se připravovali na případný útok. Někteří lovci byli též na hlídce, i když třeba nechtěli. Lucas k nim přilezl, když nemilosrdně plánovali, co se bude dít a tak dále, se svým názorem.

„Já myslím, že bysme to měli zatím nechat být," řekl s velkým kusem sebevědomí. Šlo to na něm hned rozpoznat, že pro něj není problém se o názor podělit s ostatními lovci.

„A proč bychom to měli nechat být? Jde nám o život, nejde jen o maličkost," hodil na něj naštvaný pohled, v domnění, že si to rozmyslí.

„Třeba se nechovají tak, jak si myslíš," odvážně namítl. Tonyho už to začalo štvát a Kara věděla, že z tohohle určitě nic dobrého nevzejde.

„Tak tys je určitě viděl, že? Hele, strč si ty svoje názory někam, kdyby aspoň byly trochu rozumný," poklepal si na čelo, následně odešel řešit tenhle dost akutní problém.

„No, to se ti teda povedlo," chvilku se na Lucase dívala, a pak vyslovila jedinou, docela pravdivou větu, s níž odešla směrem za Tonym.