„Ano, chtěli jsme tě jen chránit. Určitě bysme ti to někdy řekli,” řekl upřímně Tony, Jonas to na jednu stranu chápal, ale na druhou stranu si myslel, že jako bráchové si budou říkat všechno.

„Hele, radši se už o tom nebavme. Nechám to být, nechci tady zase nějakou hádku. Nechám si to projít hlavou,”  odvětil Jonas a odkráčel na chvíli pryč. Bylo to jasné, proč to udělal. Beztak ho to trochu naštvalo, jenže o další spory či hádky nikdo nestál. Stejně by to tu situaci nevyřešilo.

Kara se na něho s velkým neštěstím podívala, vysvětlila mu, že zajde pro led, který mu dá, aby se ta tvář alespoň trochu uzdravila. Došla do jídelny, kde bylo na tácech už položené jídlo. Chtělo se jí zvracet, poněvadž dost dobře věděla, co bylo v něm. Zvířátka, ta ubohá zvířátka. Radši hned začala myslet na něco jiného, vešla dozadu, kde byla docela velká kuchyně. Rozvítila si světlo, načež začala prohledávat mrazák, který tam byl. Zvláštní, byl tam jen jeden nakřuplý led, avšak muselo mu to stačit.

„Tady máš led a šátek,” šátek mu podala proto, aby si do toho mohl dát onen led. Napomáhal k tomu, aby ho nemusel držet v ruce, jelikož byl nesmírně ledový. Led mu dala do toho, poděkoval, byl nesmírně vděčný za takovou pomoc.

„Vidíš, takhle to dopadá; kdyby jste se už předtím s Lucasem nechali, třeba by se to nestalo,” začala mluvit její názor na to, co se stalo. Byla klidná, i když by ho nejradši seřvala. Ale nebyla taková, věděla, že by to k ničemu nevedlo. Spíš naopak.

„Já vím, jenže Lucas…,” nestačil dopovědět a Kara ho přerušila.

„Nevymlouvej se na Lucase, můžete za to oba,” řekla mu narovinu, bylo zbytečné něco takového tajit. Jakmile to slyšel, zamyslel se. Dost dobře chápal, co tím myslela. Avšak k srdci si to nevzal.

Nicméně chvilku si tam ještě povídali, a pak přišel Jonas s tím, že by si udělali takový výlet, ačkoliv by neměli. Kara nejprve nesouhlasila, jelikož nechtěla mít problémy, ale potom si to nakonec rozmyslela. Jeho nápad byl takový, že by přespali z jednoho dne na druhý v lese. Koho by to nebavilo, že? Všichni už věděli o lovcích, jenže taková věc je nezastrašila. Nejprve tedy ano, avšak teď si z toho nic nedělali. Kara byla po boku dvou zdatných mužů, takže se jim snažila důvěřovat. Tentokrát byla ráda, že zde nebyl Lucas. Nesnášela hádky, které probíhaly mezi nimi. Bylo to jako boj na život a na smrt.

Sice ještě nebyl večer, avšak nápad se jim líbil natolik, že si sbalili ty nejpotřebnější věci a vydali se mnohem dříve. Tímto výletem chtěl Jonas svému bráchovi ukázat, jak ho měl rád. A navíc díky němu mohl zapomenout na tu rvačku. I když jen na ten jeden jediný den. Pro někoho to mohlo být dost, pro někoho málo.

„Jste připraveni!” zajásal Jonas, který byl celý štěstím bez sebe, že se mohli zase po několika letech vypravit na společný výlet.

„Ano, jsme!” zavtipkoval Tony, kterému se značně začalo ulevovat.

Skoro nic si s sebou nebrali, jen čistou vodu, protože ta podle nich byla důležitější, než-li jídlo. Nicméně se měli druhý den vrátit, proto to nikdo z nich tak neřešil. Proč se jim vlastně Kara podřídila? Chtěla, aby Tony zapomněl na to, co se stalo alespoň na chvíli a více myslel na bratra. Jelikož on nevěděl, co všechno ho zde ještě může čekat. Člověku by se mohlo zdát, že tohle místo je zcela bezpečné. Avšak místo, kde se teď nacházeli bylo pravým opakem bezpečného, vypadalo to jako kdyby se skrývalo pod nějakým pláštěm nevinnosti, aby ostatní přesvědčilo o tom, že se ničeho nemusejí bát.

Cesta jim netrvala zas až tak dlouho, usadili se na zajímavém místě, kde bylo ohniště. Odpočívali tam, povídali si. Prostě se bavili, což bylo dobře. Naproti ohništi stál stromy, jež vypadal poněkud zvláštně, divně. Byla v něm díra, z níž se ozývali strašlivé zvuky. Kara k ní došla, aniž by o tom někomu řekla. Vešla dovnitř a spatřila lovce. Nejprve si myslela, že to byl jejich nepřítel, zlý lovec. Avšak podle obleku jí došlo, že to byl přítel. Bezvládně ležel na zemi, měl krvavou celou ruku, zvedla ho. Držela ho jen za jednu ruku, tu neporaněnou a jenom ho přidržovala.  On nic neříkal, ani nějak nezareagoval. Asi byl rád, že se ho někdo vůbec ujal.

„Jsi v pořádku?” zeptala se ho, načež se posnažila o úsměv. Bohužel v této situaci to moc nešlo.

„Vypadám snad, že bych byl v pohodě?” zabručel, až potom mu došlo, že to bylo špatně.

„Ne, tak promiň, že se ptám,” vyjela na něho taktéž, samosebou to nemyslela až tak zle. Tímhle chováním jí totiž nepomáhal.

Došla k Jonasovi a Tonymu, kteří se tam smáli a různě se bavili. Zakrváceného lovce si všiml až potom, co je vyrušila.

„Našla jsem ho vevnitř toho stromu,” ukázala na něj. Bylo to poprvé, co byla na sebe alespoň trochu hrdá.

„Aha, a co tam dělal?” optal se zvědavě Jonas, v ten okamžik mu dokonce zmizel i veselý výraz ve tváři. Ani lovec, který byl se vší pravděpodobností zastřelen nebyl šťastný, spíše litoval toho, že se do tohoto lesa vůbec vydal.

„Vůbec nevím,” obrátila se na toho neznámého lovce, aby sám řekl, co tam prováděl, anebo jaký měl úmysl. Nebo to byl někdo jiný? To spíše. Kaře hned došlo, že si to neudělal on, ale že jemu někdo ublížil. Aniž by on sám chtěl.

„Nebyl jsem to já. Šel jsem to sem prozkoumat, jenže jsem neměl to štěstí a střelil mě do ruky jeden z lovců. Prvně jsem před ním utíkal, doběhl jsem do této díry, jenže on mě stihl střelit. Měl jsem ohromné štěstí, že mě nezabil. Kdybyste kolem nešli, asi bych už tady s vámi nebyl,” dopověděl, avšak pak si vzpomněl ještě na něco, tak začal mluvit dál. Nikdo ho nepřerušoval, všichni ho jen poslouchali.

„Teda ještě předtím než jste přišli, šel kolem nějaký lovec. Vypadalo to, že patří k nám, ale nepomohl mi. Jen se na mě podíval a odešel,” Tonyho samozřejmě zase napadlo, že to mohl být Lucas. Avšak nechtěl to tady zase nějak rozvádět, proto mlčel. Chtěl zjistit důkazy, zda to, co si myslel, byla vážně pravda.