Po asi pěti minutách se Kara neudržela a rozbrečela se. Nemohla vydržet nosit tolik stresu v sobě. Celá tahle situace se jí zdála hrozná. Proč se to stalo zrovna jim? Co teď budou dělat? Budou mít, co jíst? To se jí honilo hlavou a dalších mnoho otázek, na které nemohla odpovědět.

„Jak se mám asi uklidnit, když tady trčíme a vůbec nevíme, kde jsme? Měli jsme jít radši s ostatními," vyčítala si, pejsek stál u ní. Také vypadal docela hladově. Neměli u sebe vlastně nic, čím by se nasytili. Natož pro nějaké jejich zvířátko.

„Karo, můžu za to hlavně já. Chtěl jsem jít touhle zkratkou. Neměl jsem v úmyslu nás odtrhnout od ostatních. Já, jen... Myslel jsem si, že bude snadné nás odsud dostat," vylezlo z něho nakonec. Kara na něho udiveně zírala, co ze sebe vyklopil. Vypadalo to, že mluvil upřímně, což nedělal zrovna často. Spíše si ze všeho dělal srandu, takže jí tohle mile potěšilo.

„V pořádku, nějak se z toho dostaneme," tentokrát už nebyla tolik hysterická. Uklidnila se. Měla radost, co právě Tony vyslovil. Pořád měla obavy, avšak hezké v ní teď převládalo.

Jakmile to dořekla, sedla si na pařez, který tu nehybně stál. Byl tu asi jediný, tedy aspoň žádný jiný nebyl v dohledu. Protože všechno pokrývali obrovské, hubené stromy. Tony si rozhodl učinit to samé. Neměli zatím žádný nápad, jak se z této šlamastiky dostat. Ale měli sebe, což je v některých případech lepší. Pejsek přiběhl k nim, nebyl vycvičený, ale asi se mu zalíbil Tony, poněvadž cupital neustále za ním.

*************

Začalo se stmívat, oba dva lovci byli neustále na stejném místě. Bez žádné techniky či něčeho, co by jim dokázalo přivolat pomoc. Kaře už začínala být zima, proto sebou cloumala ze strany na stranu. Nikdo z lovců neuměl udělat oheň. Proč? Nikdy se to neučili, ačkoliv zrovna tohle by jim v některých situacích pomohlo více než umět střelit například nějakou kočkovitou šelmu, potulující se kolem.

„Tady je strašná zima. Nechceš vážně zkusit nějak zavolat pomoc?" zkusila se ho zeptat.

„Až ráno, tohle by bylo moc riskantní. Nechci tě tady nechat samotnou," odvětil mile a pousmál se.

„Neznamená, že když jsem holka, nedokážu přežít v lese," namítla, to Tonyho trochu udivilo. Někdy se Kara chovala jako typická holka, někdy zase jako odvážná lovkyně, kterou nic nezastraší.

„Ehm, dobrá. Ale dávej si na sebe pozor, budu se snažit přijít, co nejdříve," odkašlal si a se strachem o její bezpečí zmizel asi za minutu v onom lese.

„Tak co tady budeme dělat... No, nedala jsem ti jméno," nadhodila a uchetla se. Pejsek seděl šťastně v její náručí, kde se určitě cítil v bezpečí. I když v tomto okolí nebylo nadarmo říkat, že je bezpečno.

„Budeš třeba Color," napadlo jí, hezky se na hafánka usmála a pohladila ho po ocásku, se kterým vesele pohyboval.

Položila ho na zem, měla k tomu totiž pádný důvod. Cítila, že je v okolí někdo další, než-li jen ona sama se svým mazlíčkem.
Vytáhla luk s šípem. Ruce se jí silně třesaly, bohužel tu neměla nikoho, kdo by jí teď pomohl. Trochu litovala toho, že nechala Tonyho odejít samotného a radši ho neposlechla. Sice tyhle situace prožila již několikrát, ale pořád to pro ní bylo jako poprvé. Hleděla, otáčela se, ale nic. Co to mohlo být? Nebyla to nějaká šelma, která jí chce sníst? Netušila. Obávala se ale toho, že to nepřežije. Nikdy sama nelovila. Vždycky jí proto pomáhal Tony, nebo někdo jiný lovec. Byla to pro ní taková výzva. Color vůbec nevěděl, o co jde. Bylo to zvíře, takže od něj neočekávala nějakou pomoc.

„Karo? To jsi ty?" optal se ten někdo, načež jí zaklepal na rameno.

„Lucasi!" vyjekla šťastně, přitom si i oddechla. Protože to nebyla žádná zvěř, svůj luk a šíp schovala.  Potom si vzpomněla na Tonyho, jehož úkolem bylo přijít pomoc. Ale vždyť pomoc přišla pro ně, bylo to tím pádem úplně zbytečné.

„Tony šel pro pomoc. A co tady vlastně děláš?" řekla trochu smutně, čím se rovnou zeptala trochu zmateně na další ze svých otázek.

„Vážně? To podle mě není zrovna nejlepší nápad. V lese se potulují různé šelmy a kdo ví co ještě. I když má nějakou tu praxi v lovení, mohlo by se mu něco stát," vypravoval chytře. Ale měl pravdu. I Kara si to myslela. Přece jenom byli teprve začínající lovci. Lucas již pokročilý. Nebylo to tedy zrovna nejlepší řešení. Čímž jí i naskočilo, že jí Lucas neodpověděl na tu druhou otázku.

„Máš pravdu. Tebe sem někdo pro nás poslal?" optala se znovu, tentokrát ale očekávala odpověď.

„Ne, chodím na toto místo často. Nevěděl jsem, že jste zde. Ale jsem rád, že jsem vás nebo spíš jen tebe našel," pořád stáli s Karou u sebe. Color s radostí běhal z místa na místo.

„Zvláštní," promluvila po chvilce ticha. Obloha už byla poseta miliony hvězd, které zářily na noční obloze. Byla to nádherná podívaná. I když Lucas, Color a Kara chtěli už odejít, mysleli pořád na Tonyho, se kterým to vypadalo dost špatně. Ještě se nevrátil. Nebylo po něm ani stopy. Kara se už zase začínala bát. Byl to její dlouholetý kamarád a nerada by o něho přišla. Jen díky tomu, že šel pro pomoc.

„Měli bysme už jít, Tony se vrátí, uvidíš," uklidňoval jí Lucas, po asi deseti minutách rozhodování, zda mají jít či ne, nakonec souhlasila pro odchod. Cestou do jejich tábora snila o tom, že se Tony vrátí. Třeba si jen někde dal pauzu nebo lovil zvěř. Napadali jí různé možnosti, jen ne smrt, kterou by si v žádné okolnosti nepřipustila.