„Zbabělec,” Jonas ho tak označil, aniž by se bál toho, že dostane vynadáno. Tony ho hned začal propalovat pohledem, kterým mu naznačil, aby si něco takového odpustil.

„Bojí se ukázat,” dodal ještě Jonas, čímž Tony usoudil, že to jaksi nepochopil, protože si dál mlel své.

„To možná, avšak dle mého je na nic řešit lovce, který nás skoro napadl. Ale bude lepší, když vážně něco začneme dělat. Jinak dopadneme jako pan Corwin a ostatní,” Tony uvažoval dobře, jeho úvahy obvykle byly smysluplné a každý si z nich mohl něco vzít. Ač například Jonas, anebo Lucas toho nebyli schopní. Jeho bratr byl prostě jiný, takže se dalo čekat, že s jeho názory tak nějak nebude souhlasit. Tedy s tímhle vcelku ano, ale Jonas měl pocit, že se tímto povyšuje nad druhé, což by byla špatná vlastnost. Jenže Jonasovi to tak jen přišlo, přitom to vůbec nebyla dobrá domněnka.

„Taky si myslím,” Percy vzal kousek odvahy a podpořil ho, za což byl Tony tuze rád. Kara mlčela, avšak měla k tomu pádný důvod.

*************

Tony už byl vzhůru, bylo tak kolem páté hodiny ranní. Nechtěl si nějak přispávat. Jen tak si sedl na zelenou trávu před jeskyni a pozoroval fascinující okolí, o kterém ale věděl, že nebylo tak mírumilovné, jak se může zdát.

„Dobré ráno,” popřál mu Percy, jemuž bohužel dobrá nálada zmizela tehdy, když ho začala ukrutně bolet noha, na níž měl zranění, jež vypadalo nehorázně ošklivě.

„Stalo se něco?” Tonymu se nedostalo odpovědi, jelikož Percy se na nic nezmohl, proto na nohu ukázal. Každopádně doufal, že to jeho kamarád pochopí, aniž by mu to musel nějak dlouze vysvětlovat.

„To si ze mně děláš srandu, proč sis to nenechal vyléčit?” řekl se zármutkem Tony, jemuž až teď tak nějak docházelo, že byl na tom Percy poněkud hodně špatně. Což jim trochu kazilo jejich skvělý plán. Tony si čím dál tím víc začal uvědomovat, že jim zbývají jen dvě možnosti. Buď by nechali Percyho zde samotného s tím, že si poradí. Bylo to docela riskantní, ale v tuhle chvíli to bylo přijatelné, ačkoliv ne pro každého.

Pak zde byla ještě jedna možnost, s níž souhlasila i Kara. Museli by s Percym zůstat a až by se vyléčil, vyrazili by.

Tony obě dvě verze řekl Percymu, kterému se spíše více zamlouvala ta první. Divné, že? Nechtěl ale, aby jeho kamarádi byli v maléru, z něhož se nedá vyvléct. Mohli by za to i pykat.

„To nemyslíte vážně? Že ne?” pustila se do toho Kara, která přišla za nimi před chvílí. Zdálo se jí, že bylo neskutečně sobecké ho zde nechat samotného.

„Já jsem mu dal na výběr, byla to jeho volba, takže má smůlu. Já bych ho jinak vzal,” odvětil klidně Tony, aniž by mu docházelo, jak se může cítit. Kara byla asi jediná, která mu jako kdyby viděla do jeho zraněné duše.

„Ach jo, dobře,” poddala se jim Kara, jenže z toho všeho neměla dobrý pocit. Pamatovala si, jakto dopadlo minule, když jí neposlechli. A taktéž toho litovali, avšak bylo vidět, že se z toho asi nepoučili.

Kara za ním ještě naposledy došla a kamarádsky ho objala, načež se na ní Percy mile usmál. Nicméně když odcházela, vzpomněla si na to, že mu nedala ještě jednu věc, která by mu mohla pomoct. Byla to vysílačka. Nejprve jí nechtěl ze skromnosti příjmout, jenže Kara stále neustupovala. Proto si ji nakonec vzal, ač si myslel, že ji nebude v žádném případě potřebovat.

************

Zatímco tam Percy ležel v bolestech, Kara, Tony a Jonas šli hledat lovce. Bylo možné, že taky žádné nenajdou. Nevěděli totiž, zda vůbec ještě někdo ten masakr přežil.

„Hele, možná, že jsme ho tam neměli nechat samotného,” ozvala se starostlivá Kara, které na něho celou cestu myslela. Hlavně z toho důvodu, že nevěděla, zda nemá nějaké velké potíže.

„Klid, on to zvládne. Je to přece chlap,” řekl hlasitě Jonas, jemuž bylo očividně jedno, že je mohou kvůli jeho pořvávání slyšet lovci. Ano, byla to malá pravděpodobnost, ovšem nemohli dělat, jakože nic.

Jediný, kdo mlčel, byl Tony. Dokud tedy nespatřil lidskou postavu, která ležela v docela vysoké, zelené trávě. Hned se k němu rozeběhl. Doufal v to, že by to byl další jejich přítel lovec, jehož někdo ošklivě zranil.

Kara nehybně stála na místě, stejně tak jako Jonas, který se neodvážil udělat jediný krok. Radši tam Tonyho nechali běžet samotného, i když jim na něm záleželo.

„Vstávej! Vzbuď se!” ječel na toho dotyčného Tony. Aniž by si uvědomil, co vůbec dělá. Jakmile se na něj koukl pozorně, uviděl znak, který patřil zlým lovcům. Znamenala to - past. Dotyčný hned otevřel oči a hned zareagoval tak, že ho kopl do jeho intimních partií. Tony se složil k zemi a už se srovnával s tím, že umře. Jenomže Jonas ho nehodlal nechat na holičkách, takže se na toho dotyčného přiřítil z druhé strany a svalil ho k zemi.

„Nechte mě! Vzdávám se!” pověděl onen lovec, jenže Tony ani nikdo jiný mu nevěřil.

„Nevěřím,” vyslovil Tony, načež se podíval na Jonase, jež mu náhle zarazil šíp do zad. On se svalil na zem, nechali ho tam na pospas smrti. Nicméně Kara nakonec přiběhla k nim, měla z toho docela smíšené pocity. Radost i smutek. Byla šťastná i nešťastná.