Jakmile pan Corwin naznačil, že už mohou běžet, učinili tak.
Běželi do lesa, ve kterém bylo spoustu vysokých stromů, takže se tu mohl kdokoliv ztratit. Tak se taky párkrát stalo, proto se doteď někteří lovci bojí do tohoto strašlivého lesa vstoupit.
Každopádně Tonymu už asi po pěti minutách začal docházet dech, i když měl docela dobrou kondičku. Bohužel dneska se mu moc nedařilo. Asi za to zase a znova mohla ta jeho lenost, za kterou se v žádném případě nestyděl, spíše se jí ještě chlubil. Jako kdyby to byla nějaká opravdu dobrá vlastnost.

„Co je s tebou?" nadhodila Kara a docela smutně se na něj koukla. Někdy se i koukla kolem, jelikož nechtěla, aby se kvůli jejich nepozornosti něco stalo.

„Ale nic," odpověděl udýchaně a mávl rukou, jako kdyby mu to bylo úplně jedno. Svým způsobem to tak i vypadalo.

„No, dobře," Kara vytáhla svůj luk i šíp. Důkladně se připravila, aby na něco důležitého nezapomněla. Tony tentokrát nic nevytáhl. Buď byl naštvaný, anebo se ze sebe zase snažil udělat chudáčka, což ona nesnášela.
Svýma silnýma, hnědýma botama šlapala do mechu, do něhož když vkročila, byl nehorázně měkký. Tyto mechy také patřily mezi ty nebezpečné, ačkoliv vypadaly bezbranně.

„Musíme jít zrovna tudy?" zeptala se Kara, která si myslela, že zrovna tato zkratka nebyl zrovna nejlepší nápad.

„Ano, neboj se, nic se nestane," Tony si snažil hrát jako vždycky na odvážného, což mu šlo, ale v některých případech to bylo poněkud absurdní. Když zrovna Kara dost dobře věděla, že byl Tony strašpytel, vydávající se za odvážlivce.

„Jo, jasně," dodala, už docela naštvaná z jeho chování. Choval se jako král, jemuž patří celé okolí. Ale nebylo tomu tak.

Naštěstí travnatými, zelenými mechy prošli bez problémů. Tony se usmíval od ucha k uchu, že mu konečně něco vyšlo, naopak Kara byla docela zklamaná. Ne, z toho, že jí neposlechl. Spíš kvůli tomu chování k ní.
Vlasy jí padaly do jejích tmavě modrých očí, lezlo jí to na nervy, proto si je nakonec byla ochotná dát za uši. Jejich poklidnou cestu, však vyrušil trochu zvláštní zvuk, oba dva zbystřili. Bylo to zajímavé, jak teď drželi při sobě, ale jakmile jim nešlo o život, bylo to zase jako předtím. I když se dokázali usmířit, jen jim to nějakou dobu trvalo. Což nebyl problém jen jejich, ale i ostatních lovců v jejich okolí.

„Možná, že jsme neměli jít tou tvou zkratkou. Třeba by se tohle nestalo," vylezlo z ní, nebyla teď ani moc naštvaná. Spíš se Tonymu snažila dokázat, že měla zase jednou pravdu.

„Ty to chceš řešit zrovna v tuhle blbou chvíli? Já za to navíc ani tolik nemůžu, neměla jsi mne poslouchat," výmluvy byly zrovna to, co jí dokázala zmerčit ihned náladu. Nejenom že to byl jeho nápad, ještě se vymlouval. Kara už na poslední jeho vymlovačnou větu radši nereagovala. Věděla, že by to asi nedopadlo zrovna dobře.

Šustění listů až po tajemné zvuky v nich vzbuzovalo hrůzu. Nebylo to poprvé, co udělali něco, čeho jakýmsi způsobem, potom litovali.
Kara se přiblížila k tomu zvláštnímu zvuku, který vycházel odněkud z tohohle okolí. Prošla keřem, jež jí bránil projít a se strachem, že zemře, do něj vešla. Chvíli bylo ticho. Tony se už začal obávat toho, proč jí tam pustil. Měl to být on, ne jeho kamarádka.

Sedl si na pařez a snažil se vstřebat, co se stalo. Tedy ještě se vlastně nic nestalo, ale měl takové tušení, že Karu sežralo nějáké zvíře.

„Tony, bylo to jen štěně," ozval se najednou dívčí hlas, byla to Kara. V ruce držela malého flekatého pejska. Byl sice trochu vyděšený, avšak zároveň byl rád, že ho někdo našel.

„To byl pes?" udivil se, načež zakoulel očima.

„Ano," zasmála se, i když zrovna se to zrovna v téhle situaci nehodilo. Přesto smích nemohla zadržet a radši to ze sebe vypustila.

„Fakt vtipný," tentokrát zareagoval docela dost naštvaně, ale moc se mu nedivila.

„Já si toho pejska asi nechám, nechci ho tady jen tak nechat," vylezlo z ní, čímž cukla malinko koutkem na náznak úsměvu.

„Jako vážně? A co na to řekne pan Corwin, podle mě by se mu to vůbec nelíbilo," už to ale řekl více klidněji, než předtím.

Pejska, který ještě zatím neměl jméno, držela Kara pevně v náručí. Někdy si ho i pohladila, byl hodný. Čekala totiž, že se bude zatoulaný pejsek chovat hůře, ale ne. Asi byl spíše rád, že si ho někdo všiml a našel ho. Navíc byl předtím spíše vyděšený než naštvaný. S ocáskem pohyboval ze strany na stranu, jazyk mu visel z jeho malé tlamičky. Na zádech měl hnědé puntíky, které ho dělaly něčím zajímavým. Tedy alespoň Kara si to myslela. Tonyho se radši neptala. Už teď vypadalo, že nechce pejska zachránit. Nevěděla, zda je to kvůli průšvihu nebo jen kvůli tomu, že nechce mít spoustu ještě dalších jiných starostí.

Nakonec však Tony souhlasil, pořád měl sice nějaké ty pochyby, ale podřídil se. Bylo mu i trochu líto onoho pejska. Bůh ví, co by se s ním stalo, kdyby ho tam nechali na pospas jiné zvěři.

„Zatím jsme nechytili vůbec nic. Jen jsme našli pejska, což nám v téhle chvíli moc nepomůže," řekl svůj názor Tony a opřel se o veliký strom.

„Máš pravdu, ale alespoň něco si odneseme," odpověděla s velkým nadšením. Až jí šli vidět jiskřičky v očích.

Rozhlasem se znovu ozval hlas pana Corwina. Byl slyšet jen málo, poněvadž odtud byli hodně daleko.  Nebyl šťastný, právě naopak. Byl dost naštvaný. Nicméně, když to uslyšeli Kara s Tonym, vystartovali k výcvikovému centru. Samozřejmě s pejskem, jehož měla v náručí.

„Já už nemůžu," zařval Tony ze všech sil a zastavil se.

„Už zase! To máš z toho neustálého jezení sladkostí," dodala, Tony si jen poklepal na čelo.

„Tony, máme problém a hodně velký," vyslovila ve strachu Kara, která stála uprostřed dvou stromů.

„Co je? Co se stalo?" také ho to shodou okolností vyděsilo, každopádně ještě vůbec nevěděl, o co půjde. Jen k ní došel, snažil se vstřebat informaci, kterou teď uslyšel.

„Nevím, kde jsme. Nikdy se nám to nestalo. Co teď budeme dělat? Pan Corwin se bude zlobit a...," nestihla dopovědět, protože jí přerušil Tony, s nímž to také trochu otřáslo. Ale s Karou více.

„Uklidni se, tímhle nic nevyřešíme," poněkud vynervovaný vyslovil.