„Proč by to dělal? Nemyslím si o něm, že je zlý, jen potřebuje čas na to, abysme ho mohli více poznat. Musím říct, že jsi strašně podezřívavý člověk, nemusíš hned každého odsuzovat," mluvila k němu dlouhý monolog, který vypadal, že nebude mít nikdy konec.

„Tak jsem podezřívavý," odešel docela zklamaně, nebyl naštvaný, jen smutný z toho, že mu nevěří.

Oba došli zpět k tomuto místu, Lucas stál pořád na stejném místě a pozoroval mrtvolu psa, jak tam bezvládně ležela bez sebemenšího, viditelného pohybu. Bylo to smutné, avšak čas se nedal vrátit zpět. Kaře se dokonce zdálo, že ty časy, kdy to tu měli rádi, jsou pryč. Teď tady byly samé nástrahy, které jim křížily cestu ke štěstí. Kara pořád měla touhu se rozbrečet, neboť jí to opravdu hodně mrzelo a nebylo se čemu divit. Colora našli samotného bez majitele a vzali si ho k sobě, aby mu pomohli. Ne, aby ho ještě nechali zabít. Tony měl pořád nějaké potuchy, že to byl právě Lucas, jehož plán bez problémů vyšel. Byla pravda, že neměl žádné důkazy, ale ani Kara ne. Ona se ho neustále zastávala, i když nemohla vědět, zda právě on to zavinil. Ano, mohlo to být třeba náhodou, nemuselo to být naschvál. Ale to nic nezměnilo na situaci.

„Jak jsi ho našel? A proč jsi šel k nám do domu?" vyjel na něho Tony, kterému už docházely nervy a něco už musel říct. Karu to samosebou zase trochu naštvalo, ale pravda byla, že se jí snažil pomoct.

„Když jsem přišel, ležel tady na zemi celý zakrvácený, chudáček. Chtěl jsem mu pomoct, ale už bylo pozdě. Rád bych vám pomohl, ale není to v mých silách. A proč sem jsem šel? No...," na první otázku odpověděl bez zaváhání. Na druhou už měl jakési pochyby, proto se zasekl a nepokračoval dál.

„Vidíš, on lže! To snad nevidíš," otřel si čelo kvůli potu a následně se koukl na Karu, na které mu dost záleželo. Až tak, že by za ní položil život, kdyby mohl.

„Tony, uklidni se. Všechno bude v pořádku," i muži brečí, takže Tony tu bolest nesnesl a na místě se rozplakal. Kara teď měla ještě větší obavy. Nejenže jí umřel její milovaný mazlíček, ale ještě rozplakala svého nejlepšího kamaráda. To měla teda dneska den, horší to být vážně nemohlo.

Nevěděla, co dělat. Jakmile tedy viděla, jak byl Tony smutný, objala ho a velice silně. Nebylo to poprvé, co prožívali takové bolesti. Každý někdy něco takového prožívá, i kdyby nechtěl.

Pejska se rozhodli pohřbít na zvláštním místě, kde ho budou každý rok navštěvovat. Bylo to ukrutné zklamání, ale společně se to budou snažit zvládnout. Lucas s nimi nešel, ani nevěděli proč. Sice s Tonym měl spory, ale mohl s nimi uctít jeho památku. Přece jen to byl jejich společný pes, no ne?

Kara si čupla k malému hrobečku uprostřed mýtiny a poslouchala zpěv ptáčků. Tony si čupl taktéž za ní, načež jí dal ruku okolo krku. Byla to zajímavá atmosféra, oba dva jen mlčky pozorovali okolní krajinu a hlavně ten malý hrobeček, kvůli kterému sem vlastně přišli.
Nedokázala ze svých úst vypustit ani jedno slovo, temná atmosféra oba dva dostala do křtánu a je pustit. A to aniž by o tom oni sami věděli.

Po hodině zdlouhavého čupění, nakonec odešli. Karu docela překvapilo, když tam na ně Lucas čekal. Ale asi ne na ně, ale na ní, jelikož potom pozdravil jen jí a na Tonyho se úplně vybodl. Jako kdyby to byl jen vzduch a nic jiného. Na jednu stranu se mu nedivila, ale na druhou si myslela, že byl chytřejší, než-li Tony. Oni dva prostě spolu nedokázali vycházet, ač se o to Kara sebevíc snažila. Měli snad mezi sebou nějakou zeď, přes kterou nikdo nechtěl jít a navíc oba od sebe oddělovala.

Tony zareagoval jak jinak, než zlostným pohledem plným bolesti, který mu následně daroval. Lucas se nenechal, celou cestu na něj bezduše zíral. Kara se oba snažila ignorovat, ale jak to vždycky bývalo, prostě to nešlo.

„Kluci, přestaňte se provokovat. Už teď se toho stalo mnoho a je zbytečné to ještě zhoršovat," to bylo jediné, co v tu chvíli dokázala říct, pak mlčela stejně tak jako oni. Co jiného asi tak mohla dělat, že?
Pan Corwin si potom všiml jejich skleslého pohledu, proto se jich šel zeptat, co se stalo. Asi mu na nich záleželo či co.

„Co se stalo? Dlouho jsem u vás neviděl, že jste byli takový skleslý, " vypravil ze sebe pan Corwin. Řekl to takovým veselým tónem, dal do toho i kapku humoru, ale nikdo se ani nezasmál.

„Ne, nic," Tony, ani nikdo z nich nemohli říci, co se odehrálo v posledních dnech. Měli totiž přísně zakázáno přivlastňovat si zvířata, která najdou v lesích.

Tuto kapitolku bych chtěla věnovat CaptainFione, jelikož je to nejen skvělá osůbka, ale i dobrá spisovatelka. Tímto jí chci i poděkovat za její podporu. Někomu to může přijít jako samozřejmost, ale já si toho nesmírně vážím.