prvního ledna 1940

Nebyla si sice jistá, odkud šel, avšak věděla, že lidé, z jehož zbraně proklatý zvuk šel, se velice rychle blíží. Opět byla nucena utíkat. Jediné co jí dávalo sílu běžet, byla víra, že její rodiče nezemřeli zbytečně. Kdyby teď zemřela, byla by jejich oběť bezdůvodná.
Musela utíkat i před postupujícím vojskem šířícím se obrovskou rychlostí. Jen kvůli rozmaru vojáků, jejichž ruce jsou až příliš pošpiněny krví na to, aby jim Bůh dokázal odpustit. Vojáků jenž život měl pouhých sedmnáct, osmnáct let. Myslela, že o ní ještě neví.
Kdyby věděli, už dávno by byla mrtvá. Jen za to, že se její otec snažil chránit svět, své přátele a rodinu před němci a jejich spojenci.
V jejím rodném domečku by se ještě našli fotografie jí a její rodiny, kterých si ale nevšímali. Viděli jen když někdo nesouhlasil s názorem člověka, o kterém věděla jednu jedinou věc. Že za své činy zhoří v pekle.
Měli důvod k zabíjení? Měli právo odstranit ty nevinné lidi z pozemského světa?
Chytila si křížek, který byl jedinou věcí po její milované matce a tátovi. Všechno ostatní bylo v jejím rodném domově kam se však nemohla vrátit. Srdce jí táhlo zpátky ke svému domovu a ke hrobu svých milovaných rodičů. I když věděla, že vrátit se je možná sebevražda, nedokázala by odolat.
Ohlédla se a viděla, že za ní vede cesta ze stop krve. Nejspíš v tom domě vstoupila do louže a věděla, že vojáci si toho všimnou. Běžela a i když to bylo nejvíc jak dokázala, věděla, že to nestačí.
Za svými zády už slyšela kroky více lidí. Otočila se čelem ke krokům a lidé nezastavili. Nebyli to vojáci. Věděla, že si všimli, že ona též ne. Neublíží jí. Opět se rozběhla a spolu s nimi běžela na sever. Už nebyla sama.
Našla lidi, které válka patrně hodně označila. Rozhodla se, nenechat jen tak být, že ve světě, který dosposud znala vládne nejhorší tiran, kterého znala.
Žít, či nežít? Radši nežít, než-li muset pořád utíkat před Němci.