Večer jsme se se Stevem procházeli po osvětleném městě. Byla to nádhera, nikdy jsem se necítila tak, jako s ním.
Později jsme přišli domů kde už ostatní spali a my se taky uložili ke spánku.
Druhý den ráno jsem si přivstala abych si mohla jít zatrénovat, k mému překvapení tam už ale střílel z luku Clint.
,,Promiň, nevěděla jsem že tu jsi."omluvila jsem se s chtěla jsem se otočit a odejít.
,,Klidně tu zůstaň, naučím tě střílet z luku."pousmál se a já si pro sebe řekla proč by ne.
Vzala jsem si od něj luk a namířila na terč. Vystřelili jsem a kupodivu dost přesně.
,,Páni, jsi talent."pochválil mě Clint.
,,To víš, jsem dobrá."usmála jsem se.
,,No teď když jsme sami, chtěl jsem se zeptat jak se máš?"zeptal se nervózně.
,,Dobrý, děkuju za optání."usmála jsem se na něj, upřímně mě zahřálo u srdíčka, že se o mě zajímal.
,,Co ty a Steve? Všimnul jsem si jak po sobě pokukujete?"zeptal se šibalsky a vystřelil z luku na terč úplně přesně.
,,Jiskří to mezi náma a záleží mi na něm ale nevím, já jsem vycvičený zabiják, on hrdina. Oba dva jsme jiný."povzdechla jsem si a pro změnu jsem opět vystřelila z luku já.
,,Steve je dobrý člověk."řekl Clint.
,,Já vím, jenomže já nejsem, v tom je ten problém."povzdechla jsem si.
,,Ale můžeš se jím stát."usmál se Clint.
,,Nikomu to o Stevovi neříkej prosím, už půjdu, chtěla jsem si jít ještě zaběhat."řekla jsem s úsměvem.
,,Fajn, dávej na sebe pozor..a mimochodem dobrej pokec."zavolal za mnou.
Já se usmála, v kuchyni jsem se napila vody a odešla jsem ze Stark Toweru. Nasadila jsem si sluchátka s hudbou a rozběhla jsem se. Všude kolem jsem pozorovala okolí a přemýšlela jsem, jaké by to bylo mít normální život jako všichni ti lidé.
Vzala jsem to přes park a pak jsem doběhla k lesu, přes který jsem běhala běžně.
Najednou mě ve vteřině někdo udeřil do hlavy a já omdlela.
Probudila jsem se já mně známém místě. Ležela jsem připoutaná k lékařskému křeslu. Moc dobře jsem věděla kde jsem. Byla jsem doma. U Velitele.
Když jsem se rozhlédla nikde nikdo nebyl a tak jsem se marně pokusila se dostat ven. Samozřejmě že to nešlo.
V tom se rozrazily dveře a v nich stál on, zatajil se mi dech. Přišel ke mně a naklonil hlavu. Psychopatsky se usmál.
,,Ahoj holčičko."zaznělo z jeho úst.
Mlčela jsem i když jsem toho tolik chtěla říct.
,,Musíš se smířit s tím, že tě nikdy nenechám ode mě odejít, jsme si souzeni."dodal.
,,Našla jsem svou pravou rodinu, ne tebe. Proč mě nenecháš být?"naštvala jsem se.
,,A kde tvoje pravá rodina byla když jsi se mnou vyrůstala co? Přišli si pro tebe? Zachránili tě? Ne! To já, já se o tebe staral, já tě zachránil a všechno co umíš, umíš díky mně."
,,Myslíš to jak jsi mě naučil zabíjet lidi?"vykřikla jsem.
On ke mně přišel blíž, div do mě nevrazil.
,,Naučil jsem tě jak přežít."procedil mezi zubama.
,,Podívej se Hope, vím a chápu tu tvou touhu poznat od koho pocházíš ale i když máš zapnuté emoce v hloubi duši víš, že já jsem všechno co potřebuješ a že já jsem tvá jediná rodina, jinak by jsi mě tenkrát nenechala utéct."dodal.
Cítila jsem, že se zase přikláním na jeho stranu. Najednou jsem cítila zlost na otce i zbytek všech Avengers. Nepřišli si pro mě a nejspíš opět ani nepřijdou. Vím, že Velitel byl výborným manipulátorem a já se jako vždy nechal znovu zmanipulovat.
,,Máš pravdu, ačkoliv tě chci nenávidět tak jsi byl jediný kdo se o mě postaral. Jsem stvořena k zabíjení, jednou zabiják navždy zabiják."odvětila jsem.