Slunce už pomalu padá za obzor, když sedím na schodech před jižní pergolou a nechávám svoje zpropadený myšlenky volně plout. Stejně mě ale vždycky zavedou tam, kde nemají co dělat. Totiž k blond vlasům, sinalé tváři a modrým očím, ve kterých by se člověk mohl utopit. Jenže vlastně...ty krásný blonďatý vlasy, který se mírně vlnily, už jsou minulostí. Sám jsem se o tom dneska přesvědčil.

Když vstoupil do Zápraží, čas jakoby se zastavil. Nitrem mi lomcoval neskutečnej výbuch emocí, kterej jsem nemohl zastavit. To, jak vešel s hlavou vztyčenou. To, jak držel svoje tělo ve vzpřímený póze, když procházel tou debilní uličkou. Jak diplomaticky působil, když podával ruku těm staříkům z rady. Byl to on.

A zároveň jsem měl pocit, jako bych koukal na někoho jinýho. Na někoho, koho vůbec neznám. A s kým nesdílím tak bolestnou historii.

Když za mnou Hank Sullivan přišel před minulým létem s možností přivydělat si víc peněz, bez váhání jsem přikývl. Hank mi vysvětlil, v čem ta práce spočívá a jelikož jsem nikdy nebyl morálně založenej, navíc nabídka byla vyloženě skvělá, nešlo odolat souhlasnýmu přikývnutí. Podepsal jsem smlouvu, kterou jsem si vlastně ani nepřečetl a tím bylo dokonáno.

Hlavou mi neběželo nic jinýho, než jen ty prachy. Naší rodině a hlavně mě se hodily a psychicky oddělat bohatý děcko byla jen třešnička na dortu. Nesnášel jsem všechny snobský parchanty a nebylo to jen kvůli Louise. Začalo to už hodně dávno. James Sullivan pro mě byl jen namyšlenej parchant s tučným svěřeneckým fondem. Kdybych jen tenkrát tušil, jak moc zahejbe mým proklatým světem.

Myslel jsem, že bude jako jeho bratr, kterej přímo ohrnoval nos, když tu byl. Samo sebou jsem byl jedenáctiletej kluk, kterej na vinařství nedělal, ale často jsem slýchával starší děcka, jak se o něm baví. Strávil tady tejden, ale mluvilo se o něm ještě dlouho po jeho odjezdu. James Sullivan vzbudil podobnej rozruch ještě dřív, než vůbec přijel. A v mojí mysli zkrátka spadnul ke tváři Daniela, odkud se pak vyšvihával výš a výš.

Když jsem ho poprvý viděl, načesanýho, ve značkových hadrech, jak po mě bezostyšně kouká, pohrdal jsem jím. Byl jen bohatá hnida, kterou jsem chtěl zamáčknout. Celej ten první tejden, kdy jsem ho měl na starosti, mi tou svojí mluvou a precizností a perfektností šel neskutečně na nervy. Do tý doby, než se postavil Louise.

Neříkám, že jsem na něj změnil názor hned. Přistihl jsem se ale, jak mě zajímá. Jak ho chci dobývat. Jak ho chci dostat do postele. Protože byl přitažlivej, až to bolelo. Ta nevinnost ve tváři, ten předstíranej odstup, i ty jeho rozpaky. Zkrátka všechno tohle bylo tak neskutečně přitažlivý, že jsem ho chtěl. Jako nějakou trofej.

Když mi dal pusu poprvý, nebo spíš ten dětskej polibek, nic jsem necítil. Snad jen to, že je ještě víc nevinnej, než jsem očekával. Navíc jsem měl v plánu políbit já jeho, aby nás mohl Chris vyfotit a hra mohla začít. Když jsme se líbali v Zápraží, k čemuž jsem ho donutil, chtěl jsem ho neskutečným způsobem. Dobýval jsem ho a bavilo mě to i přes jeho protesty. Tam jsem poprvý zapomněl, že hraju nějakou roli. Tentokrát mi fakt nešlo o ty prachy, ale o něj. I když mě blažil pocit, že si vybral mě a ne Jenny.

A pak jsme se spolu vyspali. Na jeho popud. Bylo to zatraceně skvělý. Ale něco tomu tenkrát chybělo a já si začal připadat malinko provinile. Ale jen malinko. Protože ty peníze byly sakra vysoký a já stál o každej prašivej cent napsanej v tý smlouvě.

Pak přišla anonymova hra. Nebo spíš se do hry přidal Hank s Jamesovým otcem. Začali ho vydírat těma fotkama. Měli vlastně jenom jednu, tu jak si dáváme pusu. Nikdo mi neporučil, abych s Jamesem spal. Měl jsem ho prostě jen donutit, abychom se políbili. Nic víc. To víc jsem chtěl naopak já.

Plus vlastně, abych nezapomínal, měli tu nahrávku ze Zápraží.  To, že věděli o tom, že jsme spolu spali, nikdo nekomentoval. Jen Jamesova babička jednou pronesla, že je ten celej průběh až moc drastickej a že jsme spolu rozhodně spát neměli.

Ale to bych odbočoval.

Přišel první úkol a první pořádná dávka provinilosti. Věděl jsem, že ta propast není nijak hluboká, a že i kdyby pod ním ta kláda, kterou tam nanosili chlapi z vinic, včetně Chrise, praskla, nestane se mu nic vážnýho. Když jsem viděl, jak je z toho špatnej, musel jsem něco udělat. A tak jsem ho vzal na tu pouť.

Hank mu chtěl dát několik dní na oddych, takže jsem ho prostě poprosil, jestli mu to můžu vynahradit. Pak jsme sehráli scénku, že jsem na oko přišel a zeptal se Hanka, jestli si Jamese můžu půjčit. A on na oko souhlasil. Jak perfektně hrál svojí roli milýho dědečka.

Moje nenávist v tý době úplně vyšuměla. Přistihl jsem se, že o něm chci vědět víc. A že mi na něm vlastně i záleží. Ne v tý rovině, v jaký mi na něm záleží třeba teď, ale byl to začátek. Začátek našeho konce. A pak jsme se spolu nečekaně vyspali. A se mnou se něco stalo.

Hank mi ale vzal vítr z plachet tím debilním detektorem. Mělo to přijít na řadu až tři dny po našem výletě, ale on to uspíšil. Dodnes nevím proč. Ale přizpůsobil jsem se. Z Jamese při tý hře vypadlo, že je do mě zamilovanej a mě, ačkoliv jsem tušil, že má pro mě slabost, se začínala tahle hra pomalu příčit.

Nejen proto, že na tom byl viditelně špatně co se týče psychický stránky, ale že ho nechali, aby mi odtajnil svoje city. Nechtěl jsem, aby se zamiloval.

V ten samej den přišel šok s Elisou. James se v ten den zhroutil tolikrát, že jsem nechápal, proč v tom pokračoval. Jasně, ten podnik byl pro něj důležitej, ale on si dobrovolně ničil psychický zdraví. Jeho rodina mu dobrovolně začala ničit psychický rozpoložení. Nemluvě o těch astmatických záchvatech.

Mluvil jsem o tom s Chrisem i s Alanem - s tím převážně přes mobil - a vysvětlil jim, že už dál nemůžu. James se mi rozpadal před očima a já toho všeho byl součástí. Morální kodex se začal ozývat. A nejen to. Pozoroval jsem, jak moc mi na něm začalo záležet. Jak moc moje srdce začalo bít pokaždý, když jen padla zmínka o něm. Bylo mi jasný, že jsem v tom.

Zkusil jsem z toho všeho vycouvat. Hank byl ale nepříčetnej a řekl mi, že dostane moji rodinu na mizinu, když celou tu hru nedohraju do konce. Bylo mi z něj zle. Chápu, že v sázce bylo hodně a že chtěli Jamesovi dát lekci, ale za jakou cenu. Navíc mi začalo docházet, že až celý to divadlo skončí, James se neotočí zády ke svojí rodině, ale k nám. Ke mně.

Proto jsem vlastně ani nereagoval na tu indícii o Alanovi nijak přehnaně. Byla to moje reakce na to uvědomění, že ho vlastně ztratím. Což se stejně stalo.

Rozhodl jsem se mu to před posledním úkolem říct. To, že ho miluju. Chtěl jsem, aby na konci pochopil, že i když jsem v tom namočenej, lituju toho. Nechápal co říkám. Jen si z toho vzal, že si dávám za vinu to vydírání. A že opětuju jeho city. Musel si spojit dva a dva dohromady, až když mu to další den oznámili.

Že celý tohle byla jen obyčejná fraška. Hra s jeho psychikou.

Odešel jsem z tý pergoly ve tři ráno se zprávou Hankovi, že jsem svojí úlohu splnil, ale že nebudu ten, kdo mu to oznámí. Původně jsem mu to všechno měl říct já. A to jsem odmítal. Odmítal jsem pozorovat jeho zmatenou tvář i to, jak by mě začal z fleku nenávidět. Nedokázal jsem se mu postavit tváří v tvář skoro pět dní.

A když jsem ho pak viděl v jeho pokoji, jak si balí věci, už to nebyl ten James, kterej chtěl jen zapadnout a žít normální život. Vypadal tak, ale nebyl to on.

A dneska, když se objevil v Zápraží, se dočista zdálo, že ten James Sullivan, do kterýho jsem se zamiloval, už nežije. Že ho ten nový James nechal zemřít v den, kdy se dozvěděl pravdu o svojí rodině i o vesničanech.

Samo sebou jsem četl všechny ty noviny, v nichž se o něm psalo. Všechny s tou duhovou vlajkou u jeho jména, když se nebál a před celým všivým světem odhalil, že je bisexuál. Nikdy, ani jednou jsem se na to Hanka nezeptal. I když mě moje vnitřnosti drtily každou sekundu, abych se zeptal aspoň na to, jak se mu daří. Ale neudělal jsem to. Za celej ten rok jsem o něm nepronesl ani jedinou poznámku.

Bál jsem se a ani vlastně nevím čeho přesně. Možná toho, že když to jméno vyslovím, všechny ty vzpomínky zaútočí jako stádo splašenejch krav. Směšný na tom ale je, že poměrnou většinu svýho volnýho času jsem na něj myslel. A za boha jsem ho nedokázal dostat z hlavy. Vzpomínky bledly, jeho hlas se vytrácel, ale jeho oči zůstávaly.

Když pozoruju už jen kousek ze slunce, něco uvnitř mě křičí. Ta oranžová barva všude kolem, kterou lemujou červánky, mi po minulým létě tak strašně připomíná jeho. I hvězdy, který se za chvíli objeví. Připomíná se mi pokaždý to, jak byl nevinnej. Jak sledoval hvězdy s pootevřenými rty, jak se koutky jeho úst prohejbaly v udivenym úsměvu. I to, jak po tom, co musel vyzradit svoje city ke mně, stál kousek od pergoly a zničeně sledoval západ slunce. Podobnej, jakej je dneska.

Před dvěma tejdny nám Hank oznámil, že celý léto to tu povedou jeho vnuci. Především pak James. A právě když to oznamoval, díval se u toho hlavně na mě. Věděl jsem proč. I když před nikým nic neříkám, Hank mě zná dost dobře na to, aby věděl, že James z mýho zkaženýho srdce nikdy neodešel. A v tom jeho pohledu byla nevyřčená hrozba. Drž se od něj dál!

"Děje se něco?" ozve se za mýma zádama a já se otočím, abych se podíval na Jenny, se kterou dneska držím hlídku. Je jediná z naší party, která na vinicích zůstala.

Chris odmaturoval a dostal místo mistra ve fabrice vedle ve městě. Linda taky odmaturovala, ale narozdíl od nás všech si spořila, aby si mohla poslední prázdniny užít svobodně, bez práce a nějakých povinností. Jenny měla maturovat až další školní rok. A já s ní, protože jsem propadl. Asi bych tady už taky nebyl. A i když by se zdálo, že jsme si díky tomu blíž, není to vůbec pravda.

Z mojí strany tomu tak nebylo. Protože jsem se stranil všem, na kterých mi záleží. Nechtěl jsem jim ublížit. Ne tak, jako jsem ublížil jemu.

"Co by se mělo dít?" opáčím dotazem a pohled znova otočím za sluncem, který už ale zalezlo.

"Nebudu chodit kolem horké kaše," oddechne si hnědovláska a posadí se vedle mě. "Semlelo tě, žes ho viděl. Vůbec o něm nemluvíš, ale já to na tobě vidím. Vidím, jak tě totálně zlomilo, žes ho viděl. Nebo spíš, žes viděl, jak se změnil."

Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Všechny emoce, který se v sobě už nějakej ten měsíc snažím udusit, se hrnou nahoru. A já tu nechci způsobit nějakou scénu. A nechci se hádat. Ne s Jenny.

"Jenny," oslovím jí a promnu si unaveně oči. "Tohle téma ses snažila vytáhnout už tolikrát a já tě pokaždý odpálkoval. Proč myslíš, že teď bych o tom měl mluvit?"

Chris o Jamesovi mluvil jen dvakrát. Zprvu hned po tom, co Jamesovi bylo oznámeno, že celý to vydírání byla fraška. Chris mluvil a popisoval, jak se James složil, jak se praštil do hlavy a musela pro něj přijet sanitka. Když ale viděl, že mu na to nic neříkám, přestal. Podruhý o něm mluvil, když viděl New Yorker Times s jeho titulkou a nadpisem Nová LGBT+ ikona ve světě obchodu. Nebylo to nic převratnýho, jen řekl, že by ho ani nepoznal. A že mu přijde, jako by na tý fotce byla nějaká socha místo živýho člověka.

Pochopil jsem, na co narážel. Jamesovy oči, ty průzračně modrý oči, byly doslova prázdný. Nebyly uzamčený, ani nic podobnýho. Byly prostě prázdný, bez jakýkoliv špetky emoce. Stejně jako v den, kdy jsem za ním přišel.

Linda o Jamesovi nikdy nezačala mluvit jako první. Možná proto, že si od něj snažila držet odstup. Věděla, čemu se upsala a taky moc dobře věděla, že když si ho připustí k tělu, bude jí to bolet. Rozhodně jsem jí záviděl.

Jenže Jenny byla přesnej opak mě. Jamese si zamilovala. Ne v romantickým slova smyslu, nebo aspoň to tvrdí, ale pokaždý, když se někdo byť jen slůvkem zmínil o loňským létě, začala o něm mluvit. O tom, jak je jí z toho všeho do breku. O tom, jak by ráda změnila to, co se stalo. Mluvila o svých pocitech vůči Jamesovi skoro pořád, když na to přišla řeč.

A myslela si, že u mě najde pochopení, když všem došlo, že ja Jamesovi propadl tou nejhorší možnou cestou. Spletla se ale. Nemínil jsem vyslovit jeho jméno pokud možno už nikdy. Nemínil jsem se bavit o tom, co všechno se ve mně při zmínce o něm odehrává.

"Sakra, Andy," uleví si frustrovaně. "Snažím se o tom s tebou mluvit kdykoliv to jen jde, protože mě štve, že Linda ani Chris ho doopravdy nijak nebrali. Chris možná jo, ale pro Lindu to byly jen peníze. Ale u tebe je to jiný. Ty mi porozumíš."

"Ne," zamítnu rázně. "Nerozumím tomu, proč se o tom pořád chceš bavit! A vůbec nerozumím tomu, proč si myslíš, že zrovna já budu mít pochopení. Dal jsem ti jasně najevo, že se o tom prostě bavit nebudu."

Upřímně? Možná by mi i pomohlo, kdybych se vyzpovídal. Ale ne jim. Ne Jenny. Protože se za to stydím. Ne za to, že jsem se zamiloval. Nebo že se jedná o kluka. Ne. Stydím se za to, že jsem ho pomáhal psychicky rujnovat takovou dobu. Že jsem si hrál s jeho vnitřkem jako s basketovým míčem. Stydím se za to, že jsem ty peníze přijal. Stydím se za všechno, co jsem loňský léto udělal.

"Jsi neskutečný paličák," odfrkne si Jenny ještě frustrovaněji, než před tím. "Ale chápu to. Není lehké se o tom bavit. Ne pro tebe. A já to chápu. Ale chci, abys věděl, že já jsem tu kdykoliv. Kdykoliv si budeš chtít promluvit o všem, co tě trápí."

Položím si hlavu na její rameno. A netrvá ani minutu, když ona položí tu svojí na mojí, zatímco se oba díváme za kopce, kde postupně mizí oranžová záře. V tichosti, bez nějakých dalších slov. Protože mluvení vyčerpává. A já nemám dost energie na to, abych ji plejtval. Ne, když je přede mnou léto, kdy mu budu stát tváří v tvář.

Ne teď, když je mým nadřízeným.