Místo, jež je z legend známé,
skrývá s příkořím tajemství hrané.
Až to místo za bílého dne objevíš,
pak pravdu neměnnou uvidíš.

Čtu si tu básničku už asi po pátý, ale absolutně nic mě nenapadá. Přišla ve zprávě od mýho anonymního vyděrače. Bez nějakých instrukcí, bez jakýchkoliv možností, zkrátka bez všeho, čeho bych se mohl chytit. Jenom tahle zpropadená básnička, která mi zeje v hlavě, a o který si nedokážu vůbec nic vyvodit. Snad jen to, že je to hádanka, a že se po mě asi chce, abych to místo z legend našel. Co tam najdu je záhadou. Jestli to vůbec najdu. Navíc... jak dlouhou na to mám? Mám vůbec nějakej časovej interval? Nebo je prostě na mně, kdy se rozhodnu to místo hledat. Pokud se vůbec rozhodnu.

Samo sebou s tou básničkou přišla i fotka mě a Jamese, jak sedíme u stolu v bowlingový aréně v Runhillu a o něčem žertujeme. Nebo tak to aspoň vypadá, když se oba smějeme, já obzvlášť nahlas s rukou přes pusu a očima přimhouřenýma. Zřejmě tahle fotka omylem uklouzne na internet, když se nerozhodnu rozluštit tu zasranou hádanku. Jenže k jejímu rozluštění mám stejně tak blízko, jako k tomu, abych si v sobě vyřešil ty zbývající otázky. A ač to nerad přiznávám, budu potřebovat pomoc. Ne ledajakou. Budu potřebovat jeho pomoc.

Ráno jsem jako obvykle vstal, s mírným bolehlavem, protože jsme se s Jenny rozhodli sejít výšinu a dojít si na náměstí koupit ještě pár piv a jen tak se loudat po městě. Od těch červených desek o Jamesovi nepadlo ani slovo a já to vítal s otevřenou náručí. Stejně jako jsem vítal fakt, že se Jenny povedlo probourat tu hráz mezi náma a já k ní měl konečně blíž. Když byla doopravdy opilá, byla s ní neskutečná sranda. A to zejména v momentech, kdy hodnotila kluky, který zná, nahlas. Bylo vtipný poslouchat jí polemizovat o tom, že jsem vlastně jeden z mála lidí, kterým se ohledně kluků může svěřit, protože se mi taky líbí. A že když tohle téma vytáhne před Lindou, tý se zježí všechny chlupy na těle.

Tak nějak se totiž veřejně ví, že Linda je lesbička. I když jsme jí nikdy se žádnou holkou neviděli, protože si střeží soukromí jako oko v hlavě, vyoutovala se nám vlastně hned z fleku, kdy se ke mně a k Chrisovi poprvý přidala na vinicích. Já už v tý době věděl, že se mi líbí i kluci, bylo mi asi patnáct. Takže jsem jí obdivoval za to, že se v patnácti nebála říct, kdo je, s čímž já měl problém. Pořád mám.

Nicméně se mi Jenny svěřila, že jí přijdu jako nejhezčí kluk v celý vesnici, ale že mě bere jako bráchu a to se nepočítá. Pak z ní vypadlo, že se jí vždycky vzhledově líbil Chris, ale že s jeho povahou by to nezvládla. Vyjmenovala další tři kluky z Rhodebury, který se jí líbili, a že vlastně ani přesně neví, proč s nima nikdy nikam nešla. U jednoho z nich jsem ale věděl, že by neuspěla. Byl teplej jak radiátor v zimě. Vlastně to z něj sálalo a nechápu ani teď, jak to Jenny mohla přehlížet. A pak se zničehonic stalo, že řekla i jméno Daniela Sullivana.

Jak jsme tak procházeli od náměstí, přes zavřenej krámek se Sullivanovským vínem směrem k našim domům, zastavil jsem se a překvapeně se na ní díval. V tu dobu už jsem do sebe lil třetí láhev a než abych byl pobouřenej, jsem se spíš začal smát. Daniel totiž rozhodně nezapadal to tipů Jenny. Většinou volila světlovlasý kluky, až na mě a Chrise, s maskulátní postavou, ale menšího vzrůstu. Daniel byl vytáhlej, černovlasej a modrookej aristokrat s povýšeným chováním a smyslem především pro zábavu. Jenny to ale odůvodnila tím, že je vzdělanej, má krásný velký oči a že jí jeho výška spíš imponuje, než aby jí odrazovala.

Nějak dál jsme to ale nerozebírali a jen tak tak se dopotáceli k jejímu domu, kde mi vlepila pusu na tvář a zapadla za dveře. A o dvě stě metrů dál jsem pak i já zapadl za svoje dveře s úsměvem na tváři.

Takže jsem teda ráno vstal, proklel se za to, jak mě bolí hlava, umyl se a pořádně se ustrojil a pak můj pohled padl na cinknutí telefonu. A ve zprávě stála tahle básnička, hádanka, rýmovačka nebo co to vlastně bylo, a mě polil ledovej pot. Přemejšlel jsem nad místama, který znám a který jsou z legendy, ale ani jedno místo z Rhodebury, Runhillu nebo Crestbury prostě nepatřilo do žádný legendy. Pak jsem se utápěl ve zmatku z toho, kolik otázek mám nezodpovězených. A než jsem se nadál, moje mysl usoudila, že se neobejdu bez pomoci.

Jenže se ve mně všechno i teď vzpírá. James může bejt strůjcem tohodle všeho a já mu akorát nalítnu do pasti, když mu řeknu o pomoc. V zásadě jsem myslel i na Jenny, ale bylo mi líto tahat jí do takových věcí. Už tak se pořád vypořádávala s loňskem, že by ode mě bylo krutý jí do toho tahat. Nemluvě o tom, že nemám jistotu toho, že o tom nikomu nic nepoví. A poslední, co si přeju je, aby to zjistil Chris, Alan (kterej by se hned pokusil vypátrat IP adresu) nebo nedejbože rodiče. Jediná skutečná možnost byl on. A možná o to mu šlo.

Pokud to je ale opravdu on, kdo mě vydírá, pak vím, že by nic, co by poškodilo jeho reputaci, nevypustil ven. Svoje soukromí si před médii hlídá jako sup svoji kořist. Nenechá nikoho, aby vlezl pod jeho plentu. Pod ten závoj moci, kterej sebou poslední rok nosí. Takže se domnívám, že by nezveřejnil ani fotky se mnou. Protože to by bylo odhalení hodně velkýho sousta jeho soukromí. A sice by byl zase nejtrendovanějším jménem na twitteru, ale ne kvůli svým úspěchům. Bylo by to kvůli milostnýmu příběhu, kterej skončil smrtí Jamieho Sullivana. Protože tak to přesně skončilo. Smrtí toho hodnýho kluka, k jehož záhubě jsme pomáhali všichni.

Zhluboka se nakonec nadechnu a zazvoním na Hankův dům. Je pořád ještě dopoledne a počítám, že James bude doma. Na vinice většinou jezdí až po dvanáctý. Zhluboka dejchám a snažím se odsunout bolehlav na vedlejší kolej. Ten je pro mě v tuhle chvíli to nejmíň podstatný, co se mi může dít.

Dveře se otevřou, ale James za nima není. Místo toho se na mě dívá Daniel a já mám co dělat, abych se nezačal smát, když si vzpomenu na Jenny a její vytyčování jeho předností. Daniel je opravdu vysokej, ale ne tak, jako James. Má stejný ledový oči jako on, ale je vlastně úplnym protikladem oproti němu. Rád nosí tmavý barvy, jeho vystupování není tak chladný (i teď, když se mračí, se zároveň usmívá) a má černý vlasy. A každej z nich je na svým místě, ani jeden nevyčnívá. Nutno podotknout, že je má rovný, narozdíl od Jamese, kterej měl loni plavý vlny.

"Stalo se něco?" zeptá se a dveře otevře dokořán a uvolní mi cestu. Se snahou usmát se vstupuju dál.

"Hledám Jamese," přiznám a podívám se na něj. Už se nemračí, místo toho vidím jakýsi pochopení v jeho očích a on mírně přikývne s potutelným úsměvem. Vím, co si musí myslet. Vím, co si myslí všichni, když mě přistihnou, jak Jamese pozoruju. A mají pravdu, ale kvůli tomu tady nejsem. "Je doma?"

"Na zahradě," ukáže prstem k obýváku a pak se zarazí. "Vždyť ty to tady znáš líp, než já. Prostě je na zahradě a prochází tam papíry, tak na sebe upozorni."

"Díky," kývnu na něj a vydávám se přes kuchyň směrem k obývacímu pokoji, až k proskleným dveřím, před nimiž se ale zastavuju. Ne proto, že by tam nebyl. Spíš naopak. Je tam. Sedí u stolu, nad nějakými černými deskami a mračí se do určitýho papíru. Tyhle desky naštěstí nemaj nic společnýho s loňskou hrou.

"Jen běž," poleká mě Daniel stojící na třech schůdcích, který dělej obývák s kuchyní. "On tě nekousne. Navíc, stejně ti chtěl dneska nabídnout přivýdělek. Nemá nám tady kdo sekat trávu a my jsme oba až moc neschopný na to, abysme ten krám uměli zapnout a neufikli si potřebný prsty."

Vážně nebude tak špatnej, jak jsem si myslel. Přiznává přede mnou, že je neschopnej posekat trávu. Jen tak, bez okolků. Rozhodně se sympatie k němu zvětšujou. Představuju si na malou chvíli Jenny, jak tady taje a usměju se. On si to může vyložit jakkoliv samo sebou, ale to mi je jedno. Sbírám veškerou sílu a odtáhnu prosklený dveře. Teplej vzduch mě uhodí do tváře hned, jakmile se otevírají víc a víc.

Vejdu na pevnou zeminu porostlou trávou a mířím k obyčejnýmu venkovnímu posezení z dřevěný lavice a stolu. Docela podobný těm v Zápraží jen v menším provedení. Nespouštím ho z očí, zatímco si všímám, že má na hlavě černou značkovou kšiltovku posazenou stínítkem dozadu. Od tý stejný značky má na sobě pak tričko taky v černý barvě. Pokud se chce na tom sluníčku upíct, je na dobrý cestě. Stejně jako já, když se zastavuju před stolem.

"Říkal jsem ti, abys mě nerušil, že tu mám práci," nezvedne ani pohled. Nejspíš předpokládá, že je to Daniel. Ten ledový tón jeho hlasu mi opět proklouzává pod kůži přes maso až ke kostem, který na malou chvíli ochabí celý moje tělo. Dokážu si momentálně jenom odkašlat. A to přesně zafunguje, když zvedá ten svůj nicneříkající pohled a přejede mě od hlavy až k patě. Pokud je překvapenej, nedává to na sobě znát. Je to až děsivý a nijak to nepomáhá mýmu stavu.

"To je mi ale návštěva," pronese posměšně a zavře černý desky, z nichž čouhá několik povytažených papírů. Nepřikládám jim ale žádnou váhu. Dívám se rovnou do jeho očí a do srdce mi vystřeluje hned několik šipek z ledu. Bolí to dívat se na něj a poznávat v něm toho kluka, do kterýho jsem se zabouchl. A zároveň ho v něm vůbec nevidět. "Stalo se něco na vinici? Nebo mi snad neseš špatnou zprávu, že dneska nemůžeš vzít směnu? Moc bys mě nepotěšil."

Na někoho, kdo ještě loni slova používal jen málo, je teď výřečnej až až. Jen další ujištění v tom, že ten kluk, co tu byl, už neexistuje. Pokud by to šlo, vzal bych čas zpátky. Jenom proto, abych se s ním nikdy nesetkal a nenechal se zatáhnout do toho bláznovství. Nebo aspoň do tý části, kdy poprvý přijel a já mu až nezdravě padl do oka.

"Napsal mi," nereaguju nijak na ty jeho poznámky. Jeho pohled ještě víc ztvrdne, na bělostný tváři se mu vyrýsujou lícní kosti a vidím, jak zatíná čelist. Pokud čekal cokoliv, tohle rozhodně ne. "Nic určitýho. Žádný pravidla, nic, poslal mi jenom nějaký verše a fotku nás dvou v bowlingový aréně v Runhillu."

"I tam nás tenkrát špehovali?" ptá se monotónně. Jako robot. Přesto jsem zase já ten překvapenej. Copak si nevzpomíná na tu partu kluků. Byl mezi nima Alan. Ten nás tenkrát fotil. Což mi do hlavy vnukne šílenou teorii. "Že mě to ale nepřekvapuje. Co za verše ti poslal?"

Snažím se z hlavy vyhnat myšlenku, že by to nakonec mohl bejt můj brácha, kdo se mě rozhodl vydírat. Jakej by k tomu ale zrovna Alan měl mít motiv? Co by ho popohánělo? Je to totální nesmysl a já tu myšlenku posílám dál, kde může provokovat někoho jinýho. Místo toho vytahuju mobil z kapsy a otevírám ho na zprávě, která mi ráno přišla.

"Místo, jež je z legend známé,
skrývá s příkořím tajemství hrané.
Až to místo za bílého dne objevíš,
pak pravdu neměnnou uvidíš."

James sklopí pohled do stolu, plavý obočí má smrsknutý v mračení jak usilovně přemýšlí, co to má znamenat. Notnou chvíli mezi náma panuje naprostý ticho, který ruší jen zpívající ptáci a sekačka z vedlejší zahrady. Mám chvíli pro sebe, kdy můžu sklidnit svoje silně bušící srdce a vířící myšlenky o tom, jak i přes to všechno vypadá krásně. Nenávidím ho za to, jak moc je podobnej Jamiemu. Ale tohle smýšlení je totální zhovadilost. Je to pořád Jamie. Vzhledově jo. Až na ty vlasy, který ale přes čepici nejsou vidět.

"Můj první úkol," vydechne a znovu se podívá na mě. Tentokrát ale v jeho očích panujou emoce. Poznání, strach i vzpomínky. Všechno naráz a já mám pocit, že mě to roztrhá. Ten příval je neskutečně silnej. "Bylo to nad tou smyšlenou propastí, o které panovala smyšlená legenda. No ano, místo, který je známý z legend, ale je vlastně lživý. A já ho měl přejít v noci, nikdy jsem tu díru v zemi za světla neviděl. Za světla bych totiž viděl, že je to jen jako."

Má pravdu. Tu legendu vymyslel sám Hank a měla dodat celýmu tomu vjemu správnou atmosféru. Moc si tu smyšlenou legendu nepamatuju, protože mi nepřišla důležitá. Důležitý bylo, aby tomu uvěřil on a to se stalo. A bylo mi ho v tu noc zatraceně líto.

"Nic víc ti nepřišlo?" zeptá se a emoce mizí. Stejně jako moje lítost z minulosti. Jen zavrtím hlavou. Kdybych promluvil, škobrtl by mi hlas a to před tímhle Jamesem opravdu nechci. "Pak to znamená, že jsi měl ten rébus vyřešit a nejspíš mu dát vědět. Napiš tedy, že se jedná o můj první úkol."

Nic nenamítám, píšu zprávu a nakonec ji odesílám. Cítím na sobě Jamesův pohled, ale nijak na něj nereaguju. Stojím tu před ním, připadám si jako nahý, když mě skenuje pohledem a netrpělivě čekám na nějakou odezvu. A ta přichází vzápětí.

"Skvěle," čtu nahlas. "Teď se tam vydej, protože by to mohl udělat kdokoliv jiný dříve, než ty. A to bys nechtěl. Věř mi."

James vstává ze svého místa, do ruky bere desky a tvrdě bez kompromisu se na mě podívá. Jako by byl připravenej jít přes mrtvoly.

"Jdeme," rozhodne a obejde mě. "Čím dřív tam budeme, tím dřív zjistíme, o co jde."

Pořád mu nevěřím, ale nic jinýho mi nezbývá. Musím zjistit co tam je. Dřív, než to udělá někdo jinej. Nechci totiž zjišťovat, co by se stalo, kdyby mě opravdu někdo předběhl.