Jen jednou jsem zkoušel plavat v ledový vodě. Bylo mi čtrnáct a s partou jsme se v zimě vsadili, že si nevlezu do Rhodeburskýho jezera, který bylo zčásti pod ledem. Tenkrát mnou jímal strach z toho, že by chtěli, abych se potopil zrovna na tý straně, kde byl led. Představoval jsem si scénáře, kde uvíznu pod tvrdým povrchem ledu a budu se topit. Naštěstí nic takovýho nechtěli. Byli jsme přesně na opačný straně, kde voda byla tekutá, ale zato ledová až na dřeň. Každej z nich, včetně Chrise, mi slíbil, že dostanu od každýho dvacku. Dohromady by to dělalo osmdesát doláčů, který na zemi jen tak nenajdu. A tak jsem se svlíkl jen do boxerek. Tělo na to okamžitě reagovalo husinou. A dřív, než bych ztratil koule, jsem prostě do tý vody zahučel a ponořil se až po hlavu.

Tělo mi v okamžiku, kdy se ledová voda dotkla pořádně mojí kůže, ochablo a panika spolu s ledem pronikli přímo ke kostem. Na malou chvíli jsem si myslel, díky tý bodavý bolesti, která byla nesnesitelná, že tohle je můj konec. Že umřu a už nikdo nikdy nezjistí, co bych třeba v budoucnu mohl dokázat. Ale nic takovýho se nestalo a já se z vody dostal, jakmile se moje tělo z toho šoku probralo.

Přesně takovej pocit mám i teď. Jako by se do mýho těla zabodlo tisíc ledových jehlic, který ochromujou moje tělo a já nejsem schopnej dělat nic víc, než tý bolesti pomalu přivyknout. Potíž je ale v tom, že tady ty jehlice nebodaj jenom do kůže, ale taky do toho nejdůležitějšího svalu v mym těle. Jako by chlad z jeho očí, když se na mě dívá bez jakýhokoliv náznaku emoce, pronikal až do mýho oběhovýho systému a tam se rozšiřoval až ke srdci, jehož údery svou ledovostí pomalu ale jistě odstavoval do nefunkčnosti. Na sucho polknu, abych se přiměl aspoň nějak reagovat.

"Nemáš důvod mi věřit a momentálně nemám ani já důvod věřit tobě," odpovídám tedy tak klidně, jak jen v tenhle moment dokážu. "A nevidím důvod, proč zrovna ty, ze všech lidí, který kolem sebe mám, bys mi chtěl pomáhat. Máš důvod mě nesnášet a máš právo na pomstu. A pokud je to tvůj způsob jak se mi pomstít, beru to, ale nesouhlasím s tím, protože pokud se chceš někomu mstít, měl bys začít u původců toho všeho."

Vyslovil jsem to nahlas, i když jsem původně nechtěl. Nadávat na jeho rodinu a tlačit ho k tomu, aby se jim pomstil, je nemyslitelný, ale je to taky jedna z mála věcí, který davaj smysl. Když to vezmu kolem a kolem, nikdo z nás ho před minulým létem neznal osobně. Z novin a internetu jsme věděli akorát to, že je nespokojenej se svojí zlatou klecí, a že by si přál něco jinýho. Byl to arogantní zmetek v každým článku, kterej o něm vyšel. Neměli jsme o něm nikdo valný mínění, ale o to přece jen ani tak nešlo. Šlo jenom o práci. Výměnu peněz za sehrání role v daným příběhu. O nic víc. Nikdo z nás si nedokázal odvodit, jaký to bude mít dopady na nás na všechny. Nikdo, až na Hanka a celou Sullivanovu rodinu. Ti přesně vědeli, jak to s náma všema zatočí.

Jak to zatočí s ním.

Takže zastávám názor, že pokud by chtěl někomu uškodit pro to, co se mu stalo, měl by začít u Hanka, svýho táty a postupovat dál. Ne trýznit nás. My odvedli svojí práci. A i když to nezní nijak vábně a nesebestředně, je to přesně tak. Nedělali jsme nic, k čemu bysme nedostali pokyn.

"Nemám zrovna sepsaný seznam lidí, kterým bych se chtěl pomstít, ale děkuji ti za tip," pronese svým ledovým hlasem a stále mě propaluje modrýma očima. "Ale můžu ti přísahat, že já to nejsem. Od otce i matky jsem dostal jasné instrukce, že si pomstou nepomohu. Nemám důvod se ti v nějakém velkém měřítku mstít. Nezáleží mi na tom, co jste provedli nebo ne. Je mi jedno, co jsi provedl. Je to minulost a tu už nezměním."

"Tak proč mi chceš pomáhat?" neudržím se a sednu si na židli naproti němu. Už bych dál nevydržel stát, protože nohy, pod náporem jeho pohledu, mi akorát ochabovaly. Takhle velkej účinek má na mě slavnej James Sullivan. A je to až k popukání, že zrovna někdo, koho jsem nesnášel, si dokázal probít tak jednoduše cestičku tam, kam neměl přístup nikdo před ním.

"Týká se to snad i mě ne?" položí si lokty na stůl a ruce spojí, načež si na propletené prsty položí hlavu s nezaujatým pohledem. Jako by to bylo vlastně celý pod jeho úroveň. "Pokud má nějaké fotky, pak se mě to týká stejným způsobem, jako tvojí osoby. Nemůžu si dovolit skandál."

To by dávalo smysl. Kdybych mu věřil. Ani jeho přesvědčování o tom, že ho pomsta nezajímá, mě prostě nepřesvědčuje. Někde hluboko pod tou skořápkou jsou určitě emoce, silný emoce toužící po odplatě. Bylo by hodně divný, kdyby po tom všem, čím si loni prošel, necejtil zhola nic. Ani zhrzenost, pomstychtivost nebo naštvání. Určitě to tam někde je. A on to jen schovává za tou ledovou krustou majestátního obchodníka s vínem.

"Nekoukej na mě tímhle stylem," nakloní hlavu na stranu a něco uvnitř mě se pohne. Loni jsme působili přesně opačně. On byl ten zahnanej do kouta a já ho lovil. Letos mám pocit, že zatímco on přenesl jistej kousek svojí osobnosti na mě, ja mu předal něco ze sebe. Aspoň tím loveckým pohledem, ve kterym ale nic není. Žádná emoce. Docela to působí, jako by se mě snažila sbalit mrtvá osoba. Což je pitomý přirovnání, ale nic jinýho mě nenapadá. On prostě působí jako robot. Naprogramovanej robot s prázdnýma očima.

"Jak?" opáčím teda a zamračím se u toho. Nedošlo mi, že bych se na něj nějak zvláštně koukal.

"Tak podezíravě," odtuší a rozpojí ruce, načež se opře o opěradlo a založí si je na hrudi. "Kdybych tě chtěl potopit a ponížit, už bych to udělal. Kdybych chtěl někomu ukázat Andrewa Hughese z Crestbury a říct dotyčnému, že jsem s tebou měl sex, udělal bych to. Bez mrknutí oka. Nikdy bych nikoho nevydíral, pokud by to nebylo nezbytně nutné. A ačkoliv to bude v tvých uších znít opravdu zle, v mém oceánu jsi jen pouhá rybka. Nemůžeš mě ničím obohatit. A to ani pomstou."

Ta slova bolí. Bodají ještě hlouběji, než ty zpropadený jehlice. V mém oceánu jsi jen pouhá rybka. Ta metafora je tak přesná a já si to uvědomuju, ale i tak to bolí. Protože loni jsem pro něj představoval žraloka, velrybu nebo nějakou jinou velkou oceánskou příšeru. Byl jsem prostě někdo, koho si všiml hned. Jenže letos je on ten, kdo si krade veškerou pozornost. Jeho oceánem není jen vinice na Crestbury, ale celý Sullivanský vinařství čítající několik stovek poboček, fabrik a vinic. Jsem jen jeden z pěšáků. A nepřináším mu jako osoba, já sám, žádnej velkej zisk. Jsem jen malá rybka v oceánu, přesně jak řekl. Ztratil jsem pro něj význam.

Nestojím mu ani za tu pitomou pomstu. Tak komu za ní stojím? Kdo mě chce zničit? Komu ležím v žaludku, když ne jemu?

"Vydírání je svinstvo," dodává, když já nijak neodpovídám. Staví se na nohy a zničí vzdálenost mezi ním a dveřmi, před něž si stoupne a sleduje tmu za sklem, kterou doprovází bubnování deště o střechu. Ve skle vidím jeho zamyšlený odraz a znovu se mu očima něco mihne. Zase jen na vteřinu. "Sám o tom vím svoje."

Mám pravdu. Zanechalo to v něm něco. Něco mnohem víc, než je ochotnej dát najevo. Ostatně tak, jako já. Jsme vlastně úplně stejní. A zároveň tak odlišní. Protože zatímco jeho změna vypadá permanentní a neměnná, moje nálady jsou jako na kolovrátku. Každej pozná, že se mnou něco je už jen po pozdravu, on nepřipouští jinou alternativu svýho já, než je tenhle sobeckej a chladnej zmetek. Ledová krusta.

"Pokud mi chceš pomoct," rozhodnu se nakonec prolomit tu komunikační bariéru o tom, kvůli čemu vlastně přišel, "pak budeme muset počkat až se znova ozve. Co po mě bude chtít. A hlavně, jestli u toho seš potřeba nebo ne. Nemysli si ale, že ti věřím."

Uchechtne se a s jakýmsi posměšným výrazem se na mě přes rameno podívá. Snad jako bych i já byl pod jeho úroveň mi oznamuje: "Nepotřebuji tvou důvěru. Chci jen vidět před jakým nebezpečím stojíme. O nic víc mi nejde."

A dopaluje mě to. Tak šíleně moc, že mám chuť obrátit tuhle pergolu vzhůru nohama. Nedělám ale nic. Jen se snažím zkrotit veškerý emoce, který se ve mně kupí. Jde to ale jen ztěžka, když stojí kousek ode mě, ale přitom je na míle vzdálenej.

***
Déšť ustal kolem druhý ráno, kdy si můj společník - můj šéf - usmyslel, že půjde na kontrolu týhle strany vinic. Nijak jsem na to nereagoval a nechával se unášet proudem myšlenek, který mě pro jednou nechávaly svobodně dejchat a rozjímat i o jiných věcech, než byl James nebo vydírání. Seděl jsem na židli, s telefonem před sebou, s nímž jsem točil v ruce a říkal si, jak by se mi teď hodilo někam jet. Někam daleko od všeho toho bláznovství, který vypuklo.

Měl jsem se inspirovat Lindou a jejím zapálením pro poslední léto. Přemítal jsem, kam chci vlastně po škole jít. Ono moc možností nebylo, ale uvnitř sebe jsem cejtil, že nechci jít do fabriky jako můj brácha. Příčilo se mi pomyšlení na to, že bych měl stát za pásem a dělat cokoliv takovýho, i když to vynášelo slušnej balík peněz, kterej by mě samotnýho jistě uživil. Jenže jsem se zkrátka nemohl ani vidět za tím pásem. I když bych dělal nějakou vedoucí pozici.

Nemohl bych dokonce dělat ani to, co dělal Alan. Zaprvé jsem pro to neměl předpoklady. Jak už jsem zmínil, Alan byl na veškerou techniku naprostej přeborník a v Crestbury ani v širým okolí neměl žádný konkurence. Mamka mu hodněkrát vštěpovala do hlavy, ještě když byl na škole, že je škoda aby nešel studovat dál, když na to měl. Byl chytrej dost a prostředky ke studiu by si dokázal obstarat sám. Jenže on odmítal studia a viděl se už v práci. Ve firmě, kde by se věnoval elektronice jako takový. Byl samouk, učil se o všem ještě během všeobecnýho studia na škole a místo nějakýho vymetání večírků nebo poflakování se s kámošema, jste ho spíš našli v jeho pokoji, jak kouká do různých encyklopedií a příruček o elektronice. Naučil se všechno sám a po nějakých letech nakonec dokázal svoje zkušenosti využít.

U Chrise byl největší problém to, že chtěl vydělávat prachy a bylo mu jedno jak. Klidně by se upsal i Hankovi, kdyby nedostal onu nabídku ve fabrice. Sám sebe neviděl v nějakým paláci a stál spíš nohama při zemi. Chtěl si šetřit na budoucí život a chtěl si pořídit rodinu a žít spořádaně. Ne tak, jako žije náš otec. Chris byl rodinnej typ a to mu nikdo neodpáral dodnes.

Jenže kdo jsem vlastně já? A co chci dokázat? Sám nemám ani tušení. Oba moji bratři byli skvělí studenti. Alan premiant třídy a Chris až na některý dobrý měl průměr přímo výbornej. Já oproti nim byl nepovedená verze, která se nesnažila ani trochu o nějaký akademický úspěchy. Byl jsem vždycky rád, že jsem prolezl a s budoucností jsem si nikdy moc hlavu nelámal. Jenže teď na to přišel nejvyšší čas. Čekal mě poslední ročník na střední, kterou už jsem mohl mít za sebou, kdybych nepropadl. Kam by se moje cesta vinula dál? Kde bych byl teď? Určitě ne tady. Jenže kde? Kde jsem se viděl?

Ty otázky se hrnuly tak hluboko, až jsem vypustil reálnej svět do pozadí a nevšiml si jeho návratu. Až když jsem zbystřil, jak se na mě zamračeně dívá a zkoumá mojí tvář, se vrátilo moje podvědomí z cestování myslí a já na něj upřel přítomnej pohled plnej zmatení. Skoro to i vypadalo, jako kdybych mluvil něco nahlas, čemuž on nerozuměl. Což je samozřejmě pitomost.

"Co je?" ptám se teda, když se nemá k tomu, aby mi nějak vysvětlil ty svoje pohledy. Dotaz jsem musel položit docela podrážděně, protože jeho rysy ještě víc ztvrdnou a on mě propichuje tím kusem ledovce, který má v sobě.

"Říkám si," vydechne vzduch unaveně, mžourá očima - důkaz jeho únavy, "nad čím tak vehementně přemýšlíš? Tváříš se u toho tak nepřítomně a docela i se strachem, že jsem si říkal, co se ti asi tak honí hlavou."

Proč mě sakra pozoruje? Co má za problém? Nezajímám ho, jsem jenom ryba v oceánu, tak proč chce vědět, co se mi honí hlavou. Není mu do toho nic. Není do toho nic nikomu! Do žádný z mých myšlenek nemá co kdo kecat ani se po nich pídit. Měl bych se ale uklidnit. Mluví ze mě únava a stres z toho všeho, co mi poslední dobou začíná docházet. Přesto mu nehodlám odpovídat. Nic mu do toho není.

"Víš," pokračuje dál, když mu dochází, že na svojí otázku nedostane odpověď, "loni jsem si mnohokrát pomyslel, co se ti asi honí hlavou. Co si o mně myslíš a proč jsi v nějaké situaci takový a pak zas takový. Upřímně netuším, co z toho byla hra a co ne. Kde končilo tvé vymyšlené já a začínalo to skutečné. Ale říkám si tak, co si o mně musíš myslet teď. Po tom všem."

Tvář mám jako kámen nepřístupnou. Stejně jako on si dokáže hrát na ledovýho prince, já můžu bejt kamenná socha. Každej z nás má stejně jenom masku a předstírá. Nikdo si nedovolí bejt svůj. A on je vlastně i odstrašující příklad. Dovolil si to - bejt aspoň chvíli svůj - a platí za to nemalou cenu.

"Pokud tě to utěší, tak nad tebou jsem nepřemejšlel," odsekávám a hlavu stočím směrem k mrtvému krbu. Nechal jsem oheň zemřít s tím, že tu bylo obrovské teplo. Jenže teď sem každou škvírou profukuje studený vítr z venku a teplota je tady pořád menší a menší. Za chvíli mi chlad pronikne přes mikinu až na kůži. Domnívám se docela, že to způsobuje i on. Což je taky blbost. Jako většina mých myšlenkových pochodů. "Mě by spíš zajímalo, proč se pídíš po tom, co si o tobě myslí jedna z ryb v tom tvým oceánu? Může ti bejt totálně u prdele, jestli nad tebou někdo z nás přemejšlí nebo co si o tobě myslíme."

"Předpokládám tedy," uslyším náznak úsměvu v jeho mluvě, a tak se na něj znovu podívám. A nemýlím se, "že ty tvoje měnící se nálady hrané nebyly. Ta tvoje nepříčetnost, odtažitost, tvrdost... To jsi byl skutečně ty."

"Já si zase pro změnu začínám říkat," vyslovím a chci mu ublížit. Chci mu slovně ublížit tak, jako on ublížil mně. Vím, že je to ode mě sobecký, a že jsem mu toho způsobil už dost, ale i tak si ze sobeckosti chci zasadit ránu. Shodil mi ego, "že ten kluk, co tady byl loni, byla přetvářka z tvojí strany a ve skutečnosti to v tobě bylo přesně takovýhle už od začátku."

Zvedám se ze svýho místa a opouštím pergolu. Nechci tady s ním bejt už ani minutu. Nechci mu hlavně slovně ubližovat, ale tahle slovní přestřelka by pokračovala dál a já bych řekl něco, co nechci, aby věděl. A v tom mi dojde, o co mu teď tou konverzací šlo. Jsem tak bláhovej idiot.

Chtěl jenom vědět, jestli se moje city k němu změnily nebo zůstaly stejný. A po tom, jak podrážděně jsem reagoval, i co jsem mu před chvílí rěkl, si odvodí, že moje city jsou stále stejný. Že na něj nemůžu zapomenout. A že ho nedokážu vymazat ze svýho srdce. Chtěl to vědět, aby toho mohl později zneužít. A to mi dává jen další důvod mu nevěřit. A nepřijímat od něj žádnou pomoc.