Když mi tenkrát James řekl o tý zprávě a o tom, že má napíchnutej telefon, měl jsem hrát překvapenýho. Nic mě ale tenkrát nemohlo připravit na to, že se chytí do tý pasti takovym stylem, jakym se chytil. Dostal kvůli ní astmatickej záchvat a zkolaboval, těsně po tom rozhovoru s novinářem. Byl jsem překvapenej z toho, že jsem svoji první část dohody splnil a jemu na mě doopravdy nějakým způsobem začalo záležet. Jímalo mnou překvapení z toho, že i když byl tak chytrej, nedokázal si vydedukovat, kdo by ho mohl vydírat. A už tenkrát mě napadla myšlenka toho, že ať už se svojí rodinou má jakejkoliv vztah, někoho ve svým okolí - ať už ze školy nebo někoho ze sloužících u nich doma - musel nasrat jako správnej Sullivan. Jen mi to pak potvrdil, když jsem na to slovně narazil.

Nebyl neviňátko, ale byl rozhodně nevinnější, než je teď. Celá jeho bytost je jeden velkej vykřičník. Byznys vykřičník bez špetky emoce a pochopení pro ostatní. Ublížená hrouda, která se uzamkla před vnějším světem, aby neukázala svoje slabiny. A hlavně je to někdo, kdo má důvod k pomstě. K sladký pomstě, po který musí toužit už od toho dne, co se všechno to svinstvo dozvěděl. Navíc, když to vezmu z logickýho hlediska, on nemá co ztratit, protože veškerý jeho tajemství už spatřilo světlo světa. On už se vyoutoval. A je z něj LGBT ikona. Jenže já ne. Nevtipkoval jsem, když jsem mu tenkrát řekl, že by mě otec zabil, kdyby se dozvěděl o tom, že píchám i s klukama.

Chris, Alan a dokonce i máma ví, že mám slabost pro kluky. Ví to a všemožně to před tátou tají, protože mají jistotu, že by mě zpráskal jako psa a vyhodil na ulici. Bez toho, aniž by s tím někdo něco mohl udělat. Protože dům je jeho. Protože on rozhoduje o většině věcí v naší domácnosti. To je i důvodem Alanova odchodu. A momentálně ho chápu mnohem víc, než ještě včera. Ta představa, jak mě vyhazuje z domu, mě totálně děsí a naplňuje to moje největší obavy. Přišel bych o mámu i Chrise.

Všichni se hrnou ven, Daniel je všechny vyprovází, jenže já ne. Vztek se ve mně hromadí tak rychle, jako ještě nikdy, srdce mi pumpuje adrenalinem a chybí mi jen málo k tomu, abych se tu zhroutil. V sázce je mnohem víc, než jen vyhazov z domu. Nalepili by se na mě i některý novináři, který by chtěli zjistit, co jsem zač a co jsem měl s Jamesem Sullivanem. Připravili by mě na nějakej čas o soukromí, který si poslední dobou střežím jako oko v hlavě. Přesně jak mi popisoval starý James. Sežrali by mě zaživa.

A on to teď chce všechno vytáhnout, i když ani neví, jestli mi to ublíží nebo ne. Tenkrát jsem svojí roli zahrál přesvědčivě. Dokonce i sám sebe jsem dokázal přesvědčit, že mi na tom nezáleží. Než mi docvaklo, jakej chaos by to do mýho nevyváženýho života přineslo. Jak by to se mnou zametlo a já bych se tomu musel chtě nechtě přizpůsobit. Je mi z toho zle kdykoliv na to pomyslím. A fakt, že pořád existujou důkazy, mě jen vyvádí z rovnováhy.

Přejdu až k němu, přičemž on se narovná s nic neříkajícím výrazem. Ruce si založi na hrudi a obočí mu vylítne vzhůru. I já na něj koukám tvrdým pohledem se rty staženými k sobě. Stoupám si až do jeho osobního prostoru a v jeho očích se znovu něco na malou chvíli mihne. Zase je to jenom vteřinka, ale já to zachytil. Nějaká kluzká emoce, kterou neudržel. Přece jenom se zdá, že on o city nepřišel. Jen je skrejvá pěkně hluboko, aby se k nim nikdo nedostal. Aby mu nikdo neublížil. A hlavně, aby jich nikdo nedokázal zneužít, jako jsem to loni udělal já.

Jsem špatnej člověk. Vím to. Ale nejsem špatnej tak, abych si zasloužil vydírání. On si to taky nezasloužil, ale já to ovlivnit nemohl. Vydírali by ho i beze mě. S mojí pomocí to bylo akorát jednodušší.

"Chceš ty fotky použít?" vylítne ze mě s hlasem protkanym neuvěřitelnym vztekem. "Tak si posluž. Když ti udělá dobře, že mě potopíš, prosím, máš cestu volnou, ale já se vydírat nenechám. Mstíš se a já tomu plně rozumím, ale nemáš ani páru, o co všechno bys mě obral, kdybys mě předhodil médiím. Ne všechno totiž byla jenom nafingovaná fraška. A ne ve všem jsem ti lhal!"

Zamračí se nechápavým způsobem. Rozpojí dokonce i ruce na hrudi a dívá se, jako bych byl totálně vypatlanej idiot. Na malou chvíli zapochybuju, že to byl on. Jenže kdo jinej by k tomu měl důvod? Navíc, to on byl na mobilu a když mi ta zpráva zavibrovala, on mobil pokládal na linku. Musel to bejt on. Mstí se mi. A má k tomu důvod. Ale měl sakra přijít s něčím jiným. A nebyl jsem to jen já, kdo ho zradil. Byli to úplně všichni. Hlavně jeho rodina. To u nich by měl začít!

"Nemám nejmenší ponětí, o čem to mluvíš," znova ten hlas protkanej ledovcem. "A nejspíš ani nechci vědět, o čem tu mluvíš, ale uvítal bych, kdybys prostě opustil tenhle dům, jako všichni ostatní. Pokud ke mně nemáš nic, co se týká vinic, pak se s tebou nemám o čem bavit."

Beze slov vytáhnu telefon, najedu na zprávu, která mi přišla a displej telefonu natočím na něj. Zamračeně se nejdřív dívá na mě, ale pak svoje modrý duhovky přesune na obrazovku a čte. Přejíždí ze strany na stranu, oči se mu s každým slovem rozšiřují a on mírně pootevře rty. Pak se znovu podívá na mě ještě víc zmateně a zamračeně, než před tím. Zajímalo by mě, co se mu teď honí hlavou. Že vyhrál? Že má na mě páku a umí hrát stejně přesvědčivě jako já?

"Ať už chceš dělat cokoliv, udělej to," obeznámím ho něco klidnější. Napůl už jsem smířenej s tím, že mě můj osud nemine. Sice na nic takovýho nevěřím, ale napsal jsem si to takhle sám. Už loni jsem pod sebou podřezal větev. "Já se vzdávám."

Nečekám na odpověď a místo toho odcházím. V otevřených dveřích míjím Daniela, kterej mi něco říká, ale já ho neposlouchám. Myslím, že mi stejně jen děkoval za to, že jsem přišel. Takže kráčím ke svýmu autu s potřebou trochu upustit páru. Teď stejně nezaspím. A potřebuju se nějak zabavit. Než se mi rozskočí hlava i srdce.

***
Otravný otázky i všechny ty pohledy jsem prostě přehlížel. Neměl jsem v plánu nikomu nic říkat, tak jako doposud. Nic do toho nikomu nebylo a to, že se mě James snažil momentálně vydírat, už vůbec ne. Byl jsem smířenej s tím, že to přijde. Vlastně jsem s nějakou pomstou počítal už od samýho začátku, co jsem ho viděl vstoupit do Zápraží. James Sullivan si teď mohl hrát se mnou, aniž bych nad tím měl nějakou moc. A možná i to je důvod, proč s nikým nemám potřebu o všem diskutovat. Tím, že o tom budu s lidma mluvit, nezměním to, co jsem udělal a to, co mě tak sžírá do morku kosti. Neodčiním to, že jsem se zaprodal jako laciná coura do větší hry rodiny Sullivanů. Není důvod polemizovat o věcech, který už zkrátka změnit nedokážu.

Zašil jsem se na chvíli v Rhodebury, v jednom menším podniku. Dal jsem si obyčejnou kávu, abych ještě nějakou dobu vydržel vzhůru a přemýšlel o tom, kam moje další kroky budou směřovat. Kam já se poděju, až média přijdou na to, kdo jsem já. Pořád jsem měl v ruce triumf, kterym jsem mohl celou rodinu Sullivanů poslat do kopru. Pořád jsem ještě mohl hrát. Ta smlouva o vydírání představovala něco jako páku, kterou bych mohl použít. Sice v ní nebylo přímo napsaný, že se týká vydírání, ale přesto tam bylo několik odstavců, který by novináře zajímaly. K čemu by mi to ale bylo? Moje tajemství by vyplavalo na povrch tak jako tak a otec by mě vyhodil stejně. Mamka i Chris by se se mnou museli scházet potají, aby z toho neměli problémy. A já neměl ušetřený peníze na to, abych si z fleku našel bydlení. Byl jsem v pasti.

Nakonec mě přejel kombajn s únavou a já sotva dorazil domů a tam zaspal na pár hodin, kde mě ve snech pronásledovala mediální auta, zatímco já si sháněl střechu nad hlavou. Byl jsem jako Jamesova loutka, se kterou si mohl dělat, co jen chtěl. A nejhorší bylo, že jsem se vlastně ani nesnažil bránit. Celkově jsem na svojí obhajobu už před pár mešíci rezignoval. Neměla cenu. Probudil jsem se, až díky Chrisovi, kterej mi připoměl, že i dneska mám noční na vinicích.

Osprchoval jsem se, hodil trochu dokupy a v osm už jsem stál u východní chaty, která mi byla přidělená samotnýmu. Už jsem s tím tak nějak počítal, takže jsem ani nečekal na to, až James vysloví moje jméno. Jako vždy jsem totiž zůstal stát jako poslední na místě, takže jednoduše, když řekl, že Jenny a Garry mají západní stranu a byli poslední dvojice, prostě mi došlo, kam patřím já. Ani jsem se na něj nepodíval a prakticky celou dobu předstíral, že neexistuje. Takhle mi to vyhovovalo. Sice jsem ho nedokázal nenávidět, ale zlobit se ano. Neměl jsem zkrátka v plánu s ním někdy o něčem mluvit. Respektive o něčem z mýho osobního života.

O dvacet minut později, kdy jsem seděl před svojí chatou, za mnou došla Jenny s tím, že se sem žene docela silnej liják, takže jsme šli natáhnout plachty, čehož se samozřejmě James neúčastnil - naštěstí. Trvalo to skoro dvě hodiny, všude to zajistit tak, aby se nestalo to, co loni. Znovu jsem si při tom připomínal tu první noc, kterou jsem s ním strávil. Tu noc, kdy jsme se spolu vyspali. V přílivu všech těch emocí. Jen když si na to vzpomenu, se mnou jímá nepředstavitelný zmatení. Protože to, co jsem zažil s ním, jsem dodnes neměl s nikým jiným. Tak moc silný propojení.

A právě teď mi na pergolu dopadají dešťový kapky, který dělaj neskutečnej kravál. Venku je tak neskutečná tma, že přes sklo nevidím vůbec nic a jediná úlevná věc na tomhle celým dni je praskání dřeva v krbu, který mě aspoň trochu uklidňuje. Venku se totiž rapidně ochladilo, což je na jednu stranu velmi příjemný po všech těch dnech spalujícího tepla. Jenže v noci by tady byla pořádná zima a pokud tu chci mít aspoň trochu příjemně, pak si to tu musím vytopit.

Oblohu prořízne první blesk, kterej ozáří celou mojí stranu vinic. Je to až děsivý, že nikde poblíž není ani živáčka a ten malej a ustrašenej kluk, kterej tam pořád ještě někde je, doslova čůrá strachy. Ten kluk, kterej byl zvyklej na Alana. Tohle je možná první směna po dlouhý době, kdy si přeju, aby tu se mnou někdo byl. Ne proto, abysme si o něčem povídali. Jen pro ten pocit, že tu nejsem sám v tomhle odporným počasí. V tomhle strach nahánějícím nedopuštění.

Otočím se ke dveřím zády a kráčím ke krbu, abych přiložil menší polena. Další vzpomínka na Jamese a na to, jak se snažil rozdělat oheň. Celý vinice mám po tom jednom proklatým létě spojený s ním. A už po několikátý se mi do hlavy připlete, že bych prostě mohl skončit. Že bych dal výpověď z tý smlouvy a na vinice Sullivanů už nikdy nevpáchl. Mohl bych si najít brigádu někde jinde, kde nemusím pracovat v noci. Kde třeba dávají i víc peněz. Ale hlavně by mi tu nevelel někdo, koho miluju. A kdo mě totálně nenávidí.

Klečím před krbem a pohrávám si s tou myšlenkou. S tím, jak zítra přinesu papír s výpovědí. Jak mi ji James podepíše a tím veškerá naše interakce skončí. Jak po mě bude Hank po svým návratu chtít důvod, stejně jako chtěl po Chrisovi a Lindě. Jak by se zlobil. Ale to už by mi bylo jedno. Byl bych svobodnej a odproštěnej od všech vzpomínek na Jamese Sullivana. Měl bych pokoj od toho neustálýho stresu. Měl bych pokoj od všeho a mohl bejt jen tak zavřenej v pokoji a čekat, až to všechno odezní. Všechny ty city a emoce.

Zvuk deště zvenku zesílí, když se dveře pergoly otevřou a já i s menším polenem vstanu a pobouřeně se podívám na toho, kdo mě přišel rušit. Jako první mě napadá, že někdo přišel, protože se někde utrhla plachta a my všichni jsme tam potřeba. Nebo že například někde něco vzplálo díky těm silným bleskům. Ale když vidím jeho, jak vstupuje dovnitř, docela promočený s taškou na zádech a baterkou v ruce, je mi jasný, že se nic nestalo.

"Jestli mě jdeš zkontrolovat," vypustím ze sebe dřív, než bych ztratil odvahu a sehnu se opět ke krbu, "pak sis nevybral moc dobrý počasí. Ale bát se nemusíš, dávám tady na to pozor."

Vhodím poleno dovnitř a zavřu dvířka. A když vidím, že se oheň rozhoří naplno, vím, že mám splněno. Přesto se ale nijak nezvedám. Nechci ho vidět. Nechci se na něj znovu dívat. Zvednu se prostě, až uslyším, že otevřel dveře a jednoduše beze slova odešel.

"Nepřišel jsem na kontrolu," obeznámí mě tím svým autoritativním hlasem a já chtě nechtě otočím hlavu, abych viděl, že ze sebe svlíkl mokrý oblečení a převlíká se do suchýho. V hlavě mám otázku, jestli má u sebe pořád to triko, který jsem mu před rokem půjčil. Jestli si ho zabalil a odvezl domů. Nebo ho nechal tady a má ho ve svým pokoji.

"Tak co tady chceš?" zeptám se tvrdým hlasem. "Pokud jsi mě přišel komandovat, tak se rovnou můžu sebrat a jít."

Obleče si značkový triko, zatímco já se postavím a dívám se na něj se založenýma rukama. Pohodí svůj batoh na sedačku a začne házet mokrý věci přes opěrky, aby se mu do rána usušily. I u tohodle jednoduchýho úkonu vypadá tak, jak kdyby dělal něco nadřazenýho. Stejně tak, jak když odsune židli od stolu, usedne na ni a pak se bez jakýkoliv emoce podívá přímo do mých očí.

"Přišel jsem ti pomoct," odvětí a něco mi napovídá, že nemyslí jen pomoc s vinicí. Což on i následně potvrzuje. "Nevím, kdo ti to poslal, ale já to nejsem. Nemám zapotřebí někoho vydírat, když já sám si tím prošel."

Mluví o tom tak jednoduše. Jak kdyby se nic nestalo. Jako kdyby ho to nestálo všechnu jeho upřímnost a nevinnost.

"Jak ti můžu věřit?" zeptám se na tu zásadní otázku. Protože mu věřit nemůžu. Nedokážu to. Má k tomu motiv i odhodlání. Už tak si myslel, že mě potrestá samotou, aniž by tušil, že já ji uvítám s otevřenou náručí.

A jeho odpověď mě zaskočí zcela nepřipravenýho. A okrádá mě o všechny slova, co mám na jazyku.

"Stejně tak se můžu zeptat i já. Jak já můžu věřit tobě?"

***
Tak další kapitolka na světě. Zápletka se nám pomalu rozjíždí a Andrew s Jamesem nevědí, zda si mohou navzájem věřit.

Co si prozatím myslíte, že se stane? A co říkáte na Jamesovo chování i na Andrewovo vysvětlení loňské hry? Dejte mi vědět.

Já vám prozatím přeju krásný zbytek pátečního dne a budu se na vás těšit s další kapitolkou brzy.