Trávit noci hlídáním vinice úplně sám vlastně nebylo úplně špatný. Jasně, nemohl jsem si zdřímnout, nemohl jsem z vinice spustit oči a navíc v mým rozpoložení to nebyl úplně nejlepší nápad, jakej James mohl vymyslet, přesto to bylo nějakým způsobem osvobozující. Tedy, jak se to vezme. Tu první noc jsem doslova bojoval se svým tělem, abych nezaspal. Nezkoušel jsem si sedat ani lehat, většinu tý noci jsem strávil venku, procházejíc cestičky mezi keři, ale vydržel jsem. A další den jsem prospal skoro celej.

Následující dvě směny se nesly ve stejným duchu. Všichni měli dvojici, až na mě, i když tu byla i Jenny. Nic jsem nenamítal, když mi jeden den přiřadil severní pergolu, druhej zase jižní. Byl jsem sám a vyhovovalo mi to. Byl jsem vyspalý z odpoledne a mohl jsem v klidu přemýšlet o věcech. Nebyl tu nikdo, kdo by mě rušil konverzací ani nikdo, kdo by ze mě tahal rozumy. Nikdo, kdo by chtěl se mnou probírat moje momentální rozpoložení, který se pořád nelepšilo. Zkrátka jsem byl na všechno sám a to uvědomění mi přineslo něco, jako uvolnění na hrudi. Necejtil jsem se tak pod stresem a hledáčkem, jako jindy. Uvítání tohodle stavu bylo na místě a já za to byl neskutečně rád.

Překvapení ale přišlo dneska ráno, když jsem se chystal odejít a přenechat pergolu ranní směně, která začala pomáhat dělníkům stavět plot. Balil jsem si věci do batohu, unavený až na dřen s bolavými chodidly od toho, jak jsem celou jižní stranu prošlapal ve svých starých teniskách. Telefon v mých kraťasech začal vibrovat a já ho vytáhl jen proto, abych zjistil, že číslo volajícího je skrytý. Každýho hned napadne, co se mi jako první vybavilo v hlavě. Anonym v podobě mýho bráchy v čele se dvěma mužskými vůdci rodu Sullivanů. Jenže váhání mě přešlo hned, jakmile přišlo, a tak jsem ty myšlenky zahnal do pozadí svojí mysli a hovor přijal.

"Už jsem myslel, že to nezvedneš," ozvalo se z telefonu poměrně známým hlasem, kterej jsem si ale nemohl nikam zařadit. Proto přišlo odkašlání z mojí strany. Jako náznak visícího otazníku. Ten na druhý straně pochopil hned, co to znamená. "Doufám, že jsem se dovolal Andrew Hughesovi. Tady Daniel Sullivan."

Překvapení mě zasáhlo jako ostrej šíp vypuštěnej z tětivy luku. Chvíli jsem se nezmohl ani na slovo a jen probodával překvapeně prosklený dveře pergoly. Únava mě rázem přešla. Nahradila ji touha po tom vědět, co po mě Daniel Sullivan může chtít. A tak jsem se obrnil, potvrdil jsem, že se dovolal správnýmu člověku a nakonec položil dotaz, proč mi volá. Pokud jsem byl o všem dobře informovanej, pak všechno papírování ohledně brigády bylo vyřízený. Sám Hank mi to potvrdil ještě ten den, než odjel.

"Volám, abych tě pozval k prarodičům domů," znělo odůvodnění jeho telefonátu, což ale nic nevysvětlovalo. On však pokračoval. "Jak sám víš, rekonstrukce Zápraží začala a já už celkový plánek toho, jak to tam má vypadat, mám, ale potřebuju se poradit i s několika místními lidmi, kteří ten podnik navštěvovali často. Jedná se o detaily, nad kterými bych si s vámi vybranými rád sedl a prodiskutoval. Takže pokud ti to nevadí a nejsi unavený, uvítal bych, kdyby ses dostavil do deseti minut. Vím, že jsi měl směnu na vinicích, ale nebudu tebe ani nikoho zdržovat déle, než hodinu. Takže přijdeš?"

Pokud něco bratři Sullivanovi umí opravdu dobře, pak to, že člověka překvapí a oberou ho tak o veškerý slova. Daniel překvapil tím, že by se rád pobavil o rekonstrukci Zápraží, který patří teď bez výhrady jemu, o detailech, jak to celý udělat. Samozřejmě se mohlo jednat o maličkosti, ale už jen tím, že si dal práci přemýšlet nad faktem, co si o nový podobě budou myslet místní, překvapil neskutečnym způsobem. Pokud to zas nebyla nějaká hra Sullivanů. Ti se v přetvařování totiž náramně vyznali, co jsem tak pochopil. Přesto jsem Danielovi odpověděl, že do deseti minut tam budu, z čehož se zdál nadšenej.

Po hovoru jsem popadl svoje věci, vyšel z pergoly ven, pozdravil pár známých a pelášil ke svýmu autu, kde už s dalším překvapením čekala Jenny.

"Taky ti volal?" ptala se a mě hned došlo, koho všechno si Daniel povolal. Naši partu, protože o nás bylo známý, že každou volnou chvíli trávíme v Zápraží. Ať už je jakýkoliv počasí.

Potvrdil jsem jí její doměnku a nabídl jí odvoz, když jsme měli mít stejnou cestu. A ta netrvala ani těch deset minut, tudíž teď sedíme u kuchyňskýho stolu Hankova domu, v obklopení Chrise, Lindy, Gabriely a ještě pár dalších děcek z vedlejší vesnice. Kdybych zapátral, možná bych si na jejich jména i vzpoměl, ale nechce se mi. Jsem unavenej a už jen sedět tady je pro mě něco, jako trest. Naposledy jsem tu seděl, když jsem Jamesovi vylil svoje srdce. Od tý doby každý Hankovo pozvání dovnitř odmítám. A on se nepídí proč, protože sám musí tušit důvod. Vítal jsem, že se nikdy nezeptal. Přidalo mu to plusový body.

"Takže," prořízne hlas Daniela místnost a on s obrovským úsměvem na tváři doveze projektor a bílý plátno na kolečkách, "napadlo mě, že jsme to mohli udělat v obýváku, ale asi byste si tam všichni neposedali, takže jsem vymyslel tuhle variantu. Budu akorát potřebovat, abyste se všichni natočili k lince, kde bude tahle tabule a udělali prostor pro projektor."

Já s Jenny a Lindou sedíme na lavici u zdi přímo naprosti kuchyňský lince, takže se nikam nepřesouváme. Chris se židlí odsune k lavici vedle Jenny, která se na něj usměje. Daniel mezitím zapojí projektor, roztáhne plátno o něco víc a poklusem běží do obýváku, odkud se vrací s notebookem. Ten zapojuje do projektoru a začne něco zkoumat na obrazovce. Dál ho nepozoruju a místo toho se rozhlídnu všude kolem. Je to tu pořád stejný. Stejně útulný, stejně voňavý. Jako kdybych seděl u babičky s dědou a čekal na koláč. Neuvěřitelně známej pocit bezpečí, což je vtipný, když Hank je jeden z nejnebezpečnějších lidí ve vesnici. Což zní dramaticky, ale je to tak. Momentálně nikdo nemá takovou moc jako on. Stal se doslova hlavou Crestbury.

"Tak," narovná se Daniel a otočí hlavu na plátno, na kterým se začínaj mihotat obrazce, "jak už jsem vám řekl, tahle schůzka se týká Zápraží a jeho rekonstrukce. Vím, že spousta z vás s tím nesouhlasila, a že jste proti tomu brojili. Jak říká děda - jediná slušná putika široko daleko."

"Mohli bysme prosím přejít k věci," ozve se kluk z Rhodebury zamračeně. "Za hodinu mám trénink a musím se připravit." Jay se myslím jmenuje, ale kdo ví. S moc lidma z Rhodebury se nestýkám. Jen jsem ho párkrát zahlídl v Zápraží. A jednou jsem se ním možná líbal, ale to není jistý. Buď jsem si to jako opilej představoval anebo se to fakt dělo. Nevím.

Danielův úsměv mírně poklesne a v očích se mu objeví jakejsi blesk, kterej ale hned zmizí. Dá se to vyložit tak, že ho ten Jay naštval, ale nenechává se tím pohltit. I tohle mají Sullivanové společný. Když Hanka někdo přeruší, tak se odmlčí, v očích má doslova běsnící bouřku, ale na povrchu je klidnej. James míval blesky v očích jen, když se vztekal nad anonymem. Jinak mu oči jiskřily. Takovým způsobem, jakým se to dá těžko popsat. Prostě když byl rád, slunce se od jeho očí odráželo tak, že se v nich jiskřilo. Nechci o tom moc přemejšlet. Stačí, že jsem tady.

"Dobře," kývne na souhlas a znovu se otočí k plátnu, kde už je náčrt novýho Zápraží. Dvoupatrovýho. "Hodně jsem si ten objekt prohlížel a zjistil jsem, že budova má neskutečně vysoký strop. Takový, do kterého by se vešly ještě další dvě patra. A tak jsem přišel s alternativou, že bychom tady udělali radikální změnu v podobě dvou pater. První, to spodní, na které jste byli zvyklí, by sloužilo pro starší generaci. Točilo by se tam pořád to samé, hrála hudba ze starších let a prostě by celé tohle patro působilo pro naše rodiče a prarodiče."

I řeč mají společnou. James opravdu nelhal, že tohle je jejich mluva. Že takhle se naučili mluvit, protože museli. Spisovně s měnícím se tónem, což záviselo na závažnosti situace. Přesto je ale Danielův hlas mnohem míň pod tlakem, než kdy byl ten Jamesův. Je mnohem víc extrovertní a uvolněnější. Asi je zvyklej takhle vystupovat před větším davem, než jsou adolescenti z vesnice.

"Horní patro by pak zajímalo nás, jako mladé dospělé," pokračuje a na malou chvíli se otočí na nás. Zase s tím svým úsměvem. "Bylo by daleko prostornější, protože co je bar bez možnosti tance. Samozřejmě vím, že přímo klub, na jaké jsem zvyklý, vám tu z toho dělat nebudu, a že byste to ani neuvítali. Přesto víme, jak to chodí, když se člověk opije. Takže by v horním patře byl obrovský bar s rozšířenými možnostmi pití. Točilo a míchalo by se to stejné, co dole, ale zároveň je potřeba i trochu těch novot a tak jsem přinesl i základní seznam koktejlů, které se tu budou podávat. Ceny jsou upravené podle lokality, tudíž nečekejte, že byste za drink dali desítky dolarů. Nejdražší drink, mám za to, je v ceně šesti dolarů."

Všichni se po sobě podívají, protože tohle opravdu nikdo nečekal. Všichni jsme si mysleli, že Daniel nebude myslet na nic jinýho, než na zisk a na to, aby mu to vyneslo co největší možnej výdělek. Jak se ale zdá, on sám si dal záležet na tom, aby tyhle věci promyslel. Aby si promyslel hlavně to, že tady není ve městě, ale na vesnici. A že tady lidi nevydělají tolik, co třeba u něj doma.

"Myslím," ozve se zpoza rohu James, kterej se nakonec vynoří jen v barevný košili a bílých boxerkách Calvin Klein, "že někteří z nich vydělávají dost na to, aby si koupili drink i za deset dolarů."

Všechno ve mně se napne, protože ta poznámka není mířená na nikoho jinýho, než na mě a moji partu. Vedle sebe cítím to stejné napětí, když i Jenny a Chris se narovnají jako pravítka. Můj brácha je jen důkazem toho, že z Jamese vyzařuje autoritativní energie už jen tím, jak se nese. A jak chladně působí. Sleduju mladýho Sullivana, jak si stoupne k lince, vytáhne ze skříně sklenici a napustí si do ní čistou vodu z kohoutku.

"To je sice hezký, bratříčku, ale zůstaňme při zemi," kývne na něj Daniel a jeho úsměv totálně povadne. "Zápraží má bejt zábava a ne něco, co je finančně zrujnuje."

Danielovo přemejšlení se mi začíná líbit. A nabírá docela silný sympatie a to nejen z mojí strany.

"Když myslíš," pohodí rameny, jako by mu na tom nesešlo a napije se ze svojí sklenice nespouštějíc oči z Daniela. Přijde mi docela, jako by si proměnili role. Daniel bejval svině. Tak jsem to slýchával ze všech stran. Byl to namyšlená snobská svině, co věděla o tom, že je něco víc díky původu. Teď, jak se zdá, se drží víc při zemi, zatímco jeho brácha zaujal jeho pozici a využívá ji až do dna. Tak moc bych si přál, aby se aspoň na chvíli vrátil on. Ten James z loňska. Ale to se nestane. Ten už neexistuje. Není.

"Abych se vrátil k tématu," otočí se Daniel znovu na nás. "Dřevěné lavice, to je to, o čem jsem chtěl mluvit. Do celkového designu se mi hodí jak normální stoly se židlemi, tak tyhle vaše lavice. Trochu kultivovanější, samozřejmě, abychom nepůsobili opravdu jako putika, ale přesto něco, na co jste za ty roky zvyklí. Takže mi povězte, kdo z vás je pro normální stoly a židle?"

Je nás tu asi devět a čtyři ruce se zvednou, aby odhlasovali normální stoly se židlema. Moje parta ale ne, protože nechceme až tak velkou změnu. Jasně, pro normální bar někde jinde by se normální stoly hodily. Ale tady mluvíme o našem Zápraží, který milujeme, a na který jsme zvyklý jen v jedný podobě. Navíc se hlásí jen ti, co tam zas tak často nechodí.

"Dobře," kývne Daniel a usměje se , jako už po několikátý, "tak nějak jsem i počítal s tím, že se těch lavic nebudete chtít vzdát. Každopádně design bude černobílý, celé to patro bude jako šachovnice, takže některé ty lavice budou černé a některé zas bíle. A samo sebou nebudou tak enormní, ale pro čtyři, maximálně pět lidí na jedné straně stolu."

Snažím se poslouchat každý jeho slovo a dívat se přímo na něj, ale když přímo vedle tý tabule stojí on jen v košili a boxerkách, v ruce telefon, do kterýho zírá přesně tak s odstupem, jako na nás, a vypadá u toho tak božsky, jde to jen těžko se soustředit. Ten sval uvnitř mýho hrudního koše bije doslova jak splašenej. Až se mi docela motá hlava a potřeboval bych se něčeho napít.

V kapse mi zavibruje telefon a já se chtě nechtě znovu podívám na Jamese, kterej pokládá mobil na linku a dopíjí poslední doušky svojí vody. Dívá se u toho přímo na toho Jaye z Rhodebury a něco v tom pohledu je. Ne emoce, spíš něco jako poznání. Proto se na Jaye znova podívám a s nelibostí zjišťuju, že se na Jamese dívá. Hladově. S chtíčem. Něco v mým žaludku se zhoupne. Spí spolu? Spali spolu? Mají spolu i něco víc? Bože, co spolu maj?

"Takže to by teda bylo," oznámí Daniel a já jen s velkým přemlouváním přesměruju svůj pohled na něj. "Chtěl jsem se tedy zeptat, zda máte nějaké výhrady k tomu? Něco, co byste zlepšili, něco, co byste ubrali nebo přidali? Zkrátka, jestli se vám ten koncept líbí či nikoliv?"

Asi nikoho nepřekvapím, když řeknu, že se k tomu vyjadřovat nebudu. Kdybych řekl, že nestojím o novoty, moc tím nezískám, protože Zápraží stejně projde rekonstrukcí tak, jako tak. A v konečným důsledku mi přijde, že se fakt snaží z putiky udělat podnik jak pro mladý, tak pro starší. Ten koncept šachovnice je sice trochu přehnanej, ale to taky nebudu říkat. Nejspíš jsou tyhle designy něco, jako jeho rukopis. Jako vizitka, že podnik je pod jeho nadvládou. A co s tím někdo z nás zmůže? Jsme jen chudý děcka z Crestbury, kterým navíc velí jeho děda. Ne, že by nám Hank nastoloval nějakou diktaturu, jak to občas může znít. Jen prostě všichni víme, kdo tady má navrch.

Spouští se konverzace, do který se pouští i Linda, Jenny a Chris. Já místo toho vytáhnu telefon a podívám se, kdo mi psal. Předpokládám, že to je máma, která mě už po několikátý tenhle tejden píše, abych zajel do města a koupil pití a nějaký pečivo. Protože otec je opět líný ožralý hovado.

Jenže nic takovýho se nekoná. Zpráva je od skrytýho čísla. A je docela dlouhá.

Andy. Ty už s anonymitou máš docela zkušenosti, takže není překvapení, že píšu zrovna tobě. A stejně jako James si loni prošel něčím, jako byla zkouška, si i ty něčím takovým musíš projít. Protože..proč ne? Ať sám zakusíš, jaký to je žít ve světě, kde nemůžeš věřit nikomu.

Já jen, že tobě se celý tenhle mediální poprask vyhnul. Byl jsi z něj vytržen, jako bys nikdy neexistoval. Což je velice špatně, když vezmu v potaz, jak velkou roli si v loňském roce zahrál. Mám všechny ty fotky i videa, i když se Sullivanova rodina rozhodla veškeré důkazy smazat. A použiju je, pokud nesplníš moje očekávání a zadané úkoly.

Brzy se ti ozvu. Zatím se měj.

Na sucho polknu a zmocní se mě neuvěřitelná zlost. Zvednu pohled v momentě, kdy se všichni zvedají. V momentě, kdy do mě Jenny drká, abych ji následoval. V momentě, kdy se James Sullivan dívá do mých očí a poprvé v nich vidím jakousi emoci. Nebo to mám spíš nazvat výzvou? Protože to je přesně to, co v tý modři jeho očí je. Výzva. Pro mou osobu.