Jak už jsem stačil zmínit, po Alanově odchodu už mezi náma nikdy nebylo nic stejný. Moje vědomí prostě zanevřelo na nějakej bližší vztah s mým vlastním bratrem. Ale to nám nebránilo v tom, abysme spolu občas něco nepodnikli. Jen já, on a Chris, když zrovna nebyl v práci. Nebo když zrovna Alan nebyl v tý svojí práci. Vlastně, když si to vezmu kolem a kolem, Alan na nás měl čas většinou jenom v létě, na který si vyhranil čtrnáct dní. Jedinej čas, kdy s náma v létě od toho svýho odjezdu nebyl, bylo loni o prázdninách. Všichni víme, s čím měl plný ruce práce.

Kdybych měl bejt upřímnej, pak bych řekl, že mě vlastně ani nemrzí to, že už si nejsme tak blízcí. Díky němu a jeho odchodu jsem se dokázal s určitýma věcma popasovat tak, jako nikdy před tím, když tu byl on. Bejval můj ochránce, pevná ruka, prostě všechno to, co měl zastávat náš táta. Pro mě byl Alan vzor odhodlanosti a síly. Vzhlížel jsem k němu a chtěl jsem jednou v životě bejt tak silnej, jako byl vždycky on. Jenže v tom byl ten problém.

Pokaždý, když jsem měl nějakej problém, mi bylo jasný, že to Alan vyřeší. Ať už se jednalo o problémy se spolužákama, problémy se známkama nebo jen občasný výpadky příčetnosti. Bejval jsem hroznej nervák a jedinej, kdo mě dokázal zkrotit, byl právě můj nejstarší brácha. Když odešel, byl to šok, kterej mě zasáhl do toho nejcitlivějšího místa uvnitř mě. Otevřel schránku s temnotou, která vyplavala na povrch a ze mě se stal ten problémovej Hughes. Tak hrozně moc podobnej svýmu tátovi. A tahle zkušenost mě naučila se s věcma pasovat po svým. Sice to byly převážně špatný způsoby, ale mně to bylo jedno. Zvládal jsem to já sám. Bez pomoci Alana.

Dneska je Chris v práci a Alan hned dopoledne, kdy jsem se vzbudil po noční šichtě na vinici, kterou jsem měl tentokrát překvapivě s Garrym, rozhodl, že si půjdeme zaplavat jen my dva. Bazén v Crestbury nebyl, a tak jsme museli až do Rhodebury, do vedlejší vesničky. Slunce prakticky pařilo už od rána, takže jsme oba usoudili, že bude lepší se zašít u venkovního bazénu. Měli jsme štěstí. Poslední dvě lehátka čekaly právě na nás.

Hlavu mám pod vodou a rukama odháním proud a posouvám se kupředu. Nesoustředím se na nic jinýho, jen na to, abych vydržel pod vodou co nejdýl a co nejladněji plaval nejdál, jak jen to bude možný. Myšlenky mi ale víří stejně tak, jako voda kolem mě. Celou cestu jsme mlčeli. Alan občas něco pronesl, ale já na to nijak nereagoval. Nepokládal zrovna takový témata, ke kterým bych mu měl co říct. Vlastně... bylo jen málo věcí, který by mě v tomhle stavu dokázaly rozmluvit.

V hrudi mě začne nepříjemně štípat, což nevydržím a vynořím se nad vodu. Chodidla položím na tvdý dno bazénu a mokrýma rukama si přejedu přes obličej a vlasy. Trošku sebou zatřesu, protože voda je ledová a momentálně nenechává sluníčko proudit na moje tělo, jako normálně. I tak je to ale osvěžující a trošku to probouzí moje ztuhlý tělo. Je ještě unavený z tý noční směny.

S Garrym jsme se domluvili, že se ve spánku vystřídáme. Já dostal prostor vlastně hned, když Garry rozhodl, že si vezme druhou půlku směny. A tak jsem se uvelebil na kanapi, strčil si sluchátka do uší a usnul jako špalek. Byl to spánek jako na vodě, takovej nijakej. Celou dobu jsem vlastně v uších vnímal hrající písničku, ale moje podvědomí nebylo při smyslech. Něco, jako bych se dostal do polospánku. Přišlo mi to ale jako deset minut, když mě Garry po pěti hodinách a třiceti minutách probouzel s tím, že je řada na mě. Nezbejvalo mi nic jinýho, než to přečkat až do rána.

Naspal jsem celkově čtyři hodiny, na což už jsem byl zvyklej. Nedělalo mi potíž se adaptovat podle potřeby. A když chtěl Alan dneska strávit den se mnou, tak budiž, vyhověl jsem. I když mi to někde uvnitř bylo proti srsti. A já ani nevím proč. Společnost mi poslední čtyři dny, co byl James zpátky, nedělala moc dobře. Raději jsem byl sám. Všude a na všechno.

Zhluboka se nadechnu a ponořím se. Plavu zase zpátky tam, odkud jsem před tím vyplaval. V rukách i nohách cejtím částečně únavu, jako by moje končetiny ochabovaly. Proto mě ani nepřekvapuje, když zbytek cesty ke startovní pozici nakonec dojdu. Nestačil mi ani dech a to se mi tak často nestává. Jo, sice jsem jeden čas potají kouřil, ale nebylo to tak dlouho, abych si poškodil plíce.

Vyskočím na povrch a sednu si na kraj bazénu, kde už sedí i Alan a sluní se. Jen nohy má pod kolena ve vodě a z jeho výrazu vyčítám, že mu to tak prozatím vyhovuje. Dostávám se vlastně i k tomu, že i plavat mě naučil on. Společně s Chrisem. Jednou tejdně, když jsme byli mladší, nás sem brával a kousek po kousku nám ukazoval, jak ladně a hbitě plavat. Ani jeden z nás se ho ale nikdy nezeptal, kde se to naučil on, když naši rodiče plavat neumí.

"Nestačily ti síly?" zeptá se mě, aniž by se na mě podíval. Oči má zavřený a tvář vystavenou slunci. Je docela ironický, že když jsem byl mladší, všichni hned věděli ke komu patřím, protože jsem mu byl a v některých rysech pořád jsem podobnej. Ostře řezaná tvář se skoro neviditelnýma pihama. Uhrančivý oči. Dlouhý černý řasy. Jedinej rozdíl je v odstínu pokožky a v mezeře mezi očima. Alan je o několik odstínů světlejší, skoro jako James, taky hubenější, než já a oči má od sebe dál, než-li já.

"Asi si potřebuju odpočinout," namítnu s pohozením ramen, který on nemůže vidět. V hlase mi zní únava. Slyším jí dokonce i já.

"Měl jsi mi říct," otevře oči a podívá se na mě, "nechal bych tě vyspat a mohli jsme sem jet až na večer."

"Večer jdu zas na vinice," obeznámím ho. Podle plánu, kterej jsme dostali ještě od Hanka, mám volno až zítra. Což nejspíš bude sloužit k tomu, abych se konečně pořádně vyspal. "Mám poslední noční."

Alan se k práci na vinicích vždycky stavěl skepticky. Už jen proto, že nikdy nebyl nijak manuální a jen tak posedávat a hlídat něco, co není ani jeho, ho nebavilo. Mnohem radši se šťoural v elektronice, rozuměl různým softwarům, udělátkům a rád rozebíral věci na malý součástky pro to, aby tu danou věc mohl zase sestrojit zpátky. A v některých případech ji i vylepšit. Byl jeho sen pracovat s výpočetní technikou a ta se mu díky Sullivanům splnila. Jen si myslím, že po loňsku se na svojí práci taky dívá jinak. Vidím na něm to napětí pokaždý, když se jen přiblíží k počítači doma. Něco to v něm zanechalo. Tak, jako v nás všech.

"Starej Hank si užívá Kanáry a sdírá děti z kůže," zakroutí hlavou v nesouhlasným gestu. Narozdíl od nás neměl Hanka nikdy rád. Paní Sullivanovou jo, ale Hanka nikdy. A já nikdy nerozuměl proč. On nám to ostatně ani nikdy nevysvětlil. Většinu věcí si nechával pro sebe. Jako já. "Měl by ses na to vykašlat a užít si poslední léto, kdy ještě nemáš takový povinnosti. Chápu, že to jsou docela jednoduše vydělaný peníze, ale stejně."

Na to mu nemám co říct. Pokaždý, když přijde řada na vinice a na mojí brigádu tam, mluví stejně. Že bych se na to měl vykašlat a nedělat nic. Užívat si, že jsem student. I když on sám vlastně nikdy takovej komfort neměl. Pomáhal rodině platit účty a pracoval v Zápraží jako obsluha. Byl to ukázkovej příklad nejstaršího syna. Sice to z táty nikdy nevypadlo, protože si nás moc nevšímal, pokud šlo o něco dobrýho, ale vždycky jsem měl pocit, že má Alana nejradši. Protože byl soběstačnej, chytrej a dělal nejmíň průserů. Paradoxně to z nás schytával nejvíc, protože byl právě nejstarší.

"Moc toho nenamluvíš," ozve se po nějaký době, kdy jsem stačil uschnout a na kůži mi teď praží slunce v plný síle. "Nikdy jsi toho moc nenamluvil, ale teď je to docela trýznivý. Myslel jsem si, že si promluvíme o všem."

Chce mluvit o Jamesovi. Je mi to víc, než jasný. Všichni se mnou chtěj mluvit o Jamesovi. Nechápou, že není o čem mluvit. Přesněji, není co rozebírat. Já a James nikdy nebyla velká věc. Byla to jenom hra, který jsem propadl. Hra, do který jsme se zapojili všichni. Hra, která z Jamese udělala chladnýho člověka a ze mě totální emocionální trosku neschopnou racionálně uvažovat.

"O čem všem chceš mluvit?" neudržím se a použiju podrážděnější tón. "Nemám ti co říct. Všechno podstatný víš. A co nevíš, to si domyslíš. Nemáme co rozebírat."

"Nechceš o tom mluvit, ale věř mi, že by se ti ulevilo," reaguje na to jemnějším hlasem. Nikdy se plně empaticky neodpojil ani ode mě a ani od Chrise. Chápe nás oba. Jenže já narozdíl od Chrise nepotřebuju, aby mě chápal. Už od něj nepotřebuju rady a zachraňovat. Ne. "Vím, že je těžký vyrovnat se s tím, že je zpátky-"

"Nebylo by to tak těžký, kdybyste o něm, kurva už, drželi huby," přeteče můj kalich trpělivosti. Z každý posraný strany jen James, James a James. Tak jsem s ním šukal, tak jsem ho vodil za nos, tak jsem se do něj zabouchl! To je toho! "Všichni o tom chcete mluvit, ale tady není do prdele o čem mluvit. Kdy už to pochopíte? Nechci o něm mluvit a nebudu o něm mluvit. Ten James, kterýho jsem znal, umřel a tím to skončilo. Rozumíš?"

Několik lidí se po nás pobouřeně podívá, ale to je mi jedno, protože se cejtim fakt unaveně a zdeprimovaně. Sám moc dobře ví, že když se něco děje, nikdy mu to neřeknu. Ne po tom, co mě tady nechal. Nesvěřuju se mu. Už nemám proč. A čím dřív to pochopí, tím to bude snažší.

"Dobře," zvedne ruce v obranným gestu, "nemyslel jsem to nijak zle. Jen jsem ti chtěl pomoct. Nic víc."

"Nepotřebuju tvojí pomoc," vymámím ze sebe a seskočím do vody, která mi sahá pod krk. Otočím se na něj a podívám se nahoru přímo do jeho očí, aby to konečně pochopil. "Teď už ne."

***
Bál se na mě promluvit. Nebo tak jsem to aspoň vnímal, když do konce našeho společnýho času neřekl ani slovo. Teda, žádný slovo, co by se nějak týkalo mýho rozpoložení nebo jeho novinek. Padly jenom prostý otázky, jestli si dám něco k jídlu, co si dám k pití, a že musím hodně pít. Bylo mi to na jednu stranu i líto, protože si nezasloužil, abych na něj takhle vyjel. Jenže poslouchat z každý strany o tom, jak se ohledně Jamese cítím, zkrátka vyeskalovalo do tohodle stavu a já s tím nemohl nic dělat. A i když jsem chtěl, stejně jsem se neomluvil. Protože by si pak myslel, že o tom mluvit budu, což jsem rozhodně nehodlal.

Dorazili jsme domů v šest. Chris spal po ranní směně ve svojí práci a já po špičkách připravoval věci na vinice. Vysprchoval jsem se, připravil si nějaký jídlo a než jsem se vůbec nadál, bylo skoro před osmou večerní, což byl ideální stav na to jet na směnu. Cesta autem na vinice není nijak dlouhá, takže jsem dorazil ještě s desetiminutovým předstihem a čekal, až se objeví James a rozhodí nám strany. Ke svojí nelibosti jsem zjistil, že tu nemám Jenny, se kterou bych měl pravděpodobně službu. Alespoň, že Garry tu byl. Sice jsme si nijak nepovídali, ale to mi vůbec nevadilo. Garry byl tichej a to já vítal s otevřenou náručí.

"Takže," postaví se před nás nejmladší ze Sullivanů s tím svým majestátním pohledem a všechny nás očima přejede. Zase necítím nic víc, než prostupující chlad, kterej se mi zařezává až do kostí. Je neuvěřitelný, že člověk, kterej vám ještě před rokem způsoboval teplo snad na každý části těla, si teď vydobývá respekt kamennou tváří a chladem. "Dnešní noc by měla být bezproblémová. Žádné přeháňky ani bouřky nehlásili, za což jsem rád. Každopádně všichni víte, co v takovém případě dělat."

Jak sám řekl, opakuje to pokaždý a pokaždý se mi vybaví ta noc, kdy jsme se spolu vyspali. Protože těsně před tím jsme promokli na kost uprostřed bouřlivé noci, když se z jedný strany ta zatracená plachta utrhla. Mám to pořád v živý paměti. To, jakým způsobem mnou prostoupil tu noc žár. Musím tyhle vzpomínky zahnat někam fakt hluboko, jinak se do konce léta totálně zcvoknu.

"Abych to neprodlužoval," kývne. "Severní stranu si dneska na starosti vezme Suzanne s Petem. Je to vytížená strana a je potřeba dávat maximální pozor. Vím, že jste tu noví, ale už víte co a jak, a tak ve vás vkládám důvěru."

Otočím se na ty dva, kteří shodou okolností stojí vedle sebe. Ještě jsem ani s jedním směnu neměl a jak se zdálo, nic se prozatím neměnilo. Stejně mi oba přišli takoví...strojený. Nebo, jak jen to popsat. Oba mají takovej neosobní přístup. Ale třeba je to tak dobře, jen jsem po těch letech tady zvyklej na jinej přístup. Většinu času jsem tady strávil s Jenny, Chrisem a Lindou. Teď tu není ani jeden a přijdu si na jednu stranu docela opuštěně.

Během mýho přemýšlení už stačil udělit i jižní stranu a ani nevím, jestli jsem tam byl obsaženej já. Vzhledem k tomu ale, že se sbírají další dva a odchází, jsem to asi já nebyl. Dvě nejvytíženější strany jsou teda zabraný. A nedostávám ani východní stranu, na kterou jde Garry ještě s jedním mužem. Takže já a Dave máme západní stranu, což je skvělý. Budu moct pozorovat západ slunce. Přesto mě ale zaráží, že tady Dave vůbec je, když ten nikdy žádnou stranu nehlídá. Navíc nemívá ani noční.

"Myslím," podívá se mi James přímo do očí a mě po celym těle vyraší husina. Od tý poznámky s penězma se na mě ani jednou nepodíval takhle přímo. Celý dva dny mě pohledem přeskakoval. Až doteď, "že víš, jaká strana tě čeká. Takže klidně můžeš vyrazit."

Zarazím se. Proč mluví jenom se mnou, když je tady i Dave? Co se to tu děje? Zamračím se na něj nechápavě.

"To jako budu hlídat sám?" zeptám se teda přímo. Ještě se mi ani jednou nestalo, že bych dostal nějakou stranu sám. Takovou zodpovědnost na sebe většinou bral jen Hank, když neměl jak strany obsadit dvěma lidmi, ale i to se stávalo zřídka. Navíc tomu nepřidává ani fakt, že jsem totálně unavenej a šlofík, aspoň na chvíli, by se mi hodil.

"Ano, Andrew," osloví mě, přičemž moje jméno vyplivne velmi jedovatým způsobem. "Dneska máš západní stranu sám. Dave je tu jen něco jako můj asistent, kdybych na něco zapomněl, takže tu nezbývá nikdo jiný, než ty. Nebo snad někoho vidíš?"

Způsob, jakým se mnou mluví, mě odrovnává. Tolik ironie a pohrdání jsem snad ještě od nikoho v životě neslyšel. A to ani od vlastního otce, kterej vždycky věděl, do jakýho slabýho místa uhodit. James Sullivan se mi mstí a dává to smysl. Čekal jsem to. Jenže je to přesně tím způsobem, za jakej jsem ho loni na začátku odsuzoval. Mluví a chová se jako totální snob. Jako někdo nadřazenej, což nesnáším.

Jen další známka toho, že ten James, do kterýho jsem se zamiloval, je dávno mrtvej.

Nasraně se otočím, aniž bych nějak reagoval na ten jeho stupidní dotaz. Teď, v afektu zloby, bych mu nejradši jednu natáhl. Jen proto, aby se probral. Jen proto, abych aspoň na chvíli měl zpátky toho Jamese, kterej by se ke mně takhle nechoval. Ale zasloužím si to. Za to, co jsem mu provedl, si to zasloužím. A možná to potřebuju, abych se od něj odprostil. Potřebuju důvod k tomu, abych ho nenáviděl. Jenže to se myslím ani nestane. A moji zlobu to akorát zvyšuje.