Opláchnu si obličej ledovou vodou, která mě zaštípe na modřině u oka. A pak ještě jednou. A znova. Na recepci nebylo moc lidí, jenže některý si dokázali spojit jednu a jednu dohromady a odvodit si, kdo jsem. Sklápěl jsem hlavu k zemi, když mi po boku šel Daniel. Nebejt jeho, vlastně bych se na prahu otočil a vykráčel zpátky do neskutečně horký noci. Cítil jsem se mizerně. Pořád se cítím mizerně.

Vypínám vodu a natáhnu se pro osušku, abych si opatrně otřel obličej. Rána, kterou mi otec způsobil, k sobě přichází s každou další hodinou víc a víc. Bolí jako čert. Není to ale nic, co bych neznal. Ať už se jednalo o modřiny ze školy, kde jsem se rval jako divej nebo modřiny od táty, kterej zapříčinil moje nervový stavy, kdy jsem ztrácel kontrolu nad svou agresí.

Pamatuju si, jak mě poprvý uhodil. Bylo mi čtrnáct, stejně jako Chrisovi, kterej byl ale podstatně vyšší, než já a mohutnější, než já. Alan ho tenkrát vzal k doktorovi na prohlídku, protože mu nebylo dobře a mamka s modřinama nikam nemohla. Vždycky, když jí zmlátil, se pak schovávala minimálně tejden doma a pověřovala Alana tím nejdůležitějším. Ten nikdy ani nemukl. Dusil to v sobě a to možná zapříčinilo to, že mu bouchly saze a on odešel. Ale to bych zase odbočoval.

Byl jsem s rodiči doma sám, táta spal, máma si ošetřovala ránu na oku. A pak přišla rána. Pamatuju si, jak se mi roztřáslo celý nitro, když jsem z koupelny slyšel, jak máma prosí, aby jí nechal bejt, kdežto on vůbec neposlouchal a ozývaly se pleskavý zvuky. Nepamatuju si, jak přesně jsem se i přes protest svých nohou dostal do koupelny. Muselo se mi zatmít, protože ta vzpomínka dál pokračuje tím, že ho držím za vlasy a snažím se ho odvlíct od mámi. Čtrnáctiletej kluk, hubenej ještě k tomu všemu, nemá žádnou šanci proti dospělýmu, to je asi každýmu jasný. Přesto se mi ho povedlo dostat ho z ní pryč. Ne kvůli mojí síle, která v tý době neexistovala. Ale proto, abych vzápětí dostal pěstí přímo na obličej.

Nepamatuju si, co se dělo dál. Buď jsem ztratil vědomí anebo moje mysl záměrně vyčlenila následující události pryč z mých vzpomínek. Další obraz se prozařuje až v momentě, kdy sedím na policejní stanici s mámou a lékařskou zprávo od mojí doktorky. Bylo to poprvý, co se máma rozhodla pořádně jednat. Bezvýsledně. Policajti s tím nic dělat nechtěli nebo k tomu neměli pravomoce. Navíc, táta se s nima všema znal už od základky, nehodlali poslat do basy někoho, koho považovali za kámoše.

I teď mi ta vzpomínka vaří krev v žilách. Zatínám ruce v pěst a prohlížím si svůj odraz v zrcadle zpoza zamračenýho výrazu. Klidním svůj dech, abych se tady nesložil a Daniel neměl další starosti na krku. Bohatě stačí, že se bojí o Jamese, kterej se touhle dobou určitě hádá se svojí rodinou. Kvůli mně a mojí rodině.

Představa, že se mu to opravdu podaří a já budu poprvé v životě držet eso nad otcem, je neskutečně příjemná a rozpouští všechny ty pochmurný myšlenky na minulost. Ale za jakou cenu? James může přijít úplně o všechno kvůli člověku, kterej mu ublížil. Kvůli člověku, kterej mu nemá ani co nabídnout. Je ode mě fakticky sobecký, že je oba nechám, aby si kvůli mně ničili životy.

Otočím se na patě a vyjdu z koupelny ven. Daniel křečovitě svírá svůj telefon a dívá se do prázdna. Vypadá, jako by byl na tisíc mil vzdálenej někde hodně daleko. Takhle z profilu je hodně podobnej Jamesovi, jen ty vlasy mají jiný.

"Neměli byste to dělat," upozorním na sebe a on trhne polekaně hlavou. "Vždyť proti sobě poštvete celou svojí rodinu. Tátu, mámu, Hanka, prostě všechny jenom kvůli tomu, abyste zachránili prdel někomu, kdo způsobuje jenom sračky. Měl jsem se od vás držet dál."

Daniel si povzdychne a podívá se na displej svýho telefonu. Když kolem něj procházím a sedám si do křesla u konferenčního stolku, je mi vážně na zvracení z toho, jak se napětí táhne přes každej metr čtvereční tohodle pokoje. Je mi na zvracení i z toho, jak sebou můj telefon co každou chvíli škube. Ještě ani zdaleka nepřišla všechna upozornění a to jsem ho zapnul před deseti minutama jen proto, abych kontrolu všech těch věcí hned vzdal.

"Rodina má být o tom, že se člověk cítí v bezpečí a milovaný," spustí po nějaké chvíli Daniel s pohledem stále na mrtvém displeji. "A pokud bych ti měl říct pravdu, pak jsem se milovaný ani v bezpečí nikdy necítil. James ti jistě vyprávěl některé věci z našich životů. Takže si dovedeš představit, že největší bezpečí a lásku jsme poznali jen od svých chův. Nikdy jsem o tom bratrovi neřekl, ale vždycky se mi líbilo, jak se otci stavěl na odpor. Jak jednal s matkou. Měl v sobě kuráž, jakou já nikdy nenašel. A tak jsem na něj donášel tátovi, abych viděl, jak se s tím James popasuje. Bavilo mě sledovat někoho, kdo se nebojí tátovi vzepřít. James mě za to donášení ale nesnášel a my dva jsme vlastně nikdy pořádně bratři ani nebyli."

Vím, že loni James dostal ránu paralyzérem za to, že odpověděl ano na otázku zda nesnáší svého bratra. Nebyla to pravda, i když se v Jamieho očích zračilo překvapení. Jejich vztah byl tenkrát na bodu mrazu a je mi jasný, že Jamie o Danielovi nikdy nepřemejšlel jako o někom, kdo by zrovna k němu mohl vzhlížet.

"Když ztratil emoce," uchechtne se Daniel, i když není nijak pobavenej, "bylo to skvělý, protože jsme k sobě našli cestu. Ale pak... jak jsem řekl, James se začal neskutečně podobat oběma našim rodičům. Děsilo mě, že by nakonec ten kluk, co jim dokázal hnout žlučí už jenom pohledem, přestal existovat. A jak víš, podnikl jsem razantní kroky k tomu, abych tomu zabránil. A klíčem ke všemu jsi byl ty. K tomu, abych se sblížil s bratrem i k tomu, abych přivedl zpátky jeho pravé já. Takže si můžeš říkat, co jen chceš, ale já jsem rád, že ses nám připletl do cesty. A jsem víc, než šťastný, že James i já momentálně bojujeme nejen za tebe, ale i za sebe. Neděláme to jen pro tebe, ale i pro sebe navzájem. Abychom mohli konečně svobodně dýchat a nemuseli se bát dalších etických prupovídek."

Zvenku rodina Sullivanových působí jako důkaz toho, že perfektní rodina existuje. Jenže když člověk nahlídne pod pokličku, jako já právě teď, vidí, že vlastně všichni mají své mouchy. Nemůžu momentálně říct, že bych Danielovi nějak rozuměl, protože já si se svými bratry budoval vztah od malička. Spájelo nás hodně silný pouto a jeden na druhýho bysme nedali dopustit. Do hlavy se mi při týhle myšlence připlejtá i Alan, kterýmu jsem možná až hodně křivdil.

"Ať už to ale dopadne jakkoliv," stočí svůj pohled ke mně, "zachráníme tě. Protože tak to musí být. Když se k tomu neměl za celé ty roky Hank, musíme se k tomu mít my. A napravit věci, které naši rodiče a prarodiče spackali."

V jeho pohledu je ujištění. Je tam záchranné lano, kterého se chytám. Stejný, jaký mi před pár hodinama hodil James se svým slibem.

Celou tuhle situaci mezi náma přeruší hlasitý zaklepání na pokojový dveře a já se vyšvihnu na nohy s obavou, že se něco stalo. Daniel opakuje můj postoj, ale nevypadá roztřeseně. Nebo řeč jeho těla vyzařuje klid, i když jeho oči prozrazujou, jak ho to vyvedlo z míry. I tohle mají s Jamiem společný. Jediný, co dokáže jejich rozpoložení prozradit, jsou oči, který hýřej emocema. Je to až neskutečný, že si nerozuměli, i když si jsou v tolika věcech podobný.

Právě černovlas jako první z nás rozpochoduje svoje nohy směrem ke dveřím a já jen pozoruju, jak jsou jeho kroky pomalý a opatrný. Jako by se bál, že za těma dveřma bude stát Hank a oba nás rozčtvrtí za to, co se tu děje. Nemám ale strach o sebe. Já už prakticky většinu ztratil. Moje obavy se upínají ke Chrisovi a mámě, kteří jsou bůh ví kde. Daniel sice Jenny napsal, že už mě našel, ale je to pomalu hodina zpátky. Jestli se máma vydala domů, bůh ví, jak to tam dopadlo. Doufám, že jí otec nezkřivil ani vlásek, jinak dostojím svý přísaze a udělám s ním krátkej proces.

Daniel se naposledy přes dlouho předsíň podívá na mě a kývne. Když mu kývnutí oplatím, sáhne po klice a v rychlostí blesku otevírá dveře. A chaos propuká dovnitř, když Chris vrazí do Daniela a míří rovnou ke mně i s mámou za zády. Padá mi kámen ze srdce, když vidím, že oba dva mají obličeje bez šrámů a nesykají bolestí při chůzi. Chris do mě vráží a objímá mě, jako by mě celý roky neviděl. Jako by se bál, že o mě už navždycky přišel. A k němu se přidává i máma se vzlyky, která nás obejme oba dva.

"Jsi totální kretén!" pouští mě Chris a podívá se mi přímo do očí. "Posral ses ksakru! Mysleli jsme si, že sis něco udělal, doprdele s tebou."

Je absurdní, abych se v tuhle chvíli usmíval, když mě hubuje, jenže já tomu nedokážu zabránit, když si je oba prohlížím a vypadají nedotčení. Oba dva. Máma stále brečí, neschopná slova a aniž bych si to uvědomil, i z mých očí tryskají slzy a zamlžují mi pohled. Adrenalin, smutek, deprese i bezmoc si momentálně dávají pohov a já můžu upustit veškerou páru právě díky těm slzám. Padá ze mě obrovské břímě, protože je mám u sebe a jsou v pořádku. Oba dva.

"Omlouvám se, Andy," vzlykne máma a znovu mě obejme. "Omlouvám se, že jsem to nechala zajít až takhle daleko."

"Neměla jsi na výběr, mami," sdělím jí to, co už dávno vím. Možná by jí to někdo mohl zazlívat, ale ona na tom skončila ještě hůř, než kdokoliv z nás. Neměla na výběr. Nemohla se jen tak sebrat a odejít od něj bez peněz se třemi dětmi na krku. Se třemi hladovými děcky, které vyžadovaly jídlo skoro každou půlhodinu. "Není to tvoje vina."

"Ale je," znovu ode mě odstoupí. "Kdybych někomu napsala, co se u nás doma děje, kdybych informovala svojí rodinu-"

"Tak co?" skočí jí do řeči Chris s viditelným podrážděním. Adrenalin z mého hledání ho ještě nepřešel. "Nepomohli by nám. Alan už jim psal."

Oba se s mámou na Chrise podíváme, protože to je novinka. Nikdy se přede mnou nezmínil, že by se s Alanem chystali dát vědět máminým sourozencům o naší situaci. Nebo vlastně komukoliv jinýmu z Británie.

"Psal jim dopis krátce před tím, než od nás odešel," vydechne Chris a posadí se na postel. Daniel s Jenny stojí na prahu mezi předsíní a pokojem. Jenny na mě starostlivě kývne a drží u toho Daniela za ruku, kterej, jak se zdá, je do našeho rodinnýho dramata zapálenej. "Odpověď mu přišla ani ne po tejdnu s tím, že si svoje problémy máme vyřešit sami. Že to nikoho z rodiny nezajímá."

Možná jim otec nemusel ani nic nakukávat. Třeba nad mámou zanevřeli už po jejím odjezdu a od tý doby s ní nechtějí mít nic společnýho. Na jednu stranu je to pochopitelný, pokud proti tátovi vznášeli námitky a máma je neposlouchala, protože jím byla zaslepena. Na druhou stranu...neumím si představit, že bych například Chrise nechal v takový šlamastice, v jaký se ocitla moje máma. Že já jako jeho brácha bych se na něj totálně vybodl. Ničí mě to i za mámu, protože v ní pořád třímala naděje, že ještě nějakou rodinu v Británii má.

"Nepotřebujeme je," zamračím se podrážděně, protože to ve mně vyvolává vztek. "Zvládneme to všechno i bez nich. Zvládli jsme to spoustu let, tak to zvládneme i teď."

Ozve se hlasitý vyzvánění Danielova mobilu, na kterej všichni přišpendlíme zraky. Černovlas se nejdřív podívá na displej a pak na mě. V očích má strach i očekávání, čímž mi naznačuje, že mu volá James. Podle toho, co nejmladší ze Sullivanů řekne, se Daniel přizpůsobí. Ještě pořád má totiž Hankovy pravomoce.

Daniel hovor přijme a poslouchá. Položí několik důležitých otázek, ze kterých si nedokážu nic odvodit. Srdce mi tluče jako na poplach a je mi vážně zle od žaludku. Pokoje prostupuje napětí i nervozita zároveň. Mísí se a vyplňují tenhle pokoj neskutečnou směsicí převážně negativních emocí. A dochází to až do svého vrcholu, kdy Daniel hovor ukončuje s jakýmsi potutelnym výrazem ve tváři a podívá se směrem k Jenny, která ho pobízí, aby promluvil.

"Dokázal to," pronese a hrdě se usměje. Vím, na co je pyšný. Na svého bráchu. "Dal tátovi ultimátum. Do rána Jamesovi musí přinést kupní i darovací smlouvu. Což znamená, že už zítra ráno může být po problémech."

Chris s mámou se usmívají, stejně jako Jenny, která skáče Danielovi do náruče a u toho samou radostí piští. Jenže moje hlava teď dokáže jen přemýšlet nad tím, jakému riziku se James kvůli mně znova vystavil. A z toho mi není do smíchu. Zase mě zachránil. Zase mám u něj dluh. Netuším, jak mu to jednoho dne všechno vrátím.

***

James

Dům Hughesových není nikterak velký a ani ničím význačný. Vypadá, jako všechny domy okolo, ale i tak z něj cítím jakousi zvláštní energii. Netuším, jestli je to tím, že vím, co se uvnitř mezi těmi zdmi odehrávalo a odehrává. Nevím, jestli je to tím, že je tohle Andrewův nešťastný dům, v němž snášel všechny své rány. Kde celá jeho rodina snášela ty ohavné rány, které jim nejstarší z Hughesových přichystal.

"Nechápu to," ozve se za mnou otec, který stojí s pažemi založenými na hrudi a podmračeným výrazem. "Nechápu, proč je pro tebe ten kluk tak důležitej. Nechápu, proč zrovna my ho máme zachraňovat."

"Položím ti otázku, otče," otočím se zpátky k domu a odhodlávám se k tomu, abych zaklepal a sdělil Andrewovu otci o tom, že jeho dům už není v jeho vlastnictví. A že čekám jen na Andrewa, aby mi podepsal dárcovskou smlouvu. Můj otec dostál mým slovům a už brzy ráno na kuchyňském stole bylo hned několik podepsaných lejster. Lejster o tomto domě. Lejster o tom, že mám v držení Andrewovu budoucnost, kterou mu za pár minut, až sem přijede, hodlám vložit do ruky. "Kdyby mámě někdo ublížil, co bys byl schopný udělat?"

Okolí prozvučuje jen zpívání ptactva všude kolem. Letní počasí opět panuje pevnou rukou a já čekám na otcovu odpověď. Z nějakého důvod nejsem vůbec nervózní. Po dlouhé době se opět cítím jistý. Jsem si jistý tím, co dělám i co říkám. Jsem si jistý tím, že tenhle dům musí patřit Andrewovi, stejně tak, jako jsem si jistý tím, co jsem ještě včera v noci napsal na všechny svoje sociální sítě.

Andrew byl můj přítel. Oficiálně před zraky všech, které tohle drama zajímalo. V těch statusech, které jsem napsal, zaznělo to, co mělo zaznít už prve. A to, že jsem bezhlavě zamilovaný do Andrewa, a že moje láska k němu je obrovská. Popsal jsem náš příběh, vynechal jsem sice všechno okolo vydírání, ale vylil jsem si srdce. A netuším, jestli to stačí ostatním, ale mně to stačí. Stejně tak, jako to bude stačit na Andrewovu ochranu.

"Upřímně netuším, co bych ti na to měl odpovědět," ozve se vzdorovitě otec. Vím, že jsem ho tou otázkou zcela zaskočil. Poznávám to na něm. "Nejspíš bych zabil každého, kdo by se jí pokusil nějakým způsobem ublížit."

Doufal jsem v takovou odpověď. Doufal jsem, že táta k mé mámě pořád něco cítí. Sice jsem nikdy nepoznal, jestli se milují nebo ne, protože to před námi nedali najevo, ale nějaká moje část doufala, že tomu tak je. A podle jeho slov myslím, že jsem dostal uspokojující reakci. Otočím se na něj s tvrdým a neoblomným výrazem.

"Pak víš, proč tohle všechno dělám," odpovídám se silným a neoblomným hlasem. "Je pro mě stejně tak důležitý, jako je máma důležitá pro tebe. A i když se ti to nelíbí, je to můj život a ty nemáš právo mě držet od věcí, které ze mě dělají lepšího člověka. Nechci skončit jako ty a máma. Nikdy sis nepokládal otázku, proč Hank a babička můžou být tak sehraní, zatímco ty a máma musíte hrát divadlo? Pro jednou tě prosím, aby ses choval jako rodič a ne jako Hankova loutka. On ani tenhle podnik naše životy neřídí. To by sis měl uvědomit."

Otec stojí pevně jako socha, dívá se do stejných očí, jaké má on sám a něco za nimi se hýbe. Vidím to. Cítím to. Jeho obranný postoj dostal zásah přesně tam, kam jsem mířil. Vím, že máma pod tou ledovou maskou skrývá všechny svoje city. Vím, že se bojí je dávat najevo. A přesně to samé musí být i s otcem. Ten svoje city skrývá za bezcitnost, aroganci, nadřazenost. Ale někde pod tím vším je jen člověk, který ví, že byl špatným rodičem. Který ví, že zanedbal to nejdůležitější, co v životě dostal.

Nečekám na žádnou reakci a otáčím se směrem ke dveřím. Zavřu oči a představuji si, že už to mám za sebou. Než se stihnu zastavit, třikrát zabuším na dveře a odstoupím. V ruce svírám lejstra, která ze mě dělají vlastníka domu přede mnou. A lejstra, která čekají jen na podpis dalšího vlastníka v řadě.

Dveře se otevřou dokořán, z domu se vyvalí zápach alkoholu a muž přede mnou na mě zaostřuje pohled. Vlasy na hlavě má mastné, na sobě tílko se zaschlými skvrnami od pití - nejspíš alkoholu - a husté černé obočí se semkne nad jeho očima.

"Co tady chcete?" jeho hlas, protkaný jedem z lahve alkoholického nápoje, zaburácí okolím. Starý James by se pod tím hlasem zlomil. Starý James by se lekl a nechal otce, aby tohle vyřídil. Jenže já se touhle ubohou náhražkou člověka zastrašit nenechám. Teď dostane to, co měl dostat už dávno.

"Jsem James Sullivan," představím se kývnutím. "Vnuk Hanka Sullivana, který se zaručil za vaše dluhy. Naše firma se jménem Hanka rozhodla veškerý váš dluh na tomto domě vyplatit. Což znamená, že momentálně jsme jeho vlastníkem my."

Z euroobalu vytáhnu kopii o oddlužení nemovitosti, zatímco originál si nechávám u sebe. Podávám papír muži, kterému se z obličeje vytratí veškerá barva. Uvnitř se pro sebe chechtám jako posedlý.

"Co to kurva?"

"Přišli jsme vám oznámit, že tento dům momentálně patří naší firmě," zopakuji neústupně. "Vy jste ztratil nárok na cokoliv, co v tomto domě je. Veškerý majetek uvnitř i venku je náš. O všem momentálně rozhodujeme my. Máte to i potvrzené soudním úřadem."

"Ty jeden zasran-"

Přede mnou najednou stojí můj otec a drží napřaženou paži muže, který se mě chystal uhodit. Můj otec tu paži drží pevně a z jeho postoje je momentálně cítit neskutečná síla a nadřazenost.

"Sáhni na mého syna a přísahám ti, že o tu ruku přijdeš," odhodí ho otec do domu a muž se zapotácí. Uvnitř mého těla se rozhoří neskutečný plamen hrdosti. Tohle je vůbec poprvé, co se můj táta postavil na mou obranu. Vůbec poprvé se zachoval jako rodič. Jako rodič, který miluje své dítě. Moje slova s ním musela opravdu jakýmsi způsobem hnout. A je to sakra skvělý pocit.

Otec ustoupí a kývne na mě, abych pokračoval.

"Rozhodli jsme se dům darovat do rukou vašeho syna, Andrewa Hughese, který už je na cestě, aby podepsal darovací listinu," dívám se na pana Hughese, který se vzpamatoval a teď si drží zápěstí, za které ho můj otec chytil. V jeho obličeji již nezbyla žádná barva.

"Darujete můj dům tomu spratkovi?" zachechtá se muž nepříliš pobaveně. "Darujete tý buzně tenhle barák, ve kterým bydleli tři generace mojí rodiny? Na to nemáte právo!" rozkřičí se, ale se mnou to stále nic nedělá. "Seru vám na nějaký papíry," roztrhne tu kopii, kterou dostal. To je důvod, proč jsem mu do ruky nedal originál. "Mě odsud nedostaneš, ty blonďatá svině."

Cítím, jak se otec znovu chystá postavit se tomu muži, já ho však zadržím a popojdu sám o kousek blíž. Kdyby mě chtěl napadnout, ať to udělá. Alespoň konečně skončí ve vězení. Ve vězení, kam celou dobu tenhle násilník patří.

"Radši ať tenhle barák vlastní buzna," snížím hlas a přimhouřím oči, "než aby ho vlastnila taková lidská troska, která je schopná uhodit ženu a dítě. Karma je zdarma, ty parchante vožralej."

Dříve, než stačí muž nějak zareagovat, se okolím rozezní sirény policejního vozu, stejně tak jako zvuk brzdících kol. Všichni tři, co tu stojíme, se podíváme směrem, kde zastavila čtyři auta. Dvě policejní, auto mého bratra a Andrewovo auto. Mým nitrem se poprvé rozlije nervozita, protože policii jsme nikdo z nás nevolal.

Muži v uniformách vystoupí z obou aut a kráčí až k nám. Všichni čtyři mají přísné výrazy a vyzařuje z nich respekt. Zastaví se těsně u mě, ale já je nezajímám. Ne, zajímá je muž stojící na prahu dveří.

"George Hughes?" optá se jeden autoritativně. Muž stojící ve dveřích jen kývne. "Jste zatčen pro páchání trestného činu domácího násilí. Máte právo nevypovídat. Cokoliv odteď řeknete, bude u soudu použito proti vám."

Ustoupím a pohled přesunu na lidi, kteří vystoupili z těch dvou zbylých aut. Jedním z nich je Andrew, který stojí u auta ve společnosti své matky a Chrise, kteří se dívají na situaci, která se děje u jejich domu. Zabolí mě na hrudi, když vidím jeho tvář s modřinou. Ale už je konec toho všeho. Už je konec toho, aby se bál, že komukoliv z nich tří bude znovu psychicky či fyzicky ublíženo.

A když se jeho oči spojí s těmi mými, jeho pohledem projede uvědomění. Usměje se takovým způsobem, který mi do očí vhání slzy. Úsměv mu opětuji.

Přesunu pohled na svého bratra, který svírá Jenny kolem pasu. Daniel se na mě zpříma dívá a kýve hlavou s úsměvem. A mně se přelije slza přes oko. Nebýt jeho, nic z toho bych nedokázal. Setřu si slzu s úsměvem z tváře a také na něj kývnu.

Tímhle dnem se nám podařilo nejen zachránit rodinu mého milovaného, ale i naši vlastní rodinu. A když cítím na svých ramenou paži svého otce, pohlédnu do jeho očí a poprvé ve svém životě se cítím v bezpečí.