Tma se rozlejzá všude po mym autě. Je mi z toho neuvěřitelně ouzko, ale na to teď nemám čas. Zaparkoval jsem nedaleko opuštěnýho skladiště v Rhodebury a modlím se, aby mě tu nenačapali policajti. Je to totiž soukromej pozemek a nevím komu patří, ale vzhledem k tomu, že už tu stojím bezmála čtyři hodiny, to zřejmě nikomu nevadí. Sedačku mám sklopenou a dívám se do stropu svýho auta. Nevím, kam se mám uchýlit na tuhle noc, která už vlastně začala. Momentálně nemám kam jít a všechny peníze, co mám na účtě, stačí maximálně na jednu noc v levnějším motelu.

Vypnul jsem si telefon. Naskakující upozornění na sociálních sítích, zprávy od bejvalých nebo současných spolužáků, telefonáty od rodiny...to všechno mám v plánu ignorovat. Momentálně si potřebuju utřídit myšlenky a zajistit to, aby se mojí rodině nic nestalo. Otce čert vem, ale máma s Chrisem si nezaslouží jít na ulici. Jasně, Chris s mámou si můžou někde pronajmout malou garsonku z jeho platu, jenže nikde v okolních vesnicích volný bydlení není. Tak jsem chtěl s penězma s Jamesova vydírání naložit původně. Odstřihnout mámu od otce. Jenže když jsem pátral a pátral, v Crestbury ani v Rhodebury bydlení není. Všichni si svoje byty střežej jako oko v hlavě. A co se týče větších měst, Chris by musel mít minimálně ještě jednu práci, já bych musel ke škole taky chodit do práce a máma to samý, abychom vůbec zaplatili nájem a služby a ještě nám něco zbylo. Byli jsme v pasti. Přesně jak jsem vysvětloval.

Jenže teď se to na sebe kupí. Hank se dozví, že jsem se od Jamese nedržel dál a nějaká dohoda mezi ním a mou rodinou padne. On dům odkoupí a vykopne nás všechny na ulici. Tedy, mě už ne, teď je ze mě bezdomovec, ale mojí mámu a Chrise určitě vyhodí. A kam půjdou? K Alanovi, kterej popisoval, že bydlí v jednopokojáku, kde má všechno? Kde je oddělenej jen hajzl se sprchou? Myslím, že by je tam na pár dní nechal, ale brzo by to začalo vadit všem. Nemluvě o tom, že Chris by musel dojíždět do práce takovou dálku. Jak tuhle zpropadenou situaci vyřešit?

Jako bych tyhle trable vyvolal tím, že jsem na ně myslel. Jako bych si to sám přivolal. Ale mělo mi bejt sakra jasný, jak tohle skončí! Měl jsem se prostě na všechno vysrat a Jamese nechat jít. Měl jsem ignorovat anonyma a neplnit ty blbý úkoly. Copak jsem takovej debil? Totální vymaštěnej kretén? Už když James poprvý nadnesl myšlenku, že mu přijde zvláštní, že nám ty úkoly pomáhaj, měl jsem zkrátka jít stranou. A ignorovat další zprávy. Ignorovat Jamese. Jenže teď je pozdě. A já si kurnik můžu zlomit hlavu nad tím, jak tuhle prekérní situaci vyřešit. Má vůbec řešení? Žádný mě momentálně nenapadá.

Vzteky praštím hlavou do sklopený opěrky. Třikrát za sebou. V oku i tváři mi cuká. Až teď se teprve dostavuje bolest. Kostrč naraženou nemám, ale rozhodně mám pocit, že kdybych vstal, moc toho neujdu. Ale kvůli tomu nebrečím. Ne, slzy znázorňujou to, jak moc jsem to posral. Čert vem mě a nějaký medializování. Ať mě svět klidně sežere za to, že jsem chrápal s Jamesem Sullivanem. Nelituju toho, že jsem s ním spal. Ale ať moji rodinu nechaj všichni na pokoji! Stačí, že teď se nejspíš musí moje máma vypořádávat s otcem, kterej se stoprocentně ještě víc opil, aby měl kuráž. Takovou dobu nikoho z nás neuhodil. I to jsem totálně posral.

Myšlenky mi utichnou, když slyším motor auta a kola, který pomalu přijížděj po štěrkový cestě. Světla proříznou celej vnitřek auta a než se naděju, motor přestává vydávat zvuky a okolí se znovu ponoří do tmy. Teď slyším bít jenom svoje srdce v nepravidelných intervalech. Čekám, že za necelou minut někdo posvítí dovnitř baterkou a bude mě vybízet, abych vystoupil. Dostanu tak mastnou pokutu, že se z toho zeseru. A jestli už poliši viděli bulvár, pak se mi ještě vysmějou, že jsem buzna. Protože tahle idiotská společnost je tak prostě nastavená. Odsoudit všechno, co se trochu liší od normálu.

Do auta opravdu míří světlo, ale z mobilu. Respektive ze svítilny v mobilu. Zakryju si oči, jak mě ta ostrá záře bodne. Přes slzy je snad ještě otravnější. Následuje zaklepání na okno a čekám i tu otřepanou frázi, ať vylezu ven. Nic takovýho se ale nekoná.

"Andrew," ozve se dost dobře známej hlas. "Vidím, že tam jsi, otevři prosím dveře. Potřebuji s tebou mluvit."

Čekal bych kohokoliv. Jenny, Chrise, mámu, dokonce jsem i v jednu chvíli myslel na otce, že se přišel omluvit. Čekal bych i Jamese. Ale Daniel Sullivan je pro mě neskutečný překvapení. Vyšvihnu se do sedu a natáhnu se, abych odemkl dveře na straně spolujezdce. Daniel přestává svítit dovnitř a otevírá dveře. Díky světlu svítilny vidím, že je až popelavě bílej a oči mu hýří neskutečnym stresem. Nedivím se. Bůh ví, co všechno tohle vyvolalo uvnitř Sullivanů. Poslední příspěvek, co jsem si četl, jim totiž dával pěkně zabrat. A to je to několik hodin zpátky. Jak na to vůbec reagoval James? Musel bejt stejně v šoku, jako já.

Daniel zabouchne dveře a znaveně se opře do sedadla. Vypadá to, jako by mě usilovně hledal už několik hodin. Proč ale? Proč zrovna Daniel? Neměl by bejt někde s Jenny? Proč tady vlastně není ona, když je teď s Danielem v páru? Nebo snad není? To není důležitý! Musím se soustředit.

"Vezmu to rychle, protože mi čas proklouzává mezi prsty," podívá se na mě, zatímco já narovnávám svou sedačku do svislé polohy. "Hledají tě všichni. Poslala mě sem Jenny, která sama jela s Chrisem až za Runhill. Tam jsem se od nich odpojil, ale stačil jsem ti zarezervovat a zaplatit pokoj na dvě noci, už tě tam očekávají."

"Nepojedu tam," odseknu. Nechci žádné milodary. "Pokud si myslíš, že ti něco zazlívám, tak se nemusíš bát. Je to stejně jenom moje chyba. Ani nevím, kdo ty fotky vůbec poslal, ale asi to je jedno. Všechno jsem posral."

"Dělám to pro Jamese, který se teď nejspíš staví našemu otci na odpor," odpovídá i on přívětivě. Zmínka o Jamesovi a odporu přiláká moji pozornost ještě víc. "Pokud se mu nepovede otce přesvědčit, ještě dneska za tebou přijedu do Runhillu. Zapni si proto telefon, ať ti dám vědět co a jak."

"Co máte vy dva v plánu?!" vyjedu na něj docela zostra. Nelíbí se mi, že místo, aby zachraňovali krk sami sobě, zachraňujou krk mně. James by se měl především zajímat o to, jak vyžehlí pověst podniku. Jak si to s otcem nerozházet a jak se ospravedlnit před Hankem. Ne se zabejvat mnou. Nechci, aby mě zachraňoval.

"Něco, co jsme měli udělat už dávno," kejvne, jako by mi to mělo bejt jasný. Ale není. "Stavíme se rodině na odpor, abychom mohli žít tak, jak chceme. A s kým chceme."

"Co přesně teď dělá James?" položím otázku o něco klidněji. Přesto ve mně bublá vztek. Proč, když mi jde zase o krk, v tom hraje James a naše city? Tohle léto je snad ještě milionkrát horší, než to loňský.

"Dává otci nůž na krk," zahledí se mi vážně do očí. "Máme v plánu zachránit tvoji rodinu jak od naší rodiny, tak od tvého otce. Vidím, že to potřebujete jako sůl," hodnotí můj pochroumanej zevnějšek, ale to je mi jedno. Jak nás chtěj zachránit od obou tak silnejch protihráčů zároveň? Hlava mi to nebere.

"Jak?" vyjde ze mě jen šeptem. A do očí se mi znova hrnou slzy, když se ve mně objeví nová naděje na spásu. Plamen, kterej by mohl sežehnout celý moje tělo.

"Chystáme se koupit ten váš dům," odpovídá Daniel pomalu, abych to všechno pochopil. A já to nechápu, protože když ho koupěj, stejně mě i rodinu vyhoděj. Jenže pak Daniel pokračuje. A je to nadmíru jasný. "A darujeme ho tobě. Ať už s otcovým svolením nebo bez."

***
James

"Posaď se," vybídnu otce, který před chvíli přijel i s matkou. Čekal jsem v obývacím pokoji, zatímco Daniel se rozhodl, že se přidá k pátrací skupině, která jela hledat Andrewa. Celé nitro se mi třese, ale už ne tolik, jako ještě před pěti minutami. To jsem myslel, že se tu doslova ukoušu, když jsem čekal. Přišla mi od Daniela však uklidňující zpráva. Našel ho a vše mu vysvětlil. Teď je na cestě do Runhillu. A Daniel jede za ním, aby se ujistil, že tam opravdu bude.

Otec se na mě zamračeně dívá ze svého místa na třech schodech, které oddělují kuchyň od obývacího pokoje. Já sám sedím v jednom z křesel a probodávám ho svým nic neříkajícím pohledem. Bude muset souhlasit se vším, co řeknu. Jeho kralování skončilo. Teď je řada na nás, abychom se mu postavili. Teď je řada na mě, abych udával rozkazy. Jemu i dědovi. A pokud se rozhodnou mě vydědit, pak ať je vezme čert. Jsem na to připravený. Tentokrát totiž kvůli nim nepodkopnu to, v co věřím. Tentokrát mě nedonutí se jim přizpůsobit. Jen kvůli podniku.

"Vyklop, co chceš, nemám na tebe čas," sejde otec arogantně schody a postaví se za křeslo. Ruce si založí na hrudi a oblek na jeho mohutném těle se napne. "Musím vyřídit ještě spoustu věcí a uhladit ten bordel, který jsi způsobil."

"Říkám ti, aby ses posadil," probodnu ho klidným pohledem i hlasem. Přesto v něm zní výhrůžka. Používám stejný tón hlasu, jako on kdysi používal na mě, když jsem ho v něčem neposlechl. "Teď s tebou budu jednat jako tvůj nástupce, ne jako tvůj syn, co tě o něco žádá. Takže se posaď."

Otec přimhouří oči, zatímco rozpojí ruce a i přes svou nevůli křeslo obejde a sedne si do něj. Matka, stojící nad schody, stále pozoruje, co se to v místnosti odehrává. Nemůže totiž přijít na to, proč se v místnosti vznáší takové napětí. Já to vím a oni to už za malou chvíli zjistí taktéž. Nehodlám je ani jednoho šetřit. Matka se mi sice loni svěřila a mělo by mě to nějak vůči ní trápit. Ale netrápí, protože není schopná se za své syny postavit. Celé roky nás nechávala napospas otci, který mě i Daniela šikanoval. Ač o ní vím spoustu polehčujících okolností, nehodlám jí z tohoto amfiteátru vynechat.

"I ty by ses měla posadit," kývnu na ní. "Přece jen jsi součástí firmy. Dědička." Na slovo dědička dám důraz, protože otec jedná na základě jejího souhlasu. Je vlastně zplnomocněn od matky. Stejně tak, jako Daniel získal plnou moc. Kdyby se matka rozhodla plnou moc ke všem těm úkonům zrušit, otcovi nezůstane nic. Jen naše jméno.

Matka opravdu sejde schody a s očekáváním usedne na pohovku blíž k otci. Takhle na ně vidím perfektně. A teď s nimi budu jednat jako s obchodními partnery. Ne jako s rodiči. Aby jasně pochopili, že nejsem hlupák, který je hodlá prosit a škemrat. Aby jim došlo, že tady jejich hra skončila a že já už vím, co si sám mohu a nemohu dovolit.

"To mediální drama vyřešíme jednoduše," pustím se do vysvětlování s chladnou hlavou. Jak mi poradil Daniel. Postavím je před hotovou věc. "Andrewa představíme jako mého přítele. Oficiálně. Udělám video, ve které se k té kauze vyjádřím. Očistím naše jméno a zároveň Andrewa ušetřím toho, aby z něj dělali chudáka, co spí s boháči za peníze."

V jednom článku, nebo spíš vlastně ve dvou, jsem četl, že Andrew je gigolo. Že si vydělává společností u bohatých lidí. Stránky neuvedly, od koho ty informace pramení, ale o tohle teď nejde. Jde o to, abych zabil dvě mouchy jednou ranou. A když nemohu Andrewa před tím tlakem uchránit, vykreslím ho v tom nejlepším světle. Vyjdu s pravdou na povrch.

"Nepřichází v úvahu," opáčí otec s posměškem v hlase. "Ty vydáš prohlášení, ale nebude se týkat žádného Amdrewa Hughese. Rozuměl jsi?"

Předkloním se a přimhouřím oči. Přesně tak, jako to dělá on. "Udělám to přesně tak, jak jsem právě řekl. Rozumíme si? A nepřerušuj mě, ještě jsem neskončil."

"Jamesi-"

"Řekl jsem, abys mě nepřerušoval," zvýším hlas a otec snad poprvé v mém životě spojí horní a dolní ret k sobě v náznaku uposlechnutí toho, co kdo řekl. Jeho oči však hýří neskonalým vztekem. Kdyby mohl, vystartuje proti mně. "Druhá věc, kterou společně provedeme se týká domu, ve kterém Andrew bydlí. Děda má uzavřenou smlouvu o ručení u exekutorského úřadu. Na ten dům je uvalená obrovská exekuce a děda se zaručil, že když otec Andrewa nebude posílat splátky, zaplatí veškerou dlužnou částku. Rozhodl jsem, že ten dluh vyplatíme a darujeme Andrewovi na jeho jméno prostřednictvím darovací smlouvy."

Otec se rozesměje na celé kolo. Není to ani tak pobavený smích jako spíš z šoku. Nečekal, že bych se mohl s něčím takovým vytasit. Jenže to ještě neví, jakou bombu se na něj chystám hodit, až pronese něco nesouhlasného.

"Proč bychom to dělali?" zeptá se matka a předběhne tak otce. Matka však není v šoku, ani pobavená. Spíš na ní vidím příjemné překvapení. Rozhodně nevypadá tak ledově a mrtvě jako vždy.

"Protože ten dům patří tyranovi, který Andrewa, jeho matku i Chrise mlátí," odpovídám matce zdvořile. "Jsou chyceni v pasti toho chlapa a já se rozhodl, že je z té pasti dostaneme."

"Tak ty ses rozhodl," uchechtne se otec a předkloní se tak, jako před chvílí já. Usmívá se na mě, protože neví, jakou kartu já mám v ruce proti němu. Že až to vyslovím, bude totálně bezbranný a nezbyde mu nic jiného, než souhlasit. "A co tě vede k tomu si myslet, že něco takového uděláme? Proč si myslíš, že já nebo Hank na to přistoupíme?"

Sklopím hlavu do klína s úsměvem. Teď se může stát cokoliv. Může se mi vysmát, říct mi, že mě tedy vydědí. Může dokonce říct, že se beze mě obejdou. Kdo ví? Ovšem za zkoušku to stojí. Nechci už žít v rodině pokrytců. A nechci zakopávat své vlastní hodnoty, ke kterým mě vedla Elisa. Ne.

"Protože pokud to neuděláte," zvednu hlavu hrdě nahoru, aby poznal, že nežertuji, "pak si hledejte nástupce na tu vaši firmu jinde." Otcovi zmrzne úsměv na tváři, zatímco matka si dá ruku před ústa, aby zakryla svůj vlastní úsměv. Je vidět na jejích vráskách u očí, že se usmívá. Já se ale soustředím na svého otce. Dívá se na mě, jako by nevěřil svým uším.

"Nemůžeš se jen tak vzdát svýho nástupnictví do čela firmy," oponuje mi zamračeně, ale sám slyší, jak strašně nelogicky ta slova zní. Nebo to snad neslyší? "To přece nemůžeš."

"Ale můžu," usměju se na něj a nakloním hlavu do strany. "Daniel přece udělal to samé. Vzdal se práva na vedení firmy. A já to udělám také, pokud nevyhovíš tomu, o čem jsem rozhodl."

"Proč?" vydechne a snaží si udržet alespoň kousek svojí rozpadající se kamenné hradby. Poprvé v životě ho vidím v koncích. A je to uspokojující. Jen mě mrzí, že u toho není i děda. Pocit spokojenosti by nabral úplně jiný rozměr.

"Protože už nehodlám hrát poslušnou figurku," odvětím a zvedám se z křesla. Pocit euforie narůstá. "Zítra tady očekávám potvrzení o vyplacení dlužné částky. Stejně jako papír o vlastnictví a darovací smlouvu. Vše s tvým podpisem. Jinak si hledej nového následníka,"  dívám se do jeho beznadějných očí, zatímco můj hlas je tvrdý. Vyhrál jsem. Tohle je moje pomsta. A je sladší, než jakákoliv sladkost na světě. "Hra skončila, tati."