James

"Jasně jsem říkal, že všechny ty fotky musíte smazat!" křičí otec na někoho do mobilu, zatímco já ten svůj držím v ruce a nevěřícně se dívám na fotku, kde ležím polonahý s Andrewem na zemi v pergole.

Sedím v obývacím pokoji a snažím se zachytit nějakých reálií, protože tohle mi přijde až neskutečně nereálné. Seděli jsme s Andrewem na té výšině, pak jsme usoudili, když slunce už pomalu nebylo vidět, že se rozloučíme. Odvezl mě až před vchod a když odjel, vstoupil jsem do domu, kde už stáli rodiče. Ani jeden se netvářili příjemně, ale to mi až tak nevadilo, nebýt Daniela v pozadí, který mi posunky naznačoval, že situace není dobrá. Stačil jen ten pohled.

Otec se mě nejdříve vyptával, kde jsem byl a co jsem tam dělal. Bylo mi jasné, že mě viděl přijet zrovna s ním, a tak jsem nezapíral. Sdělil jsem mu pravdu, že jsem byl s ním a neřešili jsme nic, co by se týkalo práce na vinicích. Matka si povzdechla, zatímco otec na mě civěl se zklamáním v očích. A nebudu lhát, když řeknu, že mě to zasáhlo. Jenže to ani zdaleka nebyl můj největší problém.

Otec nasměroval displej svého telefonu ke mně. Jednalo se o článek v internetových novinách. Byl o mně. A... tajemném cizinci, s nimž jsem si loni v létě užíval hrátky na rodinných vinicích. Článek byl plný sarkasmu a utahoval si z vinic, že je to místo nemravných činů. A článku vévodila fotka mě a Andrewa. Jak se líbáme. Jak na něm ležím. Oba bez triček jen ve spodním prádle. Celý svět jako by se zastavil.

Otec na mě nijak dál nemluvil a já obešel matku, která si sedla ke kuchyňskému stolu a vrtěla hlavou, sešel jsem ty tři schůdky a usedl na gauč v obývacím pokoji, kde sedím do teď. Ruka s článkem se mi klepe, mobil mi neustále vibruje v ruce, jak můj oficiální profil na instagramu každou chvíli někdo označuje nebo zmiňuje. Nejhorší na tom je, že znají i Andrewovo jméno. Nechali si ho až na konec jako bombu. A šíří se to dál a dál. Stačí se podívat na Daniela, který projíždí sociální profily i internet a tváří se beznadějně.

Jenže mně nejde o mě ani o mou rodinu. Sakra, vždyť celý svět už rok ví, že jsem bisexuál. Vždyť se i v článcích spekulovalo o tom, že jsem z Crestbury přijel jako úplně nový člověk a jestlipak za to nemůže zlomené srdce. Měli tolik teorií, tak proč se kolem toho dělá takový povyk? Ne, nejde o mě. Jde o Andrewa. S násilnickým otcem, v šachu, nejspíš brzy nebude mít střechu nad hlavou. Stačí, aby se to dozvěděl děda. Bože...co jsem to způsobil?

Jenže...teď mě také napadá, kdo tu fotku mohl zveřejnit? Kdo o ní věděl? Jenže odpověď už znám. A můžu za to já. I Andrew. Hotel v Runhillu. Deset fotografií, které jsme vyhodili do koše, ale nijak neroztrhali, nezmačkali. Jak pošetilí jsme byli při svém konání? Byli jsme především unavení. A ty fotky jsem vyhazoval já v noci. Unavený. Vyčerpaný. Nenapadlo mě je roztrhnout. Bože jsem idiot!

"Je to úplně všude!" křičí otec v kuchyni. "A všude z toho dělají, jako bychom ho sem poslali, aby si to rozdával s kdekým! Jako bychom sem posílali naše syny, aby se z nich stávali muži. Doslova cituju tady píšou - loňský trest pro Jamese Sullivana měl být jasný. Poslali ho, aby se stal mužem. Jenže on to vzal za své a spíš, než mužem, se stal ženou. Co to doprdele má znamenat?!"

"Uklidni se," povzdechne si matka vyčerpaně s ledovým klidem. "Mají novou senzaci, která za pár dní zase zmizí. Jen se prostě musí stát něco většího."

"Jak mám být klidný?" rozčílí se otec ještě víc. "Vypadáme teď, jako by naše vinice byla předmětem nějakých nocí, kde se jen souloží! Myslíš, že tohle půjde uhladit?"

"Možná jste si to měli rozmyslet dříve, než jste pořizovali ty fotky," ozvu se já s ledovým klidem a postavím se. Dívám se na vyvýšené místo nad gaučem, kde jsou oba moji rodiče. Otec se opírá vztekle o stůl, matka si mne spánky. "Stačila vám bohatě jedna, aby ta vaše hra mohla začít. Nechápu, proč jste fotili dál!"

"Ty zmlkni!" narovná se otec naprosto červený běsněním. "Zklamal jsi nás. A rozhodně si nemysli, že tě k tomu klukovi jen tak pustíme. Ty už se k němu nepřiblížíš, rozumíš?"

"Musíme mu pomoct!" zvýším i já hlas. "Víš, jaký dopad to bude mít na jeho soukromí? Umíš si představit jaké následky si za to ponese?"

"To si piš, že následky budou!" ujistí spíš sám sebe otec. "Za to, že se nedržel zpět tak, jak mu Hank naznačoval. Moc dobře jsi věděl, co je v sázce a přesto ses nechal stáhnout. Ty i on si ponesete následky. Zřejmě ti nezáleží na tom, že skončí na ulici i přesto, že jsme tě na to upozorňovali."

"To neuděláš," hrkne ve mně a celé útroby se mi stáhnou. Jenže když otec nijak nereaguje, spouští se ve mně lavina. "Copak seš tak necitelnej? Do háje s váma i s touhle proklatou rodinou, co seš to za člověka? Trestat někoho, koho jste přinutili hrát tu vaši pitomou hru, abyste mě vycvičili. A vidíš, byla vám úplně k hovnu! Nejsem ty a nejsem matka! Nikdy nebudu posílat lidi ke dnu jen kvůli pitomýmu podniku!"

"Vypadni mi z očí!" ukáže otec na schody. "Když si nevážíš toho, co pro tebe tvoje rodina celou dobu dělá, tak padej. Kamkoliv. A přemýšlej nad tím, co jsi právě řekl a udělal. Ten tvůj kluk věděl, do čeho jde, nikdo ho nenutil. A pokud na tebe ta lekce nezabrala, pak budeš muset projít nějakou další, aby se ti rozsvítilo. Zmizni."

Nasupeně se rozejdu. Ne, protože to otec vyžaduje, ale proto, že si potřebuju dát myšlenky dohromady a nějak vyřešit, jak celou tuhle situaci pojmu. Potřebuju si udělat obrázek, jak velké škody jsou. A jak nejlépe Andrewa ochráním. Protože to je teď můj úkol. Dostat ho z té šlamastyky ven.

Projdu kolem otce a vyjdu schody nahoru do pokoje, kde mám tužku i papíry. Musím si všechno sepsat. Všechno, co vím. A jak ty informace mohu zužitkovat. Jenže momentálně cítím jen paniku. Která pořád narůstá, když mobil nepřestává v mé ruce brnět. Ať už udělám cokoliv, před tímhle už Andrewa neochráním. Ani kdybych se rozkrájel.

***
Sepsal jsem si to všechno. Úplně všechno. Jako nějaký magor. Mám modré na bílém to, co všechno vím, ale nijak to nepomáhá, spíš to jen umocňuje mou depresi z toho, že netuším, jak dál. Netuším, jak ho mám ochránit. Navíc mi ani nezvedá telefon. Psal jsem mu zprávy, ale ještě mi žádná nepřišla v odpověď. Jasně, že mi neodpoví. Zatímco moje rodina čelí posměškům, on je na tom daleko hůř. Lidi ho začínají stalkovat. Našel jsem si jeho sociální profily a po třech hodinách mého upadání v depresi mu tam přibylo spousta nových komentářů, spousta nových sledujících a velká spousta označení. Divím se, že si ty profily ještě neuzamkl.

Jak ho mám uchránit před svou rodinou? Jak zajistit to, aby nezůstal venku s tou svou rodinou? Jak mám ksakru zabránit otci, aby nedělal takovou pitomost? Nevím. Opravdu netuším, co mám dělat a to vede až k tomu, že tu sedím na posteli jako hromádka neštěstí, z očí mi kanou slzy a já je nedokážu zastavit. Proudí jako obrovská beznaděj v mých žilách. Drtí mé tváře tak, jako před rokem. Naposledy jsem brečel právě tady, v tomhle pokoji. Crestbury je opravdu špatným místem.

Ticho v pokoji prořízne tiché zaklepání, které se rozhodnu ignorovat. Nestojím o společnost. A Andrew to být nemůže, protože by ho otec dovnitř nepustil. Sám otec by takhle neklepal, takže je to mezi matkou a Danielem. A když se dveře otevírají, stojí v nich Daniel s kajícným obličejem. Nestojím momentálně o jeho přítomnost. Chci být sám. Už navěky zavřený tady. Jediný, kdo by mě mohl přijít navštívit, je Andrew. Jenže ten se nedostaví. A já ani nevím, jestli mě ještě bude chtít vidět.

"Můžu dál?" zeptá se i přesto, že práh už přešel. Chci ho samým vztekem vystrčit ven a začít po něm křičet, že je to i jeho vina. Proč bylo deset těch kopií? A proč se rozhodl vystavovat ji někde na veřejném místě? Co kdybychom tam s Andrewem nejeli? Co kdyby ty fotky přece jen někdo našel, což se stejně stalo... Je to i jeho vina, stejně jako Chrisova. Ale nejvíc mám na tom podíl já.

"Už jsi uvnitř," obeznámím ho. "Alespoň zavři dveře," setřu si slzy z tváří a snažím se nasadit co nejtvrdší výraz. On vstup zavírá, ale zůstává u něj stát. Jako by se bál, že se po něm oženu. Mohl bych.

"Nebudu chodit kolem horké kaše, na to není čas," zadívá se na mě a já vidím, jak obrátky v jeho hlavě šrotují plnou parou. Na co můj bratr přišel? "Je mi jasné, že ty fotky unikly z toho hotelu. Otci jsem se přiznal a veškerou zodpovědnost vzal na sebe. Jel podat žalobu i s matkou."

Samozřejmě, že jel. Zrujnuje další řetězec jen kvůli pověsti podniku, který je prakticky nezničitelný. Sice ztratí pár obchodních partnerů a bude několik týdnů pro smích, ale Sullivanovské víno se i přesto vyhrabe na špici. Produkty podniku jsou po celém světě, je nemožné, aby zanikl. Sám otec mi to takhle říkal. Jenže ten hotel zkrachuje. Jen díky tomuhle. Zničí život spoustě lidem. Jako obvykle.

"Vím ale, že tady nejde o pověst našeho podniku ani jména," přejde až k posteli a usedne do dostatečné vzdálenosti. Napětí z něj jen prýští do vzduchu kolem nás. "Jde o Andrewa a já mám plán. Sice riskantní a se spoustou děr, ale myslím, že vyjde."

Daniel je v tomhle daleko lepší, než já. Dokáže v jistých situacích zachovat chladnou a rozvážnou hlavu. Dívá se na věci ze spousty úhlů a přemýšlí na všech frontách. Myslím, že on sám si ukřivdil, když řekl, že na vedení podniku nemá. Ano, sice by některé věci dělal z impulsu a při jednání občas umí udělat arogantní dojem, ale ve věcech logiky a vytrvalosti nemá konkurenci. Ani ve mně.

"Poslouchám," kývnu a chytám se i toho stébla. Jen, aby to pomohlo Andrewovi.

"Vím, že dům, ve kterém Andrew i s rodinou bydlí, je rodinným dědictvím jeho otce," pouští se do vysvětlování. "A také vím, že jeho otec dluží spoustu peněz za odvod z nemovitosti. Dům je v exekutorském řízení a závisí prakticky jen na našem dědovi, zda ho odkoupí a rodinu vyhodí. No a jak víš, já mám plnou moc. Ještě pořád ji mám, takže teoreticky mohu koupi toho domu podepsat."

Ani mě něco takového nenapadlo. Ale asi mělo, protože v tento moment je to geniální tah. Daniel by vyplatil dluh z rodinných financí a dům by tedy patřil k našemu majetku. Jenže jak vidím na jeho obličeji, má to háček.

"Až děda zruší plnou moc, což počítám bude do pár hodin, až se dozví, co jsme tu provedli, připadne ten dům do jeho vlastnictví," obeznámí mě s tím háčkem. Ale je to jasné. Danielovi ten dům patřit nebude. Připadne přesně do těch rukou, do kterých nechci, aby připadl. "A tak mě napadlo, že než tu plnou moc zruší, můžu podepsat ještě jeden papír. Smlouvu o darování."

"Daroval bys ten dům Andrewově rodině," vydechnu užasle. Ten nápad je naprosto geniální. Děda by se s jejich rodinou nemohl soudit, protože veškeré podpisy by byly platné a neměnné. A dům by byl v dobrých rukách. Tedy, jak se to vezme. Ještě neznám celý Danielův plán.

"Daroval bych ho Andrewovi," kývne. "Jenny mi vyprávěla, jak to s jejich otcem je a když by měl Andrew výhradní právo na dům, mohl by ho kdykoliv vykázat. Je to šílený plán, ale všechno už jsem připravil. Má to ale háček."

"Potřebuješ k tomu Andrewův podpis," doplním si sám, protože přesně tak to je. Aby dárcovská smlouva byla platná a neměnná, musí na ni být datum a místo uzavření, předmět, který je ve smlouvě darem, obě jmenované strany a jejich podpisy. Jedině tak se to dá uskutečnit.

"A Andrew momentálně není k nalezení," povzdychne si i Daniel. "Volal jsem Jenny. Jeho otec ho prý vyhodil z domu. Nezvedá jí telefon a ona ho i s Chrisem a jeho matkou momentálně hledají. Připomínám, že máme pár hodin, než se otec spojí s dědou."

"Pak musíme jednat," zatnu pěsti a vstanu.

"Anebo to můžeme vzít jednodušší cestou," koukne na mě ze svého místa. Nijak nevstává. "Postavíš se otci a donutíš jeho, aby to celé uskutečnil."

"Sám víš, že s tím nikdy souhlasit nebude," oponuji skepticky. Ten první plán je sice daleko složitější, ale mnohem víc proveditelnější, než druhý. Otec by na to nikdy nepřistoupil. Ba naopak, byl by schopný obrátit celé Crestbury naruby, aby dosáhl svého.

"Ne, pokud se ho budeš ptát," vstane i on a chytne mě za ramena. "Já se svých práv na podnik vzdal. Ty seš nástupce, za dva roky ti připadne veškeré Sullivanovské jmění, což znamená, že jsi následník. Kdo jiný by po tobě mohl dědit?"

"Nikdo," odpovím automaticky. "Pokud bych se dědického práva vzdal, celé jmění by připadlo státu."

"Přesně tak a to je věc, které se otec i děda bojí," usměje se potutelně. "Kdyby ses zřekl práv na majetek, podnik jako takový by skončil. Po Sullivanových by nezbylo nic, než jen vzpomínka. Takže máš v rukách větší moc, než si dokážeš představit, bratříčku."

"Můžu si určovat pravidla," šrotují mi myšlenky nahlas. "Táta i děda chtějí dědice. A nikoho jiného, kromě nás dvou neměli. Ty ses práv zřekl, čímž ses osvobodil, ale já ne a to mě staví do výhodné pozice."

"Přesně to ti říkám."

"A to znamená, že já určuju pravidla," podívám se do jeho očí neskutečně zhurta. "Můžu jim pohrozit vzdání se majetku a oni mě budou muset poslechnout. Ksakru, vždyť já ho mohl chránit celou dobu! Proč jsi mi to neřekl?"

"Uvědomil jsem si to taky až před chvílí, když se mi v hlavě rozležela otcova slova," objasní. "Jindy by ti vyhrožoval vyděděním za to, jak jsi s ním mluvil. Ale tentokrát ne. Tentokrát nejsem ve hře já, takže by uškodil leda tak sobě, kdyby se rozhodl tě vydědit."

"A když to nevyjde? Když přece jen neposlechne?" zeptám se, ale v žilách mi koluje odhodlanost. Otce přinutím k čemukoliv budu chtít, pokud má Daniel pravdu. A pokud se nemýlí.

"Pak to uděláme tím prvním způsobem," poplácá mě po rameni a já v tom gestu spatřuju dodání odvahy. "Andrewa ochráníme aspoň před tímhle, když už ne před tím mediálním tlakem. Ať tak, či onak. Slibuju."

A je to ten samý slib, jaký jsem dal Andrewovi, že o mě nikdy nepřijde. Pokud totiž dá Sullivan slib, neporuší ho. Ani kdyby mu mělo téct do bot. Proto Danielovi věřím. Víc, než kdykoliv před tím.