Nádherný počasí se rozprostírá všude kolem mě jako zeleň, na který sedím vysoko nad městem a pozoruju ho skrz svoje zrádný oči. Proč zrádný? Jednoduše. Můj brácha, do kterýho jsem vkládal důvěru, mě vydíral. Sice s dobrým úmyslem, ale i přes to všechno, čím jsem si loni prošel a čeho jsem se účastnil, to stejně udělal. Protože si myslel, že dělá dobrou věc. A na jednu stranu i udělal, vrátil se mi James. Jenže nijak to neutišuje strach z toho, kdy mi zase cinkne telefon a od koho ta zpráva bude. Mám v sobě neustále paniku, že se ven dostanou ty posraný fotky, i když je mi jasný, že nikdo zvenčí nic neví. Jsme pořád v tom bludným kruhu.

K mýmu překvapení jsem se dozvěděl, že Jenny o jejich plánu nevěděla o moc dřív, než já nebo James. Dozvěděla se to ten den ráno, chvíli před tím, než jsme dorazili k Hankovi domů. Takže jsem se na ní nemohl zlobit, což bylo horší, protože já se chtěl zlobit úplně na všechny. Na Chrise, Daniela, Alana, Jenny, Hanka a dokonce i na Jamese. Všechny jsem je chtěl poslat do horoucích pekel. Ale neudělal jsem to. A tak místo toho teďka sedím v trávě, pohled upírám na vesnici pode mnou a přemítám, co dál. Kam moje kroky povedou. Jak se budu chovat dál.

S Chrisem jsem už dva dny nepromluvil ani slovo. Vysvětlil mi všechno dopodrobna. Že ty fotky do díry vyklopil on, zatímco Daniel připevňoval kameru, která byla ten drahej elektronickej stroj na Jamesově výpisu z kreditky. Že věděl o tom, že detektor lži snímá i hlas, protože si tý pásky všiml, když mu ho jednou Hank ukazoval. A dokonce že on byl v onom pokoji v Runhillu a poschovával ty fotky, mezitím co Daniel vymýšlel, jak nás tam oba dostat a zařídit, abysme tam strávili noc. Měli to promyšlený do všech detailů. Dokonce i s tou kreditkou. Daniel všechno předpověděl. Každej Jamesův krok.

Jenže když se svým vyprávěním skončil, nijak jsem nereagoval. On nejspíš čekal, že se ho budu ptát dál, jak jsem to měl ve zvyku. Jenže ne. Tentokrát přišlo ovládnutí se na všech frontách a já odmítal s Chrisem cokoliv řešit. Nemohl jsem se mu podívat ani do očí. Protože to byla zrada. Jeho jedinýho jsem nepodezíral. Z celý škály lidí, který mi proběhli hlavou, mi ani jednou nepřišel podezřelej. Byl to můj brácha. Moje dvojče. Věřil jsem mu bezmezně tak, jako on věřil mně. Což mě přivádí k myšlence, že takhle nějak to musel brát loni James. Jen v milionkrát horším měřítku. Protože ho zradili všichni. Jeho rodina i přátelé. A je ode mě sobecký, že teď tady fňukám nad tím, jak jsem ublíženej, ale nemůžu si pomoct. Štve mě to. Hrozně moc.

"Už jsi mluvil s Chrisem?" jako by navázal na moje myšlenky, se James ozve v tu nejmíň pravděpodobnou chvíli. Sedí vedle mě a pozoruje vesnici stejně tak zahloubaně jako já. "Vím, jak se cítíš, ale tím, že s ním nebudeš mluvit, nic nevyřešíš. Ano, zvorali to, oba dva, ale svůj účel to splnilo."

James se rozhodl to vzít z tý lepší stránky. Bylo na něm vidět, že by Daniela nejradši rozcupoval, ale dokázal se uklidnit a všechno si s Danielem vyříkal. Bylo to obdivuhodný od někoho, kdo byl tímhle způsobem zrazenej už dvakrát. Měl mnohem větší persónu, než kdy já budu mít. Jsem sobeckej. Ale nemůžu si pomoct. Ta zrada mě sžírá hluboko přes maso až do samotných kostí a jejich podstaty.

Neodpovídám, což je vlastně jasná odpověď, co si o tom všem myslím. Rád bych řekl, že je o čem mluvit. Že si mám s Chrisem o čem promluvit. Ale ono vlastně není tak úplně jasný, co bych mu měl říct. Udělal to pro mě. Udělal to i pro sebe, Jamese a Daniela. A jasně, mohl bych mu jen tak z fleku říct, že je mu všechno odpuštěný, ale není. Nedokážu se přes to v myšlenkách přenýst. Nedokážu zkousnout to, že mě vydíral. Že vsadil v sázku moji už tak pošramocenou psychiku. Věděl, jak budu reagovat. A hlavně ví, co by to pro naši rodinu znamenalo, kdyby se ty fotky dostaly ven. Sám to řekl.

"Podívej," sáhne mi James na rameno, díky čemuž si vyslouží můj pohled. Ramenem mi projíždí pulsování neskutečnýho kalibru. "Zradil tě pro dobrou věc. Stejně jako Daniel, který mi dal jasně najevo, že stojí za mnou. Chris stojí za tebou. A co si budeme, my dva jsme hrozní, co se týče nějakého rozmlouvání. Nedokázali nás přivést k rozumu po dobré cestě, tak to vzali po té špatné. A neříkám, samozřejmě mohli najít jiný způsob, ale zabralo to a to je hlavní."

"Jak ses s tou zradou mohl vyrovnat?" vypadne ze mě otázka, na kterou hledám odpověď už od tý doby, co se ke mně začal chovat přívětivě. Co přede mnou shodil tu ledovou krustu. "Já vím, že to Chris myslel dobře, ale i tak mě to prostě žere."

"Nevyrovnal," odpoví mi zcela upřímně. "Ještě doteď mě sžírá pocit, že všechno, co se poslední dny děje, je lež, a že až přijede otec, na povrch vyplynou zase nějaká fakta. Ale potlačuju to v sobě jak nejlépe můžu. Vyrovnávám se s tím kousek po kousku."

"Mrzí mě to," odvrátím pohled před sebe na vesnici. Slunce se nad ní tyčí jako bůh žáru, kterej je přesvědčenej všechno sežehnout do poslední větvičky.

"Nemusí," sejme ruku z mého ramene a já mám chuť na něj zakřičet, ať ji vrátí zpět. Jako by mi utrhl celou paži. "Jsi jediný, kdo se mi za to, co se stalo, omluvil. Ale snažím se v tom hledat pozitiva. Největším je asi Daniel. Nikdy bych si nepomyslel, že si budeme tolik blízcí. A vůbec by mě ani nenapadlo, že by se Daniel takovým způsobem vzepřel rodičům."

"Jakej z toho máš vůbec pocit, že tady budou?"

Mluvili jsme o tom jen krátce. Ptal jsem se ho hned druhej den na vinicích. Tvářil se, že je nad věcí, stejně jako teď, ale na očích mu byl vidět strach. Přijedou si ho zkontrolovat. Jestli dělá svojí práci tak, jak má, jestli všechny ty dokumenty, co má James vyplňovat a rozesílat, seděj. Ale všichni jsme pochopili, proč přijedou. Kvůli mně. Kvůli vztahu, jakej mezi sebou máme. Kvůli tý nedořešený věci, kterou jsme si už pro jejich neštěstí vyřešili.

"Bude to jen na víkend," ztěžkne jeho hlas. Znázorňuje to strach. "A pokud mě přijedou kontrolovat, dokážu zahrát přesvědčivě svou roli. V hlavě mi ale pořád rezonují ta Danielova slova. Že nám nemohou řídit život. Jen nevím, jak se jim vzepřít. Jak se vzepřít otci i dědovi."

Nikdo se nedokáže vzepřít Hankovi. Jamesova otce neznám, nikdy jsem s ním osobně nemluvil. Ale z loňska vím, že je to muž, se kterým člověk nechce přijít do potyčky. Hank oproti tomu působí jako milej děda. Než ho něco naštve. Ještě nikdy se tady na vesnici nestalo, že by mu někdo něco odmítl, vyčítal, zakazoval. Se všema byl jedna ruka, protože jeho jméno zdaleka přesahovalo hranice Crestbury. Všichni chtějí bejt se Sullivanem jedna ruka. Jenom já teď porušuju pravidla. Já a jeho vlastní vnuk.

"Vím, že kdybych dal najevo, že jsem s jejich metodou chování skoncoval, něco špatného se stane," povzdechne si. "A kdybych jim řekl, že mi nemůžou zakazovat, abych se s tebou stýkal, vymysleli by následky pro nás oba."

"Mojí rodinu by vyhodili z města," uchechtnu se. Ale ani mě to nepřekvapilo. Hank kolikrát řekl, že jsme v Crestbury jenom proto, že stojí za námi. Kdyby jeho vliv působil proti nám, už tu dávno nejsme.

"To si nemyslím," oponuje mi zamračeně. "Takový vliv můj děda nemá. Nemůže jen tak někoho vyhodit z vesnice."

"To máš pravdu," reaguju ihned. Jenže James neví základní věc, proč jsem vlastně Hankovi tak vděčnej. Ostatně jako celá moje rodina. "Jenže náš barák je zadluženej. Takže všechno závisí na Hankovi a jeho ručení, že všechno splatíme. Pokud by se Hank rozhodl dát od nás ruce pryč, musel by celej dluh zaplatit a tím pádem by barák patřil jemu. Co myslíš, že by udělal, kdyby jsme se dostali do jeho nepřízně?"

Pro Jamese je to zjevně nová zpráva. Skoro nikdo, kromě Jennina táty, neví, že já, Chris i otec makáme tak tvrdě, abychom si udrželi barák nad hlavou. Hank se na úřadě před několika lety zaručil. Podepsal kvůli tomu papír. Jakmile by smlouva padla, Hank by dům vyplatil a nás by vystěhoval na ulici. Nikdy tuhle věc vlastně nevyřkl nahlas, jen ji naznačil. Jako loni, když jsem chtěl odstoupit od tý jeho pitomý smlouvy o vydírání. Řekl, že musím vědět, co všechno je v sázce, a že mě to přijde draho. Byl jsem v pasti. Nemohl jsem couvnout. Nejen, že by nás připravil o střechu nad hlavou, ale ještě bysme mu dlužili peníze. Hank měl v rukávu všechny esa.

"To by neudělal," pronese spíš šeptem k sobě. Ale něco mu samotnýmu napovídá, že by to Hank udělal. Že by nás vystěhoval a poškodil reputaci tak, že bysme si nikde neškrtli. A to nejde. O otce mi nejde, ale Chris a máma by si tohle nezasloužili. Zvlášť máma, která si prošla peklem. "To by neudělal."

"Ale udělal, Jamie," sklopím hlavu do klína. "A udělá to, jestli zjistí, že se s tebou tahám. Nebo že jsem porušil jeho pravidla. Ale nechci o tebe přijít. Nemůžu o tebe přijít, znova už ne."

James otočí svojí dlaní mojí hlavu k sobě a zpříma a vážně se mi zadívá do očí. Jsou v nich jiskřičky. Ty jiskřičky, který na těch očích tolik miluju. Bez kterých to není můj Jamie. Ten Jamie, kvůli němuž bych porušil všechny psaný i nepsaný pravidla, abych ho znova našel. A je můj, vidím to v těch očích. Miluje mě stejně, jako já jeho.

"Nepřijdeš," sjedou jeho oči k mým rtům a v sekundě je mám na svých. Obě dlaně má na mých tvářích, do kterých z toho doteku proudí teplo. Polibek ale není nijak dlouhý. Spíš jako by mě ujišťoval, že svoje slova myslí vážně. Odtáhne se. "Slibuju!˚

A já mu z nějakýho důvodu věřím. I když bych možná neměl.

***
Přemýšlím o tom slibu a o tom, co to vlastně znamenalo. To, že nepřijdu o něj, znamená obrovskou naději. Naději pro mě, pro moje nynější já. Jenže co to znamená v budoucnu? Jak jsme si řekli už tenkrát, naše dva světy nejde spojit v jeden. Já jsem kluk z vesnice, kterej o svý budoucnosti nemá ani páru. Kterej neví, co od života čekat, a kterej ví, že každý škobrtnutí, i to nejmenší, neznamená zkázu celýho mýho světa. Člověk, do kterýho se moje srdce zamilovalo, je veřejně známá osoba. Celebrita. Jeho budoucnost určuje jeho rodina, celej jeho život je jako organismus zkoumanej pod mikroskopem. Jako nějakej systém, kterej je řízenej neustálými rozkazy. Jeho škobrtnutí znamená sesun celý půdy. Sullivanovský půdy.

Měl bych se radovat z toho, že ho mám zpátky. Že ten Jamie, kterej nosil srdce na dlani, je zpátky alespoň pro moje oči. A mám z toho radost, ale tím se i naplňuje kalich s názvem strach. Strach o to, že ho ztratím. Nebo že si budu muset vybrat. Mezi jím a mou rodinou. A bohužel je ten strach daleko silnější, než radost, která doteď přetrvávala v mym oběhovým systému.

Stačil jsem si ale díky tý konverzaci uvědomit, že se na Chrise nemůžu zlobit. Že ta zloba vlastně není mířená jeho směrem. Ne, mám vztek na sebe, protože jsem ubližoval jemu i svým kamarádům. Tím, jak jsem se choval, jak sebestřednej jsem byl. Můj celej svět se upjal k vině vůči Jamesovi. Na ostatní jsem nebral ohledy a Chris, kterej to mohl nechat bejt a mávnout nade mnou rukou, obětoval veškerý úsilí, aby mě přivedl zpátky. I touhle odpornou metodou. A věděl, že jedinej způsob, jak to províst, je vrátit mi Jamese. I přes veškerý výstrahy, o kterých věděl. Možná i víc, než já.

Otevírám domovní dveře s hlavou přeplněnou myšlenkama, který vytvářej neskutečný dilema. Jenže to se rozplyne, když na tváři ucejtím takřka bodavou bolest, která mě povalí na zem. Tvrdě dopadám na betonovou zem a snažím se zorientovat. Jenže pak přichází další rána, která mě ochromuje. Je tak silná, že druhou si dám o chodník do hlavy. Roztřeseně se podívám nahoru, kde se tyčí můj táta a něco na mě se slinama u pusy řve. Nejdřív mu nerozumím. Kde jsou vlastně všichni?

"Ty zasraná buzno!" křičí otec přes celou ulici a kopne do mých nohou. Ta slova mě ale probírají a když se chystá k další ráně, kopnu ho do břicha. Přišel na to. Přišel na věc, kterou před ním už tolik let tajím, ale jak?!

Můj kopanec nebyl ani zdaleka tak silnej, aby normálního statnýho chlapa při smyslech poslal k zemi, ale otec ztrácí rovnováhu a z toho mi dochází, že je ožralej. Vyplivnu na chodník krev a zvedám se na dezorientovaný nohy, který si teprve zvykaj na ten nenadálej slet událostí.

"Co si to dovoluješ ty buzerante!" zahlučí otec a vymrští se proti mně. "Takhle pošpinit celou naší rodinu," křičí dál. Rozmáchnu se a vracím mu pěstí, což ho posílá zpátky k zemi. Na tváři mě bodá ta šíleně silná facka, kolem levýho oka se mi tvoří modřina, nejspíš jsem si narazil kostrč a při tom pádu si prokousl ret, ale nebolí to. Bolí mě jeho pohled. Nenávistnej pohled.

Nikdy jsem od otce nečekal uznání, nikdy jsem ho ani neměl rád. Vlastně ho nesnáším, ale když se na vás dívá rodič se zhnusením a nenávistí, nějaká bariéra se zlomí. A ta moje se láme až teď. Po všech těch letech se bortí až teprve teď.

"Sbal se a vypadni," zvedá se nemotorně ze země. "Žádnýho buzeranta ve svým baráku nechci! Vypadni odsud!"

Přejdu až k němu a vyplivnu mu krev před nohy. I ve mně se vaří vztek. Tak silnej, že bych toho odpornýho chlapa před sebou nejradši zabil. Zmůžu se ale jen na jednu věc, protože tak mi v hlavě rezonuje nejvíc.

"Šáhni na mámu nebo Chrise," cedím skrz zuby výhružně, zatímco on se mi staví přímo do tváře, "a přísahám ti, že tě přijdu podříznout jako prase. Zapiš si to do toho tvýho opileckýho mozečku."

"Sbal si a vypadni," opáčí i on s posledním kouskem sebeovládání, načež mi plivne do obličeje. "Buzno."

Až v autě, kde jsem si tašky s věcma nacpal do kufru, se dozvídám, odkud se můj táta dozvěděl, že jsem i na kluky.

Na internetu koluje fotka Jamese a mě. Ta fotka z pergoly, když byla bouřlivá noc.