"Co myslíš, že ti řekne?" ptám se ráno, kdy přes okna do pokoje proudí sluneční světlo a já si suším vlasy. Právě jsem vylezl ze sprchy, která bodla víc, než cokoliv jinýho. Dočista jsem se probral a dokázal se naladit na vlnu reality. Byli jsme znova ve hře a s cestou domů se mělo něco změnit. Tak nějak jsem to cítil v kostech. "Myslíš, že se ti přizná?"

James se na mě podívá, pak pohled přesune na hodiny na telefonu, kterej má položenej na stolku vedle postele. Následně si přes hlavu přetáhne triko a zakryje mi tak pohled na jeho bělostný, pihovatý a už ne tak křehký tělo. Opravdu přibral nějaký svaly, už nebyl tak křehkej a hubenej jako loni, kdy bych ho dokázal uzvednout jednou rukou a nijak se u toho nezapotil. Tentokrát jsem se nemusel držet zpátky, když byl pode mnou. Věděl jsem, že mu neublížím.

"Od Daniela toho lze čekat hodně," odpoví diplomaticky. Jeho obličej je opět odtažitej, ale oči ho prozrazujou. Ty modrý studánky do jeho duše prozrazujou každou emoci, kterou právě teď cítí. Zejména v nich vidím napětí a očekávání. Svou teorií o Danielovi si je jistej víc, než čímkoliv jiným. Ani tenkrát nevyzařoval takovou jistotu o svých teoriích jako právě teď. Možná je to tím, že Daniela zná a hlavně si v hlavě pospojoval vodítka. Přesně jak mi uprostřed noci objasnil. "Ale nemyslím si, že by zapíral. Pokud mu šlo o to, abychom se my dva sblížili, pak vyhrál a nebude mít důvod předstírat."

"Takže," protáhnu a natáhnu si boxerky, načež ručník, kterej jsem měl omotanej kolem pasu, odhazuju na zem. Sice jsme spolu spali, viděli se navzájem nazí a v tý nejzranitelnější chvíli, ale přece jen je ráno. A já nemám jistotu toho, že takový intimnosti se mezi náma sluší. Netuším, jak se k sobě teď budeme chovat. V noci vypluly na povrch věci, který nám sice měly bejt jasný, ale nebyly. "Takže jsme se sblížili?"

James si zapne kraťasy a podívá se na mě nechápavě. Jako by mojí otázce vůbec nerozuměl. Copak on ví, jak na tom teď budeme? Vlastně, on se nemusí strachovat odmítnutí, protože v ruce drží eso on. Všechno závisí jen na něm. On má tu moc rozhodnout o našem společnym osudu. Jestli se spolu budeme scházet alespoň tajně a nebo tohle byla naše poslední společná chvíle strávená o samotě.

"Přijde ti sex jako malé sblížení?" zeptá se a koutek úst mu zacuká, když si do kapsy kraťasů zasunuje peněženku i klíče. Telefon drží v ruce, ale pohled má stále přišpendlenej na mojí osobě. "Uvědomil jsem si, co chci. Chci tebe. Ale pro začátek se oba musíme chovat nenápadně. I kdybych se v Danielovi nemýlil, stále je tu má rodina, vesnice a zvědaví lidé. Nemuselo by to ani pro jednoho z nás dopadnout dobře."

"Takže budu tvoje tajemství?" ptám se, abych si v tom udělal pořádek. Není v tom žádná jízlivost ani provokace. Ptám se věcně, protože bejt jeho tajemství je pro mě víc, než jsem vůbec doufal.

"A já tvoje," odpovídá, načež obejde postel a dojde až do mojí bezprostřední blízkosti. Už jsem si stačil přehodit košili přes ramena, ale pořád je na trhu moje kůže. A on neváhá a svojí dlaň přišpendlí na mojí zpola obnaženou hruď. "Vím, že to není moc, ale nechci přijít o to, co jsme tu spolu včera završili. A tím nemyslím jen to, že jsme spolu spali. Nechci přijít o tebe."

Dívá se mi přímo do očí a čeká, kdy vybuchnu. Dlaň má přímo uprostřed mýho hrudního koše a cítí tak pravidelný bušení mýho srdce. Jeho blízkost se mnou opět dělá divy. Ježí se mi chlupy na celym těle, dýchání je teď o dost složitější a slova se mi dočista vypařujou z hlavy. Ty oči mě okrádaj o schopnost vnímat cokoliv jinýho. Mohla by probíhat klidně i třetí světová válka a já bych o tom neměl páru. Hlavně by mě to vůbec nezajímalo.

"Je to víc," vydechnu, "než v co jsem doufal." Chytám ho za boky a přitisknu ho ke svýmu tělu blíž, načež spojím naše rty v jemným polibku. On mi je hned opětuje a všechno se zdá perfektní. Přijdu si jako v sedmým nebi. Srdce teď zrychluje svoje bušení a i když si musím mírně stoupnout na špičky, protože je sakra větší než já, vůbec mi to nevadí. Jeho polibky jsou jako světlo do mý věčný tmy. Představujou tisíc způsobů oživení mrtvýho člověka. A pomáhaj mojí vině odkráčet z oběhovýho systému, kterej je plnej jenom jeho přítomností.

Nakonec se ale odtrhne, protože ví, že před sebou máme důležitej úkol. Přece jen si ale ještě opře čelo o to moje. Neříká nic, jen nepravidelně dejchá a jeho teplej dech, kterej je cejtit především pastou na zuby, zaplavuje můj obličej. Oči mám zavřený a vsakuju do sebe všechno, co mi dává. Je to, jako by někdo dlouhý měsíce nemohl najít nabíječku na úplně vybitej telefon. Jako by se mobil držel pořád jen na jednom procentu. A najednou zničehonic přišel někdo, kdo sebou přinesl i kabel na napájení onoho mobilu. Přesně tak to je. On je má spojka s energií. A spojka s láskou. Nejen k němu, ale i k sobě samýmu.

"Musím napsat Danielovi, ať je doma," odtrhne se nakonec a jeho pozornost teď zaujímá telefon. Já mám aspoň čas se dostrojit. "A chci tě u toho mít u sebe. Po té zprávě stejně bude vědět, že jsem na něco přišel a že půjdu s kůží na trh."

Počítal jsem s tím, že mě bude chtít sebou. Přece jen, vyděrač psal mně a ne jemu, tudíž kdyby došlo k tomu, že by Daniel přece jen mlžil, můžu použít ty zprávy. I když vlastně vůbec nevím k čemu. Ale chci u toho bejt. Pokud je to vážně Daniel, chci slyšet důvod na vlastní uši. Tentokrát se nebudu schovávat doma a čekat, až to celý skončí. Teď toho chci bejt součástí. Protože s Jamesem momentálně táhnu za jeden provaz. Protože my dva teď představujeme ten jeden provaz.

Jen kdybych tušil, co na mě u Hanka doma bude čekat...

***
James

Celou cestu zpátky panovalo ticho. Andrew se soustředil na řízení a já přemýšlel o tom, jak se k tomu všemu, co mi Daniel poví, postavím. Jaký přesný záměr k něčemu takovému vlastně měl? Nepochybuji o tom, že tohle vydírání nemělo mít ten samý efekt, jako to loňské, přesto... Daniel ví, jaké pocity jsem z toho měl. Všechno jsem mu první den tady vyklopil. Jak špatný pocit z toho, že jsem zase tady, mám. A jak se mi vrací každá špatná vzpomínka. Tenkrát na to nijak nereagoval. Nic mi k tomu neřekl, protože nebylo co. Věděl, že to vydírání mě zničilo a pokud se pokusil, i kdyby s dobrým úmyslem, zopakovat to samé, nevím, co bych mu na to řekl. To se ale každopádně dozvím.

Ještě, než jsme z hotelu vyjeli, mi od něj přišla zpráva, že se mnou taktéž potřebuje o něčem důležitém mluvit, což mi na náladě moc nepřidalo. Jediné plus bylo to příjemné ticho mezi mnou a Andrewem. Všechno, co jsme spolu neměli dořešené, došlo svému konci. Vše jsme vyřešili a každá jednotlivá zábrana mezi námi přestala existovat. Moje ledová krusta roztála pod přívalem jeho žáru. A už nebylo ji potřeba proti němu používat. Ne naschvál, abych mu dal najevo, že už mě nemá v hrsti.

Andrew zaparkoval před domem a teď stojíme přede dveřmi, srdce mám až v nohavicích svých kraťasů a naposledy se podívám na Andrewa, jenž mi pohled opětuje. Se stejným napětím, jaké v sobě cítím sám. V ruce třímám klíče, které se s třesavkou každou chvíli ozývají cinkáním.

"Připravenej?" ptá se jemně a vidím mu na očích, že kdyby mohl, schová mě do svého objetí. Nebránil bych se, ale tady jsme moc na očích a on si to uvědomuje. Přesto mi dodává sílu.

Nakonec přikývnu, vložím klíč do zámku a vstup do domu je nám plně k dispozici. Vstupujeme dovnitř a zprvu se zdá, že v domě nikdo není, a že Daniel naschvál utekl, aby mi nemusel čelit. Aby nemusel čelit následkům. Mnohokrát mi řekl, že by raději čelil otci, než mně, když jsem rozzlobený. Jenže to bylo doma, když moje city neznamenaly nic a já byl závislý jen na práci a na dokončení školy. Teď je vše jinak.

Přejdu až do kuchyně, Andrew těžkopádnými kroky následuje mého příkladu. A pak si ho všímám. Stojí v obývacím pokoji, před prosklenými dveřmi do zahrady a dívá se se založenýma rukama na hrudi ven. Není ale sám. Na pohovce sedí Chris. A na křesle Jenny. Čekal jsem cokoliv. Běsnícího Daniela, dokonce mě i napadlo, že se vrátil děda i s babičkou. Nebo že tu bude sedět Alan a Jenny. Ale ne, že zrovna Chris. Teď se nedá zpochybnit, že i on musel být součástí toho plánu. Co by tu jinak pohledával?

Odkašlu si a přilákám na sebe pozornost všech. Na zádech cítím strnulost Andrewova těla. A přesně i vím, jakým směrem se dívá. Mě ale zajímá jen můj bratr, který se otočil a spustil ruce podél těla. Na tváři má ten svůj typický úsměv, kterým hýří pozitivní energií. Oči ho ale, stejně jako mě, prozrazují. Je napjatý. A připravený čelit následkům.

"Posaďte se," pokyne k volným místům a já scházím ty tři schody a nespouštím z něj oči. "Něco mi říká, že u tohoto momentu bude lepší, když budeme sedět."

Posadím se do křesla, Andrew si sedá vedle Chrise na úplný kraj pohovky a Daniel zaujme místo na madle vedle Jenny, která sedí v křesle. Všichni vypadají strnule, jako by se mělo schylovat k té největší bitvě ze všech.

"Začnu, ať to neprodlužujeme," vydechne Daniel a zahledí se přímo na mě. "Zřejmě už ti došlo, podle té platební metody, kdo je za tím vším."

"Ty," odpovídám ihned. Nebudu mlžit. Nemám proč. Přesto cítím jakousi porážku, když se teď přede všemi přiznává.

"Věděl jsem, že se po tom budeš pídit," usměje se pyšně. "Předpokládal jsem, že až si spojíš, že mám od dědy plnou moc ke všemu, dojde ti, že to já jsem do toho zapletený. Věc se má ale tak-"

"Jedete v tom všichni," přeruší ho útočně Andrew. "Celou dobu jste ze sebe dělali idioty, jakože nevíte, co se děje, ale přitom jste v tom celou dobu jeli s ním."

"Nech mě to vysvětlit," otočí se Daniel taktně na Andrewa a nepouští ke slovu Chrise, který už se nadechoval. S tím stejným provinilým výrazem, jaký jsem viděl na jeho obličeji i tenkrát. Jenny sedí nehnutě a jen přeskakuje pohledem z jednoho na druhého. "Kontaktoval jsem tvého bratra asi před půl rokem, abych zjistil, jak na tom všichni jste. Šlo mi ale především o tebe."

Daniel je samé překvapení. Muselo to být v ten stejný čas, kdy kontaktoval Jenny. Takže v tom jeli od začátku společně. Nikterak mě to ale neuklidňuje. To vědění, že jsem si opět hřál hada na prsou. Nemíním ho ale momentálně přerušovat.

"Když mi Chris odpověděl, že to všechno snášíš špatně, bylo mi jasné, že musím zakročit," pokračuje Daniel. "Kvůli té hře, co tu loni má rodina předvedla, se trápil velký počet lidí. Zejména pak ty a ty," ukáže na mě a Andrewa. "Musel jsem zkrátka něco udělat, abych to nějak napravil. Ale věděl jsem, že ani jeden z vás si nenechá říct. James byl až moc ponořený do otcovy práce, aby mě poslouchal a Andrew o tomto tématu nekomunikoval s nikým. Vymyslel jsem tedy plán, o kterém jsem Chrise obeznámil."

"Vydírat nás," vyplivne Andrew, jako něco jedovatého. Ačkoliv to z jeho vyprávění zní tak, že nám opravdu chtěli pomoct, Andrew je naštvaný. Velice naštvaný a to především na svého bratra.

"Musíš to pochopit, Andy," převezme slovo Chris. "Už jsem se nemohl dívat na to, jak se v tom utápíš sám. Ani mně, ani Jenny ani Lindě jsi o tom neříkal ani slovo, ale všichni jsme na tobě sakra viděli, jak tě to pomalu ale jistě ničí. To je důvod, proč jsem na to přistoupil, i když mi to šlo proti srsti."

"Což je pravda," kývne Daniel. "Když jsem s tím nápadem přišel poprvé, Chris mě odmítl s tím, že všechno vyřeší sami. A ani podruhé nesouhlasil, když jsem navrhl, že veškerou zodpovědnost vezmu na sebe. Chris znal rizika a hlavně věděl, že je v sázce váš život v Crestbury."

"Danielův táta Jamesovi vyhrožoval, že když spolu něco budete mít, nechá Hanka, aby nás vyhodil z Crestbury," objasní Chris a mě znovu spadne srdce do klína. Andrew to po mě včera nechtěl slyšet, sám to řekl, i když jsem byl připravený mu to říct. Jenže teď je ve špatném rozpoložení a může to brát tak, že jsem mu zatajil velice důležitou věc.

"Samozřejmě můj otec ani děda taková práva nemají," objasňuje můj bratr. Tak nějak mi dochází, že se nikdo nezmínil o Jenny. Jako by v tom plánu nejela s nimi. "Ale jsou výborní machři v tom, jak někoho, kdo nehraje podle jejich pravidel, poslat ke dnu. Toho už jsem byl párkrát svědkem. Ale abychom neodbočovali. Chris přikývl na plán až dva týdny před našim příjezdem. Já byl připravený uskutečnit ho sám, takže Chrisova ruka jen vše urychlila. Oba jsme předpokládali, nic jsme nevěděli jistě."

"Věděl jsem, že první, koho budeš podezírat, je James," oznamuje Chris. "Proto jsem vymyslel tu schůzku se Zápražím."

"A já tobě pak řekl, že to byla Jenny koho to napadlo," mluví Daniel směrem ke mně. "Kdybych ti vyklopil pravdu, což jsem zpočátku v tom opileckém stavu chtěl, přišel bys na to ihned. Takže ze mě na poslední chvíli vypadla Jenny."

"Byl to rychlej způsob, jak vás dostat k sobě."

"Fajn," neudržím se nakonec já a předkloním se. "Je mi jedno, jak to probíhalo a kdo jakou měl úlohu. Dostali jste nás tam, kam jste chtěli a donutili jste nás mluvit. Já se ptám proč! Proč? Věděli jste, co je v sázce a jak to může skončit a ovlivnit obě naše rodiny. Takže proč jste nás chtěli dostat k sobě?"

Daniel si s Chrisem vymění pohled, jako by se na dálku domlouvali. Anebo mě také napadá, že každý pro to měl jiný důvod. A tohle je jejich osobní věc, s níž se neseznámili. Daniel s Chrisovým důvodem a Chris s Danielovým.

"Ja chtěl zpátky svýho bráchu," odpovídá nakonec jako první Chris. "Bylo s tebou k nevydržení," mluví k Andrewovi. "Nedokázal jsi udržet pozornost nad ničím, co se týkalo tvýho osobního života. Často jsem měl pocit, že mluvím do zdi. Nemluvě o tom, kolikrát jsi probděl i celou noc. Nemohl jsem se dívat na to, jak trpíš. Jak tě sžírá vina. Proto jsem nakonec souhlasil. Byl jsi jako máma. Ty víš po čem."

Teď už to vím i já. Vzdává se naděje, stejně jako se jí jeho máma vzdala už před několika lety. Nedokážu si představit, jak ten stav vypadá, protože jsem s paní Hughesovou nikdy do styku nepřišel, ale přesto to asi není úplně perfektní pohled. Ne na člověka, kterého milujete. Chris totiž svého bratra nepochybně miluje. A na Andrewovi vidím, že to po té poslední poznámce také chápe. Jeho pohled jihne, stejně jako se rozpojují zatnuté pěstě.

"Můj důvod byl podobný," ujímá se slova Daniel. "Zprvu jsem si myslel, že ten stav, ve kterém jsi byl, je perfektní. Ale po nějakém čase, kdy jsem si až děsivě uvědomoval, že jsi neskutečně podobný rodičům, jsem se tě začal bát. Ne proto, že bys byl nějak krutý nebo vypočítavý, ale protože jsi byl jako nejhorší verze naší matky i našeho otce. Bez špetky citu v sobě. Bez jakékoliv empatie. Byl jsi jako perfektní příklad člověka, který přišel o vše co měl a ponořil se do něčeho, do čeho byl natlačen. A upřímně, stýskalo se mi po tom Jamesovi, který byl rebel. Který otci i matce odporoval, který se s nimi nemazal. Teď jsi byl jen jako jejich loutka. Jako dobře vycvičený voják."

Domnívat se a slyšet to na vlastní uši, jsou dva rozdílné pojmy. A i když něco takového očekáváte, stejně vás to dostane. Daniel měl stejný pocit jako Chris. Jako by ztrácel bratra.

"Začal jsem si uvědomovat, jak špatně s námi oběma zachází," pokračuje. "Jak se zlobí, když něco neuděláš podle jich. A to já pro nás nechci. My máme právo být sami sebou. Máme právo mít názory, jaké chceme my. Oni nemají žádná práva ničit naši osobnost a přetvářet ji ve svůj vlastní obraz. Takže jsem doufal, že ti tímhle otevřu oči. Protože ať to je, jak jen chce, vím, že toho kluka miluješ. Bylo mi to jasný už ten první den, když ses na něj podíval v Zápraží. Že tam někde seš. Za tou matčinou slupkou. Za tím otcovým obsesivním podnikáním. Takže bylo rozhodnuto. Jediný, kdo měl sílu tě přivést zpátky, je Andrew a to podle všeho i udělal. Kdo jsou oni, aby ti kázali, s kým budeš žít? Koho budeš milovat? Nikdo! Takže to je můj důvod. My máme na výběr. Oba dva. Jen oni chtějí, abychom si mysleli, že ne."

Danielova slova mě zastihují nepřipraveného. Kdy se stalo, že můj starší bratr, ten který chtěl, aby na něj otec byl pyšný, začal uvažovat o rebélii? V poslední době sice dával jasně najevo, že s některými metodami rodičů nesouhlasí, ale že by to byl až takový extrém, jsem si nevšiml. Každopádně má plusové body za uvažování. Za to, že mě přivedl zpět. I za to, že mi díky Andrewovi pomohl si tohle všechno uvědomit dnes v noci, když jsem byl v Andrewově přítomnosti. Má pravdu. Nemůžou rozhodovat o našich životech. My si tenhle život nevybrali. Narodili jsme se do něj.

"O čem jsi to chtěl mluvit?" zeptám se a přeruším ticho, které v místnosti panovalo. Každý z nás bude potřebovat si vše urovnat v hlavě. Pak budeme moci vést nějakou další konverzaci. Já sám tomu musím dát chvíli prostor, abych si to všechno srovnal. A pak Daniela oslovím sám.

Vypadá to ale, že moc toho přemýšlení nebude. Nebo takhle - bude, ale i nad jinými věcmi. Protože, když Daniel promlouvá, není to nic, z čeho by se měl někdo radovat. Obzvlášť pak ne já nebo on.

"Volal mi táta," odpovídá Daniel. "Za tři dny provedou kontrolu toho, jak to tady zvládáme. Přímo tady. Přijedou oba do Crestbury."