James

Je hluboká noc, stěny pokoje prozařují jen lampy svítící přes okno, do něhož bičují kapky deště. Ten se protrhl krátce poté, co jsme s Andrewem splynuli v jedno tělo a jednu duši. Jako by počasí samo chtělo, aby se nám ten loňský den připomínal pořád dokola. Jenže teď už nešlo jen o pouhou vzpomínku, z níž jsem nevědomky čerpal energii pokaždé, když mi došla. Tohle byla realita. To je realita. To, že on leží na zádech a spokojeně oddechuje, zatímco já ležím na jeho hrudi a cítím se víc volnější, než za posledních jedenáct měsíců. Usmívám se, když slyším jeho srdce bušit v pravidelných intervalech. Když cítím hebkou pokožku jeho těla na tváři a prstech, kterými mu dělám na břiše kolečka.

Neměl jsem to v plánu. Ani v nejmenším jsem ho nechtěl líbat nebo se s ním milovat. Ne, dával jsem si v autě zákaz, i když jsem mu chvíli před tím chtěl říct, že svých slov lituji. Těch slov, která měla ukončit všechno to vypětí mezi námi. Už když jsem to vyslovoval, mi bylo jasné, že je to lež, a že mi to půjde proti srsti. Myšlenky mě ale uspokojovaly svým hlasem, že to vše zvládnu. Tak jako doposud. Jenže já to nezvládal a čím víc on se mi vyhýbal, tím víc moje bariéry přestávaly fungovat. Začal jsem být náladový, vzteklý a v jednom kuse v depresi. Ale jak říkám, neměl jsem nijak v plánu ho dovést až do tohoto okamžiku.

Štval mě. Tak neskutečně mě štval tím, že vše, co mi řekl, byla pravda. Štvalo mě to, že proti jeho tvrzením nemám žádný pádný argument. Totálně mě vytáčelo to, jak se drží zpátky, aby neudělal něco, čeho bychom později mohli oba litovat. A než jsem si to vůbec stačil rozmyslet - tu myšlenku, že mu zalepím pusu tou svou - už se dělo. Cítil jsem jeho popraskané rty, stejně tak jako jsem vnímal jeho bezprostřední blízkost. Jak jsem se tomuhle mohl bránit tak dlouho? Zhrzenost z toho, co mi provedl, ještě ani zdaleka neodezněla, ale chápal jsem to. Pochopil jsem, jaké úmysly ho vedly a jaký byl on před tím, než jsem mu vstoupil do života. A to chápání rozehnalo nějakou část zhrzenosti pryč z mého těla.

V hlavě mám i slova, která mi sdělili moji rodiče. Že se k němu nemám přibližovat. A že ani pro něj nebude dobré, když ho kdokoliv uvidí v mé blízkosti. Tímhle ho nijak nechráním, ale naopak ho vystavuji nebezpečí. Jenže s tím, jak moc chci zůstat loajální rodině, se konečně dostavuje i ta správná myšlenka. Jak moc chci zůstat věrný sám sobě a tomu, čemu doopravdy věřím já? Poprvé si dokážu připustit, že na mých potřebách a citech opravdu záleží. A nemělo by jen mně, ale i mým rodičům nebo prarodičům. Chápu, že vinařství je způsob naší obživy, ale podnik by nad námi neměl mít takovou moc. Peníze by nad námi neměly přebírat kontrolu. To my je máme spravovat, ne naopak.

A pak je tu ten vyděrač. Momentální nebezpečí číslo jedna. Mám pocit, že už jsem blízko. Že v hlavě dokážu rozlousknout, kdo to je. Právě díky té kartě. Věřím tomu, že děda by nic takového neudělal. Ne z toho důvodu, že svému dědovi věřím. Ale protože by nedovolil, abych byl s Andrewem uvězněný v jednom pokoji, kde by k nám neměl přístup. On by to nedovolil, stejně jako můj otec. A napadá mě jasná myšlenka toho, co anonym dělá.

"Spíš?" ozve se jemným, rozespalým hlasem můj společník. Odsouvám hlavu z jeho hrudi na svůj polštář a on se ke mně tváří otočí. Stále vidím, že se bojí. Toho, že je to jen sen. Stejně jako já se bojím toho samého. Že se probudím zpět ve své posteli u prarodičů, moje srdce nebude ani zdaleka přijímat tolik pocitů a vlastně mi bude lhostejné, kdo co jak vnímá. "Nad čím přemejšlíš?"

"Nad vším," odpovídám. "Zrovna než ses probudil, jsem myslel na to, že to s tou anonymovou pomocí bude pravda. Jen ne v tom směru, v jakém jsem myslel."

Andrewův výraz trochu přitvrdí, ale není to kvůli tomu, co jsem řekl. Nebo ano, ale nemíří ten tvrdý pohled na mou osobu. Spíš jen proto, že jsem ho vhodil zpět do reality. Že i po takové chvíli, jakou jsme my dva sdíleli, přemýšlím o reálných věcech. Někdo z nás dvou ale musí zůstat při zemi, i když se vznáší na oblaku. A tak nějak vím, že on si ten slastný pocit svobody užíval daleko víc. Protože ho sžírala vina. A protože jsem mu dokázal, že jsem mu odpustil, čemuž nijak nevěřil. Což zní, jako bych se s ním vyspal jen kvůli tomu, ale tak to samozřejmě není. Chtěl jsem to. A chtěl jsem jeho. Už od začátku, jen mi to začalo docházet o trošku déle.

"A v jakym teda?" zeptá se o něco hlasitěji, ale pořád šeptá. Dívá se těma čokoládovýma očima tak, jako by viděl až na dno mojí duše. Kéž by tam viděl. Alespoň jeden z nás by měl o mně samotném přehled.

"Z nějakého důvodu chtěl, abychom se my dva zase sblížili," odpovídám tedy a přijde mi to jako nejreálnější vysvětlení. "Do té doby, než napsal, jsme ty i já dělali, jakože ten druhý neexistuje. Když tedy pominu tu mou ubohou poznámku o těch penězích. A pak nás svedl dohromady nad tu propast. A podruhé nad ten detektor. Teď jsme zase tady. Jdeme ve šlépějích starých úkolů, protože právě ty nás sblížily, stejně jako to vydírání loni."

"Věříš tomu, že jsem to jen nehrál," vydechne úlevně. Neptá se, pouze konstatuje pravdu, kterou z mých slovy vyčetl a já cítím, jak z něj vyprchává nějaké břímě. Natáhnu dlaň k jeho tváři a pohladím ho.

"Věřím, že kdybys to hrál, nesžírala by tě taková vina," objasním mu svoje pohnutky. "A věřím i tomu, cos říkal o své rodině. Nebo o svých přátelích."

"Ani o Alanovi jsem ti nelhal," vyrukuje na mě a chytne mě za hřbet ruky, kterou mám na jeho tváři. "Opravdu od nás odešel, opravdu nechal pro nás všechny dopis. A opravdu se mi po něm stýskalo. Trvalo půl roku, než se uráčil ozvat, že je zaměstnanej a bydlí v Libertonu. Půl roku, kdy jsme se všichni, až na tátu, strachovali, kde je mu konec. Chris i máma mu odpustili, ale já ne. Byl můj vzor, ochránce, nahrazoval mi tátu v tolika různých směrech a zradil mě tím, jak odešel. Takže ani o něm jsem ti nelhal, jen jsem tu pravdu přikrášlil, aby to sedělo do toho příběhu. Což mě neomlouvá. Udělal jsem ti to samý, co udělal Alan mně. Jen jiným stylem."

Věděl jsem, že od nich Alan odešel. To mi ostatně řekl i děda. Ale to, jak to vnímal Andrew, jsem měl za frašku. Jen za pouhý herecký výkon, když v tomhle pokoji plakal na mém rameni. On ale plakal, ne protože by svého bratra zklamal on, ale protože Alan zklamal jeho. Další dílek, jako by zapadl do nesmyslů z loňského roku. A jako by lež nabírala pravdivou barvu.

"Proč vlastně tvůj táta nemůže Alana vystát?" ptám se, abych zahnal tuhle pochmurnou vzpomínku někam do dáli. Ale moc se mi to nevede, když na svou otázku dostávám odpověď.

"Protože odešel," uchechtne se. "Paradoxně byl ještě víc v háji, než já. Alan byl jeho favorit. Miloval ho tak, jako mě ani Chrise ne. Učil ho všemu, co uměl, snažil se s ním strávit každou důležitou chvíli. Jenže pak na něj začal klást nároky. A stejně jako mámu, i jeho začal mlátit, když byl hodně opilej. To bití se stupňovalo, pak jsme občas schytali nějakou i my s Chrisem, ale Alan to nedovoloval. Vždycky si před nás stoupl. Chránil nás. A schytal daleko víc ran, než jindy. Nedivím se, že odešel."

"Proč jste vlastně neodešli všichni?" ptám se dál. Vím, že bych neměl, protože ta bolest v jeho hlase i očích je znatelná. Navíc to ticho všude kolem nás jen umocňuje depresivní situaci. Přesto chci vědět víc. "Myslím, proč s vámi vaše máma prostě neodejde, když se k vám chová takhle?"

"A kam?" další bolestné uchechtnutí. "Rodiče jí umřeli, když jsme byli s Chrisem ještě malí. A nejbližší rodina žije až v Británii. Tam se taky potkali, na internátní škole. Pak jí táta zatáhl do států, do Crestbury, kde žila celá jeho rodina. A po Alanově narození jí postupně začal odstřihávat ode všech, který máma měla ráda."

"Jak odstřihávat?" zamračím se. Jde po mě husina.

"Víš, mámina rodina ho nikdy neměla ráda," vysvětluje. "Respektovali, že si ho vybrala, ale nikdy tak úplně nepatřil do rodiny. Proto jí tři roky po dokončení studií vzal sem. A máma šla, protože si myslela, že ve státech se jí bude žít líp. Moc toho dál nevím, jen od Alana to, že jí začal bít až po jeho narození. Postupně jí zakazoval bavit se s rodičema, sestrou, bratrem. Zkrátka se všema, protože byl zhrzenej tím, že ho nepřijali. Pojistil si jí Alanem a tím, že bez jeho příjmu se neměla jak dostat domů. A vzhledem k tomu, že její rodina jí přestala brát telefonáty, si myslím, že jim řekl něco, co vůbec není pravda. Postupně se z něj stával alkoholik a z mámi troska. Až když jsme vyrostli, se začala dávat do pořádku. Za poslední rok a půl jí neuhodil ani jednou."

"Počkat," vydechnu zhrozeně. "Jak teda víte, že vaši prarodiče z její strany už nežijí?"

"Přišel dopis s oznámením o jejich úmrtí," odpovídá mi ztěžka. "Bylo mi šest. Bylo tam napsaný i místo a čas a když se máma otce zeptala, jestli může jet, začal na ní řvát a pak jí zmlátil."

Polknu, protože i když bych čekal sebevětší drama, tohle rozhodně ne. Proto ho oba kluci nesnášeli a proto Alan o svým tátovi mluvil jako o mrtvým člověku. Alan začal představovat hrozbu, která by mu všechno vzala. Pokud si to oni neuvědomují, pak on si to uvědomil určitě. A já v sobě cítím náhlé nutkání Andrewovi s touhle situací nějak pomoct. Nejen jemu, ale celého jeho rodině. Dostat je od toho tyrana pryč. Proč proboha něco neudělal můj děda? Předpokládám, že ví, co se u Hughesových doma děje. Proč nic neudělal?!

"Je mi to líto," dostanu ze sebe přiškrceným hlasem. "Už chápu, proč jsi nás měšťáky neměl nikdy rád. Stěžujeme si na problémy, které jsou oproti těm vašim naprosto bezpředmětné."

"Tvoje problémy jsou stejně tak zlý, jako ty moje," usměje se a proplete si se mnou prsty. Cítím na nich mírné mravenčení. "Ne-li horší. S tvojí rodinou to taky není zrovna procházka růžovou zahradou."

Zasměju se, protože to má sakra pravdu. Ať už je to s mou rodinou jakkoliv, procházka to není. A už vůbec ne růžovou zahradou, ale spíš trnitým sadem. Mám je rád, to nepopírám, ale teď, když cítím naplno a pravda se o loňsku zase vyjasňuje v jiných barvách, i oni se vybarvují ve zvláštních směsicích. Máma, ta zatím zůstává stejná. Na povrchu ledově klidná, ale uvnitř vím, že tluče srdce, které chová city pro mě a mého bratra. Otec je opravdový podnikatel. Srdcem i duší, ale za poslední rok jsem ho vnímal jako otce víc, než kdy před tím. Problém je v tom, že jsem to nebyl já. Nebylo to mé pravé já, které si on oblíbil. Babička je neutrální zóna, která se nepřiklání k žádné straně. Jen plní svou funkci. Je matkou rodiny. A děda je jako můj otec, jen ve starším a zkušenějším měřítku.

"Moje rodina je zvláštní směsice lidí," myknu ramenem a stisk na jeho dlani zesílím. Znovu chci mít jistotu, že je tu opravdu se mnou. Že se mi to jen nezdá. "Poslední dobou je mojí největší oporou překvapivě Daniel. Od té doby, co jsem s ním začal jaksi spolupracovat, se naše pouto docela zacelilo a my se naučili spolu vycházet. S postupem času se stal jediným člověkem, před kterým jsem mohl cokoliv říct. Původně se mnou jel, aby mě hlídal. Rodiče ho tím pověřili. Ale on měl jak vidno jiné plány se svým příjezdem do Crestbury."

"S Jenny," pochopí to ihned a oba se tomu zasmějeme. Je opravdu neuvěřitelné, že Daniel a Jenny spolu něco mají. Člověk, který dělal vše, co viděl otci na očích versus dívka, která oplývala něžností a starostlivostí. Jenže Daniel se změnil. A Jenny možná taky. A možná právě i to, jakými protiklady byli, jim zaručilo nějaké společné protnutí cest.

Daniel se změnil, takže by jim to mohlo fungovat. Doufám. Počkat! Daniel se změnil. Už neposlouchá rodiče a poslední dobou mi i přišlo, že jim dělá naschvály. Jel sem se mnou, aby mě pohlídal, ale místo toho dělá přesný opak. Nepídí se po tom, kam jdu a hlavně se nikdy neptá s kým. Pokaždé, když vystřelím někam z pudu, se pro sebe usmívá. A právě on je na popud dědy hlavou Crestbury! Což znamená, že veškerý pravomoce, které má děda, má i teď on. A to nejen ke Crestbury. Ale i k jistým finančním prostředkům. Včetně správy mé kreditní karty!!

Vyšvihnu se do sedu takovým stylem, že div nevykloubím Andrewovi rameno.

"Co se děje?" zeptá se zmateně a rozrušeně a i on se zvedá do sedu. "Co se stalo?"

"Panebože," vydechnu překvapeně, jak se to všechno secvaklo dohromady v mém mozku. "Daniel má přístup k mojí kreditní kartě, protože zastupuje dědu, který mu dal plnou moc úplně ke všemu. Týden před příjezdem sem. Všechny ty listiny o plné moci jsou ošetřené právníky. Což znamená, že tě celou dobu vydírá Daniel!"

"Proč by měl tvůj brácha zapotřebí vydírat mě?" zakroutí hlavou v nepochopení. Přesto mu myšlenky šrotují na plné obrátky. "Kdyby chtěl, abysme se sblížili, prostě ty úkoly pošle tobě."

"Věděl, že bych se okamžitě obrátil na otce," odpovídám ihned, když i tohle do sebe zapadne. "Když to ale poslal tobě, věděl, že se na otce neobrátím, protože bych sebe i tebe ohrozil. Daniel ví, čím mi otec vyhrožoval, než jsme sem přijeli. Řekl jsem mu to."

"Nebudu se ptát, čím ti vyhrožoval," obeznámí mě. "Jen mi vysvětli, proč zrovna Daniel chce, abysme se my dva sbližovali, když měl loni očividně radost z toho, jak jsi mě od sebe z pokoje odpálkoval?"

Andrew musel slyšet, co mi Daniel tenkrát řekl. To ale teď není důležité, protože Andrew uhodil hřebíček na hlavičku. Proč by zrovna Daniel zachraňoval můj vztah s Andrewem? Co by z toho měl? Nemyslím si totiž, že by to nějak souviselo s Jenny. Jenny už na něj názor změnila. A Daniel sám zjistil, že Andrew je uzavřený společník a moc toho nenamluví. Sami lidi na vinicích ho obeznámili o tomto faktu, když se vyptával. Tenkrát jsem tomu nepřikládal velkou váhu. Bylo mi jedno, co lidé na vinicích říkají nebo ne. Jenže i to jeho vyptávání se bylo podezřelé.

"Netuším," odpovídám a zpříma se na něj podívám a on už ví, co se chystám říct. "Budeme to muset zjistit."