"Ano, rezervaci tu máme zaevidovanou," odpovídá mi recepční na dotaz ohledně rezervace na moje jméno. Celej se uvnitř třesu jako osika, ale snažím se na sobě nedat vůbec nic znát. Beru si příklad z loňskýho výstupu Jamese a snažím se to zahrát přesně tak, jako on. Jenže já nejsem kvalifikovanej řečník ani budoucí magnát s pověstí lgbt ikony. Jsem obyčejnej vesničan a i když ta recepční nic neříká, je na ní vidět, že nechápe, jak někdo, jako já, může mít rezervaci v tak drahým hotelu. Nebo že po mym boku stojí budoucí magnát a LGBTQ+ ikona obchodu. "Smím poprosit průkaz vaší totožnosti?"

Sahám do kapes pro peněženku a vytahuju z ní plastovou kartičku, kterou ženě předávám. Ta přes svoje brejle vejrá do monitoru počítače a zadává do něj moje údaje. James stojí vedle mě s rukama založenýma na hrudi a stejně jako tenkrát, i teď z něj vyzařuje jakási nechuť k ženské za pultem. Tenkrát mi docházelo, o co šlo. Jakmile ho poznala, pokoj byl najednou k mání. Letos ale nemá důvod bejt nepřátelskej. Možná za to ale může fakt, že se zlobí. Ne na ní, ale na ten úkol. Mám chuť mu říct, ať zavolá Danielovi, aby pro něj přijel, že to tady zvládnu sám. Problém je ale v tom, že bych to nezvládl. Ne mezi stěnami toho pokoje.

I když tam byla velká spousta hostů za ten rok, ty zdi si pamatujou všechno. Každej jeden vášnivej nádech, každý zaskučení, kterej jeden z nás vydal, každou omamnou chvíli toho momentu. Ta matrace, o který se anonym zmiňoval ve svojí hádance, si pamatuje naše vůně, naše splynutí i společnou váhu. Byla součástí toho, co se v tom pokoji odehrálo. Kdybych tomu všemu měl čelit sám, zbláznil bych se. Jsem si tím dočista jistej.

"Pokoj číslo třicet sedm s manželskou postelí a objednanou večeří na pokoj," obeznámí nás recepční. Pak na pult položí moji občanku a já jí uklízím zpátky do peněženky. Nespouštím z tý ženský oči. "Mám tady v poznámkách napsané, že pokud to bude možné, nemáme vás ničím jiným, než tou večeří rušit. Máte tedy ještě jiné speciální požadavky, které byste rádi vyřídili? Samozřejmě je v pokoji pevná linka, kterou se dovoláte přímo sem, ale pro jistotu se předběžně zeptat musím."

"Chci vědět, kdo ten pokoj zaplatil," ozve se ostře James Sullivan. "Pokud to bylo zaplaceno bankovním převodem, chci vědět jméno držitele té karty, ze které byly převedeny peníze."

"Tyhle informace vám bohužel sdělit nemohu," zatváří se žena kajícně.

"Jak nemůžete?" položí ruce na pult, jako by se ho chystal přeskočit. Zřejmě je hodně rozrušenej a rozzuřenej. "Ten pokoj je napsaný na jméno mého kamaráda, ale ani jeden z nás to neplatil, takže buďte tak laskavá a nahlédněte do informací o platbě nebo vám zanechám na všech stránkách tak špatnou recenzi, že už si ani neškrtnete."

Nechtěl bych bejt v kůži tý ženský. Je jasný, že nějaký pravidla hotelu jí to zakazujou a že by tím porušila svojí pracovní smlouvu. Jenže když vám James Sullivan vyhrožuje špatnou recenzí na netu, není to, jako bych jí vyhrožoval já nebo kdokoliv jinej. On je veřejně známá osobnost, spousta lidí k němu a jeho rodině vzhlíží a pokud by takovou recenzi, špatnou recenzi, napsal, hotel by přišel o klientelu nejmíň na dva roky. A to by se majiteli nelíbilo, takže by recepční dostala padáka tak jako tak. Tak nějak si ale nemyslím, že by to James udělal. Snaží se jenom přijít na první pořádný vodítko k anonymovi.

Což je bezpodmínečně dobrej tah na šachovnici.

Recepční se nadechne, posune si brejle výš na nose a nakonec celá červená něco zadává do databáze. James se natahuje přes pult, aby do toho monitoru viděl. Je celej nedočkavej. Vůbec ho v tomhle rozpoložení neznám. Teď můžu říct, že jsem z nás dvou rozhodně civilizovanější. A to už je co říct.

"Platba proběhla z kreditní karty na jméno James Sullivan, pane," oznámí úsečně ženská. Schválně ještě natočí monitor tak, aby se James nemusel naklánět. Když pozoruju jeho zamračenej a zmatenej výraz, je mi jasný, že to tam fakt je. Že ten pokoj zaplatil on. Nebo líp, někdo to zaplatil z jeho karty. Což nám otevírá několik alternativ. Buď se mu anonym naboural do účtu. Nebo je tím anonymem Daniel anebo někdo jinej z jeho rodiny. Anebo tady přede mnou hraje zmatenýho, aby se ubezpečil, že ho nebudu podezírat, i když to vlastně byl on. Všechny jsou děsivý. A všechny stejně tak pravděpodobný.

"Myslím," vložím se do toho já, protože akorát ztrácíme čas, z recepční už stejně nic nevydolujeme, "že nic dalšího už potřebovat nebudeme. Mohli bychom už do svýho pokoje?"

"Jistě," otočí žena monitor zpátky do původní polohy a zpod svýho stolu vytáhne dvě bílý karty s černým pruhem. Já zatáhnu Jamese mírně za tričko, aby se začal chovat a on to ihned pochopí, protože si stoupá za mě a už nic dalšího nepronáší. "Takže tedy pokoj číslo třicet sedm, ve třetím patře. Pokud něco budete potřebovat, stačí zavolat sem dolů, důležitá čísla máte napsaná v katalogu u pevné linky. Přeji vám příjemný pobyt."

"Děkujeme," převezmu od ní karty a společně s Jamesem se vydáváme k výtahu, kterej nás zaveze až do třetího patra. James je celou dobu ticho, jako kdyby byl zatoulanej ve svých myšlenkách. Čemuž se nedivím.

"Zavolám otci, ať mi pošle výpis z mojí kreditní karty," vytáhne těsně u dveří pokoje telefon. "V telefonu mám aplikaci pouze na debetní kartu, ze které většinou dělám bezhotovostní platby. Ke kreditní kartě má přístup pouze můj otec. Což by tedy znamenalo, že mě zase vydírá on."

"Nezapomeň," přiložím kartu k čipu vedle dveří, který následně cvaknou a já je se sevřeným srdcem otevírám, "vydíraj mě, ne tebe. Ty seš tady jenom jako pomoc."

"Vydírají nás oba," vydechne potichu, když oba vstupujeme dovnitř. Zřejmě i jemu došlo, že jsme opravdu zpátky. V tom pokoji. V pokoji, kde se za bouřlivý noci stalo něco, co ani jeden z nás nemohl ovlivnit. A i přes všechno to trápení jsme si ukradli kousek pomíjivýho štěstí, který hned ráno vyprchalo.

Na sucho polknu a dívám se po předsíni až do toho pokoje s vysokým stropem. Dělám malý krůčky kupředu, i když mi dělá obrovskej problém nohy udržet v chodu. Samy se brání tomu, co se na ně chystá. Jen se bojím, že se mi podlomí a já tady propadnu v pláč. Musím se sebrat. Teď tady nejsme kvůli bouřce a tomu, abysme se sbližovali. Všechny ty pocity patří na vedlejší kolej. Teď je vsázce hlavně moje soukromí a budoucnost. Nehodlám to promrhat jenom proto, že jsem emocionálně slabej jedinec. Je na čase se po těch čtrnácti dnech pořádně vzchopit.

"Udělej, co potřebuješ," otočím se na něj zostra. V očích se mu blýská minulost. Jiskří se v nich. Vůbec poprvý se v nich jiskří přesně tak, jako tenkrát. Ale to jde prostě stranou. "Zavolej tátovi, Danielovi a překopej směny na vinicích. Já napíšu mámě, že jsem v Runhillu, a že tady přespim. Ona už se o zbytek postará. Pak musíme začít hledat ty fotky a čekat, jestli nám anonym ještě něco nenapíše."

James se na mě dívá, jako bych spadl z višně, že jsem tak pohotovej. Nejspíš asi čekal, že se tady po tom všem, co jsem mu přiznal, zhroutím. Zřejmě byl připravenej nějak jednat, že by ta situace nastala. Ale nic takovýho se neděje. Nedovolím to. Tuhle noc přečkáme v klidu. A když nám štěstí bude přát, možná se dostaneme i k první stopě. Ta kreditní karta je vodítko.

"Tátovi už volat nemusím, psal jsem mu zprávu," reaguje na to překvapeně a možná, že ten jeho pohled neznamenal to, co jsem si myslel. Možná to byla reakce na to, co mu jeho táta odpověděl. Ne možná. Ale určitě. "Táta mojí kreditku nespravuje. To děda," otáčí na mě telefon s jednou fotkou, kterou mu jeho táta poslal. Je na ní papír o kreditní kartě, na kterým jsou pod dvěma různými pojmy napsaná dvě jména.

Držitel:
James Sullivan
Správce financí na kartě nezletilého:
Hank Devon Sullivan

***
"Takže, když si to shrneme," chodím ze strany na stranu, zatímco on sedí na posteli, vedle něj leží kupička sedmi papírů velikosti A4, na kterých je jedna a ta samá fotka. Fotka, na který jsem já s Jamesem v pergole a zuřivě se líbáme. Je to vyfocený v ten den, co jsme se spolu vyspali a co vím já, nikdo mi nic o týhle fotce neřekl. Myslel jsem, že existuje fotka jen ze dne, kdy mi dal první pusu a pak ze dne na bowlingu. Věděl jsem o nahrávce ze Zápraží, kterou jsem pořídil já sám. Ale tohle, stejně jako ten detektor lži, byla novinka.

Co všechno přede mnou a před ostatníma Hank ještě zatajil? Nasadil na nás nějaký gorily, který nás pak špehovali a pořizovali tyhle debilní fotky? Co všechno se během toho Jamesova loňskýho pobytu stalo a já to neměl pod kontrolou? Je mi z toho totálně zle a netuším, jak s tím naložit. Jak vzít tahle fakta a prostě nad nima jen mávnout rukou? To přece nejde. Ne, když Hank těma fotkama ohrozil mě. Teď se dostaly do špatných rukou a ten někdo, shodou okolností nejspíš z mýho blízkýho okolí, se mě snažil zrujnovat. Zatracenej Hank a celá jeho hra!

"Správcem tvojí kreditní karty, ze který shodou okolností odešla platba za tenhle pobyt, stejně jako platba za nakoupení nějaký pěkně drahý technický pomůcky a pak další, nám neznámá platba na soukromej účet," shrnu to teda podrážděně. Jamesův otec mu výpis nakonec přece jen obstaral a dozvěděli jsme se, že kromě platby za pokoj v hotelu, proběhly ještě další dvě s pěkně mastnejma částkama. "Bez souhlasu tvýho dědy ale z účtu nemůže odejít ani vindra. Jak to mám teda chápat?"

"Mohl by ses prosím tě uklidnit," odsekne i on podrážděně a promne si spánky. Mám chuť s ním zatřást a říct mu, že mě tyhle proklatý hry už nebavěj, a že ať se jde bodnout i s celou svojí rodinou. "Snažím se přemýšlet. Děda by nedovolil, aby zrovna z mého účtu odešlo tolik peněz. Musí v tom mít pracky někdo jiný."

"Jasně," zachechtám se. "Stejně jako by tě tvůj děda nikdy nevydíral a nevystavil nebezpečí. Nenahrával tě uprostřed sexu a psychicky nerujnoval."

"Dělali to pro mé dobro," zvýší hlas a vstane. Snad aby si dodal na sebevědomí, který mu teda rozhodně nechybí. "Dělali to, aby mi ukázali, že se nedá věřit nikomu."

"Jasně," odseknu znova zamračeně. V hlase mám cejtit neuhasitelnej žár vzteku. "Určitě to dělali z nesobeckých důvodů, to jen my vesničani jsme totální vandráci, co každýho pro peníze podrazej. Vzpamatuj se už. Tvoje rodina dělá všechno pro peníze, sám jsi to říkal, pokud si dobře vzpomínám. Psychicky z tebe vykopali všechno dobrý, cos v sobě měl, aby z tebe udělali poslušnýho byznysmena."

"Takže o to tady jde," založí si ruce na hrudi a očima mu probíhá lavina blesků, kterýma by mě chtěl sežehnout. "Myslíš si, že jsem jenom jejich figurka, a že dělám to, co mi řeknou. Já sakra vím, že moje rodina by si pro peníze nechala koleno vyvrtat, ale nejen oni, že? Klidně jsi souhlasil s tím, že mě psychicky zrujnujete společně! Nemrkl jsi a hned jsi to podepsal, nehledě na to, jestli ten přizdisráč z města bude mít nějaký city."

Ťal do živýho. Celý břicho se mi obrací vzhůru nohama vztekem i vinou. Navíc teď před sebou nemám toho Jamese, kterej je prázdnej, vystavuje se na titulkách jako ikona a chová se k nám tak, jako bysme byli všichni pod jeho úroveň. Tohle je Jamie z loňska. Podraženej, zhrzenej a citlivej kluk, kterej se snažil probít celou dobu ven. Je to on. I to jediný slovo, který nespadá do slovníku jeho rodiny, z něj dělá toho Jamese z loňska. Toho, do kterýho jsem se zamiloval.

"Ano, jenže mě jsi odhodil jako kus hadru, kdežto svojí rodině děláš akorát fackovacího panáka," vyjde ze mě a jdu mu až do obličeje. Jsem vzteky bez sebe a jestli ještě chvíli na sebe takhle budeme křičet, asi se neudržím a udělám něco, čeho budu později litovat.

"Kdybych jim dělal fackovacího panáka, tak tady s tebou nejsem a nepomáhám ti!" vykřičí mi přímo do očí. Dívá se tak urputně, že nemám ani ponětí, co by se mnou nejradši udělal. Nejspíš svázal a zalepil pusu, aby se mohl v klidu soustředit na to, co jsme nakousli před tím.

"Neděláš to pro mě, ale pro sebe," odseknu skrz zatnutý zuby. "Přece nechceš, aby se rozmazával tvůj vztah s takovou nickou, jako jsem já, po celých státech."

"Dělám to proto, abych tě ochránil ty idiote!" strčí do mě napruženě. Má docela sílu, protože to se mnou mírně hodí, ale pořád stojím na místě a zatínám pěsti, abych se udržel při smyslech.

"Tak to kurva dokaž!"

A v další chvíli mě líbá. Jeho ruka je na mym zátylku, zatímco jeho teplý a hebký rty se opírají do těch mých. Veškerej vztek i bojovnost mě opouští a tělem mi projíždí neskutečná láva, která zaplavuje celej vnitřek. Po kůži se mi tvoří husina a v hlavě vypukaj fanfáry. Chvíli jen omráčeně stojím a nespolupracuju, ale ani když po tom svoje rty neodpojuje, pud ve mně zvítězí. Chytnu ho za tváře a líbám ho stejně náruživě, jako on mě. Veškerá frustrace z toho, co se mezi náma dělo, vyústila v tohle. V něco tak strašně neuvěřitelnýho, že tomu pořád nevěřím.

Strčí do mě, abych si sedl, čímž rozpojí naše rty, ale když dosedám na matrac, není to ani vteřina, kdy se znovu vpije do mých rtů. Rukama začíná rozepínat mojí kostičkovanou košili. Jeden knoflík po druhým aniž by se na ně vůbec musel podívat. Srdce mi buší o sto šest, ještě však přidává na svojí intenzitě, když on svou rukou přejede po mojí odhalený hrudi. Ten dotek je jako samotnej polibek deště po dlouhých dnech sucha. Jako slunce v nejmrazivějších dnech zimy. Způsobuje tím dotykem tolik, že mám pocit, jako bych se měl za chvíli rozpadnout.

Sedá si na mě obkročmo a já ho chytám za boky, mezitím co on rukama vjede až na moje ramena a donutí košili spadnout dolů. Pořád jsme zapálení v polibku a všechno se děje poslepu. A všechno přijímám s neskutečnou dávkou nevěřícnosti. Tohle se přece ve skutečnosti neděje nebo ano? Sám přece řekl, že mezi náma nic nebude. Proto po něm nešmátrám. Bojím se cokoliv udělat, protože by mi mohl pláchnout. A po tom bych se jistě složil jako hromádka hnoje.

Při nedostatku kyslíku odtrhuje svoje rty od mých a opře si čelo o to moje. Já mám pořád oči zavřený. Možná, že když je otevřu, vzbudím se uprostřed noci celej spocenej a frustrovanej z toho, že to byl jen sen. Pokud to tedy sen je, pak se nechci probouzet. Teď ještě ne. Chci ho mít ještě chvíli u sebe. Jako svoje tajemství.

"Chtěl jsem to udělat už ten první den, co jsem tě viděl," šeptá potichu. "Jel jsem sem s tím, že tě ochráním hlavně před svojí rodinou. Ale postupně mi došlo, že tě chci uchránit úplně před vším, co se ti děje."

"Proč?" šeptám i já, pořád se zavřenýma očima. Je to jeho hlas. Jamieho. Mýho Jamieho, kterej už se neměl nikdy vrátit. Kterej měl zemřít v den, kdy se dozvěděl pravdu o všem. Jenže on nakonec našel cestu zpátky. Aspoň pro teď.

"Protože mi na tobě záleží víc, než by mělo," odpovídá tichým ale něžným hlasem. "Protože jsem nepoučitelný blázen. A protože nedokážu poroučet svým citům věčně. Myslel jsem si, že ano, ale ne. A tak tě chráním, jak jen to jde, nebo se o to aspoň snažím. Na oplátku ale teď něco chci já po tobě."

"Udělám cokoliv," vydechnu ztěžka. Jsem vzrušenej. Když vám na klíně sedí člověk, po kterým toužíte každým coulem, nezůstane to bez odezvy. Tělo reaguje. A já jsem ještě pořád ve vývinu. Tohle je to největší zlo, co se může člověku přihodit. A zároveň největší spása.

"Zapomeň na všechno, co se děje," říká a víc ani dodávat nemusí, když si jeho rty hladově přivlastním. Dal mi svolení, a i když někde v hloubi svojí mysli vím, že mě to bude šíleně bolet, až bude po všem, stejně to udělám. Protože už jinou příležitost nejspíš nedostanu.

A tak zapomínám na všechno, co se děje a miluju se s Jamesem Sullivanem. S tím samým klukem, na té samé posteli, v tom samém pokoji. Jen moje city se tentokrát liší. Teď jsou mnohem hlubší, mnohem bolestnější a mnohem živější.

Miluju se s ním, aniž bych přemýšlel nad tím, co mně nebo jemu přinese následující ráno.