Ta narážka na peníze z loňska, za jeho zradu, mě totálně sebrala. Nemluvě o tom, jak věcně, bez výčitek to podal. Jako by to byla nějaká samozřejmá věc, ke který prostě přišel a s profesionalitou sobě rovnou ji přijal. Cítil jsem se tak špatně, jak jen to šlo. Podrážděně jsem nastoupil do Chrisova auta, praštil s dveřmi a totálně ignoroval jeho nadávky. Protože jakoukoliv nadávkou by mě počastoval, i to by bylo málo. Byl jsem zmetek. Jsem zmetek. A nejspíš zmetkem i zůstanu.

Když jsme dorazili domů, zavřel jsem se v pokoji a odmítal vyjít. Tu odpornou smlouvu, na který byl i jeho podpis, jsem odhodil na svůj stůl jako něco jedovatýho. Praštil jsem sebou o postel, aniž bych se zul nebo převlíkl a v hlavě jsem proklínal každou minutu strávenou v Jamesově přítomnosti. Ty vzpomínky mě dusily. Pařáty měly sepjatý kolem mýho krku a nehodlaly ho jen tak pustit. Vysávaly ze mě veškerou energii a já tomu nemohl zabránit. Protože jsem je ve skutečnosti neviděl.

Se vzlykáním jsem nakonec i usnul. Ale ani tam jsem od nejmladšího ze Sullivanů neměl pokoj. V ruce držel svou useknutou hlavu s těma hebkýma blond vlasama, zatímco jeho nová tvář se na mě smála. Ne, ona se mi vysmívala. A nejen mě, ale i svýmu starýmu já. Tu hlavu pak hodil po mě a já se úplně propocenej a smradlavej probudil ve svý posteli se šílenym nádechem. Jako bych celou tu dobu ani nedejchal.

Neměl jsem od něj najednou pokoj ani ve snech. Možná tomu tak bylo celou dobu, ale já si většinu svých snů nepamatoval. Nebo jsem se snažil vytěsnit je z mýho vnímání. Nebyly důležitý. Neurčovaly žádnou skutečnost ani nepředpovídaly budoucnost. Prostě jen sloužily k tomu, aby mě stresovaly ještě víc a já se nehodlal poddat. Až doteď. Až tohodle snu, kterej mě vyděsil tak, že i ve sprše jsem na něj musel myslet. A vybavoval jsem si i jednotlivý detaily. Ty děsivý detaily toho, že to já jsem jeden z těch, kdo starýho Jamese zabil. Že já jsem z velký části na vině.

"Jdeš dneska s náma?" vytrhne mě z přemýšlení Chris sedící na svojí posteli. Dívá se na mě jako na někoho nemocnýho, komu je potřeba pomoc. Kouká se na mě tak už od chvíle, co James odjel a on přišel na to, co se mnou je. Byl zvyklej na to, že mě ztráta blízkých osob nedokázala zasáhnout až takhle. Kdy bych se dostal do delíria, že ani alkohol nepomáhá.

Když odešel Alan a půl roku se neozýval, než od něj přišla první esemeska, prochlastal jsem většinu času. I ve škole. Potají jsem si do lahve, ve který měla bejt limonáda, přelil čistej líh a opíjel se do němoty. Nebylo to sice tak, jak jsem Jamesovi tenkrát vyprávěl, neodešel, když jsem byl malej. Bylo to před třema rokama. Ale průběh byl vlastně stejnej. Sužoval mě pocit, že já byl jedním z důvodů, proč odešel.

Po půl roce se ozval a vysvětlil nám, že jel za prací a že se potřeboval nejdřív zařídit podle sebe. Vyjasnil nám, že nám nechtěl přidělávat starosti, a tak o sobě nedával vědět. A že nás chtěl překvapit. Ironií toho všeho je, že po tomhle už jsem k Alanovi neměl tak blízko jako kdysi. Ani nevím proč. V hlavě jsem měl prostě to, že mě opustil a chtěl nechat napospas tomu všemu. Cejtil jsem se jím zrazenej. A od tý doby je náš vztah na nule. Respektuju ho, ale už k němu nevzhlížím.

Pak přišla Louisa, do který jsem si myslel, že jsem zabouchlej. A možná jsem i byl. Vyváděl jsem jako pominutej, když mi dala košem. Znova jsem spadl do chlastu, chrápal jsem s čímkoliv, co chodilo po dvou nohách a umělo mluvit. Nevybíral jsem si, prostě jsem ho strčil do každýho, kdo o to měl zájem. V ten čas jsem chtěl svíst i Jenny, ale ta mě odpálkovala. A já jsem za to rád.

A pak přišel James a nějaká Louisa přestala existovat. Jeho ztrátu jsem ale alkoholem řešit nemohl. Dělalo se mi zle jen z pomyšlení na to, že bych do toho zase spadl. A v mysli jsem měl, že už tak jsem v Jamesových očích na záporných číslech a tímhle bych se mu v očích nevylepšil. Jak vtipný, když o mě James ztratil veškerej zájem. Když jsem pro něj přestal existovat jako jeho milenec a kamarád. Teď jsem pro něj znamenal nicku, co by pro peníze udělala všechno. A možná to tak i je. Možná jsem nicka, co si pro cent nechá koleno vrtat. Jako otec.

"Kam?" zeptám se na úplně nesmyslnou otázku. Jako by se v Crestbury dalo jít někam jinam, než do Zápraží.

"Do Disneylandu," protočí Chris otráveně oči a předkloní se, přičemž si lokty opře o kolena. "Seš už od rána tak mimo, že se s tebou nedá vůbec mluvit. Udělal ti něco na tom meetingu nebo co jste to měli?"

Vnitřnosti se mi nacpou všechny do hrudního koše, jako by se před Chrisem chtěly schovat. Žaludek se mi mírně zhoupne a já jen tak tak pošlu žaludeční šťávy zpátky tam, odkud přišly. Zrakem trhnu k zemi, aby Chris nepoznal, jak moc mě ta jednoduchá věta z Jamesových úst zasáhla. Neviděli jsme se rok a tohle je první věc, kterou přímo ke mně pronesl.

"Myslel jsem, že Zápraží už zavřeli," zamračím se a snažím se změnit téma. Je to prokouknutelný jako fólie, ale je mi to jedno. Nebudu s ním mluvit o ničem z toho, co mi James řekl. I když jsme dvojčata, jsme každej úplně jinej. Nejen vzhledově. Asi výhoda toho bejt dvojvačený. "Vždyť to tam maj rekonstruovat a dělat z toho novej podnik."

"To jo," kývne Chris a i když mu na očích vidím, že by se rád vrátil zpátky k tématu, nedělá pro to nic. Za což jsem rád. "Dneska je poslední den otevřeno. Pak to tam začnou ničit dělníci. Nechápu, proč jedinou pořádnou putiku ve městě musej ničit novotama. Bude to stejnej hnus jako všude ve velkým městě."

Když jsme se dozvěděli, že Daniel Sullivan kupuje Zápraží, nikdo z nás nebyl nadšenej. Už tak stačilo, že nám tady kraloval Hank, teď tu měl navíc šmejdit jeho nesympatickej vnuk. Linda byla tenkrát tak vytočená, když se dozvěděla o budoucnosti Zápraží, že Hankovi do očí vpálila, jaká sračka z toho bude. Hank na to tenkrát nereagoval. Asi mu Lindina poznámka nepřišla tak důležitá. Jediná Linda ale měla koule na to, aby nějak vyjádřila to, co jsme si všichni mysleli.

"Každopádně tam jdem dneska všichni, abysme se rozloučili," mykne nakonec rameny, když se k tomu nijak nevyjadřuju. Vlastně se poslední dobou nevyjadřuju vůbec k ničemu. Jen proplouvám. "Takže by bylo dobrý, kdybys šel s náma."

Asi by to ničemu neuškodilo. Odreagovat se a na malou chvíli zapomenout. Další směnu mám stejně až zejtra v noci. Takže půjdu. Jen doufám, že Sullivanovi tam nebudou. Už tak stačí, že je oba budu mít pod nosem celý léto.

***
Zápraží doslova praská ve švech. Každej stůl je obsazenej, dokonce i ty za rohem, který čekaj na obsluhu mnohem dýl, než normální. Lidi jsou ochotný i stát jenom proto, aby se s tímhle podnikem rozloučili v tý podobě, ve který ho znaj už od nepaměti. I rodiče a prarodiče sem chodili popíjet ve svých pubertálních letech. A i když je budova stará, z části velmi zchátralá, rozhodně je srdcem celý naší vesničky. A dneska máme možnost naposledy sedět na těch starých dřevěných lavicích, u těch hospodských stolů a pokřikovat přes sebe jako nějaký vandráci.

Pokud si opravdu některý místo z naší vesnice utvořilo vztah ke každýmu, pak je to právě Zápraží. Ani jsem si vlastně neuvědomil, jak bytostně se mě dotýká to, že takhle už to tady vypadat nebude. Jasně, minulý léto nechal Jennin táta podnik trochu zrekonstruovat zvenčí, jenzě vevnitř se nic nezměnilo. Nikdo ze starostů si to nikdy nedovolil, protože všichni nejspíš věděli, jak moc je tohle místo pro veřejnost přínosem. Vždycky bylo. Ale pochybuju, že po znovuotevření sem kdokoliv bude chtít chodit.

O Danielovi je známo, že je pařmen a miluje párty. Když zrekonstruoval podniky ve svým městě, psalo se o něm v několika článcích a to především proto, že redaktoři jeho nový podniky vychválili do nebes. Jak jsem jednou četl - každýmu tomu místu vdechl novej život. Jenže Zápraží vdechování novýho života nepotřebovalo. A už vůbec ne od někoho, kdo je zvyklej na několikapatrový kluby, drinky za majlant a samý neonový světla. Tahle putika nebyla klub. Byla místem, kde jsme se všichni mohli po dlouhých směnách sejít a vypustit páru.

I když všichni přes sebe hučí a mluví, vzduchem se vznáší deprese z toho, že tohle místo zanikne. Že srdce Crestbury bude zničený.

"Stejně nechápu, že to rada dovolila," položí Linda na stůl svůj půllitr piva a dosedá vedle Jenny, která má vodku s džusem. "Celý roky na tohle místo nedal nikdo dopustit a kdokoliv to místo chtěl nějakým způsobem změnit, toho poslali do kopru."

"Tady ale nemluvíme jen tak o někom lovatym," oponuje jí Chris se směsicí ironie a pohrdání. Ani on po loňským létě nesrší láskou k Sullivanům a Hankovi. Především k Hankovi. Jak sám řekl, měl o něm jiný mínění. "Tady mluvíme o Sullivanových. Hank to moc dobře věděl, když se rozhodl vzít funkci starosty."

"Ale stejně," nenechá se odbýt Linda a přihne si docela slušný nálože piva. "I on sám sem chodil jako mladej. Nikdo mi nevymluví, že k tomuhle místu nemá žádnou citovou vazbu. Vždyť jsme tady každej zažili něco, na co nezapomenem. I on takový zážitky musí mít."

"Mluvíš o člověku, který vydíral svého vlastního vnuka," objasní Jenny skepticky. "Myslíš, že někdo takový má citovou vazbu k obyčejné putice? Ze Zápraží peníze putovaly do vesnický kasy, teď potečou přímo do jeho vlastních kapes. O nic víc tu nejde."

Tímhle způsobem jsem se na celou tu situaci nedíval. Ale dává smysl. Když Zápraží bude vlastnit Daniel, peníze z výdělků půjdou rovnou do kasy Sullivanů, čímž jejich bohatství ještě vzroste. Jenny má na tohle čuch, jelikož jako starostova dcera byla u některých důležitých věcí. Navíc si troufám říct, že je u našeho stolu nejchytřejší a nejvzdělanější. Rozhodně ví, o čem mluví. Proto jsem nikdy nepochopil, že se do tý hry s vydíráním nechala umluvit. Před loňským létem jsme byli ale Hankovi vděčný za to, že nás nechá vydělat si vlastní peníze. Jenny měla Hanka vždycky ráda. Nejspíš až doteď. Nebo spíš do konce loňskýho léta.

Vezmu svůj půllitr a i já se napiju piva. Pěna mě mírně zastudí nad rtem a tak když pokládám nádobu zpátky na stůl, otřu si pusu. Snažím se moc nerozhlížet, protože člověk nikdy neví, o koho může pohledem zavadit. Nerad bych zavadil pohledem o něj. I když on tady možná ani není. Bude hlídat na vinicích.

"Mluvili jste už vůbec aspoň s jednim z těch dvou?" načne Linda téma, kterýmu jsem doufal, že se vyhneme. Jenže ona přesně ví, do kterýho místa uhodit nemá. A právě proto do něj uhodí. Navíc nikdy nechodí kolem horký kaše, když jí něco zajímá. "Daniela jsem viděla jen tak zběžně dneska odpoledne, když jsem si jela na náměstí nakoupit. Jamieho jen včera tady."

To oslovení mě zasáhne přímo do hrudi a já div nevybuchnu bolestí. Držím se ale. Ani sebou necuknu a pohled sklopím k dřevěný desce stolu. Nechce se mi o tom mluvit. Vlastně ani nechci, aby se o nich tolik mluvilo. Aby se tolik mluvilo o něm, když jsem u toho já. Nebyl dobrej nápad sem chodit. Mělo mi bejt jasný, co bude předmětem konverzace. Myslel jsem si ale, že všechno už si řekli včera a dneska to bude vypadat jako jindy, když jsme se sešli. Ale asi ne.

Cítím na sobě pohled Jenny. Jako by mě vyzývala k tomu, abych řekl já, v jakým smyslu jsme s Jamesem přišli do styku. Jenže ona sama ani neví, co za osobní věc mi James řekl. Ale přivádí mě to k tomu, jestli i jí něco takovýho pověděl. Přece jen i ona si tím loňským divadlem vydělala slušnej balík peněz. Řekl jí něco? Rejpl si do ní tak, jako do mě? Nevypadala tak. A já už jí pak ani neviděl, když jsem se rovnou vydal za Chrisem. Po tom, co jsem včera před pergolou řekl, si ale myslím, že by mi ani nenapsala, kdyby jí něco řekl. Třeba se s tím svěří teď.

"Myslím," ujme se slova nakonec Jenny, "že s Jamiem už jinak, než formálně mluvit ani nebudeme. Dneska s námi nebo alespoň se mnou," což pochopím jako narážku na mě, "mluvil jenom jako se zaměstnankyní. Žádný náznak toho, že by se se mnou loni vůbec bavil. Ani do očí se mi nepodíval."

"Myslím panstvo," tlesknu a vůbec poprvý promluvím. Nehodlám jim ale oznámit nic, co by je potěšilo, "že se půjdu domů prospat. Jsem unavenej a nějak se dneska nechytám. Takže si dejte i za mě a uvidíme se."

"Ale kam bys-" ozve se Linda, já jí ale zarazím tím, že vstávám a prostě odcházím k východu. Nechci tady sedět, když se pořád baví o něm. Jasně, mohl jsem říct, že by mohli změnit téma, ale oni by na něj v průběhu večera stejně ještě milionkrát narazili. Hlavně v opileckým stavu. Nemá cenu tady sedět a poslouchat o něm. Nemá cenu nic z toho, co si odvoděj. Minulosti nezměněj. A jeho taky ne.

Poslední, co od našeho stolu slyším, je Jenny, která je nabádá, aby mě nechali a že o tom mluvit neměli. Což jí připisuje plusový body. Chtěl jsem si užít poslední den v Zápraží tak, jak ho znám. Ale asi mi to není souzený, protože teď na každym kroku bude jméno Sullivan. Jeho jméno. A bude mě pronásledovat do tý doby, než se s tím nerozhodnu něco dělat. Což bude přesně nikdy.

Když jsem venku, ještě se otočím na tu cihlovou budovu a prohlídnu si jí od shora až dolů. Nijak krásná ani přemrštěně naleštěná. Žádná sláva, řekne si každej, kdo jí poprvý uvidí. A přesto je to srdce Crestbury. Srdce, který bude už zejtra roztříštěný na milion kusů. Crestbury bude krvácet bez Zápraží. Stejně jako já krvácím od tý doby, co jsem ztratil jeho. A nejhorší na tom je, že se to nedá zvrátit. Ani ztráta Zápraží. A ani jeho ztráta...