Za noci bouřlivé,
zdá se snadné,
vyřknout tajemství rodinné.

Pár slaných kapek cítit
a veškerou lásce bránící propast vymýtit.

Pravda zakotvena v matraci jest,
pud radí, ať vášní necháš se vést.

Ráno však těžší o to je,
když už pravdu noc nekryje
a ani bůh už tvé hříchy nesmyje.

Je mi jasný, jakou noc má na mysli a je mi i úplně jasný, jaký místo máme jít plenit tentokrát. Tu noc mám v hlavě vrytou jako něco, co se nikdy nevymaže, ani kdybych ztratil paměť. Vsadím se, že by to byla první věc, na kterou bych si okamžitě vzpomněl, kdyby se náhodou stalo, že bych zapomněl. Byl to totiž něčekanej výbuch emocí, kterej jsem nemohl korigovat. A byla to noc, která pro mě změnila úplně všechno. Kdy se pro mě James stal středobodem světa, kterej jsem neuchránil před zkázou.

Stojím uprostřed uličky a přemejšlím, jestli za ním jít. Nechci s ním mluvit, ani mu stát nějak blízko a rozhodně nechci víst debaty o tý noci. Ta je bezpečně uschovaná na každej depresivní stav, kterej přijde. Ta vzpomínka je jako připomínka toho, kdo jsem byl a koho už možná nikdy nedostanu zpátky. A nechci to probírat s Jamesem. Ne po tom, co vím, že on ke mně žádný podobný city už nechová. Proto je težký se teď rozhodnout. Nejradši bych to vyřešil sám. Bez jeho pomoci. Jenže vím, že nemůžu a to hned z několika důvodů.

Zaprvé, tahle celá věc se týká i jeho. Je to naše společná historie a on má právo vědět, co všechno chce anonym. Navíc už při minulým úkolu adresoval nás a nejen mě. Zadruhý, ten hotel v Runhillu je pro smetánku společnosti. Já se tenkrát jen vetřel k jeho schopnostem, takže pokud mě má někdo znovu dostat dovnitř, pak je to on. Jen je otázka, zda se jedná o ten samej hotelovej pokoj, v jakym jsme byli. Předpokládám ale, že jo. A že v tom pokoji něco bude. Něco, co by mě, nás, mohlo světu odhalit. Takže nepřichází v úvahu, že bych ho z tohohle našeho třetího společnýho vystoupení vynechal.

"Děje se něco?" otáčí se na mě Garry zamračeně. Jeho obličej mi akorát připomíná, že vím o Jayovi a Jamesovi. A nemůžu mu mít za zlý to, že mi o tom řekl. Vždyť ten kluk nemá ani ponětí, co za tlačítko zmáčkl a jakou destrukci ve mně spustil.

"Nic," odpovídám monotónně. "Nevíš, jestli je tady šéf? Potřebuju s ním mluvit."

"Jo, je tady," kývne hlavou a natočí se směrem k severní pergole. "Sedí tam na schodech a s někým telefonuje."

Zvednu se na špičky, abych přes keře viděl k severní pergole. Garry je přece jen vyšší, než já, takže tam dohlídne i bez pomoci. Jakmile však zahlídnu ten jeho zahloubanej pohled, mám pocit, že bych za ním zrovna teď neměl chodit. Netváří se zrovna přívětivě. Což on podstatně nikdy za celou dobu, co je zpátky. Aspoň ne na veřejnosti. Jenže tyhle myšlenky musej jít stranou. Chci ten úkol vyřešit co nejdřív to půjde, a když to budu odkládat, nikam se nedostanu. Ať už má jakýkoliv Libertonský starosti, tohle musí bejt přednější.

"Dík," obejdu Garryho a rozcházím se směrem k Jamesovi.

Nohy mi s každým krokem těžknou, stejně tak i ruce, v hlavě mám bouři myšlenek a srdce zpívá milion zlomených tónů, když je jeho přítomnost blíž a blíž. Všechno to potlačuju do sebe. Je mi jasný, že jednoho dne to vybuchne jako časovaná bomba, která nenechá kámen na kameni. Já jen doufám, že on už u toho nebude a já se potom budu moct posunout dál. Ať už je to kde jen chce.

Deset kroků k němu si všímá, že mířím jeho směrem. Pokládá telefon vedle sebe a přes sluníčko, který mu zaplavuje tvář, na mě mhouří oči v očekávání. Jeho emocionální stav, co se týče očí, se nijak nezměnil. Pořád je tam pusto a prázdno, ale od tý naší konverzace už dokážu určit, kdy něco cítí a kdy naopak všechno skrývá. Teď je ta druhá možnost. Obrňuje se proti mý osobě stejně tak, jako se já snažím obrnit proti němu.

Proto, když se zastavuju kousek před ním, v dostatečný vzdálenosti, nedávám na svým hlase nic znát: "Napsal. Máme další hádanku."

On se okamžitě vyšvihne ze sedu a pokročí vedle mě, aby viděl na displej mýho zamčenýho telefonu. Já ale o krok ustoupím. Dělá mi to naschvál? Neuvědomuje si, co mi svojí blízkostí způsobuje? Musím se soustředit. Proto odemykám telefon, kterej mu okamžitě předávám do ruky a on se začítá do hádanky.

"Je to ten hotelovej pokoj," obeznámím ho dřív, než to vůbec stačí dočíst. "Něco tam asi bude, když mě tam chce přivíst. Nějakej důkaz."

"Nepřijde ti divné, že nás tahá na místa a využívá stroje, které byly předmětem mých úkolů?" zeptá se a s odtažitostí vepsanou ve všech gestech mi předá telefon. Zastrkávám ho do zadní kapsy a zamýšlím se nad tím, co právě řekl. Má pravdu. Vlastně mi to doteď vůbec nedošlo. "Mám takový pocit, že využívá předešlého plánu ve svůj prospěch."

"Což znamená, že je to někdo, kdo byl součástí všeho toho loňskýho amfiteátru," kývnu, protože to mi taky došlo. Proto jsem podezíral Alana. A proto podezírám pořád z části i jeho, i když teď už míň, když se anonym zase ozval. "Jenže podezírat každýho je stejně teď zbytečný."

"Je tu ale ještě něco," založí si ruce na hrudi a zamyšleně, s pohledem upřeným na mě, nakloní hlavu na stranu. "Nevšiml sis toho, že nám zčásti i pomáhá?" položí naprosto nesmyslnej dotaz. Čím by asi tak mohl pomáhat? Už se chci nadechnout k námitce, když se rozhodne pokračovat: "Nejdřív jsme zapálili tu díru, která mě osobně pomohla vyrovnat se s nočními děsy. Pak nám dovolil zničit ten detektor a jeho zničení bylo stejně tak uspokojující pro tebe jako pro mě. Skoro to vypadá, jako by alespoň mě pomáhal vyrovnávat se s traumatem."

Když se nad tím zamyslím, pak jo, jeho teorie dává smysl. Ale proč by anonym, kterej neměl jistotu, že se na Jamese vůbec obrátím, mu chtěl vlastně pomáhat vyrovnávat se s traumaty? A proč prostřednictvím mě? Je to celý nějaký přitažený za vlasy.

"Tyhle teorie můžeme probrat pozdějc," reaguju na to nakonec. "Čím dřív tohle dokončíme, tím dřív pak můžeme určovat co je a není pravda."

"Souhlasím," zamračí se na mě, ale tomu já nevěnuju pozornost. Další cesta nás společně zavede do Runhillu. A já už se teď děsím, co všechno se mi vrátí, až ten hotel a hlavně ten pokoj uvidím.

***
V tichosti jedu tou stejnou trasou, jakou jsem jel naposledy s ním. Rádio opět představuje jenom kulisu, která má zastínit veškerý napětí mezi náma, i když to se nedá zastínit absolutně ničím. Prostupuje celym autem jako ničivá lavina, která nám oběma slibuje zkázu. Nevěnuju tomu ale pozornost a křečovitě se soustředím na cestu před sebou. Ani přesně nevím, co tam budeme dělat a jestli tam máme opravdu jet. Anonymovi jsem ještě před jízdou poslal odpověď, na kterou mi poslal jen zprávu, ve který hlásá, že až budeme na místě, mám mu to napsat.

Nevím, co si pro nás přichystal, ale už jen pohled na ten hotel mě zničí. Vím to a tak nějak instinktivně cejtim, že mě každá sekunda strávená uvnitř bude zatraceně bolet. Jako by mě za posledních čtrnáct dní nebolelo už dost vnitřností, zejména pak srdce, který nedokážu ovládat myslí. A momentálně tu bolest zhoršuje ještě fakt, že se jeho drahá voňavka rozlejzá po všech koutech mýho auta. Tu vůni odsud jen tak nedostanu, tím jsem si jistej. Bude se tady držet až do podzimu, než se pořádně rozfouká vítr.

"Je to první úkol, který nemá nic společného s těmi mými," ozve se překvapivě jako první. Hlas je překvapivě klidný, není v něm slyšet žádná jízlivost ani opovržení nebo ledovost. Jako kdyby promlouval ke starýmu známýmu, kterýmu měl potřebu tohle sdělit. "Žádný z mých úkolů se neodehrál v Runhillu."

Je to věcná poznámka, v níž není cejtit žádnej vedlejší úmysl. Já jen netuším, jak bych na to měl reagovat. Musí moc dobře vědět, proč na to místo jedeme. Musí moc dobře tušit, že ta noc byla důležitá v jeho loňským příběhu. Vždyť je to naznačený i v tý zpropadený zprávě. Stojí tam: Pravda zakotvena v matraci jest, pud radí, ať vášní necháš se vést. To je jasná narážka na to, co se mezi náma dvěma stalo. A že dotyčnej anonym toho byl svědkem, jako všichni, co odposlouchávali jeho mobil. Začíná mě děsně vytáčet, že při něčem tak osobním neměli ani špetku studu, aby ten telefon aspoň v tu danou chvíli neodposlouchávali.

"Pokud je má teorie pravdivá a ten někdo nám pomáhá vyrovnat se s traumaty loňska," uslyším znovu jeho hlas, když nijak nereaguju. Nebylo co k tomu říct, "pak mám dva podezřelé."

"Koho?" vyplivnu tu otázku ještě dříve, než stačím zauvažovat. Jenže i přemejšlení bolí, takže ať mi to prostě vyklopí a bude hotovo. Stejně je z nás dvou chytřejší a má daleko lepší detektivní smysly, než kdokoliv, koho znám.

"Víš o románku mého bratra a Jennifer?" podívá se na mě. Vidím to periferním viděním, ale já se pořád dívám před sebe. Nehodlám se na něj kouknout, pokud to nebude nezbytně nutný. Což momentálně není. I když Daniel a Jenny ve spojení s románkem zní neuvěřitelně. "Původně jsem si myslel, že se do ní prostě jen zakoukal, když jsme přijeli, ale jejich historka sahá dál. Věděl jsi, že si píšou už skoro sedm měsíců?"

Zamračím se. Když mi Jenny v opilosti říkala, že se jí Daniel líbí, pochopil jsem, že jen od vidění. Ale pokud je to, co tvrdí můj společník, pravda, pak přede mnou Jenny tajila docela velkou rybu. Nemám jí to za zlý. Nejspíš bych jí stejně ani neposlouchal, kdyby se mi to snažila naznačit. Chápu ale, kam tím James míří. Podezírá svýho bráchu a mojí nejlepší kamarádku. A tomu se teď taky vůbec nedivím. Proč by to ale dělali?

"Daniel chtěl Jennifer dokázat, že váš názor na něj je mylný," pokračuje dál tou strojeně spisovnou mluvou. "Prý se mu líbila už loni, když se vše odhalilo. Ale nechtěl na sebe poutat pozornost. Takže si jí našel, až když se situace doma řádně uklidnila a prostě jí napsal. Neřekl o tom nikomu ze stejného důvodu, proč já chtěl nás dva loni ukončit."

"Bál se médií," odpovídám hned.

"Ano," přitaká. "Ale vzhledem k tomu, co se děje a jak jsou ty úkoly podivné, si myslím, že spolu řešili i jiné věci, než své zalíbení."

Je to rozhodně skvělá teorie. To nepopírám. Ale má hned několik děr, který nemá čím zašít ani přelepit.

"Čistě teoreticky," pouštím se do vysvětlování svých pohnutků, "co by z toho měli? Loni bylo jasný, co kdo dostane, ale letos? Že by nám chtěli pomoct? Přijde mi to totálně přitažený za vlasy. Jenny by do ničeho takovýho nešla, na to jí znám až moc dobře. A co se týče tý pomoci... Nikdo nemohl tušit, že s tím za tebou půjdu. Nikdo nemohl vědět, že ti řeknu, že mě někdo vydírá."

"Obviňoval jsi mě," opáčí hrubším hlasem, což mě překvapí, ale nijak mě to nepřiláká se na něj podívat. Zahejbám z rychlostky do zatáčky do centra města. "Neoznámil jsi mi, že tě někdo vydírá, ale myslel sis, že to já se ti tímhle způsobem mstím. Sám sis na to odpověděl, Jennifer tě musí znát stejně tak dobře, jako ty ji, takže mohla předpokládat, že za mnou půjdeš a budeš si myslet, že se ti mstím. A jejich plán mohl začít."

Chce se mi říct, že ho pořád podezírám. Ne tak intenzivně, ale rozhodně tady ta skulina je. Zakazuju si ale cokoliv o tom říkat, protože kdyby to byl opravdu on, nenechám se jím teď zviklat. Kdyby se na konci fakt ukázalo, že je to on, bude překvapenej právě on tím, že jsem to celou dobu tušil. A že mě to nijak nevykolejuje.

"Chceš to risknout a nesplnit úkol?" ptám se ho podrážděně. Náš cíl už je skoro na dosah a mně je z toho upřímně zle. "Tvoje teorie se dá potvrdit nebo vyvrátit jenom tímhle způsobem."

"Nejsem si tím na sto procent jistý," odsekne i on mírně naštvaně. "Nehodlám tě vystavovat nebezpečí."

Ta věta mě zasáhne přímo doprostřed hrudi. Je tak nevinná a přitom v sobě nese takovou naději, že by mě to mohlo rozmetat na kusy. Nenechám se tím ale vyvíst z míry. Ne, žádná naděje neexistuje. Pohřbil ji on sám a momentálně nemám zapotřebí vytvářet si další a nový iluze. Navíc před sebou máme úkol. Už jsme totiž u hotelu a já parkuju na místě vyhrazeném pro hosty tý vyšperkovaný budovy po naší levici.

Vypínám motor a opřu se do sedadla. Nechce se mi tomu anonymovi psát, že jsme tady. Znamenalo by to, že budeme muset dovnitř, kde začne hra. Ona už vlastně začala, ale přesto vím, že uvnitř to bude jiný. Obklopí mě obrovská smršť emocí z tý vzpomínky. Od smutku, přes stud a vztek až po vášeň, chtíč a lásku. Momentálně mám v sobě zatím jen zhrzenost a zklamání.

"Andrew," osloví mě jemně a já sebou cuknu, "to, co jsem řekl u nás doma-"

"Nechci to slyšet," odseknu a pobouřeně se na něj podívám. "Ať už máš na srdci co jen chceš, nepotřebuju to slyšet. Nejsme tady kvůli tomu, abysme se omlouvali nebo si něco vysvětlovali. Máme úkol. A čím dřív bude po všem, tím dřív se každej vrátíme tam, kam patříme."

S tím taky vystupuju z auta a nechávám ho vevnitř. Předpokládám, že se chtěl omluvit za to, jakym stylem to podal. Ale já se o tom bavit nehodlám. Myslím to smrtelně vážně. Každej se budeme moct vrátit tam, kam patříme. Já ke svým a on ke svým. Nic víc nás už nespojuje.

Vytahuju telefon a píšu anonymovi, že jsme na místě. Odpověď na sebe nenechává dlouho čekat. Vlastně přichází hned po přečtení mojí zprávy.

Máte zařízenou rezervaci na pokoj číslo 37, což je přesně ten samý pokoj, jaký jste obývali vloni. Rezervace je na tvé jméno, vše je zaplacené. Váš úkol je najít přesně sedm fotek schovaných všude po pokoji. Ale tím, že je najdete, to nekončí.

"Co píše?" vystupuje James z auta a přes jeho střechu se na mě zamračeně dívá, když vidí můj bolestivej výraz. Anonym, ten parchant, kurva ví, co dělá. A pokud pomáhá Jamesovi, pak mě přivádí totálně do hrobu.

"Že musíme najít sedm fotek všude po rezervovanm a zaplacenym pokoji," odpovídám zkroušeně. "Po hotelu má prej svoje lidi," pokračuju dál se staženým hrdlem, "takže když nesplníme druhou část úkolu, prohráli jsme."

"Jaká je druhá část úkolu?" ptá se s viditelným strachem v obličeji. Něco v jeho očích mi ale napovídá, že to tuší. A že je to pro něj minimálně tak nepříjemný, jako pro mě.

"Musíme tady strávit celou noc."