První, co mě udeří do nosu, je ten odpornej zápach alkoholu. Jako kdyby někdo na zem rozlil všechen chlast a neobtěžoval se s tím nic dělat. Je to tak štiplavý, že mám chuť vyhodit ze žaludku všechno, co jsem včera pozřel. Oční víčka mám těžký tak, že mnou jímá pocit, jako by mi je někdo slepil k sobě. Obličej i tělo na tom jsou dost podobně a trvá mi docela dost dlouho, než se vůbec dokážu pohnout. Skoro jako bych byl přidělanej k týhle proleželý posteli, která ani trochu nepřipomíná tu mojí. Počkat. To fakt není moje postel. Navíc mimo alkoholu cejtím ještě jinou vůni. Taky známou, ale nedokážu jí momentálně nikam zařadit.

S vypětím všech sil zvednu ruce k očím a dlaněma je promnu. Z koutků mi opadávaj bolestivě zaschlý ospalky, což se setká hned s několikero bolestným zaúpěním. Nutno podotknout, že můj hlas zní neskutečně nepřirozeně a v hrdle mám vyprahlo tak, že i nadechnutí pusou je bolestivý jako odběr krve u doktora. Jen k tý jedný jehle přičíst dalších sto minimálně. Pokouším se oči otevřít a chvíli se mi to daří, než se do nich zabodne ostrá sluneční záře. Znova je zavírám, přičemž spouštím bolavý nohy na zem. Měl bych pod nima cítit starej prochozenej koberec, ale místo toho se moje chodidla bořej do příjemných, poměrně dost vysokých chlupů a kdybych mohl, leknutím bych nadskočil s tím, že jsem šlápl na psa.

Znova otevírám oči, ale tentokrát se dívám dolů. Na svoje holý chodidla, který se opíraj do šedýho koberečku u menšího stolku. Rukama šmátrám kolem sebe po hnědym gauči, kterej znám. A začíná mi docházet, kde jsem. U Hanka doma, přesněji řečeno v jeho obýváku. A na křesle hned vedle stolu sedí James a se zaujetím si mě prohlíží. Tohle je po ránu až moc vjemů, navíc, když mi ani nedochází, kde jsem se tady vzal a co jsem naposledy dělal. V paměti mám jen modrý kelímky s pitím a zhrzenost ohledně Jamese, Jaye a jejich románku.

"Napij se," pokyne mi ke sklenici vody na stolku. Chvíli se na tu průzračnou tekutinu dívám jako na svátost, kterou je třeba nějak uctít, ale vzhledem k tomu, jak moc mě bolí v krku a jak velký horko mi tu je, tu skleničku popadnu jako poslední záchranný lano a hltám vodu plnými doušky. Na můj vkus je to ale málo. Potřeboval bych minimálně ještě tak deset takových skleniček. Vděčně skleničku odložím zpátky na prosklenej stůl a znova sklopím pohled ke svýmu tělu.

Sedím tu jen v boxerkách. Nevím, jak se to stalo, ani kdo mě svlíkl, ale spal jsem skoro nahej. V Hankově domě. A podle všeho před samotným Jamesem, kterej vypadá nevyspale a na sobě má jenom tričko a kraťasy na spaní. Co tady vlastně dělám? Proč jsem nešel domů? Co se vůbec stalo? A kde jsou ostatní? To je hrozně moc otázek a hlava mě třeští tak moc, že jen ztěžka ovládám bolestivý zaúpění. Přijde mi ale, že mám horečku. Pálej mě oči. Neskutečně.

"Co - co tady dělám?" zeptám se potichu, ale i to zní v tomhle tichu, jako kdyby někdo zatroubil na klakson. Je mi mizerně. Cejtím se ještě mizerněji.

"Ve zkratce?" zeptá se a prohlíží si mě jako vetřelce. "Opil ses na té zahradní oslavě jako dobytek. Někdy v půlce jsi odpadl a bohužel všichni tvoji přátelé zůstali v tom domě. Jay jim nabídl přespání. A vzhledem k tomu, jak mizerně jsi na tom byl, jsi nemohl zůstat bez dozoru, takže Daniel navrhl, že tě vezmeme sem."

Daniel? Sám Daniel Sullivan navrhl, že mě vezmou k sobě domů? Nebo respektive k Hankovi, ale to je teď jedno. Proč by něco takovýho dělal? A proč jsem prostě nezůstal u Jaye s tím, že by na mě někdo dohlídl? Odpověď na tuhle otázku si ale dokážu dát sám. Všichni se zřídili stejně jako já. Možná ne tak jako já, ale v nějakým tom podobným rozmezí určitě. Jenže já měl oproti nim velkou nevýhodu. Hodně zvracím a to i ve spánku. Jednou se mi stalo, že mě zvratky málem zadusily a nebejt Chrise, kterej reagoval pohotově, už jsem tady nemusel bejt. Od tý doby na mě vždycky někdo dával pozor, když jsem to až moc přehnal.

A včera zřejmě nastala ta situace, kdy bylo potřeba mě pohlídat.

"Hlídal's mě celou noc?" ptám se a znovu si promnu oči. Nový ospalky sice nejsou tak bolestivý, ale rozhodně jsou odporný a otravný. Potřebuju se dát do kupy. A vyhnat ten odporně smradlavej odér alkoholu.

"Převážně," odpoví nezaujatě a stočí pohled k zahradě. "Dvakrát jsi zvracel, poprvé jsem to musel uklízet z podlahy. Podruhé jsem tě dotáhl na záchod. Po čtvrté hodině už to vypadalo, že se nic konat nebude, tak jsem si zdříml."

Takže na mě dával pozor prakticky celou noc a usnul až nad ránem. A ještě k tomu po mě uklízel zvratky. Udělal jsem si u něj momentálně dluh, kterej nevím, jak odčiním. Myslím tím skutkovej dluh, kterej nemůžete považovat stejně, jako ten peněžní. Skutkovej je mnohem důležitější. A odčiňuje se jen těžko.

"Omlouvám se," prohrábnu si vlasy. "Nevim, co to do mě vjelo, ale neměl jsem tolik pít." Samozřejmě, že vím, co to do mě vjelo. Představa jeho a Jaye, jak si to spolu někde rozdávají. I teď mě ta myšlenka drtí a to si nemusím ani nic představovat. "Takže pokud je tady možnost to nějak vyrovnat, budu moc rád."

"Možná bys mi mohl říct důvod toho, proč ses tak zřídil," mykne rameny, jako by o nic nešlo. A samozřejmě mohu odmítnout nebo lhát, ale Jamesovi už lhát nechci. Za loňskej rok jsem se mu v některých ohledech nalhal víc než dost. A on už i prakticky ví, že k němu pořád něco cejtím. Jen neví, jak moc mě ty city k němu ničí. "Nebo bys možná mohl objasnit to, jak to u vás doma funguje. Nebo také to, jak jsi to včera myslel s tou vinou. Moc věcí jsi mi neřekl, ale dostatek na to, aby mi bylo jasné, že ne o všem jsi lhal."

Takže se moje nehorší obavy naplňujou. V tom podnapilym stavu jsem s ním vedl konverzaci. V hlavě se mi vybaví ty dvě modrý oči, ke kterým jsem promlouval. I slova, který jsem jim říkal. Jak jsem si nemohl uvědomit, že to je James? Vždyť z tý vzpomínky je to víc, než jasný, že to je on. Pustil jsem si před ním hubu na špacír. Mluvil jsem o věcech, o kterých nemluvím s nikým. A přiznal jsem mu, jak moc mě sžírá vina. Teď se stydím. Ne za to, že jsem mu odkryl něco málo z pravdy o mym životě, ale za to, že jsem mu vyhrožoval. Za to, že jsem mu řekl o Jenny a Danielovi. Další vzpomínka se váže k nim. Tancovali spolu v objetí. A já Jamesovi řekl, že je jeho brácha kus.

"Možná bys měl přede mnou pít častěji," opře ruce do opěrek a zvedne se. Najednou se tyčí jako nějaký zjevení z vesmíru. "Rozhodně ti alkohol dokáže rozvázat jazyk lépe, než cokoliv jiného. Věci máš v koupelně. Vysprchuj se, použij jeden z nových kartáčků a můžeš si s námi dát snídani. Večer tě očekávám na vinicích."

Projde kolem stolu směrem k těm třem schodům, který dělej obývák od kuchyně. Jenže já nechci, aby odcházel. Pocit, že tu se mnou byl celou noc, je uspokojující po všech směrech. Hlídal mě, protože i přes to všechno mu na mně záleží. Nebo si to jen nalhávám?

"Opil jsem se, protože vím o tobě a Jayovi," vyhrknu víc bolestivě, než jsem chtěl. Účinek to má ale okamžitej. Zastavuje se před těma schodama a otáčí na mě zvědavě hlavu. "A je mi jasný, že mi nemusíš nic vysvětlovat ani nic dokazovat. Prostě mě to semlelo. Ještě navíc, když jsem tě viděl přicházet. Takže jsem to ze sebe potřeboval dostat a jediná možnost byl alkohol."

Opřu se do zad sedačky a hlavu položím zátylkem na vrch opěradla. "Vím, že jsem ti ublížil. A je mi jasný, že ten kluk z loňska je mrtvej a že jsem jeden z těch, kdo ho zabili. Lituju toho, lituju každý posraný sekundy, kdy jsem se do tý hry zapletl. Sžírá mě tak neskutečná vina, že si to do konce života neodpustím, protože jsem v tobě zabil to nejlepší. Nejhorší je, že netuším, co dělat, abych ti to vynahradil. Jenže mi je jasný, že ty o nic takovýho nestojíš a je mi i jasný to, že mě budeš nesnášet až do konce."

Ticho je velmi užitečnej společník ve většině chvil. Ale v týhle ne. Stahuje moje břicho i hruď a já mám pocit, jako kdybych se dusil. Jako by se vsakovalo do mých žil a proudilo tam jako všechna ta temnota, kterou v sobě mám. Naplňuje mi plíce a požírá moje zkažený srdce. Mučí mě a daří se mu to. Ubíjet mě svojí negativností a napjatostí.

"Upřímně?" padne na sedačku vedle mě, což je naprosto nečekaný. Je najednou tak blízko. "Myslel jsem si, že když to takhle uslyším, budu se cítit dobře, ale ne, nedělá mi to dobře vůbec. Obzvlášť po tom, co jsi mi řekl včera. A nenáviděl jsem tě za to, že jsi mě vyměnil za peníze. Když to ale vezmu z té logické stránky, neznal jsi mě a neměl jsi o mně dobré mínění. Takže už se nedá říct, že bych tě nenáviděl, pokud to nějak uleví tvé vině. Udělal jsi rozhodnutí, která se ti v té době zdála správná a zisková. Já bych na tvém místě udělal to samé," kývne na mě a já se vpíjím do jeho očí. Srdce mi buší jako splašený. "Nenávist pominula, ale tím to končí, Andrew. Respektuju tě jako člověka, ale nic víc neočekávej."

S těmi slovy přerušuje veškerej kontakt a odchází z místnosti pryč. A mně je do breku. Teď už mu nestojím ani za nenávist. Řekl, že mě respektuje, ale tím to končí. A dokonce i s tím jsem počítal, ale slyšet ta slova nahlas z jeho úst... srazilo mě to. Protože to udělalo přítrž veškerýmu plameni naděje. Ten starej James neumřel. Pořád v něm žije. Ale bez jakýhokoliv citů ke mně. A to je ještě horší zjištění, než myšlenka na to, že by Jamie měl bejt mrtvej.

***
Dny se přelily v týdny a já začal fungovat na autopilota. Plnil jsem svoje domácí práce, chodil na vinice, vyhejbal se veškerym konverzacím o tom, co přesně se stalo v Sullivanovic vile a zkrátka přestal vnímat okolní svět tak živě a hravě jako doposud. Vypnul jsem veškerý citový vnímání a ponořil se sám do sebe. Jako by moje tělo byla obrovská kovová klec, ze který jsem nemohl uniknout. Uhašení toho plamene naděje, kterej ve mně celou dobu někde třímal, samotným Jamesem, mě postavilo před hotovou věc. Musel jsem se smířit s tím, že my dva už nikdy nebudeme my. Ani na malou chvíli. Že už nikdy nedostanu pusu od těch rtů. Je ode mě sobecký, že takhle přemejšlím, ale je to tak a já jsem sobec.

Alan na konci července opravdu odjel. Chris ho přemlouval, aby vyčerpal i ty poslední týdny dovolený, co mu zbývaly, ale já se jen prostě smířil s tím, že zase odjede. Nebyl tak velkou součástí tohohle léta, jak bych si představoval, ale sledovat, jak odjíždí, akorát víc rozvířilo ten pocit samoty, kterej jsem od toho dne s Jamesem měl. Cítil jsem se sám, odstrčenej a jen svojí vinou, protože jsem od sebe všechny odehnal. Chyběl mi Chris. I když byl doma, byl mi na míle vzdálenej. Chyběla mi Jenny, která měla protisměny. Chyběl mi dokonce i Hank, kterej sice nebyl úplně nejlepší, ale když jsem měl nějakej problém, byl ochotnej si se mnou sednout a probrat to.

Měl jsem ale víc času na přemýšlení a to především nad anonymem, kterej se už dlouho neozval. Začínal srpen a poslední zprávu od něj jsem dostal druhej tejden v červenci. Po čtrnácti dnech jsem od něj neinkasoval žádnou hádanku, kterou bych se mohl zabejvat. Něco mi ale došlo. Pokud to byl někdo z mýho okolí, viděl jak na tom jsem a byl tak taktní, že se rozhodl nepřidělávat mi starosti. Možná to byl sám James. Ta teorie byla pořád vyzývavá a vzhledem k tomu, že jsem mu odtajnil svoji vinu, která se nijak po tom jeho vyjádření nezmenšila, ba naopak, by to dávalo smysl. Slyšel co chtěl a už nebylo zapotřebí mě dál vydírat.

Přece jen jsem si ale pohrával i s myšlenkou, že by to mohl bejt Alan. Od toho dne na koupališti jsme měli vlastně minimální interakci. Moc jsme se spolu nebavili a když jo, šlo jen o ty pitomý otázky, jako co se děje doma a tak. Alan k nám domů nesměl, pokud byl otec doma a vzhledem k tomu, že si po našem táboráku vzal dovolenou, se u nás Alan ukázat nemohl. Otec nad ním zanevřel a nehodlal ho ve svý přítomnosti tolerovat. Nehledě na to, kdo z nich dvou byl v právu. Každopádně se ode mě Alan držel dál z nějakýho mně neznámýho důvodu a často se i ztrácel někam na několik hodin, že ani Chris neměl ponětí, kde je.

Ale Alan přece jen neměl motiv mi ubližovat. Byl jedním z mála lidí, kterým jsem nikdy neublížil. Ne úmyslně. To i Chris by měl větší motiv, kdybych nevěděl, že ten by toho schopnej nebyl, protože mu na mně doopravdy záleží. Nemuseli jsme si to říkat, oběma nám bylo jasný, že jsme pro sebe záchranným lanem. Většinou byl spíš on pro mě, ale nikdy si nestěžoval. A v hloubi vím, že on by mě nevydíral. Hlavně ani nehrál velkou roli v tom vydírání a fotku pořizoval jen jednu jedinou.

Kdybych to měl brát podle toho, kdo v tom byl angažovanej na stejný úrovni, jako já, pak je to Jenny, jenže to je totální nesmysl. Bere mě jako nejlepšího kamaráda a moc věcí přede mnou netají. Jasný, že nějaký tajemství má, o kterým já nic nevím, ale i přesto si myslím, že by nebyla schopná mě vydírat. Empatičtějšího člověka v Crestbury není.

Takže když to shrnu, vracím se zpět na začátek k Jamesovi. Největší motiv ze všech má on. A časový rozmezí sedí. I s tou dlouhou odmlkou. Rozhodl se, že s tím končí. Že už není proč mě vydírat, když cítím vinu.

A tý teorie se držím zuby nehty až doteď. Do pátku v prvním týdnu srpna. Kdy mojí odpolední službu na vinicích vyruší nenadálej zvuk příchozí zprávy...