James

Noční můry jsou místem, kde sice prožívám svoje strašlivé chvíle pořád dokola, ale jsou jen nehmatatelnou a vybledlou vzpomínkou toho, co se tu před rokem stalo. Co se tu dělo a já byl až moc naivní na to, abych tomu nějakým způsobem zabránil. Jenže tohle, ten stroj přede mnou, je jasným důkazem a hmatatelnou věcí, která přenáší bolest už jen při pohledu. A teď sebou přináší i vzpomínku, jednu z těch nejbolestnějších v celém příběhu, která mě postupně rozkládá na malé kousíčky, které jen těžko zase slepím dohromady.

Mám chuť vstát a běžet se někam schovat. Jako pokaždé, když se mi zdá nějaká noční můra. Schovávám se na své vlastní toaletě, pod přikrývkou, ve skříni. Vbíhám do místností, ve kterých nikdo není. Jenže teď mám tělo tak paralyzováno jeho pohledem, že nemůžu ani pohnout hlavou jinam a vystavět svou krustu zpět nahoru. Vím, že teď stoprocentně vidí, jak moc mě tohle zabolelo. Vidím na něm, že to vidí a cítí. Nejvíce mě ale ochromují jeho emoce, především pak ta jedna, do očí nejvíc bijící. Vina. Tak silná a skoro i hmatatelná, jež prosakuje každičký milimetr mezi námi. Je nepolevující a neústupná. Bodá mě přitom na hrudi, což se mi už dlouhou dobu nestalo.

Je to ale připomínka toho, že jsem stále jen člověk. A moje necitelnost, která zavládla po zjištění všech faktů, je nenávratně pryč. Všechno to prázdno, které jsem cítil. Které mě změnilo k nepoznání.

Odvrací pohled a já se mohu konečně zhluboka nadechnout a pomalu se uvnitř sebe sbírat. Tohle byla rána pod pás. Nesnesitelná rána pod pás a ten dotyčný, který se rozhodl vydírat nás oba, o tom ví. Ví, co jsme prožívali. Ví, čím jsme prošli. Teď už není pochyb, že je za tím někdo, kdo stál v první řadě. Někdo, kdo se tímhle vším snaží něco úpěnlivě získat. Jenže kdo? Kdo z našich blízkých by z toho mohl profitovat? A hlavně proč?

"Ať už si o mně myslíš, co jen chceš," promluví Andrew tak potichu, že by se to ve velkém prostoru plném lidí dalo hravě přeslechnout. Jenže kolem nás je jen tíživé ticho. "Tohle jsem nechtěl. Tehdy. Byla to rána pod pás i pro mě. Neměli se zeptat na tohle. Ta otázka měla souviset se mnou, ale ne tímhle způsobem. Nemusíš mi věřit, už svůj příběh znáš, ale teď s tebou jednám narovinu."

Nikdy jsem se nepídil po tom, kde se v plánu staly odchylky, ani jsem se nikoho neptal, v čem se jim něco nepovedlo. Plán jako celek vyšel a to pro mě i pro ně bylo stěžejní. Pro mě samozřejmě jiným způsobem, než pro ně. Nikdy mě ale prostě nenapadlo ptát se, jestli můj táta a děda nějak odchýlili některé věci. A nenapadlo mě to vlastně doteď, když ho slyším a vím, že mi nelže, protože proč by měl? Pravda už vyšla dávno najevo a on ví, nebo si aspoň myslí, že ho nenávidím. Nemá co ztratit.

"Ten úkol byl naplánovanej na pozdější dobu, neměl se stát v ten den, co jsme spolu...," odmlčí se a vypadá to, že je pro něj těžké říct to slovo. Nebo jen neví, jak to nazvat, protože říct, že jsme spolu spali, není pravda. Milovali jsme se. Tu noc jsme se milovali, nebyl to pud čistě jen z chtíče. Chtěli jsme to. Oba dva. Z jistých hledisek tedy. "Prostě se odchýlili od původního plánu, ale já to přešel. S tou otázkou to byla druhá odchylka. Měli se zeptat na něco ve smyslu, jestli seš se mnou radši, než se svojí rodinou. Ale zeptali se na tohle. Na tu pitomou otázku. A každá jedna emoce, kterou jsi slyšel, byla pravdivá a moje. Nic jsem v tu chvíli nehrál."

Nenapadá mě, proč by děda nebo otec dělali takové razantní změny v něčem, s čím ho seznámili. Ale je to přesně styl mého otce. Na poslední chvíli změnit nějakou maličkost, něco vychýlit z rovnováhy. Musím si také připomínat, že oni mě znali lépe, než Andrew, a tak si domysleli, co moje city k němu mohou znamenat. Proto ta změna. A měli po boku Alana, který zase dokázal lépe určit, jak na to zareaguje Andrew. Přesněji řečeno, jak věrohodný bude jeho výkon tak, abych mu ho uvěřil.

"Hlavně jsem nikdy nechtěl, aby ses do mě zabouchl," říká věc, kterou také slyším prvně. "To v plánu nebylo. Ani v jejich, ani v tom mym. Měl jsem pro tebe bejt jenom něco, jako komfortní zóna. Člověk, kterej si získá tvojí důvěru, a kterej tě bude doprovázet po všech těch úkolech a dá ti pocit bezpečí. Neměl jsem bejt někdo, do koho se zabouchneš. Od tý doby jsem s tím chtěl skoncovat. Protože mi na tobě začalo záležet mnohem víc, než jsem si v tý době dokázal připustit."

Otec s dědou jasně řekli, že Andrew nebo Jenny měli být lidé, do nichž se zamiluji. A kteří mi bodnou kudlu přímo do srdce. Ne do zad, ale do toho nejcitlivějšího a nejdůležitějšího svalu v těle. Nikdo nic nenamítal. Všichni u toho stáli, když mi to otec oznamoval, ale nikdo z nich neřekl ani slovo. Bylo to proto, že teď Andrew zase lže, aby vypadal v mých očích lepší? Nebo je to proto, že si nikdo nedovolil postavit Sullivanům? Andrew pravdou nemá co ztratit, kdežto matka, otec, děda i babička ano. Ztratili by mě jakožto nástupce do vrchního křesla firmy. Proč vlastně chtěli, abych se od Andrewa držel dál? Bylo mi řečeno, že by na mě vrhal špatné světlo, ale od té doby, co jsem tu, jsem neslyšel ani jeden jeho prohřešek. Naopak sám děda mi řekl, že od mého odchodu byl klidnější, než kdy dřív.

Připisoval jsem to faktu, že měl peníze, spoustu peněz. Jenže teď už to tak nevnímám, obzvlášť po tom, co koupil auto a daroval ho Chrisovi. Proč tedy chtěli, abych se od něj držel dál? Aby mi neřekl svou pravdu? Aby přede mnou zatajili to, že se vychylovali z plánu a že podvedli i vesnické děti a zejména jeho? Že plán měnili za chodu, aby o tom nikdo z nich nevěděl? Teď to dává daleko větší smysl, než to, že by mi Andrew lhal.

"Ale to je jedno," vydechne, jako by si uvědomil, s kým mluví. Jenže já chci slyšet víc, aby se některé díry vyplnily a dávaly tak dohromady obraz druhé strany mince. "Dohrál jsem to tak jako tak, takže na nějaký vysvětlování je pozdě."

Rozhodne se vstát a já beze slova napodobuji jeho gesto. Pomalu sbírám svou krustu, protože ačkoliv teď mám guláš ve své hlavě, musím pokračovat tak, aby si nikdo ničeho nevšiml. Že ty trhliny v plánu mých rodičů a prarodičů, kterých jsem si všiml až teď, doplnil Andrew svými výroky. Nesmím dát najevo, že vůbec něco vím. Pořád nad Andrewem i jeho rodinou visí pohrůžka. A já nechci, aby na to nějak doplatil. Teď si ani nejsem jistý, jestli by si to vůbec zasloužil.

Andrewovi cinkne telefon v ruce a on ho zvedá ke svému obličeji. Pak začne číst nahlas, přesně jako na té nahrávce: "Stihli jste to jen tak tak, ale úkol splněn. Vyslechli jste si to, co bylo na té kazetě a věřím, že to muselo být bolestné. Pro vás oba. A abyste si tu bolest něčím vynahradili, chci po vás, abyste ten stoj zničili. Je mi jedno, jestli ho rozmlátíte, rozdupete, spálíte nebo jak. Ale zničte ho a pošlete mi fotku."

Něco se mi na tom všem nezdá. Ten přístup anonyma není tak chladný, jako byl loni. Samo sebou to byl můj otec a děda, kteří jsou odtažití a je to z nich cítit. Člověk by však čekal, že někdo, kdo vás vydírá a ještě prostřednictvím něčeho, co bylo předmětem vydírání i před tím, použije stejnou metodu odtažitosti. Jenže zapálení díry, která je součástí bolestné vzpomínky nebo zničení detektoru lži, který představuje další nástroj bolesti, je něco, co bych udělal i já ze své vlastní vůle, pokud bych se tolik nebál. Skoro to i vypadá, jako by nám oběma anonym pomáhal překonávat naše strachy spojené s loňskem.

Je to ale holý nesmysl. Proč by někdo, kdo nás vydírá s úmyslem poškodit nás, by se zároveň rozhodl zachraňovat nás před nočními můrami loňského léta? Nedávalo by to smysl, a tak to hned vylučuji.

Z přemýšlení mě vytrhuje zvuk prasknutí. Dívám se na Andrewa, který skočil na stroj a něco v něm prasklo. Páčka na zapínání se ulomila. On skáče dál a postupně ze stroje upadávají různé části. Rychle zkontroluji, zda vytáhl zástrčku z elektřiny a s úlevou zjišťuji, že ano. Měl bych cítit strach, že až to zjistí děda, zabije nás. Jenže při tom, jak ten stroj končí pod hrubou sílou někoho, koho taky zradil, je velice úlevné sledovat jeho zkázu. Naplňuje mě čirá euforie a já se směju stejně tak hystericky, jako v tom autě. Cítím stejné zadostiučinění, jako když vzplála ta zpropadená díra.

Andrew odstupuje od toho, co zbylo z detektoru, prohrábne si vlnité vlasy a s úsměvem se na mě podívá. "No tak, aspoň do toho kopni, uleví se ti!" A já ho poslouchám. Kopnu do toho vší silou a pak znovu. Dupu po tom stroji a směju se na celé kolo, protože má pravdu. Ničit tu věc je ještě euforičtější, než tu destrukci jen pozorovat.

Odstoupím nakonec i já, když se po koberci všude válí černé součástky, páska té nahrávky, knoflíky zevnitř i zvenku, rozlámaný plast, papíry na zapisování či kovové páčky a kotoučky. Je to nepořádek takového kalibru, že mi bude trvat hodně dlouho, než to tu dám do pořádku. Ale nelituju toho. Ani trochu. Vítězství je momentálně větší, než strach z dědy. I když je to neskutečně pošetilé.

Andrew vyfotí celý nepořádek a fotku odesílá anonynomovi. Společně se pak pouštíme do úklidu součástek. Všechno balíme do černého pytle. A když je hotovo, zjišťujeme, že anonym už nijak nezareagoval. Jen si tu zprávu přečetl. Ale to je nám jedno. Oba jsme vybouření, i když jsme si neřekli ani slovo. A když Andrew odchází, mám přece jen pocit, že se mu podařilo zbourat vrstvu té krusty.

Protože mě jeho odchod a nepřítomnost bolí ještě víc, než tomu bylo dny před tím.

***

Andrew

Něco se změnilo. Nějaká část toho napětí mezi náma vzala za svoje a odkráčela někam pryč. Hodně daleko, odkud se nehodlala nikdy vrátit. Nedokážu to přesně popsat, ale po tom, co jsem ho vybídl, aby si do toho detektoru taky přisadil ránu, se prostě něco změnilo. On se mi změnil před očima. Sice nasadil zpátky tu svojí zbroj, přes kterou nešlo nic poznat, ale z řeči jeho těla šlo hravě poznat, že byl moc rád, když jsem zůstal a pomohl mu uklidit ten bordel. I když jsme si neřekli ani slovo a to dokonce ani na rozloučenou, energie kolem nás byla jiná. Mnohem uvolněnější. Jako by to, že jsme zničili už druhou věc, která představovala trauma z loňska, měla hojivej účinek na nás na oba. Ze mě totiž spadlo nějaký břímě. Ne jeho většina, dokonce ani polovina, ale spadlo ze mě něco, díky čemuž jsem se cítil líp.

Nevím, jak se k sobě budeme chovat dál. Možná to bylo jen takový uvolnění a až ho znova uvidím, bude zas totálně odtažitej a smrtelně vážnej. Ale momentálně mi to je jedno, protože je mi po dlouhý době fajn. Protože se na mě díval a v jeho očích byly emoce. Protože i přesto, že nic neřekl na ten můj nečekanej citovej výlev, se tvářil, jako by se mu to rozleželo v hlavě a on si na to utvářel svojí teorii. Zasadil jsem mu do hlavy bulíka a to mi potvrzovalo to, že nade mnou ještě nezlomil hůl. Choval jsem v sobě naději, i když možná i zbytečnou. Jenže i tahle malá jiskra byla jako jídlo pro hladovýho. Jako pití pro žíznivýho. Jako peníze pro nenasytnýho. Představovala záblesk toho, že by mohlo bejt dobře.

Upiju z lahve pivo a podívám se po svojí partě. Po Lindě, která něco se zapálením vypráví tak nahlas, že i dokonce mamka kouká z okna a usmívá se. Dívám se na Jenny, která se zalyká smíchem a volnou ruku si drží před pusou. Moje oči zamíří i ke Chrisovi, kterej vypadá víc uvolněněji, než za celej ten rok. Přidal se k nám i Alan, kterej se dívá do plamenů a reaguje přesně ve chvílích, kdy vyprskne salva smíchu. Jenže jeho pohled mě zaráží, protože je nepřítomnej. V ruce drží už dobrou hodinu lahev, ze který nic nevypil a v hlavě má něco, co ho požírá. Co to je? Nad čím Alan přemejšlí?

"A co ty, Andy?" uslyším Lindin hlas a tak se na ní otočím, i když se mi v hlavě tvoří teorie. Ta samá, co vlastně od začátku. Že by Alan mohl bejt ten vyděrač. Že by mě opravdu mohl vydírat on. Na něčí popud. Možná jich je víc, tak jako v Jamesově případě. Možná je jen sám.

"Co já?" zamračím se na ní. Nedával jsem pozor, a tak vlastně ani nevím, co se ode mě očekává

"Dneska vypadáš mnohem líp, než za poslední rok," uchechtne se Linda, aby uvolnila napětí kolem jejího výroku. Všichni moc dobře věděj, co mě trápí a sužuje. Teď ale není čas kazit atmosféru mýma depresivníma myšlenkama. Ještě k tomu, když se dneska fakt cejtim dobře. "Takže jsem myslela, že bys nám taky podal nějakou vtipnou historku. Třeba i nějakou, co jsme slyšeli, ale už dlouho jsi jí nikomu neříkal."

Nic mě v tuhle chvíli nenapadá. Instinktivně se podívám zase na Alana, kterej mě najednou zkoumá. Nepřítomným pohledem se vpíjí do toho mýho, jako by ho poznámka, že vypadám dneska mnohem líp, ještě víc přiměla uzavřít se do sebe. Jen to přiživuje moje podezření. Nelíbí se mi, kam to směřuje. Alan mi v minulosti ublížil a ví o tom moc dobře. Jestli se znovu pustil do něčeho, co mě srazí na kolena, ví, co to pro nás, jako pro bráchy znamená. Ví, že bych ho k sobě už nikdy nepustil. Odstřihl bych ho, jako kdyby umřel. Předstíral bych, že umřel. A on o tom setsakramentsky ví.

Začínám něco vyprávět. Funguju teď na autopilota. Pusa mi jede, ale v hlavě mám něco jinýho. Alana spřádajícího pykle na mě a Jamese. A nejhorší je, že i ten hlas s otázkou, co by z toho Alan měl, pomalu ztrácí na hlasitosti.